Dcera mě pozvala k moři s tím, že si užijeme společnou dovolenou a já uvidím vnučku dovádět ve vlnách. Brzy jsem ale zjistila, že mě mladí potřebují hlavně jako hlídání.
Dárek, který měl být splněným snem
Vytahovala jsem z bílé obálky dárkový poukaz a zvědavostí i vzrušením se mi chvěly ruce. „Všechno nejlepší, mami!“ zavýskla Hanka. Já jen překvapeně vydechla nad barevným letákem vytrženým z katalogu cestovní kanceláře. Stále jsem ničemu nerozuměla.
„Pojedeš s námi a Leonkou k moři,“ zasmála se dcera mému nechápavému pohledu. „Vždycky jsi přece chtěla vnučku vidět, jak se cachtá v moři, tak jsme se rozhodli vzít tě letos s sebou.“
Od té chvíle jsem se mohla těšit na dovolenou s mladými. Z obrázku se na mě smál prostorný bungalov přímo na pláži. „Budeš mít svůj vlastní pokoj,“ ujistila mě dcera a já se nemohla dočkat, až vyrazíme celá rodina k moři.
Konečně nastal den, kdy jsme všichni i s tříletou Leonkou stáli na letišti. „Jenom se, mami, prosím tě, na Leonku dívej. V dětském koutku je jako doma, ale přece jen ještě potřebuje dohled. My se zatím jdeme podívat do pár obchodů,“ instruovala mě dcera.
Vesele jsem přikývla. I přes pokročilý stupeň artrózy v obou kolenou jsem zatím s hlídáním vnučky, kterou mi mladí hojně půjčovali, neměla problém. Smích mě začal přecházet, až když náhle zahlásili poslední výzvu a po mladých nebylo nikde ani vidu.
Rychle jsem sbalila křičící dítě a spolu se dvěma kufry se vydala hledat odletovou bránu. Dcera se zetěm doběhli na poslední chvíli, když už jsem začínala panikařit, že let určitě zmeškáme.
„Mami, promiň. Nějak jsme se zapovídali s prodavačkou.“
Setřela jsem si z čela pot a vydala se vstříc sympatické letušce, která už nás vedla k našim sedadlům. Let jsme doslova protrpěli. Leona bohužel ani přes naše zoufalé snahy neusnula a trvala na tom, že bude běhat uličkou tam a zpět. Dcera se ji chvíli snažila zabavit, ale nakonec ji posadila před tablet.
Nerada vidím, když děti dlouho sledují pohádky, a proto jsem ji vzala a procházela se s ní uličkou. Nevím, jestli byla na konci letu víc vyčerpaná z nedostatku spánku malá, anebo já.
Dovolená, která začala jinak, než jsem čekala
Naše ubytování, které bylo téměř na pláži, však veškerou únavu zaplašilo. Bungalov byl nádherný, s prostorným obývacím pokojem, jídelnou a ohromnou terasou. Malá Leona na sebe hned navlékla plavky s tím, že musí okamžitě běžet do moře.
„Jdeš s námi, mami, ne?“ předpokládala automaticky dcera. Všichni tři už byli v plavkách a připraveni vyrazit.
„Myslím, že zůstanu. Vybalím a trochu si odpočinu.“
„No tak, mami, vybalování počká, moře ne. Vždyť hlavně kvůli němu jsme tady. Pojď s námi.“
Fakt, že mě po dlouhém letu začíná bolet hlava, jsem tedy zamlčela, v tichosti zapila prášek a vyrazila s mladými na pláž.
„Nevadilo by vám, maminko, kdybychom vám tu Leonu na chvíli nechali? Chceme si odskočit do baru na rychlý drink. Chcete také něco?“ díval se na mě prosebně zeť.
Malá zatím výskala a volala na mě, abych s ní šla hledat mušličky do moře. Z horka se mi lehce točila hlava, ale žádost o hlídání vnučky jsem nedokázala odmítnout.
Až když se rozveselení mladí po několika hodinách konečně vrátili, vzala jsem si dceru stranou.
„Haničko, vím, že tohle je pro vás jediná dovolená, a moc vám ji přeju. Potřebovala bych se ale trochu dát dohromady a jít dnes brzy spát. Můžu vám tady malou nechat? Vrátím se domů.“
Byla jsem opravdu unavená. Leonka byla celou dobu, co jsem ji hlídala, kvůli nevyspání protivná a vřeštěla na celé kolo, protože jsem s ní odmítla hrát na babu a honit se s ní.
„To si s námi, mami, nedáš ani večeři? Tamhle je restaurace, kde jídla vypadají neuvěřitelně lákavě.“
Neměla jsem sílu dceři vysvětlovat, že při mé únavě už mě přešel i hlad. Když jsem viděla zklamání v její tváři, řekla jsem si, že se přemůžu, a šla s mladou rodinkou na večeři. Všichni až na mě si jídlo náramně užívali a já měla výčitky, že jsem mladým chtěla kazit večer.
Další dny se nesly v podobném duchu jako ten první. Mladí ráno odešli do tělocvičny. Leona, tolik navyklá na moji přítomnost, už vyžadovala jen babičku. Dopoledne jsem malé četla pohádky a odpoledne jsme všichni vyráželi k moři, kde však mladí zmizeli na několik hodin do baru. My s Leonkou jsme mezitím trávily čas koupáním v moři, stavěním hradů nebo pozorováním rybek na mělčině.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si čas s vnučkou neužívala. Bylo ho ale příliš a mně čas na odpočinek bolestně chyběl. Několikrát jsem dceři naznačila, že bych někdy byla také ráda v klidu o samotě.
„Ale vždyť můžeš. Leona se musí naučit hrát si sama. Prostě ji nech pobíhat kolem nebo jí dej tablet.“
Se svou dcerou trávila tak málo času, že nejspíš sama věřila iluzi, že se sama zabaví. Nějaké tříleté dítě možná, ale Leona bohužel ne.
Když už tělo řeklo dost
Celá situace vygradovala jednoho rána, kdy mě vzbudil Leončin křik. Bylo něco po sedmé hodině a já u své postele našla vzkaz: „Mami, odjeli jsme na výlet. Večer budeme zpátky. Vyrazte s Leonou do města a něco hezkého si kupte.“ Ke vzkazu byla přiložená dvacetieurová bankovka.
V tu chvíli mě popadl nevýslovný vztek, který jsem se před uplakanou vnučkou snažila nedat najevo. Mladí se zřejmě včera v baru domluvili na výletu, o kterém mě předem neinformovali. Jako odškodné mi tady nechali dvacet eur.
Ve vzteku jsem hned vytočila dceřino číslo. Ta však telefon nezvedala a já, aniž bych věděla, kam jeli nebo kdy se vrátí, jsem prožívala další den hledáním mušliček, honěním se v písku a nekonečným vyprávěním pohádek.
„Babičko, ještě tu o Budulínkovi,“ opakovala vnučka snad potisící. Já si uvědomila, že její hlásek je podivně vzdálený.
Bolest hlavy, kterou se mi celý den dařilo jakžtakž ignorovat, mě náhle ochromila a v odpoledním horku mi za víčky vybuchlo tisíc světel. Všechno se najednou zahalilo do konejšivého přítmí. Hlavou mi bleskla myšlenka, že přece nesmím omdlít, když mám Leonku na starosti.
Co se dělo dál, už si nepamatuji. Probudilo mě až pleskání po tváři. S námahou jsem otevřela oči. Ležela jsem na lehátku a v očích i na obličeji cítila mokrý písek. K sobě mě přivedl pán, kterého jsem předtím zaregistrovala na vedlejším lehátku.
„Musela jste ztratit vědomí. Pak jste upadla do písku,“ vysvětloval lámanou angličtinou. „Báli jsme se, že budeme muset volat záchranku.“
Všimla jsem si, že kolem nás se tvoří hlouček vyděšených tváří. Leona v náručí svírala poblíž stojící žena.
„Jsem v pořádku,“ ujistila jsem pána, i když jsem svým slovům sama nevěřila. Hlava mi stále třeštila a obličej bolel z pádu do písku.
„Jste tu s někým? Můžeme někomu zavolat?“ zajímal se.
V hlavě mi vyvstal obraz dcery se zetěm, kteří si užívali na výletě bůhvíkde.
„Mám tady děti a jdu jim zavolat,“ odvětila jsem a s třesoucíma se rukama převzala Leonu, která vypadala opravdu vyděšeně a zmateně.
Dcera na páté zazvonění konečně telefon zvedla.
„Potřebuji, abyste se co nejdříve vrátili. Právě jsem omdlela na pláži.“ Přemýšlela jsem, zda dodat ještě něco, a nakonec jsem si dodala odvahu. „Vaše dcera vás potřebuje a já také, takhle už to nejde.“
Hanku můj ostrý tón zarazil. Zněla vystrašeně a slíbila, že si vezmou taxi a co nejdříve budou u nás.
Po příjezdu je Leona uvítala s pláčem. Události toho dne s ní zjevně zamávaly. Nechtěla jsem ani domýšlet, jak moc se musela vyděsit, když viděla svou babičku sesunout se k zemi.
Dcera mě ten večer dlouho hladila po ruce a omlouvala se za všechny uplynulé dny. Prý si myslela, že jsem s vnučkou ráda.
Zbytek dovolené se o Leonu mladí vzorně starali a já jsem konečně měla čas na knížku pod slunečníkem a ničím nerušenou relaxaci. Myslím, že Hanka naštěstí pochopila, že nejsem chůvou ani náhradní matkou, a vnučku mi už dává jen tehdy, když si o ni řeknu.
Chvíle s Leonkou si teď užívám o to víc a myslím, že i ona.
Lada, 66 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
