Po smrti manžela zůstala Helena sama a netušila, co si počít s nově nabytou svobodou. Pak jí zavolala neznámá mladá žena s prosbou, která jí obrátila život vzhůru nohama.
Život po boku muže, kterého jsem nemilovala
Robert a já jsme vychovali čtyři děti. Občas jsem se sama sebe ptala, jak se nám to vlastně podařilo. Možná proto, že jsem byla poslušná ženuška. Manželské povinnosti jsem nijak nemilovala, ale těšilo mě, že o mě měl Robert stále zájem. Přesto jsem každé těhotenství vnímala jako úlevu. Vymlouvala jsem se, že mi není dobře, a ze společné ložnice se stěhovala do vedlejšího pokojíku.
Roberta jsem měla ráda a vážila jsem si ho. Pravou lásku jsem ale dala svým dětem. Manžel byl workoholik, a když děti odrostly, došlo mi, že kromě nich a domu nás už nic jiného nespojuje.
Bylo mu šedesát, když těžce onemocněl. Oddaně jsem se o něj starala, možná i proto, že mě trápil pocit viny. Nemilovala jsem ho a on mě nejspíš také nikdy bůhvíjak nemiloval. Po roce zemřel. Kromě smutku jsem cítila i obrovskou úlevu.
Vždycky jsem se řídila podle někoho jiného. Najednou jsem mohla žít jen podle sebe. Jenže jsem vůbec nevěděla, co si s nabytou svobodou počít.
Jako vdova v důchodu jsem si nestála špatně. Peníze mi nechyběly a pomáhaly mi i děti. Pro „zábavu“ jsem měla zahrádku, na kterou jsem však chodila spíš ze zvyku. Zahradničení mě nikdy příliš nebralo. Zahrádku koupil Robert, když byly děti malé, aby měly ovoce a zeleninu. On tam pracoval moc rád.
Nečekaná zpráva od dávného kolegy
Jednou jsem zrovna přesazovala květiny, když mi zazvonil mobil. Když jsem uslyšela mladý dívčí hlas, obrátila jsem oči v sloup. Nejspíš zase nějaká nabídka tarifu, elektřiny nebo potravinových doplňků.
„Dobrý den. Dovolala jsem se k paní Heleně?“ zeptala se dívka.
Potom se představila a vysvětlila mi, proč volá.
„Volám vám vlastně jménem svého dědečka. Moje sestřenice pracuje s vaší dcerou Martou, a tak jsme se dozvěděli o vaší ztrátě. Přijměte prosím upřímnou soustrast. Já vím, je to už dlouho. Dědečka moc mrzelo, že se to dozvěděl tak pozdě a nemohl přijít na pohřeb. Mohla bych mu předat vaše číslo? Přijede ze zahraničí a chtěl by se s vámi setkat.“
„Nechápu proč?“ zeptala jsem se udiveně.
„Pracovali totiž dřív spolu a děda na vašeho muže vzpomíná s velkou sympatií.“
„Ach tak,“ vydechla jsem. Robert byl určitě skvělý a oblíbený spolupracovník.
„Samozřejmě, pokud nechcete, tak…“ zaváhala dívka.
„Ale ne, beze všeho. Pozdravujte dědečka a ať se mi ozve.“
Telefonát ve mně vyvolal zvědavost. Robert o práci mluvil jen málo a o spolupracovnících už vůbec. A najednou tu byl někdo, komu stálo za to jet takovou dálku, aby zapálil svíčku na jeho hrobě.
O dva týdny později jsem seděla v kavárně u nádraží a čekala na autobus ze zahraničí a na neznámého pana Luďka. Sedělo se mi příjemně, káva voněla a na sobě jsem měla své oblíbené šaty. Připadalo mi to legrační, skoro jako rande naslepo. Popsala jsem mu, co budu mít na sobě a jak vypadám. Domluvili jsme se, že na stolek položím noviny.
Snad mě pozná, dumala jsem nepřítomně, když se kdosi dotkl mého ramene. Překvapením jsem skoro nadskočila.
„Vy jste paní Helena?“ zeptal se příjemný mužský hlas.
Vstala jsem, abychom se přivítali. Luděk byl vyšší než já, měl nebesky modré oči, opálenou tvář a v zajímavě prošedivělých vlasech zastrčené sluneční brýle. Podali jsme si ruce a já se zachvěla. Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá ruměnec.
Proboha, co se to se mnou děje?
Z prvního setkání si toho moc nepamatuji. Pochopitelně jsme nejprve jeli na hřbitov. Luděk mi vyprávěl, jaký byl Robert skvělý kolega a perfektní odborník, a já mu zdvořile přitakávala. Potom jsme šli na oběd a najednou jsem měla dojem, že Luďka mnohem víc zajímám já než vzpomínání na Roberta.
Vůbec mi to nevadilo. Naopak. Připadala jsem si jako mladá holka na rande se sympatickým mužem.
Zamilovaná jako osmnáctka
Ještě po návratu domů jsem se téměř vznášela. Pohled do zrcadla v předsíni mě ale vrátil na zem. Zastyděla jsem se.
Bože, jak jsem se mohla tak chovat? Luděk chtěl jen zavzpomínat na kolegu a já mu předvedla pěkné představení. Smála jsem se, vyprávěla mu příhody o dětech a vnoučatech a pusu jsem skoro nezavřela. Chovala jsem se nemožně. Co si o mně asi pomyslel? Ještě že hned odjel. Už ho nejspíš nikdy neuvidím…
Při té myšlence mě překvapivě píchlo u srdce. Bylo mi to líto. Přiznala jsem si, že bych se s ním ráda setkala ještě jednou.
Tu noc jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se na posteli, v duchu si přehrávala celý den a zlobila se sama na sebe. Udělala jsem ze sebe úplnou idiotku. Na druhou stranu jsem se utěšovala tím, že se už určitě neozve. Proč by také měl? Co by mohl chtít od postarší ženy, babičky několika vnoučat? Štramáci jako on se přece zajímají o dámy minimálně o dvacet let mladší.
Přesto mě vzrušovalo každé zazvonění telefonu. Nadávala jsem si za to, ale při loučení přece sliboval, že se ozve. Nebo to říkal jen ze zdvořilosti?
Uplynuly čtyři dny. Zrovna jsem smažila vnoučatům lívance, když Luděk zavolal. Upustila jsem talíř na kuchyňskou linku a ozvalo se hlasité cinknutí.
„Co je to tam za halas?“ zajímal se.
„Nic. Jenom dělám dětem lívance.“
„Mhm, miluju lívance. Doufám, že někdy ty tvoje taky ochutnám. Nešla bys se mnou zítra na kávu? Přijedu na pár dní do Čech.“
„Dobře,“ souhlasila jsem. Srdce mi bilo tak hlasitě, že to snad musel slyšet.
Do kavárny jsem doběhla pár minut po dvanácté. Luděk už čekal. Přinesl mi květiny a čokoládové bonbony.
„To je milé. A ty krásné květiny!“
„Zdaleka ne tak krásné jako ty,“ odvětil galantně.
Znovu mě zaplavil zrádný ruměnec. Proč to říká? Nejspíš jsou to jen takové běžné řeči, namlouvala jsem si.
Než jsme se rozešli, navrhl mi další schůzku.
„Mohli bychom v sobotu zajít do kina, co ty na to?“
Přikývla jsem a v duchu se tetelila štěstím.
Čekala mě další noc plná rozervaných myšlenek. Byla jsem v tom až po uši. Zamilovala jsem se jako nějaká osmnáctka. Bylo mi krásně a sladce, ale zároveň jsem se styděla. Vůbec jsem nevěděla, co s tím mám dělat.
Naštěstí se u mě druhý den zastavila moje nejstarší dcera Juditka. S ní jsem mohla mluvit úplně o všem. Byly jsme jako blízké kamarádky.
„Vím, že je to hrozné, táta umřel sotva před rokem,“ svěřovala jsem se jí se studem. „Nevím, co si počít. Ten Luděk je tak milý, ale možná vidím něco, co není, a bere mě jen jako…“
„Jako vdovu po kolegovi?“ skočila mi Judita s úsměvem do řeči. „Mami, to by ti nekupoval kytky a čokoládu. Padla jsi mu do oka, to je jasné. A já z toho mám radost. Podívej, tátu jsem měla ráda a tebe mám taky ráda. Dobře jsem ale viděla, že k sobě moc nepasujete a snažíte se to před námi skrývat. Teď máš šanci užít si ještě trochu štěstí. Jestli je ten chlapík tak fajn, ráda ho poznám.“
A bylo to. Měla jsem dceřino požehnání, což mi nesmírně pomohlo a uklidnilo mě.
V sobotu po kině mě Luděk pozval na večeři a tam se mi vyznal ze svých citů. Prý se do mě zakoukal na první pohled. Do mě! Připadala jsem si jako Alenka v říši divů.
„V našem věku musíme využít každou šanci na lásku, čas nezastavíme. Jestli chceš, rád se k tobě přestěhuju. Ciziny mám beztak už plné zuby. V důchodu už mě tam nic nedrží.“
„Dřív než to uděláš, ráda bych se tam podívala. Nikdy v životě jsem tam ještě nebyla…“
A tak jsem po nějaké době vystoupila z dálkového autobusu v cizí zemi a rovnou padla do náruče milovaného muže. V šedesáti letech jsem konečně ucítila na rtech opravdový polibek plný lásky a vášně.
Helena, 62 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
