6 let, lék k vysněnému životu II.

Můj příběh na pokračování...

*

Rekapitulace a odpovědi.

Ještě před tím než začnete číst o pokračování příběhu, shrneme si to, co se událo v předešlém.
Psal jsem o tom, jak jsem se nezachoval pěkně k mé EX EX přítelkyni a po nějaké době potkal novou
a byl jsem dle některých za „hajzla“. Věděl jsem to, ale napsat jsem to chtěl, přeci jen
každý není bez poskvrny, a to i když z tohoto příbehu vyjdu určitě já jako ten parchant. Prostě to
je asi úděl mužů, ať se stane cokoliv, vždy jsme my ti špatní, co za vše můžou. Ale i tak chci pokračovat.
Navíc, bylo to chvíli potom, co mě pustili domů, a já byl opravdu rád, že jsem si došel na záchod.
Proto jsem jí zavolal. Opravdu v tom nebylo nic víc. Já bych klidně za ní jel, ale pořád
lepší z očí do očí než SMS nebo FB, nemyslíte si? Měl jsem to radši udělat takhle?
Psal jsem také, že už delší dobu to nebylo růžové. Navíc i Lucka koukala po jiném.
Má EX v té době měla svého, který ji požádal o ruku a opustila ho kvůli mně?!

V komentáři pod mým minulým deníčkem se řešilo, že je to hnus velebnosti, ba dokonce jsme egoista, lenoch, apod…říct, to o někom koho neznáte a udělat si obrázek díky jednomu článku, přitom ani jste se nedozvěděli podrobnosti v příběhu. Ale
i s takovými komentáři jsem počítal. Někdo dokonce psal o mém uměleckém stylu. Ano, v jednu chvíli,
kdy jsem to četl, vím, že pro někoho to mohlo být trochu přes čáru. Ale jak se měří umění v dnešní době,
kdy se dokáží utratit miliony za jednu čáru na plátně a vydražit to za miliony. Kdy hudba ztratila
to svoje a zpívá se jen o drogách, k***ách apod. Je to též umění. Každý to bere jinak. Já se za umělce
nepovažuji, ale proč to nenazvat umělecky? Je to přeci jen příběh a každý ho umí vyprávět a utvářet ho
podle sebe.

Např. Ella 9 napsala posledně nejkonstruktivnější komentář a dala mi radu jak pokračovat.
Moje odpověď je taková, že vše má v příběhu svoje místo, ať je to taková kravina, jako co bylo k jídlu.
Protože tenhle moment bude ještě několikrát připomenut. Navíc, mě nemohl nikdo v mém městě vidět, byl jsem po operaci
a navíc jsem měl zákaz toulat se venku. Tak to byla menší satisfakce mého domácího vězení.

Kapitola II. Trochu z osobního

Než začneme s pokračováním něco málo o sobě prozradím. Nechci, abyste mě litovali, každý si v životě prožil nějaké ty překážky, každý den se musíme rvát, aby jsme přežili do dalšího dne apod..

Narodil jsem se v cizině, po přistěhování jsme se nastěhovali do panelákového bytu. V tu dobu s námi byl i otec, který ani nebyl v moment mého narození
u nás. Stává se. Když se dozvěděl, že se mu narodil kluk, vše se změnilo. Já si to samozřejmě začal vše uvědomovat, až když mi mohlo být tak 5.
Otec věčně nalitý, nebyl den, kdy na mě či mámu nevztáhl ruku. Pamatuji si to jako včera, kdy mi rozšlapal všechny hračky a vyházel je z okna.
Policie u nás byla prakticky každý týden. Pořád bylo něco rozmlácené. Pamatuji si ty dny proplakaných nocí a v očích matky, jak říká
bude to dobré, to zvládneme. Nakonec to došlo tak daleko, kdy mámě málem zlomil vaz a ona musela být pár týdnů v nemocnici,
já trávil ten čas u prarodičů, ale byl to ten moment, kdy i soudce uznal, že se u nás neděje vše tak, jak má (do té doby, instituce zklamaly). Až když to došlo takto daleko. Mohu říct, svého otce jsem nenáviděl, proto jsem se zařekl nikdy bych neuhodil dívku, ženu.
To, že se dva strkají v zápalu, ok. Ale dát ženě facku nebo pěstí nebo jí fyzicky dohnat do nemocnice, to bych se na sebe nemohl podívat
do zrcadla. Bohužel máme to v genech a dost jsem se do budoucna bál, že i mně jednou rupnou nervy. Každý ze strany otce, ať to byl děda, praděda, strejda,
a to vše ze strany otce, byli násilníci. To jsem se dozvěděl až později.

