Šicí stroj po babičce měl skončit v popelnici. Dnes mě drahá stará mašina živí

Rodinné poklady na smetiště nepatří

Probudilo mě zuřivé vyzvánění mobilu. V polospánku jsem ho zvedla. Volala máma. S tetou Helenou se daly do vyklízení bytu po babičce. „Jestli si chceš něco vzít na památku, tak přijeď.“

„Teď?“ vyhrkla jsem ne zrovna nadšeně, celou noc jsem totiž stála za barem. Podívala jsem se na hodinky. Spala jsem necelé tři hodiny.

„Jen přijeď. Až sem přistaví kontejner, bude už pozdě,“ postavila mě máti před hotovou věc. Chvíli jsem se přesvědčovala, oči se mi zavíraly, ale nakonec jsem přece jen z postele vylezla.

Babiččin byt jsem málem nepoznala. Z oken zmizely její krásné krajkové záclonky i ozdobné závěsy. Místnosti byly už skoro holé, nábytek máma s tetou odvezly do bazaru. Vlastně zpeněžily všechno, co mělo nějakou cenu. Zbytek se kupil v předsíni na hromadě. Obě tvrdily, že jsou to věci na vyhození. Dívala jsem se na ně a v duchu si říkala, že by babičce puklo srdce, kdyby viděla, jak se její dcery zbavují některých rodinných památek. Třeba starých fotografií. Prý na nich už nikoho neznají, tak na co by jim byly, říkala teta. Na smetiště odsoudily i starou singrovku, na které babička celý život šila. Hned jsem si ji vytáhla a přibrala i dvě krabice fotek.

„Prosím tě, na co ti ten krám bude?“ divila se teta Helena. „Určitě už ani nefunguje.“

„Zkoušela jsi to?“ odsekla jsem jí docela nabroušeně.

Pokrčila rameny: „Přece neumím šít. A ty, pokud si pamatuju, taky ne…“

„Babi mě to učila, když jsem byla malá. Možná si ještě něco pamatuju. A kdyby náhodou už mašina nešla opravit, tak z ní Radek udělá stolek pod počítač.“

Doma jsem napřed vytáhla krabice s fotografiemi a zabrala se do jejich prohlížení. Přede mnou defiloval život mých předků. Vzpomínala jsem, jak mi o nich babička vyprávěla. Na jedné z fotek jsem objevila Květu, babiččinu tetičku. Ve dvacátých letech minulého století odjela do Ameriky. Udělala tam docela kariéru, pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici a provdala se za lékaře. A hele, tohle je přece pradědeček, dělal na dráze výpravčího.

A tady zase děda v bílém plášti před svou lékárnou. A na téhle fotce jeden z mých prastrýců, ve vojenské uniformě. Z další kupičky na mě vykoukla podobizna milované babičky Boženy. Vypadala na ní jako princezna, byla tehdy za družičku. Dívala se do objektivu a plaše se usmívala, moc jí to slušelo. A takovéhle poklady by teta Helena klidně vyhodila, nechápala jsem to. Jak se může někdo tak lehce zbavit rodinné historie, přemýšlela jsem pobouřeně.

Stará singrovka znovu ožívá

Odložila jsem fotky a podívala se na šicí stroj. Léta už ho nikdo nepoužíval, byl hrozně zaprášený. A tak jsem se vrhla na cídění. Pořádně jsem ho vypucovala, naolejovala, kupodivu i kožené lanko na pohon kola bylo funkční. A když jsem vyregulovala napnutí nití, ušila jsem docela rovný steh. Paráda, jásala jsem.

„Podívej, ta singrovka šije!“ vykřikla jsem nadšeně na manžela, který zrovna přišel z práce. Obhlédl moje „restaurátorské“ dílo: „Fajn, to bys mi mohla zkrátit džíny, co leží už víc jak rok ve skříni.“

„Proč ne? Zkusím to.“ Za chvíli byly kalhoty přesně podle Radkova přání.

„No vida, dobrých sto padesát korun v kapse,“ prohlásila jsem hrdě. V naší situaci byla každá ušetřená koruna dobrá. Manžel dělal ve stavebninách a já v baru, což jsem už skoro nenáviděla. Co je to za zábavu, podávat alkohol hostům, kteří jsou po několika skleničkách dotěrní a neslušní? Momentálně jsem ale jinou práci nesehnala. Co může člověk taky dělat po gymplu, že?

Měla jsem jít na krejčovou, jak jsem chtěla a jak mi říkávala babička. Máma si však postavila hlavu, že musím na gymnázium, abych se prý mohla živit líp. Tak se živím… jako barmanka. Ještě si dobře pamatuju, jak se máti rozčilovala, když mi babička ukazovala různé stehy, učila mě brát míry a dělat střihy.

„Terka se musí učit!“ vyčítala babičce. „Ona bude pracovat hlavou, je chytrá, a ne rukama jako já.“

„Každému se hodí šikovné ruce,“ říkala jí na to babička. Měla pro mě pochopení, věděla, že mám talent na ruční práce a že sedět nad knížkami mě moc nebaví. A tak mě, aby máma nevěděla, postupně zasvěcovala do tajů krejčovské profese.

„Uměla bys taky vyměnit zip?“ byl zvědavý manžel. „Pokazil se mi na bundě od montérek,“ díval se na mě s nadějí.

„Podívám se. Možná ani nebude potřeba všívat nový,“ odpověděla jsem, protože jsem si vzpomněla, jak mě babi učila opravovat rozjeté zipy. Vzala jsem kleštičky a čáry máry, zip fungoval jako nový. Až do pozdního odpoledne jsem seděla u stroje a zkoušela si různé fígle. Zjistila jsem, že se šitím je to jako s jízdou na kole, to se prostě nezapomíná. Taky jsem si spravila pár zástěrek do práce, přišila utržené kapsičky, vázanky, našila nové krajkové kanýry. Byla jsem pyšná, že mi šití tak pěkně jde, a navíc jsem zjistila, že mě i baví.

„Terko, ty dneska nepracuješ?“ probral mě z tvůrčího úsilí až Radek.

Od koníčku k vlastnímu podnikání

Do baru jsem to stihla jen taktak. Rychle jsem se převlékla a přes černé šaty si zavázala právě „vylepšenou“ zástěrku. Zahlédla mě paní šéfová.

„No ne, Terezko, pořídila sis novou zástěrku? Hezoučká. Kdepak jsi ji koupila?“ zajímala se upřímně.

„Nikde. Ušila jsem si ji.“

Šéfová mě uznale pochválila a po chvíli mi navrhla: „Neušila bys takové zástěrky taky pro ostatní děvčata na place? Samozřejmě ti za práci zaplatím.“

Nevím, co mě to popadlo, ale souhlasila jsem. Spíchnutí zástěrek mi netrvalo dlouho a kolegyním se líbily. Tisícovka na ruku taky nebyla špatná. Šéfka byla nadšená a záhy mě překvapila novou objednávkou. Jestli prý bych zvládla ušít ubrousky, a hlavně záclony do podniku. To už bylo větší sousto, ale odvážnému štěstí přeje. Při výpravách po městě jsem objevila prodejnu s celkem levnými, a přitom kvalitními látkami. Měli tam tolik krásných materiálů, že jsem nevěděla, pro který se rozhodnout. Naštěstí mi dali pár vzorků, takže si šéfka mohla v klidu vybrat. Nakonec jsem jí ještě ušila povlečení na postel s módními krajkovými vsadkami. Šéfka byla nadšená. No a pak to asi rozhlásila po známých a příbuzných, protože se mi objednávky na podobné ložní prádlo začaly jen hrnout.

Babiččina singrovka byla fantastická a stále plná energie, zato já jsem čím dál častěji padala únavou. Po návratu z práce jsem spala tak tři čtyři hodiny a už jsem zase sedala k mašině, abych zvládla zakázky, kterých den ode dne přibývalo.

„Na tom svém koníčku vyděláváš víc než v hospodě,“ řekl mi jednou manžel při kontrole našeho účtu. „Neměla by ses tím šitím živit profesionálně?“ navrhl mi zcela vážně.

„To ale ztratím svoji hlavní klientelu,“ váhala jsem.

Mávl rukou. „Získáš novou. Vyfotíme výrobky, dáme to na Facebook a lidi si tě najdou sami. Neboj, práce bude dost.“

„Myslíš? Ale co všechny formality, živnostenský list, založení firmy, nebo co je k tomu potřeba?“ povzdechla jsem si.

„Terezko, nemůžeš přece pracovat ve dne i v noci!“ přesvědčoval mě Radek. „Takhle to dál nejde. A vyřešilo by to i tvůj problém. Práci v hospodě nesnášíš a šití tě baví.“

Měl pravdu, ale já jsem ještě nebyla připravená odejít ze stálého zaměstnání na volnou nohu. Bála jsem se, že mi moje plány nevyjdou. A co potom?

Osud však rozhodl za mě. O pár měsíců později jsem přišla do jiného stavu a práci po nocích jsem musela dát sbohem. Naštěstí mi nic nebránilo v tom, abych doma navrhovala nové výrobky a šila, dokud mi to narůstající bříško dovolilo. Založila jsem si firmu a později našla taky pár švadlen, které pracují podle mých návrhů. Všechny výrobky prodávám po internetu nebo mezi známými. Nevydělávám bůhvíco, ale nenaříkám si. A za to všechno vděčím stařičkému šicímu stroji a babičce, která věřila v můj talent.

Tereza, 29 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »