Po špatném manželství jsem na muže zanevřela. Pak mi jedna žena dohodila svého syna

Manželství, na které jsem chtěla zapomenout

Byla jsem vdaná zatím jen jednou. Trvalo to rok a tehdy jsem si myslela, že mi tato zkušenost vystačí na celý život. Vdávala jsem se těhotná, dva roky před třicítkou. Byla jsem šíleně zamilovaná, doslova uhranutá a nesmírně šťastná. Blízcí mě před svatbou i před Radkem varovali, já ale byla naprosto slepá.

Po narození Emičky se v našem vztahu všechno změnilo. Z mého muže se vyklubal zadlužený násilník, který si mě chtěl svatbou a společným dítětem pojistit. Měla jsem vlastní byt a pracovala jsem sama na sebe jako účetní, a to i v těhotenství a na mateřské. Manžel se jen vezl a inkasoval peníze. Brzy jsem zjistila, že nepracuje. Kde peníze bral, jsem netušila, ale rozhodně se o ně nechtěl dělit.

O všechno jsem se starala, a ještě jsem byla ta špatná. Nejdřív jen nadával a vyčítal mi, později mi začal vyhrožovat a nakonec mě několikrát napadl. Po roce jsem odešla k rodičům. Ti mi pak pomáhali s rozvodem i se stěhováním manžela z mého bytu. Nebylo to vůbec snadné. Na muže a vztahy jsem v té době naprosto zanevřela.

O Emičku se Radek nezajímal – a popravdě jsem za to byla ráda. Výživné platil jen občas, vždy tak, aby na něj nemohly soudy. Neměla jsem sílu to řešit. Snažila jsem se toho muže ze svého života vymazat jednou provždy a nechtěla jsem s ním mít už nic společného.

S Emou jsme si žily hezky. Byla zdravá a šikovná, já nás dokázala uživit a moji rodiče ji často a rádi hlídali. Vlastně jsem byla spokojená. Šťastná ale ne. Ke štěstí bych potřebovala něco, čeho jsem se hrozně bála – muže a partnera.

„Libuško, všichni chlapi nejsou stejní. Podívej se na svého tátu, bratra nebo švagra – ti všichni jsou úplně normální, fajn mužští. Někde po světě běhá i ten tvůj, jen se k tomu světu nesmíš stále stavět tak zády,“ říkávala mi občas maminka nebo kamarádky.

Když Emička nastoupila do školy, začala jsem v tomto směru sbírat odvahu. Dokonce jsem měla i známost. Byl to hodný muž, ale o deset let starší, což se po čase ukázalo jako nepraktické – měli jsme úplně jiné zájmy. Rozešli jsme se v klidu a zůstali přáteli. On si dokonce brzy našel stejně starou paní, já si nenašla nikoho. Asi mi bylo předurčeno, abych byla najita já.

Setkání při úklidu

V našem městě už několik let probíhají dobrovolnické úklidové akce Ukliďme Česko. Několikrát do roka jsem se jich účastnila. Mám ráda přírodu, záleží mi na místě, kde žiju, a bez pohybu venku si neumím představit život.

Právě na jedné z těchto akcí jsem se seznámila s Ivonou. Byla ve věku mé maminky a podobně jako s mou matkou jsem si i s ní velmi rozuměla. Dokonce jsme se shodly, že moji maminku pravděpodobně zná z jejího prvního zaměstnání. Během uklízení jsme probraly kdeco, včetně radostí i starostí našich životů.

Dozvěděla jsem se také, že má Ivona syna, kterému zemřela žena a který se sám stará o dceru ve věku mé Emičky.

„Libuško, malé byly dva roky, když snacha zemřela. Jindra tehdy neuměl uvařit ani čaj, natož třeba zapnout pračku! Což byla tedy moje chyba, špatně jsem ho v tomto vychovala. Nyní už ale zvládne klidně svíčkovou a minulý rok si přál k Vánocům šicí stroj! Ne že by přímo šil, ale naučil se opravit drobné vady a třeba i zkrátit kalhoty. To mu prý stačí,“ vyprávěla mi Ivona při sbírání odpadků.

Tehdy jsem neprozřetelně – anebo snad prozřetelně? – prohlásila, že bych takového muže brala všemi deseti. Moje známá se toho zřejmě okamžitě chytila.

A tak minulý rok na jaře dorazil na úklid i onen muž s dcerou. Ivona, s níž jsem si občas psala, mi dopředu nic neřekla. Jen mi navrhla, jestli nechci vzít i svou dcerku, že by vzala vnučku. O synovi nepadlo ani slovo.

Naše holčičky byly na akci jediné děti a okamžitě si padly do oka. Kupodivu jsem si padla do oka i já s Jindrou. Díky dcerám ve stejném věku jsme měli hned téma k hovoru. Povídali jsme si a přitom sbírali zmačkané plasty, plechovky a další podobné chuťovky. Čas jsme vůbec nevnímali.