Vraťme se zpět. Byl to ten moment, kdy se musel odstěhovat a konečně podepsal rozvodové papíry. Bohužel na mámu tu byla další rána, a to finanční.
Jako matka samoživitelka, kdy otec neplatil alimenty, musela vycházet tehdy s 10 tisíci korun, platit nájem, živit a šatit nás oba. Byly i týdny, kdy jsme jedli
jen těstoviny. Nemohla mi dopřát vše, co měli ostastní, Vánoce byly o ponožkách a když jo byla nouze, prarodiče pomohli. Ale vždy to nějak zvládla,
na výlety mi šetřila, abych mohl jet se školou, dokonce i na výměnné pobyty, dětské tábory. Takže ano, byl jsem možná ochuzen o materiální věci, ale nikoliv o zážitky.
Když čas ubíhal, máma si našla nového přítele a dost se toho změnilo. Koupil nám kola, takže jezdili jsme na kolech, jezdili k němu na chatu. Bylo to super,
naučil mě spoustu věcí, plavat, péct buřty a spoustu dalšího. Bral mě jako svého syna a já jako svého otce. Je zvláštní, když řeknete chlapovi, který ani není váš pokrevní
otec Táto, a nechápete, proč se rozplakal v obchodě… vždyť jsem neřekl snad nic hrozného, ne? A to i přes to, že měl 2 děti. Ano, mluvím o něm v minulém čase, jelikož zemřel na rakovinu.

No pak uběhl nějaký ten rok a já byl na dětském táboře, bylo mi 13 let. A dozvěděl jsem se, že mi zemřel otec.
Já jen, jestli je to nejaký vtip? A nebyl. I přes to, jaký byl a roky jsem ho neviděl, docela mě to položilo. Ale v ten moment jsem i získal nový pohled na věc.
Smrt je normální a dost často se říká, jednou tam musíme všichni. Někdo dřív, někdo později.

Ještě dodám, že jsem těsně před táborem za ním jel a chtěl jsem si s ním promluvit, snažit se navázat nějaký vztah i přesto, jak se k nám choval. Chtěl jsem ho
pochopit, co ho k tomu vedlo a jestli toho lituje. Ale to už se nikdy nedozvíme. Nějaký čas potom, jsem si řekl, že se pojedu podívat na dům, kde bydlel,
a koho jsem tam nepotkal. Mého bratra, kterého jsem neviděl roky. Od té doby jsem se s ním začal stýkat víc než jindy. Jelikož on byl taková
vstupenka do života toho, jak můj táta žil, a hlavně bylo to fajn, on byl ten, co mi ukázal, že hudba není jen disco, techno a že existuje spousta
hudby, kdy mi i vysvětloval, co se v textu děje apod. Ukázal mi svět umění, vozil mě na bubnování. Projeli jsme nějaké galerie, jezdili na koncerty
a né nějaké, na latino hudbu, jazz, blues rock… Ukázal mi úplně jinou stránku, že hudba není jen Iveta Bartošová a Karel Gott…

Bylo zajímavé za ním přijít - jednou hrál rocknroll z 50. let a na další den tam hrála klasická hudba. A tak to bylo i filmů.
Dvakrát mě vzal na filmový festival, kde spousta kratkometrážních filmů mělo větší hloubku než večerní filmy na 3 hodiny.
No, ale nebylo vše růžové, mamka se začala motat ve spirále finanční a nevěděla co s tím. Hned jak jsem mohl, začal jsem chodil na brigády a začal
dávat na nájem a nebo když bylo nutně něco zaplatit. Člověk si říká, měla si najít jinou a lepší práci. Bohužel začalo to, když se jí vyhřezla ploténka
a ona prostě nemohla. Kdy mě v noci vzbudila, nemohla se pohnout a já volal sanitku, bolestí křičela. Tudíž proto. Byla na mě pyšná a pořád se omlouvala, říkala, že pokud budu něco chtít, že si na to budu muset vydělat. Prostě na to neměla. A víte co, to bylo něco, co jsem potřeboval. I přesto všechno jsem si
dokázal ušetřit na svůj první počítač, mobil a dokonce i řidičák a na svoje první auto (za které jsem dal 3000) :D Nebylo jediné (jen mé první).

