20 let sebelítosti

Psychické problémy

Pokud si vnesete v mládí do budoucího života šrámy na duši, těžko se s tím dá v pozdější fázi vaší existence něco dělat... Nikdy by mě nenapadlo, že pouhá půlhodina mě může natolik „poškodit“, že ještě téměř ve třiceti letech budu bojovat se svým strašákem, a co víc, stále nebudu mít vyhráno, ba naopak. Pokud je navíc vaše minulost ovlivněna zásahem cizí osoby, nezbývá vám nic jiného, než se s tím pokusit alespoň vyrovnat... Tak nějak po svém...

Můj život není špatný, naopak. Vždy jsem měla skvělé rodinné zázemí a ty nejlepší rodiče na světě. Ne, vždy to ale stačí k tomu, aby z vás vyrostl silný a vyrovnaný „dospělák“.

Mé vyprávění neslouží k tomu, abych poukázala na své neštěstí, ale spíš jako záludná 13. komnata, a možná i proto, že napříč společností je moje životní zkušenost jistým tabu a věcí, o které se radši moc nemluví… Bohužel.

Bylo mi 9 let: celý jeden den, hrála jsem si u kamarádky a pak spěchala domů, abych stihla přijít včas. Maminka mi vždy říkala, že nesmím jezdit výtahem, a tak jsem poslušně vyrazila po schodech do čtvrtého poschodí… Ve druhém patře jsem ale znejistěla, jako kdyby někdo stál za dveřmi a pozoroval mě… Otočila jsem se a běžela o patro níž, věděla jsem, že někdo běží za mnou, vběhla jsem do výtahu, zavřela, chtěla zmáčknout tlačítko, marně… Během chvilky jsem měla za zády chlapa s kuklou na hlavě, držel mi ruku přes pusu a pod krkem držel nůž, do ucha mi šeptal, že když nebudu křičet, nic se mi nestane. Vedl mne zpátky na schody a pořád opakoval, že pokud budu dělat, co mi řekne, pustí mě. Zalepil mi pusu páskou… A dál už pokračovat asi nemusím…

Pamatuji si jen to, že jsem nechápala, co se děje, a bála se přijít domů a cokoliv mamce říct… Zvládla jsem to… Pak už přišel kolotoč věcí, kterým se asi nedalo vyhnout. Brečící mamka, brečící táta, policie, výslech, vyšetření doktora, volno ze školy, další výslech, další doktoři, psycholog a kolem mě spoustu příbuzných, kteří se se mnou báli mluvit, nebo se na mne podívat…

Tehdy jsem nechápala, co se pořádně stalo, nevěděla jsem, proč mi zase berou krev, proč mám kreslit toho pána, proč mám mluvit o tom, jak se cítím, proč mám ukazovat, jak velký ten nůž byl, a proč mám pak ten obrázek mačkat a trhat na tisíc malých kousků.

Teď už ale vím, že mi tou chvílí skončilo dětství, teď už vím, že už nikdy poté jsem to nebyla já a že spoustu okamžiků z toho dne nikdy nevymažu…

Pamatuji si, že jsem se znovu musela učit usínat sama, že jsem se bála ve tmě, že jsem nezvládala chodit sama ze školy… V porovnání s tím, co přišlo dál to ale byly malichernosti, s kterými jsem se zvládla postupem času poprat…

S příchodem puberty začaly přicházet pochybnosti o mně samé. Se zkoumáním vlastní sexuality jsem začala doopravdy vnímat a chápat, co se mi to tenkrát stalo… Teprve po čtyřech letech mi poprvé došlo, co se to tenkrát skutečně odehrálo…

Začala jsem pochybovat o sobě, o svém těle, o svém vlastním já… Ale protože se to stalo „tak dávno“, bála jsem se komukoliv říci, jak se cítím, jak mi skutečně je… Nechtěla jsem vypadat jako slaboch, když se vlastně zas tolik nestalo…

Působila jsem tehdy asi jako slušná holka, ve škole samé jedničky, sportovala jsem, na rozdíl od spolužáků jsem nekoketovala s alkoholem, ani s kouřením… To, že nenávidím samu sebe, asi nebylo na první pohled znát. Tehdy jsem poprvé pochopila, jak mi fyzická bolest pomáhá od té psychické…

Anorexie: lék na bolavou duši a na nenávist k sobě samé… 48 kg, 170 cm a pořád ta nenávist přetrvávala… Všimlo si okolí, začalo se ptát, ale nikdo nepochopil, co je tou skutečnou příčinou… Pak už to šlo jako na houpačce, přemlouvání, ať jím, konec základky, první lásky, přibírání, bulimie, sebepoškozování, první vážný vztah…

Všechno mělo ale jedno společné: to, že, jsem se nikdy nenaučila o věcech a o svých problémech mluvit. Nikdy jsem nedokázala projevit dostatečně svoje city, nikdy jsem nedokázala skutečně věřit a nikdy jsem nedokázala mluvit o tom, co skutečně chci a čemu já věřím, nebo nevěřím…

Dovoluju si tvrdit, že ze mě vyrostla vcelku normální ženská, co má hezké vztahy s rodinou, báječnýho chlapa, vysokou školu a v práci si nevede úplně špatně… Vždycky tam bude to ale… Jaká bych byla, kdyby se to nestalo…

O téměř 21 let později ale stále vím to, že nedokáži mluvit, že veškeré mé problémy považuji za malicherné a že si ve spoustě věcí nevěřím… A že mé pochybnosti nad mnou samotnou ničí nejen mne, ale i mé vztahy a ty, kteří mi jsou nejbližší.

Ač vím, že bych se neměla stydět za to, co se mi stalo, pořád to držím v tajnosti… A těch pár lidí kolem mne, co to ví, dělají, jako by problém neexistoval… Ale nedivím se jim.

V okamžik, kdy se to stalo, se snažilo kolem mne velké množství lidí o to, abych o tom mluvila… Po pár letech, když jsem to skutečně potřebovala, se už ale nikdo nezeptal a já se sama o tom začít styděla, bohužel…

Váš příspěvek
Panterkaaa
Kecalka 245 příspěvků 19.11.19 07:37

Nedokážu si ani představit, vím sis musela projít. Sexuální zneužívání dětí je hnusota nejvyššího kalibru a NIKDO by to neměl zažít… Drž se :hug:

Uživatel je onlineLana25
Kelišová 6950 příspěvků 19.11.19 07:43

:hug: :hug: :hug: Nedokážu si to vůbec představit.

mofiz
Závislačka 2984 příspěvků 1 inzerát 19.11.19 07:54

Tohle je strašný, příšerný… Navštěvuješ psychologa? Myslím si, že ten by tě měl dokázat dovést k tomu o tom mluvit.
Jenze ještě horší je to, že to musel udělat někdo, kdo věděl, že chodíš pěšky po schodech a nejezdíš výtahem.

vantili
Kecalka 278 příspěvků 19.11.19 08:01

Trochu Vás chápu, také jsem člověk, který se nedokáže svěřovat. Byť se mi nic tak hrozného, jako Vám, nestalo. Když už mě ale něco tíží nesnesitelně a potřebuje to ven, pomáhá mi svěřit se papíru. Představit si třeba, že to píšu formou dopisu nějaké konkrétní osobě. Píšu, nechávám emoce plynout přes tužku či klávesnici, hledám slova a nimrám se ve vlastní bolesti i sebelítosti. A na konci jsem unavená, otupělá, ale do jisté míry i očištěná. Tohle funguje u mě...……. :kytka:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 19.11.19 08:09

To je šílené, čím sis prošla. Obdivuju, jak ses s tím poprala. Udělat tohle někdo mojí dceři, ale i jakémukoli i cizímu dítěti, tak nevím, jestli bych se udržela, asi bych šla vraždit, jestli by se mi to hovado zmijské dostalo pod ruku, Vím, asi by se tím nic nevyřešilo, ale jak jde o ubližování dětem, tak neznám bratra.

uztobude
Kecalka 149 příspěvků 19.11.19 08:40

@mofiz To si nemyslim, proste jsem se ocitla ve spatny cas na spatnem miste, zivot takovy hold je :)… A dost casto si rikam, ze vlastne muzu byt rada, ze jsem z toho vyvazla ziva, nemusela jsem… O psychologovi uvazuji dlouho, ale porad to odkladam, asi jeste nenastal ten spravny cas, mozna se za to stydim - ac bych nemela. Tezko rict ;)

uztobude
Kecalka 149 příspěvků 19.11.19 08:42

@vantili Mam to stejne, drive jsem si psala povidky, basnicky, ted spise neco jako denik… Jen to nikdy nikdo nevidel :)

meggiesek
Stálice 76 příspěvků 19.11.19 08:42

Je příšerný co se ti stalo :( Chytli toho pedofila? Musí to bejt těžký se s tímto vyrovnat. Radím jen najít si nějakého dobrého odborníka a vstoupit do psychoterapie.To jste dál bydleli v tom samém domě? To muselo bejt šílený!

uztobude
Kecalka 149 příspěvků 19.11.19 09:06

@meggiesek Uprimne nevim a nikdy jsem po tom ani nepatrala, svym zpusobem to asi ani vedet nechci… Nikdy jsme se neodstehovali, ze zacatku to bylo tezky, ale postupem casu se zrovna s timto clovek vyrovna… Navic jsem tehdy byla vazne mala a clovek to v tom veku vsechno vnima jinak. S odstupem casu jsem rodicum vdecna, ze jsme tam zustali, zmena prostredi, lidi, bylo by to asi mnohem horsi a mozna bych se vic citila, jako bych neco provedla…

mofiz
Závislačka 2984 příspěvků 1 inzerát 19.11.19 09:27

@uztobude já bych neotálela, sama jsem si prošla v životě svým a nebylo to opravdu nic pěkného. Dětství na nic, manželství obdobně a naštěstí teď mám úžasného manžela. Našla jsem si psycholožku a byla tam párkrát, ale pomohlo mi to opravdu hodně. Do dnešního dne ve mě spousta vzpomínek vzbuzuje vnitřní úzkost, ale dokážu mluvit o všem se svým báječný manželem. Držím palce

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 19.11.19 09:36

O takových věcech se moc špatně mluví - lidé neví, co říct a jak se chovat k člověku, co má nějaké velké trápení. A tak se o tom nemluví a když se o tom nemluví, jako by to nebylo, což je asi „schůdnější“ cesta pro okolí, ale ne pro daného člověka. Doporučovala bych psychologa, který Ti bude sympatický a budeš k němu mít důvěru. Na takový zážitek nepůjde zapomenout, nepůjde ho banalizovat, ale určitě je dobré o něm mluvit a nejlepší pro to opravdu bude odborník.
Mně mamka varovala před znásilněním příběhem, kdy byla v 18 letech jako panna znásilněná známým. Vidím před očima scénu, kterou mi popsala - zima, sníh a u garáží na sněhu krev. Mám v sobě hrozný vztek na toho chlapa, kdykoliv si na to vzpomenu. Věřím na boží mlýny, protože světské spravedlnosti se za toto nedočkal. Taky o tom s mamkou nedokážu mluvit a je mi hrozně nepříjemné, když to vzpomene, protože jí nemůžu pomoct, nevezmu to zpátky, chlapa nepotrestám a celkově mi to dělá zle a tak jsem radši, když na to nepřijde řeč ani jednou za pár let, nebo když nejsou v televizi scény znásilnění, na které bychom se dívaly spolu, protože vím, na co si mamka vzpomene… Tak vidíš, ani já o tom neumím se svou blízkou osobou mluvit a spousta lidí je na tom podobně… Držím palce, ať se s tím dokážeš vyrovnat natolik, abys věděla, že to nebyla Tvá chyba, že jsi báječná, úžasná a silná, a že ten, kdo by se měl stydět nebo se nemít rád je ten chlap, ne Ty.

Premek_Orac
Kelišová 6032 příspěvků 19.11.19 10:11

Jako táta se v životě bojím jen dvou věcí - že někdo ublíží mým dětem, nebo že je přežiju.
Je mi moc líto, co jsi zažila. Jsi neskutečně statečná žena, že jsi dokázala vyrůst ve fungujícího dospěláka. Máš můj obdiv.

Jahudka82
Závislačka 3797 příspěvků 19.11.19 10:17

Ty blaho, to je mi lito, taky hlasuju pro terapii u zkušeného psychologa, možná by poradili i v organizaci typu Bily kruh bezpečí, tam maji na nekoho, kdo ma zkusenosti s oběťmi zneužití, znasilneni, domaciho nasili apod. Urcite bych ale volila spis zenu - psycholozku…Spis by ses asi uvolnila nez pred jinym chlapem… Muselo to byt hrozný, vsechno v sobe dusit a nemit s kym to probrat… Drz se a pokud ne psycholog, mozna by pomohla i treba kineziologie, s tim suce nemal primo zkusenost, ale je to asi fajn na odstraneni toho bloku, abys o tom alespoň dokázala pak mluvit s tim terapeutem… :think:

Jahudka82
Závislačka 3797 příspěvků 19.11.19 10:22

@mofiz Zajimavej postreh, me taky zarazilo, jak psala, ze ji nekdo pozoroval za dverma… :think: - pokud to nebyl soused, ale nekdo cizi, musel za ni nejak nenapadne proklouznout…

Jahudka82
Závislačka 3797 příspěvků 19.11.19 10:29

@Lana25 Vid, tyjo, tohle je polizanice na celej zivot, a je jedno, jestli se ti to stane v 9 nebo 18 letech… :pocitac: Ještě ze treba neotehotnela tyjo, jsou holky co maji menses uz takhle brzy!

Příspěvek upraven 19.11.19 v 10:30

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 19.11.19 10:31

Chápu, chápu tě. Nestalo se mi to samé, ale také nevzpomínam na své dětství hezky. Tebe změnila půlhodina, mě celých 10let. V kostce, máma mě opustila, bez mrknutí oka, její přítel mě psychicky týral, bydlela jsem u prarodičů, později s otcem a jeho přítelkyni, nikdy jsme si nerozuměli, hádky, výčitky, rev, facky. Hrůza. Změnilo mě to, to určitě. Ale nemyslím na to. Je to minulost. Chci žít teď a tady a chci se mít dobře. Chci být dobrá máma pro své děti, chci být nejlepší máma, jakou já neměla. Nikdy jsem nebyla u psychologa, i když by to asi nebylo na škodu, ale přišla jsem na to, že je potřeba jít dopředu. Užívej života, svých dětí, manžela a rodiny. Nejsi v tom zdaleka sama. Minulost nezmenis. Ta te změnila, jsi jiný člověk než bez ní, musíš se s tím smířit. Buď lepší člověk a užívej toho, co tě teprve čeká. :srdce:

uztobude
Kecalka 149 příspěvků 19.11.19 11:32

@Jahudka82 u nas v baraku je schodiste od chodby k bytum oddeleno dvermi, on tam byl, jen cekal, kdy nahodou nekdo pujde okolo… Myslim… Nikdy jsme nepremyslela nad tim, ze bych ho znala, ale de facto je mozne cokoliv ;)

Jahudka82
Závislačka 3797 příspěvků 19.11.19 15:10

@uztobude No stejně je to strašný, preju ti do budoucna hodne sil, abys to zvladla zpracovat, zkus ten BKB nebo na netu jsou ruzne online poradny - pokud se necitis na mluvení, treba by ti pomohlo si o tom s nekym aspoň psat - a mas muj obdiv, zes to napsala sem a ani ne anonymne, udelala jsi tim velky krok správným smerem… :hug: Taky bych nerekla - z pohledu mamy dvou deti, ze vetsi nebezpeci muze nae cekat na schodech, nez ze se treba zaseknou ve vytahu…kterej ani nesmeji obsluhovat samy do tusim 10 let, zejo… :think: Malej jednou na me cekal dole nez dojdu pro kocar a nevim jak se to podařilo, ale vytah, ve kterym jsem jela s kocarkem, najednou zastavil mezi prizemim a 1.patrem, no docela jsem zpanikarila, ale kdyz jsem znovu zmackla S, nastesti se rozjel, ufff!

BlaZenkaB
Ukecaná baba ;) 2431 příspěvků 19.11.19 17:44

Je mi moc líto, co tě potkalo. A děkuji za ten deníček. Sama jsem si prošla něcím podobným - opravdu hodně podobným, cestou ze školy, v našem vchodě, výtah. Naštěstí mi bylo „už“ 11 a nedošlo přímo ke styku, takže se to nedá srovnávat. Ale i tak mě to hodně poznamenalo. Styděla jsem se, myslela, že je to moje chyba, až asi do 17ti let jsem to nikomu neřekla. Moji rodiče tehdy přisuzovali nástupu puberty to, že jsem se ze dne na den uzavřela do sebe, knížek. A já bojovala mnoho let s různými strachy, bloky v sexuálním životě, sebepoškozováním.
Kdybych měla možnost to dnes změnit, určitě bych to nahlásila, aby byla šance že ten hajzl bude potrestán a mě se dostalo nějakého pochopení a třeba pomoci psychologa, vysvětlení, o co to vlastně šlo…
Promiň, že spamuji u cizího deníčku, jen to probudilo vzpomínky.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 19.11.19 19:40

Ahoj, jsem na tom podobně. Tyrani od otce, pak sexuální zneužívání od jednoho znameho, o kterém jsem se bála říct. Když to prasklo, otec se divil, že jsem mu něco neřekla. Pak anorexie, 39 kg a 170 cm. Konec zakladky a šikany. Pak jsem nezapadla na gymplu. Vztah s o 20 let starsim mužem, který mě pak stalkoval. Odchod na VŠ, vážná známost, první práce a svatba, dítě. Manžel gambler. Rozvod, dluhy. Nová znamost, která nevyšla. Teď jsem sama s dítětem, na měsíc máme na jídlo a všechno 4000, pracně setrim na kazdy výlet, blbý lego k Vánocům… A nenávidím se, a čím jsem starší, tim víc bych potřebovala o svým podelanym životě s někým mluvit a nechci slyšet, at na to zapomenu, že je to dávno… Kdyby se to všechno nestalo, byla bych jinde. Nenechávala bych si všechno líbit, v práci, od chlapů… Jo, někdy je to fakt na pytel a nejhorší je, že to odnáší moje dítě!

LadySi
Echt Kelišová 7985 příspěvků 19.11.19 20:20

Je mi lito, co jste prozila. Chce to odbornou pomoc, uz neni na co čekat. Zbytečně se trapite. Bude potřeba odpustit sobe i nasilnikovi. Pak se vam uleví.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 27.11.19 21:23

Taky jsem tím prošla. Bohužel u měe to bylo spojený s terorem ještě od mámy, která nás naprosto zanedbávala. Žili jsme jak bezdomovci. Mám vleklé chronické zdravotní potíže, jsem z toho nervák. Již hodně let navštěvuji psychoterapie, mám několikátého psychologa. Zajímalo by mě, bjestli se stínu minulosti někdo dokázal zbavit natolik, aby si vyléčil chronické onemocnění? Už mě nějak opouštějí síly…

Vložit nový komentář