Na nádraží jsem pomohla ztracenému cestujícímu a během několika hodin propadla jeho kouzlu. Klement působil jako upřímný, pracovitý muž, který se do mě zamiloval stejně rychle jako já do něj.
Ztracený muž, který mě zaujal
Koukala jsem, jak zmateně krouží mezi několika stánky s občerstvením, jezdí po schodech nahoru a dolů a rozhlíží se kolem sebe. Zcela očividně něco hledal. Nedalo mi to, odlepila jsem se od svého místa u sloupu a zeptala se ho: „Hledáte něco?“
„Jo,“ vydechl úlevně. „Vy umíte česky, to je dobře. Já mám pocit, že tady v tom velkoměstě mluví každý všelijak, jen ne tak, abych mu rozuměl.“
Usmál se na mě a já si všimla, jak neuvěřitelně sexy ten chlap je. Nebyl to žádný týpek z posilovny. Bylo vidět, že je zvyklý pracovat rukama. Jednoduché tričko bez nápisů značek zdůrazňovalo jeho opálení od sluníčka a jeho moravský přízvuk mě hladil na duši.
„Hledám okénko, kde se prodávají jízdenky,“ vysvětloval. „Mám pocit, že jsem tu v bludišti, ze kterého se nemůžu vymotat.“
Usmála jsem se a navedla ho po schodech až úplně dolů, kde si úlevně oddychl. Koupil si lístek do města na severní Moravě a já málem vyjekla nadšením.
„To je úžasné, já bydlím kousek odsud. Jsme skoro sousedé,“ zazubila jsem se na něj.
„Tak to pojedete stejným vlakem jako já!“ zaradoval se a krásně se na mě usmál.
Tuctová tříhodinová cesta domů se mi v tu chvíli přestala jevit jako nutná otrava, zvlášť když mi dal tak nepokrytě najevo, že stojí o mou společnost.
„Já do hlavního města skoro vůbec nejezdím,“ svěřil mi, když už měl jízdenku v kapse a já ho pomalu vedla do horní, historické části nádraží, aby se podíval, jak je krásná.
Po cestě mi vysvětloval, že tu byl naposledy jako kluk se školou. A i když je to prý ostuda, od té doby měl úplně jiné věci na práci než cestování za kulturou.
„S tátou a strejdou jsme si otevřeli malou soukromou farmu v lesích u hor,“ svěřil mi. „Vybudovali jsme ji skutečně od prvního telátka, všechno ručně, poctivě, podle tradičních receptur. Už dodáváme zboží do tří regionů a dnešní schůzka v hlavním městě měla být třešničkou na dortu.“
„A vyšlo to?“ zajímala jsem se.
„Myslím, že jo. Jeden podnikatel chce nabídnout naše produkty jako součást snídaní klientům z ciziny. Jen teď trošku licitujeme o ceně, ale to je u obchodu běžné.“
Jestli mi až do té doby připadal jako hezký, leč naivní vidlák odněkud z pralesa, teď jsem na něj změnila názor. Vypadal dobře, dokonce hodně dobře. K tomu měl obchodního ducha a byl pracovitý.
„Já jsem Lenka,“ podala jsem mu ruku.
Pevně mi ji stiskl. „Klement,“ představil se na oplátku.
Velmi neslušně jsem vyprskla.
„Promiň, já jen, že jsem tohle jméno fakt dlouho neslyšela,“ začala jsem se spěšně omlouvat.
On jen mávl rukou a prozradil, že je na podobné, a mnohdy i horší reakce, zvyklý.
„Hodně lidí se mě ptá, jestli naši nebyli komunisti. Ne, ani babička s dědou. Jenže to jméno se nese generacemi už čtvrtým kolenem a naši tu tradici nechtěli rušit ani kvůli režimu.“
Hlavou mi projelo, že jsem možná na dobré cestě časem porodit pátého Klému do počtu, a trošku jsem se za ty zběsilé myšlenky zastyděla. Znala jsem ho sotva dvacet minut a už jsem se viděla, jak dojím krávy, ráno mě budí kohout a k obědu připravuji červenou řepu s domácím kozím sýrem.
„Já pracuju v hlavním městě už třetím rokem. A řekla bych, že stačilo. Ráda bych se vrátila zase domů.“
Klement se na mě nechápavě podíval.
„Neblbni, to by byla strašná škoda. Máš tu svůj byt?“ vyzvídal.
„Bydlím v podnájmu, kousek od řeky,“ přikývla jsem.
„Tak to já se tam na tebe někdy přijedu podívat,“ mrkl na mě koketně.
Rudla jsem jako puberťačka při prvním kontaktu s mužem.
Cesta, která změnila všechno
Do vlaku mi pomohl s taškou a sedl si těsně vedle mě. Během cesty mě nejprve jemně vzal za ruku, potom přišel něžný polibek a nakonec mě hladil pod tričkem. Nakláněl se ke mně a šeptal mi do ucha, že tak úžasnou ženskou nikdy nepoznal.
„Doma u nás moc fajn holek na vdávání není,“ říkal, jako by pocházel z malé vesničky někde v horách. „Ty jsi úplně jiná. Krásná, praktická, sebevědomá. Nebojíš se ničeho a nikoho, to se mi na tobě moc líbí.“
Úžasně voněl, skvěle líbal a přesně věděl, kam sáhnout. Mluvil tak přirozeně, čechral moje sebevědomí a jitřil všechny smysly.
Před příjezdem do mého města jsem vyslovila obavu, která mi vrtala hlavou.
„Jenže když já budu v hlavním městě a ty tam u vás, co z toho bude?“
„Možná je to osud, miláčku,“ zašeptal mi něžně do ucha. „Já totiž chci se svými výrobky prorazit v hlavním městě. Budu tam zřejmě častěji, než bych si přál. Teď to ale bude jiné. Doteď jsem v tom městě bez cíle bloudil, nic mě tam netáhlo. Teď už tam budu jezdit hlavně za tebou!“
Plány to byly krásné a Klement cestou přidal ještě nejméně desítku dalších. Jak já z něj byla unesená! Netaktizoval, na nic si nehrál, byl tak čistý a přímý.
Na konci cesty přišel poslední polibek, vyměnili jsme si telefonní čísla a já musela chtě nechtě vystoupit. Brečela jsem na nádraží za odjíždějícím vlakem jako malé dítě, ale věděla jsem, že žádná vzdálenost není dost veliká na to, aby nešla překonat.
U našich jsem vysypala tašku s prádlem a pocítila obrovskou touhu někomu se svěřit. Původně jsem plánovala jen lenošit, válet se na zahradě nebo si číst, protože ruchu velkoměsta jsem měla dost. Jenže to už nešlo.
Byla jsem jako na jehlách, čekala na esemesku od Klementa a nemohla se na nic soustředit. Napadlo mě, že si od táty půjčím auto a zajedu se ke své nové známosti podívat. Jenže nás čekala návštěva celého příbuzenstva, babička měla druhý den narozeniny a já nechtěla opouštět mámu s tátou sotva jsem přijela domů.
Večer jsem přežila v napjatém čekání, kdy zavolá nebo napíše. Nedělo se nic. Až druhý den kolem oběda, když už jsme se chystali, mi přišla zpráva. Klement byl prý na farmě a tam je špatný signál. Myslí na mě, protože se do mě po uši zamiloval.
Psával mi, že mé oči jsou jako studánky, mé tělo příslibem slasti a mé jméno andělskou hrou na harfu. Četla jsem si jeho slova s úsměvem na koleni pod stolem, když si toho babička všimla.
„Nejsi ty zamilovaná?“ trefila to hned na první pokus.
„Asi jo, babi. Potkala jsem ve vlaku super kluka, sedli jsme si na první dobrou, a pokud to klapne, možná vám ho brzy představím,“ zubila jsem se. „Bydlí kousek odsud, je krásný a pracovitý.“
Pravda, kterou jsem nečekala
„Tak to bude možná znát mého Klému,“ ozvala se sestřenice Máša, která spolu se mnou byla ještě donedávna také nezadaná.
Spadla mi brada.
„Klému?“ zopakovala jsem po ní jméno, které mi u kluků naší generace připadalo jako velmi podezřelá shoda.
Máša se zasmála.
„Neboj, je úplně normální. A jeho rodiče taky. Jméno se u nich dědí už čtvrtou generaci, politiku do toho vůbec netahej. Chodíme spolu třetí rok, chceme se brát, ale on teď pořád řeší jen ten svůj obchod,“ protočila panenky. „Klement je hrozně šikovný, snaží se prorazit v hlavním městě, jen tam musí sehnat nějaké ubytování.“
Poslední větou mě úplně dorazila.
„Nemáš jeho fotku?“ požádala jsem ji.
Máša v mobilu vylovila přesně toho kluka, který mě předchozího dne vášnivě líbal ve vlaku. Toho muže, jenž mi šeptal o osudu, společných cestách a lásce.
Shání ubytování… V tu chvíli mi došlo, co se nejspíš stalo. Klementovy plány začaly dávat úplně jiný smysl.
Byla jsem zklamaná, že mi to zase nevyšlo, ale zároveň vděčná za to, že jsem jeho záměr díky obrovské náhodě prohlédla dřív, než mi stihl zlomit srdce.
Přesto jsem mu ještě odepsala. Tentokrát už jinak než on mně:
„Tvé oči jsou pohledem ďábla. Tvůj hlas tónem falešné struny a tvé jméno je můj záchranný kruh.“
Lenka, 25 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
