Máma mi celý život říkala, ať s dětmi počkám. Dnes je mi 38 a bojím se, že už je pozdě

Máma mě porodila v devatenácti a celý život mě varovala, abych neudělala stejnou chybu. Poslechla jsem ji, užívala si mládí a věřila, že na rodinu mám spoustu času. Dnes si tím už tak jistá nejsem.

Máma mi celý život říkala, ať s dětmi počkám. Dnes je mi 38 a bojím se, že už je pozdě Máma mi celý život říkala, ať s dětmi počkám. Dnes je mi 38 a bojím se, že už je pozdě Zdroj: Canva

Byla jsem pro ni spíš kamarádka než dcera

Máma tu historku vyprávěla při každé oslavě mých narozenin. Začínala vždy stejně: „Bylo ti tenkrát teprve pár dní a já se zrovna vrátila z porodnice.“ Každý, kdo ji slyšel poprvé, proto čekal vyprávění o slastech a strastech spojených s novorozencem. Jenže o mě v té příhodě vůbec nešlo.

Máma si tehdy vzpomněla na den, kdy zazvonil u dveří cizí muž, který chtěl opsat stav elektroměru. Byla doma sama, v obyčejném tričku a teplácích, vlasy stažené do culíku. Neměla čas na parádu, jak s oblibou říkávala, a už vůbec nečekala, že ji někdo osloví jako malou holku.

„Ahoj, princezno,“ řekl jí prý muž. „Máš doma rodiče?“

Máma se v tu chvíli úplně zarazila. Začala koktat, že rodiče bydlí jinde, manžel je v práci a ona je doma na mateřské. Pak se obvykle rozesmála.

„Dodnes vidím, jak ten člověk zrudl a překotně se omlouval. Považoval mě za malou holku, tak mladě jsem vypadala!“

Z dnešního pohledu byla máma opravdu ještě skoro dítě. Měsíc před mým narozením oslavila devatenácté narozeniny a vdaná byla teprve pár týdnů. O několik dalších měsíců později se s mým otcem rozvedla, když zjistila, že má dítě ještě s jinou ženou.

Od té doby se o mě starala víceméně sama. Přesto jsme spolu neměly klasický vztah matky a dcery. Byly jsme spíš jako dvě kamarádky. Někteří lidé nás dokonce považovali za sestry. Třeba třídní učitelka, když máma přišla na první rodičovskou schůzku po mém nástupu na střední školu.

Tak vznikla další z jejích oblíbených historek. A možná právě díky našemu kamarádskému vztahu se mnou máma otevřeně mluvila i o tom, jak jsem přišla na svět. Vyprávěla mi, jakých chyb se s tátou dopustila, aniž by jí připadlo, že tou největší chybou jsem podle ní vlastně já.

„Byl jen o tři roky starší, ale mně připadal jako dospělý muž. Když mě objal, ztratila jsem zábrany. Věřila jsem mu i to, že sex bez ochrany je mnohem lepší. Říkal mi: Neboj se, dám si pozor. Mám v tom cvik.“

Máma tehdy podle svých slov neviděla ani zástup dívek, které měl před ní, ani to, že je to obyčejný holkař. Byla nezkušená a naivní. Přesto mě pokaždé ujistila, že já jsem chytřejší a život si nezničím.

„Ty jsi chytrá holka. Ty si život nezkazíš,“ říkávala mi a povzbudivě mě cvrnkla do nosu.

Usmívala jsem se, i když mě její slova někde hluboko uvnitř trochu zabolela. Věděla jsem ale, jak to myslí. Když mluvila o tom, že jsem jí zničila život, nechtěla mi naznačit, že mě nemá ráda. Chtěla mě varovat a poučit, abych se měla lépe než ona, která sotva dospěla a pak trávila dny i noci nad plačícím dítětem.

Máma mě vedla k opatrnosti

Když mi bylo šestnáct a začala jsem chodit se svým prvním klukem, máma nechtěla nic nechat náhodě. Byla jsem ještě panna, přesto jsem začala užívat antikoncepční pilulky.

„Kluk dokáže holce zamotat hlavu tak, že k němu padne do postele, ani neví jak! Máš na to věk, sex ti zakazovat nemůžu. Ale musíš být zodpovědná,“ nabádala mě.

Připadala jsem si trapně a zároveň dospěle. Adam se ale nechoval jako můj otec. Byl také stále panic, a tak na mě nespěchal. Trvalo téměř rok, než jsme dospěli až k fyzickým projevům lásky. O to kouzelnější naše první milování bylo.

Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Jak léta plynula, zdálo se, že se nemýlím. Už v jednadvaceti letech jsem za sebou měla delší vztah, než kdy prožila moje máma. Bylo proto přirozené, že jsme s Adamem začali mluvit o budoucnosti – a také o dětech.

Jednou jsme spolu leželi na gauči. Já mu prstem přejížděla po klíční kosti a on si pohrával s mými vlasy.

„Kluk se bude jmenovat po tobě,“ řekla jsem.

„Beru,“ odpověděl, namotal si pramen mých vlasů na prst a lehce si mě přitáhl. „A holka po tobě.“

„To ne!“ zamračila jsem se.

„Proč ne? Adriana je krásné jméno.“

„Protože já jsem jenom jedna. Originál!“ zasmála jsem se. „Ale jestli budeme mít Adámka, můžeme k němu pořídit Evičku. A budeme si žít jako v ráji.“

V tu chvíli se v předsíni mihnul stín a máma strčila hlavu do dveří obýváku.

„Ty… ty jsi těhotná?“ zašeptala a zbledla.

Zřejmě zaslechla jen část našeho rozhovoru. Adam se okamžitě převrátil z lehu do sedu a zčervenal. Za celé ty roky se nenaučil brát mou mámu stejně jako já – jako kamarádku. Pořád před ní měl obrovské zábrany. Se svými rodiči měl úplně jiný vztah, poslouchal je na slovo a s ničím se jim nesvěřoval. Už vůbec ne s intimnostmi.

Podívala jsem se na mámu.

„Neboj, nejsem těhotná. Jen plánujeme, jaké to bude, až to jednou přijde,“ vysvětlila jsem jí.

Viditelně si oddechla.

„Uf, to jsem se lekla. Jsou věci, na které máte moře času,“ zopakovala svou mantru a nechala nás být.

Od té chvíle jsem ale historky z jejího mládí slýchala ještě častěji. Všechny měly stejný závěr.

„Podívej se na mě, copak vypadám jako babička? Přece bys mi to neudělala, v mém věku!“

Říkala to žertem, ale já věděla, že to myslí vážně. Na mladém vzhledu si máma velmi zakládala. Bylo jí čtyřicet a tvrdila, že konečně začíná znovu žít.

„Dopřej mi to, prosím tě. Věnovala jsem ti dvacet let života, ale na vnoučata jsem ještě mladá. Ty máš fůru času. Chci si je užít, vozit je v kočárku a vyprávět jim pohádky… ale až jednou, až budu opravdu bába. Užívej si zatím taky, pak už to nepůjde.“

Poslouchala jsem ji, i když Adam měl jiné plány. Byli jsme spolu skoro šest let a on se rozhodl, že mě požádá o ruku.

Měla jsem přece ještě spoustu času

„Svatba?“ polkla jsem, když mi nabídl prstýnek.

Milovala jsem ho. Jedna část mě nadšením skoro pištěla, ale ta druhá si vzpomněla na mámina slova o tom, že manželstvím a dětmi život končí. Opravdu jsem chtěla chvíli po dvacítce prát chlapovi špinavé ponožky?

V hlavě mi zněla další mámina věta: „Muži se musí vybouřit. Dospívají mnohem později než ženy. Do třiceti jsou to pořád děcka. Vlastně jsem ráda, že jsem se rozvedla. Kdyby ne, měla bych na krku děti dvě.“

Právě proto jsem Adamovi diplomaticky navrhla, že bychom spolu nejdříve měli zkusit bydlet. Trochu zaraženě souhlasil. Sestěhovali jsme se, ale já cítila, že se mým odmítnutím něco změnilo. Jako bych zranila jeho city a ony se ne a ne zahojit.

Mnohokrát jsem později přemýšlela, jestli jsem si ten prstýnek neměla vzít. Svatba by se přece konala až za rok a do té doby bychom si společný život vyzkoušeli. Kdo říká, že manželství musí hned znamenat těhotenství?

Jenže Adam děti chtěl. A chtěl také ženu, která o něj bude stát hned napoprvé. Za několik měsíců mě proto opustil kvůli jiné ženě. Dnes spolu mají dva velké syny.

Já jsem dala na matčina slova a začala si užívat. Chodila jsem na večírky, stýkala se s kamarády a měla náhodné známosti. O nic z toho jsem ale tak úplně nestála. Dalšího Adama jsem už nepotkala. Navíc jsem přece měla na rodinu ještě moře času.

Nedávno jsem se podívala do zrcadla a uviděla v něm svou mámu. Dostala jsem se do věku, kdy ona měla dospělou dceru, zatímco já nemám nic. A pomalu mě začíná opouštět i mládí.

Když jsem mámu nedávno navštívila, řekla mi:

„Je tu nějak smutno. Možná by sis měla pořídit miminko, které by to tady rozsvítilo.“

V tu chvíli mi došlo, že zatímco ona se konečně cítí připravená být babičkou, já už jsem na první dítě stará. Být prvorodičkou téměř ve čtyřiceti letech? Navíc nemám manžela, zato mám hypotéku. Jak bych dítě uživila?

Máma byla tehdy také sama, ale byla mladá, plná síly a bez dluhů. Pomalu mi dochází, že jsem svou příležitost založit rodinu možná promarnila.

Dávat to za vinu mámě si ale nedovolím. Jsem přece dávno dospělá a měla jsem vlastní hlavu. Kdo ví, třeba se na mě ještě štěstí usměje. Možná jednou budu svému dítěti vyprávět historky o tom, jak si mě na pískovišti pletli s jeho babičkou.

Adriana, 38 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »

Autor:

Alena Nováková se věnuje především příběhům ze života v rubrice Život napsal. Zajímají ji partnerské vztahy, rodinné starosti i rodičovství a baví ji hledat v lidských zkušenostech témata, která mohou oslovit další čtenáře. Ve volném čase ráda čte, chodí na procházky a tráví čas se svými blízkými. více

Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.

eMimino kartička

Témata článku

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...