6 let, lék k vysněnému životu III.

Můj příběh na pokračování... V této kapitole nehodlám nic rozebírat, pošlu vám to tam, jak to je. Tohle je část, na kterou nerad vzpomínám. Je to část, kdy i muž je slabou nitkou ve spleti života a jediné, co čeká na jiskru, která vyhasne dřív, než se z ní stane oheň.

*

6 let, lék k vysněnému životu
6 let, lék k vysněnému životu II.

Kapitola III. Mezipauza, návrat

I když to skončilo a hlavní důvod byl ten, který jsem vylíčil v minulé kapitole, patří do toho i podrobnosti, které jako v každém vztahu mají též tendenci nasměrovat běh událostí k nehezkým koncům. I když jsem spíše minulou část obhajoval sám sebe, nemohu nechat vše jen za chybami druhé strany. I já jsem udělal několik chyb.

V první bych chtěl uvést, že má část nechtěla danou situaci řešit dříve a vše skončilo jedním dnem. Mohl jsem to řešit jinak? Ano, mohl. Mohl jsem se i v některých situacích jako partner zastat i partnerky? Ano, mohl. Byl jsem v některých částech blbec? Dost možná.

Každá partnerka si zaslouží, aby za ní partner stál. Mojí chybou bylo to, že mojí neschopností postavit se a rozhodnout se dřív, to skončilo tak, jak to skončilo. Do toho jsem si nalhával, že již ji nemiluji, což nebyla pravda, a to jsem psal
i v předešlých slovech minulé kapitoly.

První měsíc jsem jen trávil čas v bytě a čuměl na televizi. Jedinou mojí kamarádkou byla lahev vodky. Po probuzení jsem šel do práce, po práci do školy. Proto jsem přijížděl domu i v jedenáct večer. Při příjezdu jsem opět sedl, pustil tv a užíral se mezi čtyřmi zdmi, říkal si, co mohlo být. Do toho tomu nepřidával ani fakt, že čuměním na zásnubní prsten se moje nálada opravdu nezlepší.

Když přišly víkendy, ani jsem nevytáhl paty. Uzavřen v kleci úzkosti a přemítáním chyb a jejich ospravedlňováním mě jednoho dne přijelo navštívit několik přátel, kteří mě vytáhli z dennodenních chmur do společnosti, a byl to start, který jsem potřeboval. Na druhý den jsem se sebral, prsten prodal v nejbližším klenotnictví, a to byl další moment, který mě posouval dopředu. Začal jsem trochu žít, otevírat se, začal se seznamovat, nebylo to nic lehkého, chtělo to prostě čas.

S bývalkou jsme se nestýkali, nebavili. Proč také, že? Do chvíle, než si chtěla promluvit. Přijel jsem na její nový byt a oba jsme se shodli, že společné soužití nefunguje, ani jako partnerský vztah nám to nešlo a hlavně to neskončilo dobře. Bohužel to jsem ještě netušil, jak to celé ještě bude. Po dalších dvou měsících, kdy jsem se z toho začal opravdu dostávat, si chtěla znovu promluvit. Asi víte, co přišlo. Ona beze mě nedokázala být. Strašně ji mrzelo, jak to celé dopadlo, jak jí ničí, že mě vidí s jinými, jak pořád vidí moje auto všude, všechno jí mě připomínalo. Já říkám: „Já tohle ale mám taky.“ Nejsem bez citů, nedokážu to smáznout hned. Vzpomínky tu stále budou.

Navrhla, zda by jsme to nemohli zkusit, nový restart atd. Prostě klasický kruh, který zažil asi každý. Nejdřív jsem byl proti. Ano, miloval jsem ji, pořád mě to k ní táhlo, ale jednou jsem si za něčím stál a mělo by to tak být. Bohužel vůle byla menší, než to, co jsem nedokázal popřít. Po několika dnech, kdy jsem za ní jezdil na kafíčka a pokec,
začalo to přerůstat, nejdříve jsem začal několik nocí přespávat, pak jsme opět spolu začali spát a po zhruba další dvou měsících jsem to zkusili znovu. Já pustil byt a nastěhoval se k ní. Tou dobou už mamka začala bydlet jinde. Tudíž mě nic v bytě nedrželo.
Ano, ten, kdo prožil, ví… lepené vztahy nemají šanci na přežití. Někdo určitě si říká, že to čekal. Nedivím se. Dnes už toto také vím.

Když jsme se k sobě vrátili, povídali jsme si o tom, co se nám stalo, co jsme dělali, když jsme nebyli spolu. Kolik kdo potkal lidí, atd. Povídal jsem o tom, že jsem potkal nové lidi, začal jsem navazovat kontakty a že jsem během několika měsíců dokázal najít několik společných zlomených srdíček, které věděly, jak se cítím, a prostě jsme se stýkali pouze pro uvolnění stresu.

Dále jsem jí řekl, že jsem měl v plánu ji požádat o ruku. No a podobné věci, kterými vás tu nebudu zatěžovat. Ale to, co jsem se dozvěděl potom, mě docela zarazilo. Nejen, že si vyřezala moje iniciály do stehna, ale zjistil jsem dost podstatnou věc, že se vyspala
tehdy s mým nejlepším kamarádem, kterého jsem znal od malička. Ani netušíte, co jsem v tu chvíli měl chuť udělat. Toto byla věc, kterou jsem jí ani jemu nedokázal odpustit. Ano určitě, byla nezadaná, kamarád taky. Ale beru to takhle. Tohle se prostě nedělá a když tvrdíte, že jste nejlepší přítel někoho, neuděláte to. A víte, co za tím stálo? Nejen, že byla nadržená a sama, ale že to brala jako určitou pomstu, když viděla na sociálních sítích fotky mě v náručí jiných dívek a že jí to vadilo, že jsem se za čtvrt roku z toho
dokázal skoro dostat, ale jak jsem psal, nebyla to pravda.

I přesto, že mi tvrdila, že toho lituje, udělala to a on taky. Bral jsem to jako zradu, dnes ani neví, že jsem měl možnost spát s její nejlepší kámoškou a neudělal jsem to! I přes to všechno jsem měl v sobě trochu soudnosti a určité hranice, které bych nepřekročil. Myslím si, že mi to říct dřív, byla by to věc, která by mě přesvědčila do toho znovu nejít. Říkám si, byli jsme otevření, vše si řekli, proč nám to nefungovalo a co by bylo potřeba zlepšit. Bylo to určitým způsobem vytyčení si nějakých hranic, i když v budoucnosti tyto hranice byly několikrát překročeny.

Po návratu jsme začali správnou nohou, já jsem skončil v práci, abych si mohl dodělat školu, o které ani dodnes neví, že jsem dokončil, ale to předbíhám. Ona si našla konečně svůj koníček. Netrvalo dlouho a i já si našel novou a lépe placenou práci. Já jsem ten typ, co nedokáže nepracovat, proto jsem poslední týden volna na pracovním úřadu doslova skákal radostí, až jim tam přinesu smlouvu z nové práce. Vše šlo opět dobrým směrem. Sehráli jsme se. Začali jsme společně chodit na akce, poznali jsme pár nových lidí. Bylo to opět tak, jak to mělo být.

Mimochodem koho zajímá, co si našla za její hobby, byla to záchrana psů. Přidala se do určitého spolku, jezdili jsme na jejich akce. Co si budeme povídat, já psi miluji, ale když přišla s tím, že si pořídíme druhého, začaly se mi ježit vlasy na hlavě.
A pod dlouhých debatách a toho jak krásně kouká, jsem ustoupil a den na to přivezla druhého pejska. Takže už jsme měli dva. A do toho ještě začala dělat dočasky (dočasný domov, než najde nového majitele) pro jiné pejsky. I když jsem byl určitým způsobem proti, našla si zálibu a já jí to nechtěl vzít, já měl svoji a ona svoji, vše bylo super. Já jsem se bez řečí mohl věnovat autům a ona pejskům. Každý měl to, co ho bavilo.

Pak dostala nápad, co kdyby jsme mohli jít do baráčku, tak to řekla. Já říkám: „Dobře, ale najdeš si i ty práci. Nebudu táhnout dům, pejsky, dva lidi a záliby.“ Ona, že určitě. Dokonce se nabídl kamarád, že to vezme na sebe a že přes něj uděláme splátkový kalendář. Vše vycházelo.

Domek byl hezký, prakticky po rekonstrukci, jen jsme neviděli toho zajíce v pytli. Podepsaly se papíry a my se stěhovali. V ten moment jsem si řekl, že už jinak žít nechci. Jen v domku. No jak čas šel a ona zachraňovala pejsky, já auta, pak přišla ta největší rána. Po velkých přívalových deštích, jsme přišli o vše. O auta. O prakticky všechny věci. Málem i o pejsky. I přes to, jsme chtěli bojovat a zvládnout to. Bohužel za týden povodeň přišla dvakrát.

Tudíž jsme usoudili, že tohle nejde. Dům byl neobyvatelný a my jsme se zadlužili. Já kvůli povodni přišel o práci. Prostě vše, co mohlo, se hroutilo. Tak jsme požádali tchyni a tchána o pomoc, ano, říkáte si, proč jsem nepožádal svoji část rodiny. Protože u nás je i 2 000 korun moc.

Takže její rodiče nám pomohli. Zaplatili nám, co mohli, aby jsme se nedostali do potíží, ale byla to půjčka. A teď já bez práce, ona bez práce. Vše ztraceno, ale měli jsme jeden druhého a já to věděl. Proto jsem jen mlčel a šel za tím, co ona řekla. Nechtěl jsem o ní přijít, přeci jen každý by tohle nezvládl, ale zůstala silná a já také a díky jejím rodičům jsme začínali opravdu od nuly. Sehnali jsme podnájem. Tchán nám dal práci. Která mě neskutečně nebavila, ale díky tomu jsme mohli dluh umořit. Co si budeme povídat, práce v lese není pro každého. Já se manuální práce neštítím, ale respekt těm, co tam dělají celý život a baví je to. I přes to jsem byl vděčný. Já nikdy nepohrdal pomocnou rukou.

Tak jsme zhruba přes půl roku žili jen o těstovinách. Já začal mít depky, že jí najednou nemohu dopřát ty výlety, restaurace apod. jako kdysi. Ničilo mě být chudý. A nepřidával ani fakt, že mi to začali připomínat její rodiče a zbytek rodiny. Jak kdybych byl neschopný cokoliv dokázat. Najednou, jednoho dne jsme byli bez dluhu a já si našel ihned práci. Vlezl jsem do první práce a hned příští týden jsem mohl začít pracovat. No neskutečná úleva toho, že budu opět vydělávat. Bohužel o mé polovičce se to říct nedalo. Té se do práce nějak nechtělo, i když po určitém přemlouvání si našla práci v obchodě, jako pekařka, vydržela tam jen nějaký čas. Oni ji pak vyrazili, bohužel za něco
jiného, než mi tvrdila, ale to je příběh do další kapitoly. Takže jsem prakticky pracoval já. Ona měla čas od času nějaký přivýdělek u táty v práci. A když jsem jí říkal, jestli se chce takhle dřít, jestli nechce zkusit i něco jiného, než být v lese nebo být někde v obchodě. Já to neberu jako podřadné práce, jen jsem chtěl, aby dokázala něco víc. Tlačil jsem ji na pohovory do prací jiných úrovní. Ať to aspoň zkusí.

A jak šel čas. Práce nikde a vše se vrátilo do starých kolejí. Já se rozhodl pro renovaci své staré hondičky. Takže jsem auto odstavil, a to byl kámen úrazu. Vše se změnilo. Ona přestala dělat ve spolku, poslední, co udělala, že zachránila pejska a jeho majiteli se staly prarodiče. Od té doby nic. Do toho jsem každý den začal slýchávat, jak jsem neschopný, že málo dostávám zaplaceno, že jsem pořád v práci a když nejsem, že jsem pořád na autě. A že ona nemá žádný koníček. Anebo že jsem pořád někde s přáteli apod. Tak jsem jí říkal, ať chodí se mnou. Že se může něco přiučit. Nejdříve to šlo dobře, pak i to ji nebavilo. Tak jsme začali pořádat grilovačky apod. To ji také pak omrzelo. Takže ať jsem se snažil, jak mohl, bohužel pořád to bylo špatně. Do toho jsem musel vymýšlet nějaké večerní programy apod.

Ano, teď se obhájím. Já byl denně 10 hodin v práci. Makal jsem i přesčasy, abychom měli co nejvíce peněz, to auto jsem dělal pro nás. Bylo od začátku od našeho nového restartu až do konce našeho vztahu. Ona to neviděla a ani, když jsem jí to říkal, nechtěla slyšet o tom ani slovo. Něco se doma stalo a ani mě nenechala nic opravit. Pořád říkala, jak to neumím a že to dokáže lépe atd. a já začal být nešťastný, frustrovaný tím, že jsem dle ní neschopný ignorant. Hádky byly na denním pořádku. A pak už jsem to nezvládal a každou hádku jsem završil trávou a odešel pryč, nakonec to došlo do takové úrovně, že i sex mě s ní přestal bavit. A ona, že jestli nebudeme mít sex, že si najde jiného. Prostě ona si to nepřipouštěla, ale najednou jsem se začal vnitřně ničit.

Došlo to do fáze, kdy díky tomu, že trávila spoustu času doma, co já byl v práci, začala vymýšlet doslova kraviny. Promiňte mi. Ale přihlásit nás do televize. Do pořadu Popelka? Jako fakt. No moje osobnost byla už zničená dost, tak už jsem jen říkal „Jo tak jo“. Už mi bylo vše jedno. Stejně bych se vděku nedočkal. A ani po téhle zkušenosti, jsem neslyšel „Zlato jsem ráda, že jsi do toho šel se mnou.“ Nic, prostě byl jsem jen peněženka a nic jinýho. Ale i přes tohle všechno. Každý den jsem se zeptal, jak se měla. Jaký měla den. Jestli ji něco netrápí, poděkoval i za to blbé kafe. Najednou to začalo být tak frustrující, že na auto jsem utíkal. V sobotu ráno jsem byl schopen vstát v půl šesté a být tam celý den. Domů jsem se vracel, co mě zase bude čekat. A vždy se něco našlo.

Moje dny ubíhaly tak, jak jsem trávu hulil. Moje spotřeba hulení a alkoholu začala růst. Vím jedno, za poslední rok našeho vztahu, jsem nebyl ani jeden střízlivý. Ano, někdo z vás si říká, že jsem si nedokázal dupnout. Bohužel, když jsem to zkoušel, opět ze mě byl ten blbec, ten neschopný imbecil a nakonec jsem byl špatný já a nakonec jsem se musel omlouvat já, i když jsem věděl, že tentokrát měla omluva patřit mně. Prakticky jsem se dřel každý den v práci, abych si večer mohl tohle vše vyslechnout. No co.

Tento rok byl výjimečný. Nejeli jsme nikam do ciziny, ale dovolenou jsme měli v Česku. Bylo to super. Odpočinul jsem si tam. Jeli jsme do kina, do města. Prostě bylo to super. Jen tak si zalenošit a nic neřešit. Konečně jsem mohl vypnout mysl. Po této dovolené, jsem byl odpočatý, zregenerovaný, což vydrželo jen chvilku. Protože najednou se z mého auta prý stávala milenka a já auto měl radši než ji a přes opakování a dokazování, kdy jsem se vzdával dní na autě pro ni, abych jí to prostě dokázal, kdy byly i týdny, že jsem na svůj koníček ani nepomyslel. Stejně to bylo jinak. Začal jsem se ve vztahu topit.

Po dovolené jsme se shodli, že bychom se mohli začít snažit opět o miminko. Bylo to něco, co jsem chtěl, i když jsem to nedával tolik znát. Byla to ona, která chtěla mít se mnou
dítě. Víte, když s vámi chce mít žena dítě. Je to pro ni velký krok a to by si měl každý muž uvědomit. Je to něco, co chce s vámi, pánové. Ano, i pro nás je to krok, ale pro ni větší. To ona ho nosí 9 měsíců pod srdcem.

Ale zpět. Říkal jsem jí, že ať se stane cokoliv, ale pokud budeme mít miminko, postarám se o ně, jak nejlépe budu moct. Nakonec začala jezdit na různé testy apod. Když jsme byli v Českých Budějovicích na reprodukčním. Nevím, zda to říkám správně, ale něco ve smyslu, že se zjišťovalo, zda jsem v pořádku. Nakonec jsem se dozvěděl, že jsem víc než v pořádku. V jejích očích bylo vidět zklamání. Protože jsem to nebyl já, ale ona, kdo měl problémy. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem v pořádku, na druhou stranu jsem najednou viděl tu prázdnotu v jejích očích. Že asi nebude moct mít nikdy vlastní děti. To je pro ženu to nejhorší, co může zjistit.

A i přes tyto zprávy se zjistilo, že je těhotná a čeká miminko. Oba jsme byli tak šťastní. Doktorka nedokázala říct, jak je to možné, že nemůže mít děti, ale najednou čeká miminko. Teď budu trochu egoista, ale jsem hrdý na ty svoje spermie. Jelikož patřím do skupiny těch aktivnějších. Najednou jak kdyby vše bylo nepodstatné. Vše se opět zalilo sluncem. Bylo to nejkrásnější a zároveň nejhnusnější období celého vztahu. Ta změna, kdy jsme začali plánovat budoucnost s třetím človíčkem, byla super. Pořád jsem se o ni bál, pořád na ni dával pozor. Už jen když vytřela, byl jsem naštvaný. Ano těhotenství není nemoc, ale ona opravdu má problémy mít dítě. Čas ubíhal, bříško i prsa se zvětšovala, najednou začala získávat takovou tu zvláštní jiskru v očích. Tu mateřskou. My, jako muži to nedokážeme popsat, ale poznáme to na ženě. Nebo aspoň já. Najednou byla ráda za každou pomoc. Všechny ty vytáčky o neschopnosti apod.
VŠE BYLO PRYČ.

Ano, bohužel všechno, najednou se jí udělalo špatně a začala krvácet. Bylo to jak rána pěstí. Když se nakonec začalo vše zlepšovat, přišla ta podělaná rána osudu a vše vzala. To jediné, na čem záleželo. Ta budoucnost, najednou se vše zhroutilo jak domeček z karet. I teď, když tohle píšu, sedím nad panákem a zapíjím tu hnusnou minulost osudu. Otázka zní, potratila? Ano, každý zná odpověď. Najednou vše bylo černé, ale úplně vše. Po propuštění z nemocnice, jsme o tom povídali a každý den se utěšovali. Já se začal uzavírat, i přes to, že ode mě chtěla nějakou pomoc. Já nevěděl, co mám dělat, jak jí mám s tímhle pomoct, byl jsem ztracen a jediné, jak jsem dokázal v rámci možností fungovat, byla práce. Těch dní, kdy jsem v práci nedokázal fungovat, byla spousta, byl jsem rád za chápavého šéfa.

Dokonce mě i posílal mimo firmu, daleko, i do Německa, a já mu byl vděčný, že mohu přijít na jiné myšlenky. Těch hodin probrečených za volantem ani nespočítám. Opravdu jsem chtěl být táta. Byl jsem konečně připraven a ona už dávno. A najednou to bylo pryč. A najednou to i začalo být i mezi námi dvěma nahnuté. Ona se také uzavírala a naše večery byly jen o tichu. O ničem jsme se nedokázali pořádně bavit. Já utíkal jak malý dítě k počítači. Do toho jsme už oba pili, kouřili a hulili, vše se vytratilo, vše bylo mrtvé, ale jediné, co mě udržovalo při smyslech, byla myšlenka, že je tu ona a že mě miluje a já miluji ji. Do toho mi umřel děda. Člověk by řekl, no jo děda. Ale já měl k němu opravdu blízko. Další rána. Nejhorší bylo, když jsem za ním přijel do nemocnice a on tam ležel a díval se na mě. Já tam nemohl ani zůstat, okamžitě jsem se tam složil. Bylo to hrozný a o to horší to bylo, když za 6 hodin zemřel.

Byl jsem poslední, kdo ho viděl při životě, teda jestli se tomu tak dá říkat. Bylo to strašný, ta spalující bezmoc. Cokoliv udělat, pomoct. Nejen, že jsem přišel o další část své rodiny, ale přišel jsem i o svoji budoucí rodinu. Byl jsem opravdu v háji. Můj život dostával zabrat. A to neměl být konec. Do toho zavřeli mého bráchu za nepřiměřené násilí vůči zloději. Takže si říkám, co se to sakra děje.

Bohužel to ještě nebylo vše.

