Nevlastní dcera mi dala to, co vlastní odepřela. Dnes budu babičkou!

Macechovské týrání se nekonalo, vyrostlo mezi námi krásné pouto

Oslava byla v plném proudu a my dvě se konečně ocitly samy v kuchyni. Dcera vařila další kávu a já právě rovnala na tácek už třetí várku chlebíčků. Oči se mi zamžily dojetím, když mi pošeptala: „Asi bych ještě neměla o ničem mluvit, ale já to, Jířo, prostě nevydržím. Už čtrnáct dní vím, že jsem těhotná.“ Vlepila jsem jí pusu na tvář a s radostí řekla: „Neboj, mlčím jako hrob, abych nic nezakřikla.“ Tak já budu babička! V hlavě mi vybuchl ohňostroj radosti. Tedy přesněji řečeno nevlastní babička. Gábinku, svoji starší dceru, jsem totiž vyvdala. V mém případě se ale macechovské týrání nebohého sirotka nikdy nekonalo. Kromě toho, že Gábina nebyla sirotek a její vlastní matka se chovala zatraceně živě, si s Gábinou dnes rozumím lépe než s vlastní dcerou. Je mi z toho smutno, ale takový je život.

Přitom naše první setkání s Gabčou nezačalo právě přátelsky. „Ty kradeš?“ nezdržovala se žádným chozením okolo horké kaše. „Gabrielo, ihned se omluv!“ okřikl ji tehdy můj budoucí muž Sváťa. Já sama jsem neměla šanci se rozzlobit nebo urazit. Byla jsem ztracená už v momentě, kdy na mě vykulila své chytré oči. „Ne, nekradu. Proč se ptáš?“ odpověděla jsem jí stejně rázně. Tahle kurážná holčička se mi líbila od první minuty. „Tak to je dobře, že nekradeš,“ oddechla si. „Moje maminka totiž říkala, že jsi zlodějka tátů. Ale mně se to nezdá. Kam bys ho strčila, aby si toho nikdo nevšimnul? A táta by přece křičel, kdybys ho chtěla odvést někam, kam on nechce,“ rozumovala. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, či brečet. Rozhodně se už v pěti letech projevovala jako silná osobnost. Ze všeho, co říkala, ale bylo jasné, že její matka, bývalá žena mého muže, jeho novému vztahu zrovna nefandí. Přitom neměla důvod. Se Sváťou jsme se seznámili dva roky po jeho rozvodu!

S Gabčou jsem se první roky vídala málo. Její matka dělala, co mohla, aby jí znemožnila setkávat se s tátou, a už vůbec nesnášela, abych s ní byla já. Když jsem pak otěhotněla a narodila se mi Anička, Gábinka mi nechyběla. Mému muži ovšem velmi. Potom ale měla jeho bývalá žena úraz na kole. Zlomila si pánev a péče o Gábinku připadla Sváťovi. Ze začátku jsem se toho trochu bála. A také tu bylo miminko, které vyžadovalo moji pozornost, a Gábinka chodila do první třídy. Těch změn na ni bylo nějak moc. Brzy se ale ukázalo, že jsem se bála zbytečně. Gabča do naší rodiny úžasně zapadla a mladší sestřičku zbožňovala. Mně začala říkat teta Jířa, což mi zůstalo už navždycky. Moje vztahy s Gábinčinou matkou se nakonec upravily na přijatelný „klid zbraní“.

Vlastní dcera mě připravila o iluze i o nervy

Dcera Anna byla úplně jiná. Odmalička často nemocná – a možná proto jsme ji, neříkám to ráda, trochu rozmazlili. Do puberty to ještě jakžtakž šlo. Ale ve třinácti se jí začala „zapalovat lejtka“ a ze všeho nejvíc ji zajímali kluci. Byla hezká, věděla to o sobě a flákala školu natolik, že se jen s odřenýma ušima dostala na učební obor. Mysleli jsme si, že se to časem srovná – učební obor nabízel i možnost dodělat si maturitu. Jenže ji nebavilo ani učit se, ani pracovat rukama. A k tomu se chytla stejně povrchní party. Doma se chovala arogantně a nakonec začala chodit s ženatým mužem a dělat dluhy.

Zkoušeli jsme s ní jednat po dobrém i nastavovat pravidla. Vždycky se na chvíli zklidnila, ale pak zase všechno začalo nanovo. Zašla jsem kvůli ní i k psycholožce. „Někdy se prostě stane, že rodiče udělají maximum, a dítě se přesto nepovede,“ řekla mi tehdy. „Pokud máte čisté svědomí, netrapte se.“ To se snadno řekne, ale hůř udělá. Máma nikdy nepřestane přemýšlet nad svým podílem viny. Ale psycholožčina věta mi pomáhala, když mi bylo nejhůř.

V den Anniných osmnáctin jsme jí vystrojili oslavu. Proběhla v celkem příjemné atmosféře. Tedy do momentu, kdy dojedla dort, utřela si pusu a řekla nám: „Jo, zítra si jdu zařídit výběr stavebního spoření. Sice vám ode dneška do toho nic není, ale nechci zase poslouchat řeči, že jsem vás okradla. Je to moje, ne?“ Bylo nám s mužem jasné, že z námi pracně našetřených úspor za chvíli nebude nic, ale překročili jsme svůj stín. „Máš pravdu, je to tvoje,“ řekli jsme jí. „A když se tak oháníš dospělostí, odstěhuj se. Děláš věci, se kterými nesouhlasíme. Na odstěhování máš čtvrt roku.“ Dost jsme ji zaskočili, vylítla jako fúrie: „To se dalo čekat, že se mě budete chtít zbavit!“ Vztekle bouchla dveřmi a dva dny nebrala telefon.

Do tří měsíců se pak skutečně odstěhovala. S velkými scénami jsme ji donutili i k tomu, aby se odhlásila z trvalého bydliště v našem bytě. Nevěřili jsme jí. Děsili jsme se návštěv exekutorů, protože nám bylo jasné, že si půjčuje peníze. Dokonce jsme pomysleli i na vydědění… Když jí její „kamarádi“ odnesli poslední věci a ona definitivně odcházela, ani se na mě nepodívala. Od té doby jsem ji neviděla. Jen z doslechu vím, že se potlouká po bytech různých chlapů. Na rozdíl od Gábiny, která žije velmi spořádaně, se děsím, co bude, když náhodou otěhotní a bude se chtít vrátit domů… „Jířo, neboj. Přece se to dobré, co jste ségře v dětství dali, nemůže úplně vypařit. Určitě se srovná,“ utěšuje mě paradoxně moje starší, nevlastní dcera. Doufejme. Ale nebudu tvrdit, že jsem se se zpackaným vztahem s vlastní dcerou smířila a že se netrápím…

Jiřina, 55 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »