Se sestrou jsme si byly celý život blízké a sen o společném bydlení nám připadal dokonalý. Jenže krátce po nastěhování jsem začala chápat, že jsme možná udělali zásadní chybu.
Sen o společném životě
Ještě donedávna jsme měly s Leonou naprosto úžasný vztah. Byla o tři roky starší, a přesto si nepamatuju, že by mě někdy brala jinak než jako sobě rovnou. Celé dětství i dospívání jsme byly nejlepší kamarádky. V pubertě jsme si navíc vytvořily i stejné kamarády, se kterými se přátelíme dodnes.
Povahově jsme si sice nebyly příliš podobné, náš vztah to ale nikdy nenarušovalo. Naopak jsme se svými odlišnostmi hezky doplňovaly. Jak fajn by bylo bydlet blízko sebe, napadlo nás během společné dovolené ve starém dvojdomku. Tehdy jsme si začaly malovat, jak budeme trávit společné večery na terase, zatímco si naše děti budou hrát na zahradě.
Když jsem Leoně poprvé představovala svého nového přítele, měla jsem srdce až v krku. Leona už několik let žila se svým přítelem Kubou a pomalu plánovali svatbu. Já kluky spíš střídala, ale když jsem se během letní stáže v zahraničí seznámila s Lucasem, hned jsem věděla, že tentokrát je to jiné.
Lucas se po půl roce přestěhoval za mnou do našeho města a já jen doufala, že si ho Leona zamiluje stejně jako já. Když se s ním konečně seznámila, vesele na mě mrkla.
„Je to vážně sympaťák, a navíc fešák.“
Spadl mi ze srdce obrovský balvan. Lucas si skvěle rozuměl i s Leoniným přítelem Kubou a z nás čtyř se brzy stala nerozlučná parta.
„Vy jste se ségrou i s klukama vážně perfektní banda,“ říkávaly mi obdivně kamarádky. V jejich hlase jsem občas slyšela i malý osten závisti. Chodili jsme na dvojitá rande, do kin i divadel. Na Leonině svatbě jsme byli s Lucasem oba za svědky.
Když pak Kuba přišel s nápadem postavit si společně dvojdomek, byla jsem nadšená. Bydleli jsme tehdy v pronájmu a podle Kuby měl být společný dům skvělou investicí. Leona už byla těhotná a my se na plánování rodiny teprve chystali.
„Představ si, jaká to bude krása. Děti si spolu budou hrát na velké, nádherné zahradě, zatímco my všichni budeme popíjet drinky na terase a dívat se, jak nám vyrůstá další generace,“ básnila jsem nadšeně Lucasovi.
Poprvé se tehdy nad takovým plánem zachmuřil.
„Tvou sestru i Kubu mám moc rád. Není ale tak blízké bydlení přece jenom už trochu moc? Už tak spolu všichni trávíme hodně času a teď budeme žít skoro pod jednou střechou. Moc se mi to nezdá.“
Cítila jsem se nepochopená. Vždyť i při společném bydlení bychom pořád zůstali svobodnými lidmi. Neznamenalo to přece, že bychom s Leonou a Kubou museli trávit každý večer. Byla jsem odhodlaná Lucase přesvědčit, což se mi nakonec podařilo.
Vybrali jsme pěkný pozemek za městem. Jakmile jsme získali stavební povolení, mohly začít přípravy. Kuba byl stavař, a proto se ujal navrhování a kreslení plánů. Často se nás s Lucasem ptal, co a jak bychom si na domě představovali, my jsme ale většinou jen krčili rameny. Ani jeden z nás stavebnictví nerozuměl, a tak jsme všechno svěřili Kubovi a stavební firmě, kterou najal.
Stavba dvojdomku byla jedním z nejstresovějších období mého života. Leona měla plné ruce práce s malými dětmi a já prožívala velmi náročné období v zaměstnání. Často mě trápily výčitky, že s plánováním ani stavbou domu vůbec nepomáháme. Leona mi sice nikdy nic nevyčetla, přesto jsem na ní viděla obrovskou únavu, kterou jí zařizování kolem domu způsobovalo.
Den, kdy všechno prasklo
Po dvou letech bylo konečně hotovo. Než jsme se nadáli, nastal den stěhování.
Lucas byl už od rána nevrlý. Zatímco jsme balili a přenášeli věci, najednou mě zaskočil poznámkou, která mi v tu chvíli připadala naprosto nemístná.
„Nevšimla sis, že ten barák vlastně vypadá úplně jinak, než jak to bylo původně v plánech?“
„A to ti došlo teprve teď?“ vyštěkla jsem a trnula, jakou dostanu odpověď.
Lucas byl v poslední době zachmuřený a nemluvný. Občas mě napadlo, že se možná během stavby cítil odstrčený. Přestože měl dobrou vůli Kubovi pomáhat, celé věci nerozuměl a jeho čeština tehdy nestačila na komunikaci s řemeslníky.
„Ne, už mi to vlastně dochází pár týdnů. Zato ty zjevně pořád nevidíš, že jsme se nechali dotlačit do něčeho, co jsme vlastně vůbec nechtěli.“
Strnula jsem uprostřed místnosti s obrovským fikusem v rukou.
„A to mi říkáš teď? V den stěhování?“
Byla jsem nazlobená na nejvyšší míru. Konečně jsem začínala chápat jeho mlčenlivost posledních dní.
„Jestli máš takový pocit, tak proč jsi mi nic neřekl už mnohem dřív?“
„A jak jsem ti to mohl říct? Vždyť ty jsi se ségrou vždycky byla jedna ruka. A cokoli Kuba řekne nebo navrhne, tak je pro tebe svaté. Copak ti nedochází, že si ten dům navrhl tak, aby se hodil jim, a na nás vůbec nebrali ohledy?“
V tu chvíli mi hlavou bleskla debata z doby před několika měsíci. Lucas tehdy prosazoval jiný typ oken, ale Kuba ho odbyl s tím, že vybral ta nejlepší a Lucas tomu stejně nerozumí. Najednou se mi před očima objevilo několik podobných situací.
Musela jsem si sednout. Možná měl Lucas na tom, co říkal, opravdu něco pravdy.
Zadívali jsme se na sebe a já v tu chvíli dostala na sestru hrozný vztek. Oba jsme ale věděli, že už se nedá nic dělat. Prostor pro vlastní rozhodování dávno zmizel. Nedokázala jsem si představit, jak Lucas dokáže žít s myšlenkou, že byl do něčeho natlačen proti své vůli.
Když blízkost začala bolet
Po několika dnech zařizování se z domovního telefonu ozval Leonin nadšený hlas.
„Proč jste tak potichu? Oslavujeme a kolaudujeme, ne?“
Od nastěhování jsem se jí snažila vyhýbat. Lucasova slova mi pořád zněla v hlavě a během bezesných nocí se mi vybavovaly další situace, kdy si Leona s Kubou všechno dělali podle sebe a na nás nebrali ohled.
„Upřímně, nemám na oslavy moc náladu,“ zabručela jsem do sluchátka.
„Takže jsem si to myslela správně, něco se vážně děje. Jdu nahoru,“ zahlásila Leona.
Za chvíli už mě v polozařízeném obýváku zpovídala. Popsala jsem jí, jak se cítím, a řekla jí, že mám pocit, že si Kuba všechno udělal podle sebe. Teď prý žijeme v domě, který jako by vůbec nebyl náš.
Leona na mě dlouho nechápavě zírala. Bylo vidět, jak v ní pomalu narůstá vztek.
„Takže ty mi tu naznačuješ, že přestože jste celou dobu ani jeden nepřiložili ruku k dílu a k ničemu jste se nevyjádřili, tak teď máte najednou pocit křivdy a myslíte si, že jsme sobci?“
Tak naštvanou jsem ji snad ještě nikdy neviděla.
„Skoro každý den jsem musela poslouchat, jak Kubovi nikdo nepomáhá a jak jste při hovorech o domu k ničemu, a ty mi to teďka ještě vyčteš?“
Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Měla jsem vztek, ale zároveň jsem najednou začala všechno vidět i Leoninýma očima. Ona měla pocit, že s Kubou všechno udělali za nás a my si teď stěžujeme na výsledek jejich práce.
„Promiň, mrzí mě to,“ zašeptala jsem.
Pak jsem dodala, že vlastně nevím, jestli bylo společné bydlení opravdu dobrý nápad. Čekala jsem, že na mě Leona začne křičet. K mému překvapení mě ale místo toho silně objala.
„Ty jsi ale truhlík, viď? Dobře vím, že nemáš ráda změny a potřebuješ si zvyknout, ale uvidíš, že všechno bude fajn. Zařídíte si to tu s Lukym podle vás a já slibuju, že vám s Kubou dáme prostor a necháme vás samotné, jak dlouho jen budete potřebovat.“
Vděčně jsem se na Leonu podívala. Snad měla pravdu a nakonec nám v novém domě opravdu bude dobře. Jednu věc jsem ale věděla jistě – nenechám si nikým zničit vztah se sestrou.
Po poradě s Lucasem jsme se dohodli, že celý obývák s kuchyní zařídíme úplně jinak, než bylo původně naplánované. Myslím, že právě díky naší výměně názorů jsme se začali víc zapojovat a přemýšlet nad tím, co by udělalo šťastnými nás dva, nejen naši „nerozlučnou čtyřku“.
Pevně věřím, že nám nadšení do zařizování vydrží a že se společné bydlení jednou stane zdrojem radosti pro nás všechny.
Simona, 34 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
