Vzala jsem si muže na vozíku. Časem jsem začala pochybovat o svém rozhodnutí

Tři měsíce před svatbou se nám s Mirkem během jediné chvíle zhroutil celý svět. Připravovali jsme veselku, těšili se na kouzelnou svatební cestu a plánovali budoucnost. Pak ale Mirek havaroval na motorce a lékaři nám oznámili něco, na co se nedá připravit – můj snoubenec už prý nikdy nebude chodit.

Brečela jsem, byla zoufalá a měla strach ze všeho, co přijde. Maminka mě utěšovala slovy: „Nesmíš ztrácet naději. Třeba se doktoři mýlí a Mirek se uzdraví.“ Byla to hezká slova, ale obě jsme tušily, že už nic nebude jako dřív.

Když se Mirek v nemocnici probral, seděla jsem u něj, držela ho za ruku a snažila se usmívat. Ujišťovala jsem ho o své lásce a byla s ním i ve chvíli, kdy mu lékař definitivně řekl, že bude odkázaný na invalidní vozík. Kupodivu to nesl lépe než já.

„Nikčo, miláčku,“ řekl mi tehdy zlomeným hlasem. „Ta nehoda… to byla moje vina. Všechno se tím změnilo. Pochopím, když za téhle situace zrušíš svatbu.“

Celý se třásl a dusil pláč. Tolik mě miloval, že byl připravený mě raději pustit. A právě tehdy mi došlo, že neexistuje nic, co by nás mohlo rozdělit.

„Miláčku, já tě přece nechci opustit,“ odpověděla jsem mu a snažila se o statečný úsměv. „Za tři měsíce jsem měla slibovat, že tě budu milovat a vytrvám s tebou ve zdraví i v nemoci. Nemíním teď z toho vycouvat.“

Proti mně ale stálo skoro celé okolí. Lidé byli přesvědčení, že jsem své rozhodnutí dost nedomyslela. Někteří mě přemlouvali k rozchodu a nakonec i moje vlastní máma.

„Čeká tě těžký život, holčičko,“ vysvětlovala mi naléhavě. „Dobře si to všechno rozmysli. Nikdo ti to nebude mít za zlé, když… Všichni to pochopí. Mirek bude potřebovat tvoji stálou péči. A co potom, až přijdou děti? Tedy pokud budete moct nějaké mít. Budeš na všechno sama…“

Její slova mě tehdy rozzlobila.

„Přestaň, mami!“ vyjela jsem na ni. „My si poradíme. Nejdůležitější je přece to, že se máme rádi!“

Věřila jsem tomu celým srdcem.

Než jsme se vzali, museli jsme termín svatby odložit. Mirka čekala ještě jedna důležitá operace a potom dlouhá rehabilitace. Chtěla jsem být s ním na každém kroku a vůbec jsem nechápala, proč to lidem připadá divné. Jedna kolegyně dokonce prohlásila, že kdyby jejího přítele potkalo něco podobného, nechala by ho být. Zaslechla jsem i řeči za zády – že naše manželství nemá šanci vydržet, že jsem hloupá a ničím si život. Prý stačí, že Mirek zničil ten svůj.

Snažila jsem se nehroutit hlavně před ním. Před svatbou jsem si pořádně poplakala jen jednou – když mi došlo, že si nikdy nezatančíme náš první novomanželský tanec tak, jak jsme ho kdysi nacvičovali. Moje šaty kolem něj nezavíří a nakonec si nepadneme do náruče tak jako ostatní páry.

Byl to těžký rok pro nás oba. Jenže když jsme pak stáli před oddávajícím, věděla jsem naprosto jistě, že bych Mirka za nic na světě neopustila.

Tichá síla lásky

Při našem svatebním tanci jsem seděla Mirkovi na kolenou a pomalu jsme spolu kroužili sálem. Nebylo to takové, jaké jsem si to kdysi vysnila, ale manžel mě držel v náručí a já byla v tu chvíli opravdu šťastná.

„Miluju tě,“ šeptal mi do ucha. „Jsi moje všechno… celý můj svět.“

Také líbánky byly jiné než ty z katalogu cestovních kanceláří. Nepolehávali jsme na pláži – s vozíkem bychom se v písku jen bořili –, ale krásné chvíle jsme trávili u bazénu. Chodili jsme na promenádu, dívali se na čarovné západy slunce a věřili tomu, že stejně hezký bude i náš další život.

Mirek dělal maximum pro to, aby mi nic nechybělo a abych zapomněla na jeho prokletý vozík. Pomáhal doma s pracemi, pral, uklízel a dokonce se učil vařit. Občas mi připravil romantickou večeři při svíčkách. Začali jsme spolu chodit i do posilovny – on cvičil s činkami a na strojích, já běhala vedle na pásech.

A nějakou dobu se mi opravdu dařilo soustředit hlavně na to hezké. Jenže časem mi začaly vadit drobnosti, které samy o sobě nebyly velké, ale postupně se ve mně usazovaly. Musela jsem sama měnit žárovky nebo věšet záclony. Mrzelo mě, že spolu nikdy nepolezeme po horách, nevystoupáme na rozhlednu ani se nebudeme toulat lesem mezi stromy.

A byla jsem natolik hloupá a necitlivá, že jsem občas nedokázala mlčet.

Jednou jsem třeba Mirkovi vyprávěla: „Jarka z kanclu mi ukazovala fotky, jak lezli v Tatrách na Rysy.“ V hlase mi zaznívala nostalgie.

Mirek mi klidně připomněl: „Taky jsme přece nedávno byli na horách.“

Jenže já místo vděčnosti zabrblala: „No jo, ale lanovkou.“

„Vždyť jsem ti říkal, že si to můžeš vyšlápnout sama a nahoře na tebe počkám,“ poznamenal trochu vyčítavě.

Jenže ani tehdy mi nedošlo, jak moc ho moje slova musí bolet.

„Ano, sama,“ povzdechla jsem si. „Jenže to přece není totéž jako s tebou.“

Pak jsem ještě zasněně dodala: „A prý byli i v jeskyních…“

Mirek reagoval skoro pobaveně: „Nikčo, ty toužíš po jeskyních? Vždyť trpíš klaustrofobií!“

A měl pravdu. Dokonce mi připomněl dávnou scénu z bunkru, kde mě kdysi popadla hysterie. Jenže já tehdy zapomínala nejen na vlastní strachy a limity. Zapomínala jsem i na to dobré – třeba že kolegyně jela s manželem na pořádnou dovolenou po třech letech společného života, zatímco my vyráželi někam minimálně dvakrát ročně a k tomu ještě podnikali kratší víkendové výlety.

Když do života vstoupila Sabinka

Asi tři roky po svatbě začal Mirek mluvit o dítěti. Po miminku jsem toužila také, jenže zároveň jsem měla obavy z mateřství. Pořád mi v hlavě zněla maminčina slova o tom, že v péči o dítě budu odkázaná hlavně sama na sebe.

Pak jsem si ale vždycky řekla: Mirek mi přece už teď hodně pomáhá a s miminkem bude určitě pomáhat ještě víc. Není čeho se bát.

Za dva měsíce jsem na těhotenském testu objevila dvě čárky. Mirek mě od té chvíle nosil skoro jako v bavlnce a staral se o to, aby mi nic nechybělo. Společně jsme chodili nakupovat výbavičku i vybavení dětského pokojíčku a strašně moc jsme se těšili.

Pak se narodila Sabinka a my měli pocit, že jsme konečně opravdová rodina. Byli jsme nadšení a šťastní a nechápali jsme, jak jsme mohli tak dlouho žít bez našeho kouzelného miminka.

V běžném provozu jsme samozřejmě museli některé věci přizpůsobit Mirkovi. Na vaničku nám například udělali nízký praktický podstavec tak, aby mohl naši dceru pohodlně koupat i on. Když jsem ji ale koupala já sama tímto způsobem také, bolela mě ohnutá záda.

V noci pak k Sabince vstával jenom jeden člověk – já. Než by totiž Mirek přesedl z postele na vozík a dostal se k malé dřív než já, rozplakala by se naplno a dlouho by ji nešlo utišit.

Byly to vlastně maličkosti. Jenže právě tyhle maličkosti se ve mně začaly střádat.

Když byly Sabince asi čtyři měsíce, šli jsme jednou všichni společně nakupovat. Potřebovala jsem ještě do jednoho obchodu, kam vedly vysoké schody bez rampy – byly tam jen betonové lišty pro kočárky. Každá máma ví, jak po nich kočár vytlačit nahoru. Jenže já s sebou neměla jen kočárek.

Kočár bych tam možná dostala sama bez větších problémů. Ale Mirek šanci neměl.

„Počkáme tady na tebe,“ navrhl mi klidně.

Jenže venku byla zima a mně najednou bylo líto nejen jeho samotného pohledu směrem ke schodům، ale i nás všech dohromady.

„Kdepak,“ odmítla jsem ho hned. „Je moc zima na to, abyste tu zůstali venku.“

V té chvíli kolem nás prošel pár ruku v ruce rovnou dovnitř obchodu – bez přemýšlení، bez překážek، bez zastavení před schody jako my.

A mně ujelo něco strašného:

„Kdybys nebyl na vozíku… Vrátíme se radši domů.“

Celou cestu zpátky Mirek mlčel a bylo vidět، že je rozzlobený। Doma už svoje pocity dál nedusil.

„Pořád jenom naříkáš، že jsem na vozíku,“ řekl smutně。

Já se hned bránila। „Nepřeháněj। Jednou mi to ujelo، tak z toho nedělej aféru.“

Jenže on pokračoval stále rozčileněji۔ Připomněl mi ráno، kdy jsem si stěžovala، že mi nemohl podat krém z nejvyšší police، takže jsem musela poprosit prodavače। Připomněl i situaci pár dní předtím، kdy jsem tvrdila، že nemůžeme jet k jednomu hradu či hrádku، i když mě přesvědčoval، že by trasu zvládl vyjet。

„Mirku، o co ti jde?“ skočila jsem mu nervózně do řeči। „Uklidni se। Jsi na vozíčku a tím to končí। To je snad normální، že si někdy ulevím، protože je mi kvůli tomu těžko…“

To už nevydržel。

„Když ti to tak vadí a je ti těžko، tak mě nech a jdi si!“ vykřikl najednou zlostně a odjel do svého pokoje。

Zůstala jsem stát v kuchyni jako opařená। Sabinka spala v kočárku، kolem byly tašky s nákupem a mezi námi viselo něco mnohem horšího než obyčejná hádka۔ V první chvíli jsem měla vztek। Říkala jsem si، že k lidem s postižením je samozřejmě potřeba být citlivý، ale v běžném životě přece nejde hlídat každé slovo。

Povzdechla jsem si jen: „Moc se prožívá.“

A dál rozbalovala potraviny۔ Jenže ani při té úplně obyčejné činnosti jsem tu hádku nedokázala pustit z hlavy۔ Poprvé naplno ke mně dolehla otázka، kterou jsem v sobě dlouho potlačovala – jestli opravdu zvládám život tak statečně، jak tvrdím ostatním i sama sobě。

Nikča، 30 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy‚ které Život napsal »