Ztráta miminka se dotýká celé rodiny. Pomoci mohou rituály i psycholog

Ztráta miminka je pro rodiče obrovskou ránou, kterou každý překonává po svém. Jak zvládnout toto těžké období jsme se zeptali psycholožky Lenky Pelechové.

Ztráta miminka se dotýká celé rodiny. Pomoci mohou rituály i psycholog Ztráta miminka je psychicky velmi náročná. Zdroj: Profimedia.cz.

Lenko, laická veřejnost mnohdy netuší, co si pod pojmem perinatální ztráty představit. Můžete to rozvést?

Ano, obecně můžeme říct, že se jedná o všechny nedobrovolné ztráty během těhotenství, tedy před porodem, při porodu a po porodu. Ženy nedělají rozdíly, pokud o miminko přijdou v začátku, nebo až ve vyšším stupni těhotenství. Na děťátko se těšily, sledovaly, jak mu bilo srdíčko, představovaly si, jak bude vypadat a najednou o něho přišly.

Lenka pomáhá párům zvládnout ztrátu miminka. Zdroj: Lenka Pelechová.Lenka pomáhá párům zvládnout ztrátu miminka. Zdroj: Lenka Pelechová.

Setkáváte se s podobnými případy často? Jak se může žena s takovou ztrátou vůbec vyrovnat?

Jakmile toto téma ve společnosti žen otevřeme, dozvídáme se, kolik z nich ztrátu miminka zažilo, mnohdy i opakovaně. Ženy mají svou bolest hluboce uzavřenou v sobě a nesou si ji po celý život. Jsou překvapené, že mohou najednou o svých pocitech mluvit, někdo je poslouchá a ještě jim odpovídá na otázky. Myslím, že mezi lidmi je toto téma stále ještě tabu.

Přetrvává názor, aby se žena se ztrátou vyrovnala sama a nikoho z okolí tím nezatěžovala. Mnohdy jsou na vině sami zdravotníci, protože ani oni sami neumí s tématem smrti pracovat. Ženy jsou odrazeny od projevů svých pocitů.

Pomáháte rodičům i jejich rodinám, kteří přišli o miminko ještě před narozením. Jak přesně vaše pomoc probíhá?

Rodiče se mohou rozloučit s miminkem pomocí rituálu. Vycházím vždy z potřeby a přání rodiny. Nejdříve jim musím zajistit podmínky a navázat s nimi důvěrný vztah. Je potřeba pracovat s každým individuálně, empaticky a nedirektivním způsobem. Rodiče jsou ve fázi šoku, proto jim dodávám pocit bezpečí a podporuji je v tom, co si přejí. Například jim miminko popisuji, jak vypadá. Nebo pomohu vytvořit upomínku, udělat fotku po porodu.

O jaké konkrétní rituály se jedná?

Těchto rituálů je několik. Záleží na tom, zda rodiče přišly o miminko v raném, nebo pokročilém stádiu těhotenství. Pokud žena porodila mrtvé miminko, mělo by jí být umožněno ho vidět, pochovat si ho o samotě a rozloučit se. Protože je tato situace nesmírně těžká, nabízíme rodičům pomoc. Potřebují dostatek času na jakékoliv další rozhodnutí.

Podle mě je důležité vytvořit si upomínky na děťátko. V této fázi nad tím rodiče nepřemýšlí, jsou v šoku a je pro ně těžké se rozhodovat a myslet dopředu. Mezi tyto upomínky patří fotografie miminka, ustřihnutí pramínku vlásků, otisky ručiček a nožiček, pamětní list. Jestliže s tím rodiče souhlasí, mělo by být umožněno důstojné rozloučení také prarodičům a sourozencům miminka.

Proč je podle vás tahle pomoc důležitá?

Se ženou nebo celým párem musím mít vybudovaný důvěrný vztah. Teprve poté můžeme přistoupit k odvyprávění celého příběhu. Odpovídám na otázky, které pár trápí. Nabízím pomoc s hledáním odpovědí. Následně pracujeme na strategii, jak celou zátěž zvládnout. Nejčastěji zpracováváme pocity hněvu, jak zpracovat ztrátu ve vztahu s partnerem, jak hovořit o bolesti s příbuznými nebo ostatními lidmi, jak se připravit na návrat do zaměstnání a také jak zvládnout přípravu na další těhotenství.

Propojujete rodiny mezi sebou? Myslím tím, aby mohly sdílet své trápení s někým, kdo prožil totéž?

Ano. Součástí terapie je předat rodičům kontakty na svépomocné skupiny nebo organizace, které se ztrátám dětí a jejich rodičům věnují. Někdy je lepší, když o svém trápení mohou hovořit s párem, který byl ztrátou také zasažen a ví, co prožívají a co potřebují. Sdílení je podle mě velmi důležité.

Ztrátu miminka sdílíte také v diskuzích na eMiminu

Postihlo vás úmrtí miminka? Jak jste se s ním vyrovnali?

Autor:

Martina je maminkou osmiletého školáka a psaní je jejím koníčkem i prací. Většinu času věnuje redakční činnosti pro eMimino a Arome.cz. Píše převážně rozhovory, příběhy, aktuality i PR články. více

Témata článku

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
423
18.4.20 10:28

Tohle je čiré peklo, do které vás osud náhle uvrhne, třebaže děláte všechno pro to, aby se to nestalo. Tohle téma je ve společnosti obrovské tabu, popíraná skutečnost, že tohle se fakt děje a častěji, než si myslíme. Všude se mluví o prvním trimestru a hrozbě potratu, ale že člověk nemá vyhráno celé těhotenství, se jaksi téměř nikde nezmiňuje. Ani to, že riziko úmrtí miminka se zvyšuje s blížícím se termínem porodu. Maximálně v některých temnějších rozích internetu či mateřských portálů, kam se člověk prokliká, až když se v dané situaci ocitne.

Dodržujete všechna doporučení, chodíte na kontroly, berete drahé vitamíny, pod srdcem nosíte zdravé, aktivní miminko. Často máte už jen pár dnů nebo týdnů před porodem a cítíte se skvěle, když se dozvíte: „je nám líto“. Zhroutí se vám život, zatímco na monitoru sestry nemohou najít srdíčko nebo vidíte nehybné miminko na ultrazvuku, které je prostě najednou pryč. Kromě příšerného psychického utrpení si musíte následně projít vyvolávaným a o to bolestivějším porodem, po něm doslova slyšet to ohlušující ticho, přerušené slovy lékaře: „zázrak se nestal, miminko nepláče“.

Nemocniční personál často neví, jak se k vám chovat. Vyhýbá se očnímu kontaktu, zdržuje se v místnosti co nejkratší dobu. Bojí se vašeho utrpení, které je násobené tím, že se musíte po krátkém rozloučení s miminkem rozhodovat, jestli chcete nechat miminko pitvat, jakou formu pohřbu si přejete, kde si vyzvednete rodný s úmrtním listem v jednom a kam si dojít pro urničku. To vše se řeší v řádu hodin poté, co se vám obrátí život vzhůru nohama a jste v naprostém šoku.

V ideálním případě vám navíc není umožněno soukromí, jste umístěné na sdílený pokoj, kde je dennodenní provoz, s odpovědí, že nadstandardy jsou plné. Nemáte tudíž po délku následného pobytu v nemocnici místo, kde je možné alespoň trochu důstojně truchlit.

Odcházíte z nemocnice bez dítěte, v ruce otisk nožičky a ručičky a nic neříkající propouštěcí zpráva a číslo na pohřební službu, kde si máte vyzvednou popel vašeho miminka. V autě je připravena autosedačka, doma kompletní výbavička. Následné dny přežíváte z hodiny na hodinu. Je vám TAK zle, že se dusíte. Musíte si projít klasickým šestinedělím, kdy se tělo a hormony chovají, jako kdybyste měla miminko. Prsa bolí od zastavené laktace. Nemáte sílu dělat nic. Jíst, pít, natož pak tak „velké“ věci, jako se učesat, vařit si nebo i jen jít na procházku. Všechno bolí, všechno, fyzicky a psychicky.

Následuje období „co by kdyby“. Máte výčitky svědomí, přemýšlíte celé týdny, co jste udělala špatně nebo proč jste neudělala to, či ono, a jak by to dopadlo, kdybyste udělala to, či ono… Protože pitva či genetika trvá cca 3 měsíce, máte tři měsíce „co by kdyby“ zaručeno.

Další takový příjemný bonus v této situaci je vaše sociální okolí: „Třeba by bylo nemocné. Všechno zlé je k něčemu dobré. Aspoň víš, že můžeš otěhotnět. Všechno se děje z nějakého důvodu…“ Tato slova padají zásadně z lidí, kteří měli to štěstí, že se jim tato tragédie vyhla. Ale ví, jak se cítíte, co máte dělat, a kdy už máte přestat plakat a jít dál. Takže zahajujete sociální distanc v nutné obraně alespoň toho minima zdravého rozumu, co vám zbyl. Vyhýbáte se přátelům s dětma a výletům ven, protože s jarním kvítím raší venku kočárky, miminka a odhalená těhotenská bříška. Všude. Sluneční dny tedy v rámci zachování psychiky raději travíte doma se zataženýma závěsama a vylézáte ven raději po setmění.

Vstupujete do období, kdy místo trávení času s miminkem a prožívání prvních úsměvů, se za pomocí antidepresiv, psychologů či psychiatrů snažíte dostat alespoň na nějaký normál. Naučíte se přežívat. Nějak fungovat. Ale nežijete. Stále nechápete, proč zrovna VY. Pomyslně si odškrtáváte každý přežitý den. Přátelé se vás bojí kontaktovat. Vy se bojíte otravovat přátele. Jedete vymalovat svému dítěti okénko v kolumbáriu na hřbitově, zatímco vidíte kamarádku hrát si s rok a půl starým synkem na hřišti. Facky přichází ze všech stran. Sociální distanc se prohlubuje.

Uběhne měsíc, dva, tři. Třeba už nastane období, kdy se můžete znova pokusit o rodinu, ale přichází další facky. Vzhledem k prožitým traumatům menstruace vymizí a vy se tak stanete prakticky neplodnou. Ačkoli chcete a děláte všechno pro to, abyste se fyzicky dala do pořádku. Uvědomujete si, že nemáte čas ztrácet čas. Ale tělo vás zrazuje a vy se ptáte sama sebe, kdy tohle peklo skončí??

I tak bohužel může dopadnout naprosto ukázkové těhotenství.

  • Zmínit
  • Nahlásit
392
15.4.20 13:42

Moc děkuji za tento článek. Toto téma je pořád tabu! A přitom je tolik potřeba mluvit, mluvit a mluvit…

  • Zmínit
  • Nahlásit