Takže od 15 jsem do domácnosti přispíval i já, jen to, co to šlo. A i jsem dělal „kšefty“, za které bych asi dnes šel sedět.
Proto chci, abyste věděli, že jak jsem v předešlé kapitole psal, ať mi maminka půjčí auto, tak to auto jsem jí z našetřených peněz koupil já, aby mohla jezdit do práce a měla nějakou menší úlevu. Jen v ten moment jsem přišel o své auto. Jinak rozhodl jsem pro školu, nejdřív obsluha CNC,
a pak jsem přešel na automechanika, kterého jsem musel v budoucnu dodělat dálkově, ale to je jiný příběh. Tudíž jsem svým způsobem popsal trochu sám sebe.
Nic jsem neměl zadarmo, život nebyl peříčko, ale jsem nyní, kde jsem, a jsem za to opravdu vděčný…

A tady je pokračování předchozího deníčku…

Kapitola III. Jak příběh dál pokračuje.

Potom, co jsem ji přivezl, jsem jen doufal, jak to bude dál. Bohužel v mém případě vše dopadlo naprosto super.
Každý den jsme se stýkali. Vlastně 24/7 jsme byli prakticky spolu…takto šlo zhruba 1/4 roku.
Můj život dostal nový směr a vše bylo zalité sluncem. Prostě taková ta zamilovanost. Ale ještě jsem se nevymáčkl, říct
to miluji Tě. Jednoho dne jsme byli ve městě i s přáteli a šli jsme si dát panáka do jedné hospody a cestou jsem se prořekl.
Ona ve srandě řekla nesnáším tě a já řekl, ale já tě miluji. Najednou všichni zastavili a jen nevěřícně koukali.
Ano, už jsem to nedokázal nijak zahrát a bylo to tak. Tehdy byla zaskočena a domu odjela s tím, zda slyšela správně.
To víte, já se bál, co se stane či nikoliv, strach z odmítnutí. Po pár dnech, kdy vše v takové mezipauze a ona nevěděla, jak se s tím poprat, jsem si řekl No jo ty pitomče. Poprvé to řekneš, tak jak to cítíš a je z toho prd.

A pak napsala, ať se sejdeme. Setkání bylo rozporuplné a nevěděl jsem, co čekat, a ona to řekla taky. Bylo to něco, co jsem nečekal, potřeboval. Najednou vše bylo takové, vše se dá zvládnout, jsem tu já a ona a nikdo jiný. Jen my dva. O, ta mladá zamilovanost. Už to nemohlo být lepší. Já si ušetřil mezitím na další auto a o to to bylo
ještě snažší. Nemusel jsem čekat na autobus nebo na ni, jak mrzne někde venku, ale mohl jsem pro ni dojet.

Budu teď mluvit chvilku i o autě, protože tímto autem začalo i nové období a docela zásadní.

Opět vzpomínka jak ze včerejška. Vzal jsem bratrance, že si jdu koupit auto, oběhali jsme bazary atd..a v jednou jsme zůstali déle.
Nejdřív si pamatuji, jak jsem zkoušel několik aut a dokonce dvě z nich vynechali službu, zrovna při zkoušce. Tomu říkám reklama. A najednou
vidím zastrčenou starší Hondu. Přeskočil jsem Škodovky, Francouze apod…a chtěl jsem tu Hondu, nejdříve si říkám no nevypadá špatně. Než ji nastartoval. Říkal, necháme jí zahřát a pak se projedeme. Postupem času jsem toho prodejce potkal ještě několikrát, dokonce jsem s ním byl i několikrát na pivě, ale předbíhám.
Když mi ukázal, co to auto umí a i na menší obsah jede moc pěkně. Neváhal jsem a koupil jsem. Bratrance jsem odvezl domu a jel za Kristýnou s novým (starým autem).
Přijel jsem a v závěsu její rodiče i s ní. A hned po výstupu z auta, tak to ty jsi ten, kterému to tak řve. Ne že by bylo něco s výfukem, jen tam byl sportovní (REMUS).
Ten pohled všech, co jsem to koupil za auto, byl docela skvělý. Každý čekal asi Fabii, Octavii nebo něco podobného. Byl jsem mladý a auta jsem měl vždycky
rád, tak proč jezdit něčím tuctovým. Koupil jsem něco, co není tak rozšířené. Tímto začala éra, kdy jsme mohli jet i do kina, vzdálené 60 km, jen abysme spolu mohli
být ještě víc času. Mohli jsme objíždět rodiny. Vše se zjednodušilo. Každý to známe.

S tímto autem jsem začal jezdit, lidé si mě začali všímat, ale především ti, co jsou majitelé Hond. Zvali mě na různé srazy a závody, a tak jsem se začal stýkat s lidmi, kteří měli tuto značku také.
Bylo to super. Začal jsem přicházet na chuť klubům a lidem v nich. Vše bylo tak čisté, několik lidí se sejde, zablbne si, pokecají o něčem jiném, než je práce, život a prostě se bavíte o autech,
o tom, co by šlo zlepšit apod. Najednou jsem autům začal přicházet víc a víc na chuť a stal se ze mě autíčkář (i přítelkyni to vzalo).

Po těchto pár měsících se ozval notář, ohledně dědictví a říkal, že mi
otec odkázal polovinu domu a druhou mému bráchovi (vypadá to, že mě měl i přesto rád). Oba jsme se shodli, že ho prodáme. Tak se stalo. Dům jsme prodali a s Kristýnou jsme si řekl, že už jsme spolu skoro rok a mohli bysme
jít do vlastního. Bylo to období, kdy jsem se pohádal s matkou a tchán i tchýně mě vzali pod svá křídla a mohl jsem přebývat u nich. (bylo to díky neshodům ohledně mé přítelkyně, kdy jí ex řekla, že by se mohla mamka vystěhovat
a že v tom bytě budeme my). Ano, někdo by řekl, proč jsem se své matky nezastal. Byl jsem blbej, mladej a zamilovanej a neviděl jsem.
Hanba by mě dnes fackovala.

Zařídil jsem byt na naměstí, ještě přes známého, takže jsme neplatili kauci, nic. Majitelům jsem zaplatil na rok a půl dopředu. Byt jsem kompletně zařídil. Její táta
a strejda nám pomohli vymalovat a položit koberce a mohli jsme začít žít ve společné domácnosti. Byl to nádherný byt. Vysoké stropy, prostě byt, který měl fakt úroveň.

Bohužel v něm začali jako v každém vztahu věci trochu skřípat. Najednou já zvyklý neřešit, jak jsou poskládáný ponožky či zda jsou kalhoty poskládané o jednu úroveň ve skříni
víš či níž. Beru to takhle. Život je jeden a tyhle blbosti prostě nejsou naplňující. Radši strávit o 10 minut dýl v objetí či lehárem v posteli než tohle řešit.
Ano, teď si řeknete, ale když to dělala a uklízela, atd…tady vás zastavím. Já nikdy nehledal ženu v domácnosti, aby byla denně u žehlícího prkna, pračky
a svůj čas trávila v kuchyni. Já chtěl ženu pro život, do života, ne domácí puťku. Mládí máme jen jedno a to, jak nám propluje mezi prsty, to záleží pouze na nás.
Já to nechtěl, já chtěl každý den žít, jako kdyby měl být poslední, a to jsem chtěl s ní, proto tyhle věci opravdu neřeším. A ano, i já jsem byl ten, co uklízel, pral a i jsem něco uvařil. No spíš
jsem radši jezdil pro jídlo, nejsem mistr kuchař a přeci neotrávím svojí přítelkyni, když ani nečtu dobu expirace. A pokud ona něco z toho udělala, vždy jsem jí
dokázal náležitě ocenit i takovou maličkost, jako je kafe. Nikdy jsem nezapomněl, vždy jsem poděkoval. Když jsem přišel domu, vždy se jí zeptal, jak se má a objal jí. Pokaždé!
Do posledního dne našeho vztahu nebyla pro mě samozřejmostí!

Jak čas ubíhal, najednou přišla s tématem, co miminko a svatba. Víte, ono ve 20, kdo je připraven? Věděl
jsem, že ji miluji a zemřel bych v tu dobu pro ní, na tohle jsem ale nebyl připravený. I přesto vysadila prášky a dohodli jsme se, že až to příjde, tak to přijde. S tím jsem zase neměl problém.
Do toho jsem prodal své auto a pořídil sice znova stejnou značku, ale jinou generaci. Do toho i přes můj odpor mít psa v bytě, mne hezky přemluvila a pořídili jsme pejska (fenku), pro kterou
jsme jeli opravdu daleko. Nakonec to bylo krasný, když člověk přijel a přivítal ho chumel chlupů. Chvilku to bylo v pohodě.