Najednou Ex přítelkyně přišla, že by chtěla zkusit zase volejbal. Já říkám, že dobře. Byl jsem rád, že chce vyvíjet nějakou aktivitu. Tak jsem jí zaplatil členství. Další chyba. Dále mě dotlačila do půjček na Vánoce a do auta, ale to je nepodstatné. Byl leden, babička udělala sešlost, kde se slavily narozeniny. Mamky, bratránka a i mého dědy. Přijeli skoro všichni. Vše probíhalo skvěle. Jak jsme přijeli domu, ani jsem se nestihl svléct a přišla taková ta věta Musíme si promluvit. Každý ví, co následuje potom.
Začala s tím, jak se uzavírám a nemluvím s ní, a chvilku to šlo dobře. Než došlo na větu a tu si prosím zapamatujte, protože to normální člověk nemůže ani myslet vážně. Řekla, že jsem rád, že to dítě umřelo!

Mohu vám říct, že najednou mi vše před očima zrudlo. A pustil se do mě hněv boží. Opravdu jsem byl hnusný. V krátkosti to bylo něco, jestli to, co řekla myslí vážně? A že jestli je padlá na hlavu. Samozřejmě takto to neprobíhalo. Slova byla mnohem drsnější. Do toho mi řekla, že místo, abych na ni křičel, bych se měl ještě změnit. Já říkám: „Jak ještě? Jak moc? Já už se měnit nehodlám. Už jsem se změnil fakt hodně.“

A za 5 minut řekla, že nejlepší by bylo se rozejít. To bylo to poslední, co jsem potřeboval slyšet. Ať jsem se snažil překonávat, snažil se vidět to nejlepší. To světlo na konci. Ona to vše vzdala a zahodila. Všechny ty překážky, co jsme zvládli a překonali. Ty nepřízně osudu. Společnou lásku a plány. To všechno. A ihned, jak to dořekla. Byla z ní ledová královna. Okamžitě všechno, všechny ty roky spláchla, jak kdyby neexistovaly.

Najednou se jí objevil lesk v očích a taková ta řeč těla pomůžeš mi? se změnila v nenávist, najednou měla úplně prázdno. Už jsem najednou do ní neviděl. Najednou jsem nedokázal říct, co si myslí, nic. Prostě bez citů. Jak najednou, kdyby tam nebyl člověk, kterého miluji, ale jen cizinka, kterou jsem potkal někde v baru. Víte, pro jednou jsem potřeboval, aby ona byla ta silná. Já byl na dně, než si kdy ona dokáže představit, byl jsem na kolenou (obrazně) a potřeboval jsem od ní pomocnou ruku. Strašně jsem doufal, že mi pomůže a zvedne mě. Jednou jsem potřeboval já pod její křídla. Chtěl jsem, aby byla
jednou ta, co to převezme a zvedne mě. Jen ona. Nikdo jiný. Ale to není vše. Nechtěla už nic dál řešit, zavolala rodičům, že jsme se rozešli. Od té doby jsem zjistil, přesně to,
co jsem si myslel a co si oni myslí o mně, a nebylo to nic hezkého.

Byla to neděle.

A to jsem nečekal, co ještě vše přijde.

Pokračování příště…

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
15.11.18 00:35

Drzim pesti. Pekne napsane,ale smutne. Cekam na pokracovani.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3555
15.11.18 09:03

Pěkně napsané i když smutné těším se na další pokračování :potlesk: někdy nám ten život dokáže připravit překážky :roll: ale já věřím že teď už konečně žiješ spokojeně jak si zasloužíš :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
828
15.11.18 10:29

Ty jo mě tohle fakt bavi číst, zajímalo by mě nakolik je to fikce. Každopádně se těším na pokračování

  • Nahlásit
  • Zmínit
3544
15.11.18 22:09

No, tak za mne nee. Bla bla

  • Nahlásit
  • Zmínit
yse
838
15.11.18 22:37

Tri,dva,jedna jdu na to…

  • Nahlásit
  • Zmínit
yse
838
15.11.18 22:57

Uff 18 minut. Priste zkratit-vypichnout dulezite momenty.

  • Nahlásit
  • Zmínit
LvE
216
19.11.18 20:47

Smutné, přesto hezké, musel jste si prožít moc a proto je neuvěřitelné, jak to dokážete vrátit… :potlesk: :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit