Všechny ženy v naší rodině si z rozumu vzaly solidní a hodné muže, ale o lásce a vášni u nich nemohla být řeč. Kolem osmadvaceti jsem žila s Petrem, praktickým sucharem bez špetky romantiky, a děsila jsem se, že mě čeká stejný osud. Všechno vyvrcholilo u nedělního oběda, kde mě otec s Petrem domluvili jako na trhu.
Prokletí rozumných sňatků v naší rodině
Ležela jsem v posteli a říkala si – kdo nás proklel? Bylo mi osmadvacet a s Petrem jsem byla v tu dobu rok. Znala jsem desítky báječných mužů, a proto nevím, jak je možné, že jsem si vybrala zrovna Petra. Popravdě si ani nedokážu vybavit, co mě na něm oslovilo. Zato bych vyjmenovala minimálně deset věcí, které mě už tenkrát štvaly. Romantiku a všechno, co jsem v našem vztahu postrádala, jsem chodila nasávat do zamilovaných románů. Ano, červená knihovna je pro někoho brak, nicméně mě dokáže ve vší mé zoufalosti vždy krásně pohladit na duši.
Už ani nevím, kdy to začalo. Kdy jsem se přestala milovat s Petrem, ale v duchu jsem si vždycky vybavila některého ze svých knižních hrdinů. A i přes to všechno jsem s ním zůstávala dál. Petr byl praktický, věcný, spořivý, pracovitý, inteligentní, hezký a… naprostý suchar.
Jako by ve mně bylo zakódováno, že takový chlap je dobrý pro život. Sňatku se nebránil, protože je to tak správné a v pořádku, děti chtěl dvě, protože je to zdravý průměr a běžná součást lidského života. Ale kde byla nějaká emoce? Kde zůstala radost z toho všeho?
A pak mi to jednou došlo. Zrovna jsme byli u rodičů na nedělním obědě. Seděla jsem v koutě a poslouchala víc ruch ulice než to, o čem se v místnosti hovoří. Zrakem jsem však ulpívala na jednotlivých postavách. A všechny mi naprosto splývaly. Máma stála u plotny, vařila, zatímco kontrolovala, za jak dlouho jí dopere pračka, a tudíž jestli stihne udělat knedlíky, nebo je má dát vařit později, aby mohla mezitím pověsit prádlo. A to už pokukovala po tom, jaká hromada prádla je v koši na žehlení, pak pohled na hodiny, na nás – kdy asi stihne vyžehlit, že? Jinak si mámu vlastně ani nepamatuju. Hospodyňka tělem i duší, veškeré domácí práce měla naplánované do posledního detailu, jako by plnila nějakou veledůležitou misi. A za zády jí sekundoval otec – zastával funkci baviče. Inženýr, architekt. Pro domácnost naprosto nepraktický a nepoužitelný.
Dohoda o mně bez mého souhlasu
A přitom jsem věděla, že máma nebyla vždycky taková. Když mi bylo patnáct let, věnovala mi svůj deníček, abych na ni měla pěknou vzpomínku a nikdy nezapomněla, jaké byly její nejtajnější myšlenky. Vzala jsem ho tenkrát do rukou a znovu se začítala do jejích milostných vzpomínek. Byly něžné, naivní, bláhové, romantické… přesně takové, po jakých většina žen touží.
„A když se na mě podíval a usmál se, věděla jsem, že se mu líbím. Nechtěla jsem myslet na to, co by tomu řekli ostatní, a užívala jsem si ten krásný a jedinečný okamžik.“ Nebo: „Něžně mi přejel přes hřbet ruky, když mi vracel knihu, co jsem mu půjčila. A místo aby poděkoval on, děkovala jsem já. Za ten okamžik vzrušení.“
To jsou úryvky z deníčku, které si pamatuju. Mamka byla romantická víla, všímala si i těch nejmenších detailů a nejkrásnějších okamžiků a uměla si je vychutnat. Abyste si nemysleli, to nepsala o mém otci. Byli to různí muži, se kterými se stýkala. Nakonec si však vybrala tátu, pragmatického člověka bez špetky něžnosti. Její matka jí vždy říkala: „Hlavně se dívej, aby měl postavení, dobrou práci a stálý příjem, aby tě dokázal zabezpečit. Láska vyprchá dřív nebo později, ale musíte si rozumět a umět spolu žít. Láska už se s věkem neřeší, řeší se praktické věci – bydlení, děti…“ Asi chápu, že pod takovým rodičovským tlakem jí nezbylo vlastně nic jiného. Jakého by si však vybrala manžela, kdyby to bylo jen a jen na ní? Nikdy jsem nenašla odvahu, abych se jí na to zeptala.