Pak se najednou začalo vše stupňovat, ona se chtěla usadit a svatbu.
Měla lehce po 18, poslední rok školy. Já jí říkám, snad jsme se na něčem domluvili, ne? A navíc jsem ani nechtěl povolit, protože jsem věděl, že je mladá a jak jsem říkal, mládí máme jen jedno.
A chtěl jsem, ať pozná trochu svět. Ať pozná trochu zábavy. Toho, co Svět dokáže nabídnout. Člověk by měl něco zažít, než se pro něco takové rozhodne. Najednou přišla, že je těhotná.

Ukázala mi test. A říkám si, dobře, postavu se k tomu. A taky, že ano. Řekl jsem jí, že jí miluji a že i to dítě budu milovat a že se budu
snažit o vás postarat, jak to půjde.

Za 14 dní přišla, že potratila. Plakala a mně bylo smutno. Ta bezmoc, že nevíte, jak někomu pomoct. Tak aspoň slova útěchy,
bude to dobré apod. Po čase se vše srovnalo, ale né na dlouho. Já zdemoloval svoje auto. Chlap mi hodil myšku a šlápnul na brzdy, já volal Kristýně, že jsem boural a co mě nenapadlo.
Za hodinu jsem přijel v novém autě. Ano, byl jsem nezodpovědný a neuměl jsem zacházet s penězi. Když jsme přijeli domu. Rozplakal jsem se jaký malý kluk, nad ztrátou auta.
Ona tak víš co, dojedeme pro něj a dáme ho do kupy. Chvilku jsem koukal, jestli to co říká myslí vážně. A fakt to tak myslela. Pro auto jsme dojeli a začal jsem ho opravovat.
Mezitím si ona udělala řidičák a mohla, jak to každý chlap říká, vozit z akcí. :D Byl jsem opět pyšný, že to zvládla, bez chybky. Na první dobrou. No vše se zdálo být v pořádku.
Auto se opravovalo. Měl jsem přítelkyni, která za mnou stála. Měli jsme pejska, byt. Prostě život šlapal jak namazaný stroj, ale opět jen chvíly.

Pak jsem se málem zabil vlastní pitomostí, člověk si říká, co tak závažného jsem udělal. Nic, jen jsem byl nadržený jak kanec a do ložnice jsem vletěl jak stádo býků a chtěl
jsem skočit do postele, prostě moje hloupost nezná mezí. Bohužel jsem trochu nevypočítal, kdy mám skočit a v té rychlosti jsem nabral futro. Okamžitý black out.
Dalších 8 hodin znám z vyprávění. A víte, co bylo první, co jsem řekl po probuzení přítelkyni? Jestli doma neuklidí tu krev. Protože tím super skokem jsem si udělal těžký otřes mozku.
Pohnula se mi krční páteř a od ochrnutí mě držel otok krku a k tomu jsem si udělal zhruba na 12 stehů tržnou ránu na hlavě a vypustil jsem ze sebe přes litr krve. Opravdu jsem si
pustil žilou. No nebýt jí a toho, že se učila na zdravotní sestru a hlavně nebýt toho, že tam vůbec byla, tak bych tu dnes asi nebyl. Zachránila mi život. Což je něco, co se nedá
asi jen tak vrátit, to prostě dlužíte.

No po propuštění z nemocnice jsem potřeboval doslova asistovanou pomoc. Starala se jak mohla, ani vysprchvoat jsem se nemohl. Byl to prostě anděl. Člověk by si řekl, že to bude člověk, který se neopouští.
Ano, také jsem si to říkal. Její rodina mě v uvozovkách přijala, ukázali, jak funguje úplná rodina. Jak se tráví Vánoce, apod…prostě ten Svět, který jsem nezažíval v dětství. Prostě jsem asi nemohl
už potkat lepšího člověka. Přestal jsem ve směs hulit, omezil jsem i akce. Trávil všechen čas s ní. Nedokázal jsem se jí nabažit. V posteli to klapalo i mimo ní.
Takže na jednu stranu začalo to šednout a černat díky malichernostem a maličkostem, ale i přes tohle všechno se to začalo sesypávat jak domeček z karet z mnohem jiného důvodu.