Z hovoru nás vytrhly až naše holčičky.

„Tati, tati, může Emička potom ještě k nám? Pokoj mám uklizený a ty jsi včera upekl bábovku, a ještě máme půlku! Tak můžeš mamince Emičky uvařit kávu. Prosííím!“

Jindra zčervenal a trochu nejistě směrem k dceři řekl, že to musím rozhodnout já, ne on. Zčervenala jsem také. Bylo jasné, že návštěvou u toho muže otevírám prostor něčemu dalšímu.

Nakonec jsem souhlasila. Holky jásaly a Ivona, která se najednou zjevila poblíž, pohotově prohlásila, že bydlí přes ulici a donese nám pstruhy, které dostala ze sádek od sestry, abychom si je ugrilovali k obědu. Jindra se zeptal, zda jím ryby. Když jsem přitakala, kývl.

Ivona nám pak přinesla nejen pstruhy, ale i láhev bílého vína a nějaké sladkosti pro holčičky. Na návštěvě jsme nakonec zůstaly až do pozdního odpoledne. Ještě před odchodem se děvčátka domluvila, že by se další víkend mohla znovu navštívit.

Když jsme se loučili, Jindra mi nesměle řekl: „Libuško, pokud nemáte zítra program a měly byste obě chuť, nechcete s námi jet do aquaparku v jiném městě? Malá to má slíbené už od Vánoc a konečně je bez rýmy a zdravá.“

Takovou lákavou nabídku jsem už kvůli dceři nemohla odmítnout. Obě děvčátka skákala radostí.

Z obyčejného výletu začal nový život

Doma jsem ale propadla panice. Neměla jsem pořádné plavky, přibrala jsem pět kilo, a když si namočím vlasy, vypadám jako příšera! Když malá usnula, začala jsem revidovat obsah šatníku a horečně hledala něco ucházejícího na koupání.

Během mého zoufalství mi napsala Ivona a ptala se, zda zítra pojedu s Jindrou. Prý se ho ptala a on byl tajemný jako hrad v Karpatech. Vtipu jsem se ze slušnosti zasmála a Jindrově mamince prozradila, že na výlet do aquaparku opravdu jedeme spolu.

„To jsem ráda, Libuško. Moc byste se k sobě hodili a vaše holčičky si také rozumí. Přiznám se, že jsem všemu trochu pomohla,“ odepsala mi Ivona.

Po chvíli jsem se dozvěděla, že jsem jí byla od prvního setkání nesmírně sympatická. Když zjistila, že jsem také sama, rozhodla se, že nás dva seznámí.

„Nezlobte se na mě, že jsem Jindru na to uklízení přivedla. Snad to pro vás nebylo nepříjemné, to bych nechtěla. Ale řekla jsem si, že jste dva rozumní dospělí lidé, a pokud byste si třeba nepadli do oka, vůbec nic se nestane,“ dověděla jsem se ještě.

Nakonec jsme si s Ivonkou začaly tykat a slíbily jsme si, že pokud si s jejím synem budeme i nadále sympatičtí, přijdeme k ní brzy společně na oběd. A sympatičtí jsme si byli. Moc.

Na výlet do aquaparku jsem šla nakonec v plavkách své nejlepší kamarádky. Zalarmovala jsem ji hodinu před půlnocí, ale protože jde o opravdu nejbližší kamarádku a navíc bydlí jen o dva vchody dál, přinesla mi své troje plavky symbolicky pět minut před dvanáctou.

Vybrala jsem si krásné puntíkaté, navíc stahovací. Slušely mi a snad poprvé jsem se v plavkách cítila pěkně. A líbila jsem se i Jindrovi.

Den utekl báječně. Holky řádily, my jsme si povídali a já se snad poprvé v životě cítila tak, jak jsem si představovala, že se cítí šťastné a hlavně úplné rodiny – máma, táta a dvě rozesmáté, spokojené holčičky.

Dokonce se nás jedna paní v šatně zeptala, zda jsou Emička a Karinka dvojčata. Obě mají dlouhé, stejně střižené vlasy, jedna blonďaté a druhá tmavé, a skoro stejnou postavu.

Při loučení jsem pak dostala od Jindry první pusu. Nyní je to už rok, co jsme pár. Svatba je na spadnutí a plánujeme ji na léto. Naše dcerky jsou nejlepší kamarádky, naši rodiče si skvěle rozumějí a Jindrovu maminku považuji za přítelkyni.

Jindrovi občas v legraci říkám: „Případné reklamace mé osoby směruj ke své mamince, vybrala si mě ona, ne ty!“

Jindra se obvykle směje a protestuje, že si mě přece vybral on. Pravdu máme ale oba!

Libuše, 37 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »