Považovala jsem svého zetě za dokonalého muže a milujícího manžela mé dcery Lenky. Když však dcera po traumatické ztrátě miminka procházela nejtěžším obdobím života, chytila jsem ho v kavárně při vášnivém líbání s jinou. Místo abych dceři ještě více ublížila, konfrontovala jsem ho sama. Brzy se však ukázalo, že sítě klamů a lží sahají mnohem dál, než jsem si dokázala představit.
Stíny z minulosti a osudové setkání
Vilém, můj zeť, býval úžasný chlap, nebo jsem si to alespoň myslela. Teď je vše jiné. Žije dva životy. V jednom je takřka bezchybný manžel, ve druhém vášnivý milenec mladé studentky. Moje dcera Lenka je velmi křehká bytost. Narodila se předčasně a celé dětství trpěla silným atopickým ekzémem, a to bohužel i v obličeji a na rukách. Ekzém trochu polevil až v pubertě, hlavně díky mastem, které nám začal posílat Lenčin otec z Kanady. Bývalý přítel, se kterým nežiji, totiž pochází z Kuby a do Kanady před lety emigroval. Dcera se narodila z velké studentské lásky, bohužel nerozvážné a nevyzrálé. Lenčin táta se musel po ukončení studia vrátit do své domoviny a já zůstala sama.
Nikdy se už neukázal, ale po letech se mi z emigrace ozval a s Lenkou je od jejích devíti let v kontaktu. Dcera život bez táty, navíc s lehce exotickým zjevem a nápadným ekzémem nesla těžce. Zažila výsměch, urážky a později i šikanu. Vystřídala kvůli tomu dvě základní školy, ale pokaždé měla smůlu na dětské kolektivy a bohužel i na pedagogy. Vždy se našel někdo, kdo na ni pokřikoval, posmíval se a strhl s sebou i ostatní. Od šikany a posměšků si dcera oddechla až na vysoké škole.
Odstěhovaly jsme se ze severních Čech do menšího města kousek od Prahy, kde jsem dostala zajímavou nabídku na práci v soukromém sanatoriu pro seniory, a Lenka začala do Prahy dojíždět do školy. V té době už dávno nebyla snědé tintítko se šupinatou kůží, ale exoticky vypadající mladá dáma. Dle mého atraktivní, ale stále velmi éterická a křehká. Když mě pak po promoci přišel její přítel a také šéf ve firmě, kde celé studium brigádničila, požádat o její ruku, měla jsem radost. Byl sice o devět let starší, ale rozumný, zajištěný a bylo vidět, že Leničku miluje.
Prasklé tajemství v kavárně
Jenže pak Lenka přišla v šestém měsíci těhotenství o miminko, zhroutila se a její život začal být opět chmurný. Někdy v té době se mi poprvé svěřila, že se její muž chová zvláštně. „Mami, vím, že to se mnou teď není jednoduché a Vilda se snaží, jak může, ale je tak podivně odtažitý a nemluvný…“ Samozřejmě jsem Lenku uklidňovala, že i pro Viléma je ztráta miminka hodně traumatická, jenže on měl v té době už jiné starosti, což jsem brzy zjistila…
Nevím, zda to bylo nějaké podivné znamení osudu, ale přesně v plánovaný den porodu děťátka, které se nikdy nenarodilo, jsem viděla svého zetě s jinou ženou! Byla jsem v centru Prahy vyřizovat pozůstalost po jedné bezdětné dámě ze sanatoria, a tak jsem se cestou z poněkud ponurého jednání zastavila v kavárně na kávu. Srkala jsem silné espresso a přemýšlela nad starou paní, která zemřela, aniž by ji kdo postrádal. Myšlenky mi vířily hlavou a vtom jsem zahlédla Viléma. Seděl u stolu se dvěma slečnami, už jsem na něj chtěla zavolat, divila jsem se, co tu dělá, ale v té chvíli se naklonil k jedné ze slečen a začal ji vášnivě líbat.
Druhá se rozpačitě smála a koukala do mobilu. Srdce i hrdlo se mi sevřely a krev se mi nahrnula do spánků, bylo mi tak slabo! Po chvíli se slečny zvedly a zamířily směrem k toaletám. Vilém se pohroužil do mobilu a já se naprosto automaticky zdvihla od nedopité kávy a šla za nimi. Pak obě mladé dámy zmizely v kabinkách, přes které si hlasitě povívaly: „Myslíš, že se kvůli tobě fakt rozvede?“ ptala se jedna. „No slíbil, že jo, ale mám pár měsíců vydržet. Zcvokla se mu žena. Musí počkat, až se to uklidní. Je hodnej, viď? Jinej by se na blázna vykašlal!“ Na víc jsem neměla sílu. Práskla jsem dveřmi a utíkala na vzduch, měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout.
Sliby, klamy a podezřelé nálezy
Holčička moje zlatá, tohle nepřežije – co mám proboha dělat? Na přemýšlení jsem měla celou cestu domů. Během hodiny a půl jsem vše promyslela: dceři, která se po dramatickém potratu dávala stále psychicky dohromady, nic neřeknu, ale promluvím si se zetěm! Jen raději počkám, až ze mě vyprchá prvotní zlost, mohla bych jednat zkratkovitě, umínila jsem si. S Vilémem jsem se sešla za tři dny na obědě, nakonec ale nejedl ani jeden z nás. „Nebudu chodit kolem horké kaše, Viléme, viděla jsem tě s nějakou slečnou v Praze. Náhodou jsem byla ve stejné kavárně v centru. Možná si vzpomeneš, co to bylo za den. Že na to máš vůbec žaludek!“ Vilém se nejdřív pokoušel vymlouvat, prý nešlo o žádnou milenku, ale o stážistku z jejich firmy, nicméně když jsem podotkla, že rozhodně jen nepopíjeli kávu, a navíc jsem vyslechla i jistý rozhovor na toaletách, bylo vidět, že je v úzkých.
Několik minut mlčel, poté si objednal whisky a rozpovídal se. „Edito, já Lenku miluju, ale i na mě toho bylo v posledních týdnech hodně. Udělal jsem velkou chybu, prosím, dej mi šanci. S tou holkou vše ihned skončím. Vím, že si Lenka nezaslouží, aby znovu procházela peklem – můžeme se dohodnout, že se nic nedozví?“ Vilém zněl tak zlomeně a nešťastně, a navíc měl částečně pravdu – nijak bych dceři neprospěla, kdybych jí vše řekla. Nakonec jsme se tedy dohodli, že za vším uděláme tlustou čáru. Dny plynuly, Lenčin stav se zlepšoval a půl roku po traumatickém potratu a psychickém kolapsu mohla moje holčička konečně vysadit léky. Na psychoterapii však docházela i nadále.
Od našeho setkání Vilém Lenku hýčkal jako princeznu. Stále jí něco kupoval, jezdili k moři i na hory a také změnil práci – to jsem jásala nejvíc! Měla jsem totiž zjištěno, že ona slečna opravdu pracovala ve stejné firmě jako zeť a skutečně šlo o stážistku. Budoucnost se opět zdála růžová. V nové firmě měl Vilém vyšší pozici i ohodnocení, ale také více povinností. K běžné práci mu přibyly i časté pracovní cesty po republice. Pochopitelně mi trochu zatrnulo, ale měli jsme dohodu a já se rozhodla, že nebudu tchyně „stíhačka“ a budu zeťovi věřit.
Víra mi však vydržela jen pár měsíců. Jednoho dne zazvonil telefon a uplakaná Lenka mi šeptala: „Mami, já mám pocit, že Vilda někoho má. Už dvakrát se mi stalo, že jsem u něj v autě našla krabičku kondomů, ale my je nepoužíváme! Mami, on neví, že já o těch kondomech vím. Vůbec netuším, co mám teď dělat.“ „Leničko, vždyť je to služební auto, sice ho používá Vilém, ale určitě si ho někdo občas půjčí – to se vysvětlí, uvidíš!“ řekla jsem dceři a chvíli nato udělala obrovskou chybu, které doteď lituji. Rozhodla jsem se Vilémovi zavolat do práce a říct mu, že Lenka našla nějaké kondomy a ať jí proboha raději lže! Zeťova pohotová odpověď mě překvapila a šokovala zároveň: „OK, řeknu tedy, že jsou kolegy, co mu auto půjčuju na rande, protože mu bývalka sebrala to jeho. Je to tak v pohodě?“
Pípla jsem, že ano, a zároveň mi došlo, že zmíněné kondomy budou opravdu Vilémovy! „Počkej, tys to s tou holkou neskončil? Nebo co u tebe ty kondomy dělaly?“ vyhrkla jsem a ihned se cítila trapně. Nikdy jsem nechtěla být tchyní, co nějak zasahuje a šťourá do vztahu své dcery. Jako by mi Vilém četl myšlenky: „Edito, nepřeháníš to už trochu? Co ti do toho vlastně je? Vždyť jde o mé auto, o můj život a taky o mé kondomy!“ „Ale také o mou jedinou dceru!“ dodala jsem. V ten moment Vilém položil telefon a já znovu stála před volbou, zda mám dceři říct, že ji její manžel podvádí. Mé myšlenky přerušilo vyzvánění mobilu. „Edito, přehnal jsem to, mám toho v práci hodně. Ty kondomy jsou synovce, slíbil jsem mu, že nikomu neřeknu, že mu občas půjčím auto. Víš přeci, jak to u nich chodí, z té jejich pobožné rodiny je jediný normální, nemá to lehké. Lence ale řeknu, že auto půjčuju kolegovi, jak jsme se domluvili, bude to lepší.“ Nezbylo mi než souhlasit, ale intuice mi napovídala, že je vše jinak.
Nemilosrdné odhalení a bezvýchodná situace
Druhý den mi volala dcera, že měli s Vilémem moc hezký večer a vše se vysvětlilo! Dokonce se prý domluvili, že se opět začnou pokoušet o miminko. Dělala jsem, že mám velkou radost, ale pocity jsem měla hodně smíšené. V pátek večer jsem se rozjela za Lenkou. Nadšeně mi vyprávěla, že se vše vysvětlilo, že dokonce mluvila po telefonu s oním kolegou a ten se jí moc omlouval a poslal jí bonboniéru. Vypila jsem kávu a chystala se domů, protože jsem se nechtěla potkat se zetěm, ale Lenka mě zarazila: „Mami, zůstaň na večeři, Vilda je do neděle na služebce, objednáme si pizzu, dáme vínečko. Bude to prima, uvidíš.“ Zůstala jsem tedy, ale prima to nebylo. Srdce mi tlouklo o závod a ve spáncích se mi vařila krev. Byl zázrak, že si dcera ničeho nevšimla, byla tak nadšená z toho, že plánují dítě! Tu noc jsem nespala.
Asi měsíc poté mi těsně před odchodem z práce zavolala Lenka a tajemně mi do telefonu sdělovala, že pro mo má novinku. Prý mi ji ale řekne, až se spolu uvidíme. Pochopitelně mě ihned napadlo, co se dozvím za novinu – Lenka je určitě těhotná! Radost se ve mně mísila s obrovským strachem. Má jediná dcera čeká miminko s chlapem, který ji podváděl, když přišla o jeho dítě! A podvádí ji nejspíš dál.
Celou sobotu odpoledne jsem strávila na internetu a snažila se najít slečnu stážistku z Vilémovy bývalé práce. Nejsem žádný internetový mág, ale nakonec jsem vypátrala, jak se slečna jmenuje, kde studuje, našla jsem i její profil na Facebooku, kde se slečna asi omylem či z velké neopatrnosti několikrát zmínila, že někde byla s jistým Vildou – což by ještě samozřejmě nemuselo nic znamenat. Nicméně poslední fotka mi zvedla tlak snad na sto osmdesát! Na fotce byly dva páry nohou, které se noří do vířivky v jakémsi luxusním hotýlku, vedle jsou dvě sklenky šampusu a nedopitá lahev. Jeden pár nohou patřil zcela jistě mému zeti. Tetování, které má na lýtku, je nezaměnitelné – navrhovala ho totiž moje dcera, pro niž je kreslení velkou vášní.
Nyní je moje Lenka v osmém měsíci těhotenství a je velmi šťastná. S Vilémem jsem vedla několik vážných rozhovorů – ví, že já vím, ta tam je však jeho taktnost a prosby. Při posledním setkání mi řekl: „Edito, smiř se prostě s tím, že miluju obě dvě, tvou dceru i Gizelu, a tak to zůstane! Lenka je se mnou přece šťastná, má, na co si vzpomene, čekáme spolu miminko, které si tolik přála. Tak jí to teď nekaz!“
Jsem v situaci, která nemá žádné řešení, ráda bych se těšila na vnouče, ale nemůžu.
Edita, 61 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