A pak tu byl můj Petr. Hovořil s otcem o politice. S tátou si dost rozuměl. Jsou ženy, které to těší, mě to naopak dost děsilo. Napadlo mě, že pokud by měli mít ti dva něco společného, pomalu by to pro mě předznamenávalo matčin osud. A pak to vyslovil!
„Myslíte, že kdybych vás teď požádal o Adélčinu ruku, že mi ji dáte?“
Vytřeštila jsem oči, srdce se mi skoro zastavilo. Nikdy jsme s Petrem o svatbě nemluvili, to je přece něco, co bychom nejdřív měli probrat spolu! A navíc, halóóó, zeptal se tady někdo mě? To mi běželo hlavou, ale nahlas jsem neřekla vůbec nic. Do dialogu mě nepustili a domluvili si to společně. Beze mě a bez matky (jako ostatně vždycky).
„To víš, že budu rád, když si vezme tebe. Připomínáš mi mě, když jsem byl v tvých letech. Nemůžeme se se ženou dočkat vnoučat. Po svatbě to už je jen další krok. Viď, Adélko?“ zamrkal na mě táta.
Konečně si někdo vzpomněl, že také existuju. Vzápětí mi však došlo, že to byla pouze řečnická otázka. A tak jsem byla slíbena někomu, kdo ani nevěděl, zda si ho chci vzít. Zbytek odpoledne se nesl v dosti slavnostním duchu – mluvilo se o svatbě, o možnosti pořízení většího bytu, kdybychom se chtěli rozrůst. Tak takhle nějak jsem si vždy představovala plánování pětiletky!
Petr byl spokojený, že byl oficiálně přijat do rodiny. Co si myslím já, bylo podružné. Protože ani po příchodu domů se mě na sňatek nezeptal, napadlo mě, že si třeba jenom mapoval terén.
Když slavila babička osmdesátiny, sešla se celá velká rodina a já měla vlastně poprvé možnost sledovat, že téměř všechny sňatky v naší rodině byly z rozumu. Jako rodové prokletí. Hledala jsem nějakou ženu-hrdinku, která se tomuto stigmatu dokázala vzepřít. Marně.
Babička si šla po obědě odpočinout a já jsem jí dělala společnost.
„Babičko, byl děda tvá největší láska?“
„Inu, holčičko, kdybych ho neměla ráda, asi bychom to spolu nevydrželi tak dlouho. Ale život není jen o lásce. Romantiku si nechejte vy mladí. Až se čas nachýlí, přijdou jiné starosti, kde láska a romantika jsou k ničemu,“ usmála se chápavě.
Věděla jsem, že ani ona, ani máma nikdy nepřiznají, že kdyby si mohly vybrat, žily by pravděpodobně jinak a s někým jiným. Před lásku vždy postavily rozum, který jasně velel, co je lepší, jistější a výhodnější.
Překvapení v tašce a okamžik slabosti
Sledovala jsem mého otce a Petra, jak se domlouvají o našem sňatku. Dokud se mě Petr na nic nezeptal přímo, měla jsem pořád čas přemýšlet, co mu vlastně odpovím, až nastane ten okamžik.
Když jsem asi měsíc nato dávala Petrovi svačinu do pracovní tašky, našla jsem tam malou červenou krabičku se zásnubním prstenem. A je to tady, došlo mi. V hlavě jsem si připravovala monolog, kterým jsem hodlala slušně odmítnout nabídku k sňatku.
Večer jsem se vracela unavená z práce a s hrůzou jsem odemykala dveře. Ticho, tma, jen sotva slyšitelná pomalá melodie se nesla z pokoje. Šla jsem dál. Na krásně prostřeném stole stály květiny a večeře. A on, tak nějak skleslý, roztřesený, nervózní, zády ke mně si něco mumlal.
Asi mi v tu chvíli přeskočilo, když jsem viděla, že je taky trochu člověk a umí být romantik, a řekla jsem mu ano dřív, než to ze sebe vykoktal.
Jsme manželé už deset let. Není to osudové, ale ani to není žádný velký průšvih. Je to zvyk, takový ten, co jste ho nikdy nechtěla, ale vlastně si nedokážete nadávat za to, že jsou věci tak, jak jsou. Sňatky z rozumu nejsou romantické. A tak čtu dál alespoň knihy jako malou kompenzaci za tu rozumnou realitu.
Adéla, 39 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