Auto se opravilo a mě to fakt bavilo se v autech, lajcky říct, hrabat. Něco se pokazí, dokázat si to opravit. Proto jsem hodinové auto prodal a nechal si to bourané / opravené. A tím to začalo. Vlastně
našel jsem si koníček a ona poznala, že už tam s ní nejsem každých 24/7, že se i věnuji něčemu jinému. A začalo to, že jsem na autě víc než s ní, pak najednou jí přestalo i bavit jezdit na srazy, přeci
jen jsem se hrabal v autě doma, tak jsem nepotřeboval jezdit na sraz. Pár jsme jich ještě udělali, ale díky tomu, že jsem doma chtěl mít trochu klid, ustoupil jsem. Ona neměla žádný koníček.
A očividně jí vadilo, že mám svůj, ale přitom jsem chtěl ten svůj koníček sdílet s ní, ale nebyl to její šálek kávy.

Do toho přišel další klín. Moje mamka. Mohlo být období konce prosince. Kdy mi volá, že
je opravdu v těžké situaci a že jí hrozí vystěhování na ulici. No tak jsem jí hledal byt a jediný, který jí nabídli, byl v lokalitě, kde se i za bílého dne bojíte jít. Říkám potřebuje trochu důstojnější bydlení, probral jsem to s přítelkyní, i když se jí to nelíbilo, respektovala to a než se zmátoří bude u nás. Byt byl opravdu velký. Mamka se uskromnila v kuchyni.
Nemohla pořád platit, a tak někdy nakoupila, uklidila, uvařila. Já jí to nevyčítal, ale moje přítelkyně ano.
Určitý vděk za to, že tam může být. Ale přítelkyni to nestačilo a viděla jen to, že jsem jí dal z dědictví 60 tisíc na splacení dluhu
a že se neměla k tomu nám to vrátit a pořád to připomínala. Navíc nemohla platit pořád, na čem jsme se domluvily (a EX to pořád připomínala). Ale bylo to moje mamka.
Bez ní bych nebyl tam kde jsem teď, ale možná by vše dopadlo úplně jedno.
Začalo se to stupňovat a pak přišel březen a vyvrcholilo to velkou hádkou, kdy už jsme všichni na sebe křičeli. A já říkám dost. Kristýně jsem řekl: „Je to moje mamka. Ona tu jediná byla, ano
jsi tu ty a miluji tě. Ale mamka je moje rodina a mám jen jí. Žen je spousty, ale každý máme mamku jen jednu, ta která nás porodila a nenechám jí bydlet na ulici.“
A řekl jsem, jestli se jí to nelíbí, ať se sbalí a odejde.
Za 2 dny byla pryč s tím, že dávám přednost matce před ní. Najednou jsem cítil určitou prázdnotu, zastal jsem se rodiny na úkor lásky.
Byl jsem opravdu v háji. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem pomohl rodině, na druhou stranu jsem přišel o mojí první velkou lásku.

Pokračování příště.


Přechozí díl deníčku 6 let, lék k vysněnému životu

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
28.10.18 07:37

Takhle je to v poradku. Zachoval ses dobre. Ohledne mamky. Uz jen to ze tvoje ex chtela aby se mamka vystehovala a nechala vam byt? Co to jako je??? Jinak hezky se to cte.tesim se na pokracovani.

  • Nahlásit
  • Zmínit
828
28.10.18 11:52

Tvůj příběh mě baví, je to super napsané, dobře se to čte…jen si tak říkám, který chlap co umí takhle dobře psát a vyprávět, ma potřebu sdílet svůj život na e miminu, vlastně každý chlap na zdejším serveru je mi podezřelý :nevim: i mě napadlo že to je celé vymyšlené :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit
241
28.10.18 12:32

@Fonty Písmák je přeplněný, a tak proč to nezkusit tady. Přece jen tady tolik lingvistů nechodí, i když to asi ani tam :think:

Příspěvek upraven 28.10.18 v 17:12

  • Nahlásit
  • Zmínit
3543
28.10.18 14:17

No ty teda kritiku špatně neseš. Než jsem se prokousala tím uraženým úvodem, to bylo teda něco. :mrgreen: Myslím, že ses zachoval tak, jak to bylo v dané situaci nejlepší. Bývalá přítelkyně byla tedy poněkud divná, stejně bys s ní nebyl šťastný, tak snad to příště nabere příznivější vývoj.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2351
28.10.18 15:48

Taky se mi to fajn cte a moc me potesilo, jak si se dokazal zastat mamy. Souhlasim s ostatnimi, ze pritelkyne, ktera by mela srdce poslat ji na ulici nebo bydlet do pochybne ctvrti a nedokaze pochopit, ze penize nejsou vsechno asi ta spravna zena pro zivot nebude…

  • Nahlásit
  • Zmínit