V 60 letech jsem ovdověla a pocítila úlevu. Pak jsem potkala muže, který mi změnil život

Po smrti manžela Helena netušila, co si počít s nově nabytou svobodou. Pak jí zavolala neznámá mladá žena a pozvala ji na setkání s mužem, který znal jejího zesnulého manžela.

V 60 letech jsem ovdověla a pocítila úlevu. Pak jsem potkala muže, který mi změnil život V 60 letech jsem ovdověla a pocítila úlevu. Pak jsem potkala muže, který mi změnil život Zdroj: Canva

Svoboda, která mě zaskočila

S manželem Robertem jsme vychovali čtyři děti. Občas jsem se sama sebe ptala, jak se nám to vlastně podařilo. Možná proto, že jsem byla poslušná ženuška. Manželské povinnosti jsem nijak zvlášť nemilovala, ale těšilo mě, že o mě měl Robert stále zájem. Přesto jsem každé těhotenství vnímala tak trochu jako úlevu. Vymlouvala jsem se, že mi není dobře, a stěhovala se ze společné ložnice do vedlejšího pokojíku.

Roberta jsem měla ráda a vážila jsem si ho. Pravou lásku jsem ale dávala svým dětem. Robert byl workoholik a v době, kdy děti odrostly, mi došlo, že kromě nich a společného domu nás vlastně nic jiného nespojuje.

Když bylo Robertovi šedesát, těžce onemocněl. Oddaně jsem se o něj starala, možná i proto, že mě trápil pocit viny. Nemilovala jsem ho a on mě nejspíš také nikdy bůhvíjak nemiloval. O rok později zemřel. Kromě smutku jsem tehdy cítila i obrovskou úlevu.

Celý život jsem se řídila podle někoho jiného. Najednou jsem mohla žít jen podle sebe. Jenže jak? Vůbec jsem nevěděla, co si s nabytou svobodou počít.

Jako vdova v důchodu jsem si nestála špatně. Peníze mi nechyběly a pomáhaly mi i děti. Pro zábavu jsem měla zahrádku, na kterou jsem ale chodila spíš ze zvyku, protože zahradničení mě příliš nebavilo. Zahrádku koupil Robert, když byly děti malé. Chtěl, aby měly ovoce a zeleninu, a sám tam pracoval velmi rád.

Jednoho dne jsem zrovna přesazovala květiny, když mi zazvonil mobil. Když se na druhém konci ozval mladý dívčí hlas, obrátila jsem oči v sloup. Nejspíš zase nějaká nabídka tarifů, elektřiny nebo potravinových doplňků.

„Dobrý den. Dovolala jsem se k paní Heleně?“

Dívka se představila a potom vysvětlila, proč volá.

„Volám vlastně jménem svého dědečka. Moje sestřenice pracuje s vaší dcerou Martou, a tak jsme se dozvěděli o vaší ztrátě. Přijměte prosím upřímnou soustrast. Já vím, je to už dlouho. Dědečka moc mrzelo, že se to dozvěděl tak pozdě a nemohl přijít na pohřeb. Mohla bych mu předat vaše číslo? Přijede ze zahraničí a chtěl by se s vámi setkat.“

Nechápala jsem, proč by se se mnou chtěl setkat.

„Nechápu proč?“

„Pracovali totiž dřív spolu a děda na vašeho muže vzpomíná s velkou sympatií.“

„Ach tak,“ vydechla jsem. Robert byl určitě skvělý a oblíbený spolupracovník.

Dívka zaváhala.

„Samozřejmě, pokud nechcete, tak…“

„Ale ne, beze všeho. Pozdravujte dědečka a ať se mi ozve.“

Nevěděla jsem proč, ale telefonát ve mně probudil zvědavost. Robert o práci mluvil jen málo a o spolupracovnících už vůbec. A najednou tu byl někdo, komu stál za to urazit takovou dálku, aby mu zapálil svíčku na hrobě.

Setkání, které mě zaskočilo

O dva týdny později jsem seděla v kavárně u nádraží a čekala na autobus ze zahraničí a na neznámého pana Luďka. Sedělo se mi příjemně, káva voněla a na sobě jsem měla své oblíbené šaty. Připadalo mi to legrační, skoro jako rande naslepo.

Popsala jsem mu, co budu mít na sobě a jak vypadám. Domluvili jsme se, že položím na stolek noviny. Snad mě pozná, dumala jsem nepřítomně.

Do kavárny jsem doběhla několik minut po dvanácté. Luděk už čekal. Přinesl mi květiny a čokoládové bonbony.

„To je milé. A ty krásné květiny!“

„Zdaleka ne tak krásné jako ty,“ odvětil galantně.

Znovu mě zalil zrádný ruměnec. Proč to říká? Nejspíš to byly jen běžné lichotky, říkala jsem si.

Luděk byl vyšší než já, měl nebesky modré oči, opálenou tvář a ve vlasech zajímavě prošedivělé prameny. Na hlavě měl sluneční brýle. Podali jsme si ruce a já se zachvěla. Cítila jsem, jak rudnu.

Co se to se mnou děje?

