Ztráta miminka se dotýká celé rodiny. Pomoci mohou rituály i psycholog

Tohle je čiré peklo, do které vás osud náhle uvrhne, třebaže děláte všechno pro to, aby se to nestalo. Tohle téma je ve společnosti obrovské tabu, popíraná skutečnost, že tohle se fakt děje a častěji, než si myslíme. Všude se mluví o prvním trimestru a hrozbě potratu, ale že člověk nemá vyhráno celé těhotenství, se jaksi téměř nikde nezmiňuje. Ani to, že riziko úmrtí miminka se zvyšuje s blížícím se termínem porodu. Maximálně v některých temnějších rozích internetu či mateřských portálů, kam se člověk prokliká, až když se v dané situaci ocitne.

Dodržujete všechna doporučení, chodíte na kontroly, berete drahé vitamíny, pod srdcem nosíte zdravé, aktivní miminko. Často máte už jen pár dnů nebo týdnů před porodem a cítíte se skvěle, když se dozvíte: „je nám líto“. Zhroutí se vám život, zatímco na monitoru sestry nemohou najít srdíčko nebo vidíte nehybné miminko na ultrazvuku, které je prostě najednou pryč. Kromě příšerného psychického utrpení si musíte následně projít vyvolávaným a o to bolestivějším porodem, po něm doslova slyšet to ohlušující ticho, přerušené slovy lékaře: „zázrak se nestal, miminko nepláče“.

Nemocniční personál často neví, jak se k vám chovat. Vyhýbá se očnímu kontaktu, zdržuje se v místnosti co nejkratší dobu. Bojí se vašeho utrpení, které je násobené tím, že se musíte po krátkém rozloučení s miminkem rozhodovat, jestli chcete nechat miminko pitvat, jakou formu pohřbu si přejete, kde si vyzvednete rodný s úmrtním listem v jednom a kam si dojít pro urničku. To vše se řeší v řádu hodin poté, co se vám obrátí život vzhůru nohama a jste v naprostém šoku.

V ideálním případě vám navíc není umožněno soukromí, jste umístěné na sdílený pokoj, kde je dennodenní provoz, s odpovědí, že nadstandardy jsou plné. Nemáte tudíž po délku následného pobytu v nemocnici místo, kde je možné alespoň trochu důstojně truchlit.

Odcházíte z nemocnice bez dítěte, v ruce otisk nožičky a ručičky a nic neříkající propouštěcí zpráva a číslo na pohřební službu, kde si máte vyzvednou popel vašeho miminka. V autě je připravena autosedačka, doma kompletní výbavička. Následné dny přežíváte z hodiny na hodinu. Je vám TAK zle, že se dusíte. Musíte si projít klasickým šestinedělím, kdy se tělo a hormony chovají, jako kdybyste měla miminko. Prsa bolí od zastavené laktace. Nemáte sílu dělat nic. Jíst, pít, natož pak tak „velké“ věci, jako se učesat, vařit si nebo i jen jít na procházku. Všechno bolí, všechno, fyzicky a psychicky.

Následuje období „co by kdyby“. Máte výčitky svědomí, přemýšlíte celé týdny, co jste udělala špatně nebo proč jste neudělala to, či ono, a jak by to dopadlo, kdybyste udělala to, či ono… Protože pitva či genetika trvá cca 3 měsíce, máte tři měsíce „co by kdyby“ zaručeno.

Další takový příjemný bonus v této situaci je vaše sociální okolí: „Třeba by bylo nemocné. Všechno zlé je k něčemu dobré. Aspoň víš, že můžeš otěhotnět. Všechno se děje z nějakého důvodu…“ Tato slova padají zásadně z lidí, kteří měli to štěstí, že se jim tato tragédie vyhla. Ale ví, jak se cítíte, co máte dělat, a kdy už máte přestat plakat a jít dál. Takže zahajujete sociální distanc v nutné obraně alespoň toho minima zdravého rozumu, co vám zbyl. Vyhýbáte se přátelům s dětma a výletům ven, protože s jarním kvítím raší venku kočárky, miminka a odhalená těhotenská bříška. Všude. Sluneční dny tedy v rámci zachování psychiky raději travíte doma se zataženýma závěsama a vylézáte ven raději po setmění.

Vstupujete do období, kdy místo trávení času s miminkem a prožívání prvních úsměvů, se za pomocí antidepresiv, psychologů či psychiatrů snažíte dostat alespoň na nějaký normál. Naučíte se přežívat. Nějak fungovat. Ale nežijete. Stále nechápete, proč zrovna VY. Pomyslně si odškrtáváte každý přežitý den. Přátelé se vás bojí kontaktovat. Vy se bojíte otravovat přátele. Jedete vymalovat svému dítěti okénko v kolumbáriu na hřbitově, zatímco vidíte kamarádku hrát si s rok a půl starým synkem na hřišti. Facky přichází ze všech stran. Sociální distanc se prohlubuje.

Uběhne měsíc, dva, tři. Třeba už nastane období, kdy se můžete znova pokusit o rodinu, ale přichází další facky. Vzhledem k prožitým traumatům menstruace vymizí a vy se tak stanete prakticky neplodnou. Ačkoli chcete a děláte všechno pro to, abyste se fyzicky dala do pořádku. Uvědomujete si, že nemáte čas ztrácet čas. Ale tělo vás zrazuje a vy se ptáte sama sebe, kdy tohle peklo skončí??

I tak bohužel může dopadnout naprosto ukázkové těhotenství.