Z našeho prvního setkání si toho moc nepamatuji. Pochopitelně jsme jako první jeli na hřbitov. Luděk mi vyprávěl, jaký byl Robert skvělý kolega a perfektní odborník, a já mu zdvořile přitakávala. Potom jsme šli na oběd. Najednou jsem měla dojem, že Luďka mnohem víc zajímám já než vzpomínání na Roberta.

Vůbec mi to nevadilo. Naopak. Připadala jsem si jako mladá holka na prvním rande se sympatickým mužem.

Skoro jsem se vznášela ještě po návratu domů. V předsíni mě ale pohled do zrcadla vrátil na zem. Zastyděla jsem se.

Bože, jak jsem se mohla tak chovat? On chtěl jen zavzpomínat na kolegu, a já mu předvedla pěkné představení. Smála jsem se, vyprávěla mu příhody o dětech a vnoučatech a pusu jsem skoro nezavřela. Chovala jsem se nemožně. Co si o mně asi pomyslel?

Ještěže hned odjel a už ho nejspíš neuvidím, uklidňovala jsem se.

Při té myšlence mě ale překvapivě píchlo u srdce. Bylo mi líto, že se možná už nesetkáme. Přiznala jsem si, že bych ho ráda viděla ještě jednou. Tu noc jsem nemohla dlouho usnout. Převalovala jsem se v posteli, v duchu si přehrávala celý den a zlobila se sama na sebe.

Udělala jsem ze sebe úplnou idiotku. Na druhou stranu jsem se utěšovala, že se už určitě neozve. Proč by také měl? Co by mohl chtít od postarší ženy a babičky vnoučat? Štramáci jako on se přece zajímají o dámy mladší minimálně o dvacet let.

Přesto mě vzrušovalo každé zazvonění telefonu. Nadávala jsem si za to, ale při loučení přece sliboval, že se ozve. Nebo to říkal jen ze zdvořilosti?

Uplynuly čtyři dny. Zrovna jsem smažila dětem lívance, když Luděk zavolal. Upustila jsem talíř na kuchyňskou linku, až to hlasitě zacinkalo.

„Co je to tam za halas?“ zajímal se okamžitě.

„Nic. Jenom dělám dětem lívance.“

„Mhm, miluju lívance. Doufám, že někdy ty tvoje taky ochutnám. Nešla bys se mnou zítra na kávu? Přijedu na pár dní do Čech.“

Srdce mi bilo tak hlasitě, že to snad musel slyšet.

Konečně jsem poznala lásku

„Dobře,“ souhlasila jsem.

Na další schůzku jsem se těšila a zároveň jsem se bála vlastních pocitů. Bylo mi přes šedesát a připadala jsem si, jako by mi bylo osmnáct. Nevěděla jsem, co si s tím počít. Naštěstí se u mě druhý den zastavila moje nejstarší dcera Jaruška. S ní jsem mohla mluvit úplně o všem. Byly jsme si blízké jako kamarádky.

Se studem jsem jí svěřila, co prožívám.

„Vím, že je to hrozné. Táta umřel sotva před rokem. Nevím, co si počít. Ten Luděk je tak milý, ale možná vidím něco, co není, a bere mě jen jako…“

„Jako vdovu po kolegovi?“ skočila mi Jarka s úsměvem do řeči. „Mami, to by ti nekupoval kytky a čokoládu. Padla jsi mu do oka, to je jasné. A já z toho mám radost.“

Nechápala jsem.

„Jak to?“

Dcera mi vysvětlila, co si o našem manželství celé roky myslela.

„Tátu jsem měla ráda a tebe mám taky moc ráda. Dobře jsem ale viděla, že k sobě moc nepasujete a snažíte se to před námi skrývat. Teď máš šanci užít si ještě trochu štěstí, tak to zkus. Jestli je ten chlapík tak fajn, jak říkáš, ráda ho poznám.“

A bylo to. Měla jsem její požehnání.

V sobotu po kině mě Luděk pozval na večeři. Tam se mi vyznal ze svých citů. Prý se do mě zakoukal na první pohled.

Do mě!

Byla jsem jako Alenka v říši divů.

„V našem věku musíme využít každou šanci na lásku. Čas nezastavíme. Jestli chceš, rád se k tobě přestěhuju. Ciziny mám beztak už plné zuby. V důchodu už mě tam nic nedrží.“

Nechtěla jsem ale, aby se kvůli mně rozhodl tak rychle.

„Dřív než to uděláš, ráda bych se do zahraničí podívala. Nikdy jsem tam nebyla.“

A tak jsem po nějaké době vystoupila z dálkového autobusu a rovnou padla do náruče milovaného muže. V šedesáti letech jsem konečně ucítila na rtech opravdový polibek plný lásky a vášně.

S Luďkem nám bylo báječně. Konečně jsem věděla, jak chutná opravdová láska.

Helena, 62 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »

Autor:

Alena Nováková se věnuje především příběhům ze života v rubrice Život napsal. Zajímají ji partnerské vztahy, rodinné starosti i rodičovství a baví ji hledat v lidských zkušenostech témata, která mohou oslovit další čtenáře. Ve volném čase ráda čte, chodí na procházky a tráví čas se svými blízkými. více

Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.

eMimino kartička

Témata článku

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...