A jak to bylo dál? 8

...a popadne mě za obličej a vlhkými rty se dotkne těch mých.

A jak to bylo dál? 8

Nějak jsem se ocitla v autě. Voní to tu kůží a mentolem. Hlavou někomu spočívám v klíně. Jsem zakrytá chlupatou dekou. „Jak jsi to mohla dovolit T-ý? Jak dlouho ji znáš? Nějakých 16 hodin? Sama si tím procházíš a nenapadne tě nic lepšího, než ji vzít pařit.“

Bouchnutí do volantu. Už vím, komu ležím v klíně. Neodvažuju se dát najevo, že jsem při sobě. Snažím se dýchat mělce. „Jo já vím, tak toho na ni bylo moc, no a co? Viděl jsi ji? Myslím tím, viděl jsi ji předtím? Jak vypadala, když jsme přijely? Zase vypadala jako člověk. Ne nepřerušuj mě. Vy jste mě z toho tehdy dostaly…“ „Ale to bylo přece něco jinýho.. s Majklem jste kámoši od školy, znali jsme se. A ty ji neznáš. Ne do hloubky, co když je fakt… no psycho? Jako opravdový psycho. Měl bych na krku policajty, že sis TY vydupala soukromej mejdánek tuhle pro kámošku. Co kdybychom to nezvládli sami a museli jsme volat sanitku!?“ „Ale prosím tě, nebuď hysterickej. Ježíš ty jsi paranoidní. Jsem nevěděla, že to je nakažlivý.“

Smích… „Vy jste mě z toho tehdy dostali a já musím udělat to stejný pro ni. Jsme na jedný lodi a konec.“

Začínám dýchat normálně, protože už to moje plíce nedávají a otevřu oči. Tma, zelenkavý světlo z palubky a bílý ze světel. Jinak tma. Terezina linie šíje, brada, kontury obličeje a vlasy svázaný do culíku. Kouká z okna do tý nicoty. Zavrtím se a ona sklápí oči. Okamžik se na sebe díváme. „No ahoj bobe, vítej mezi živejma.“ „Ahoj,“ zachraptím a pomalu si sedám. Mám hnusnou pachuť v puse. Jako kdybych zvracela a ty zvratky zase spolykala. Fuj, při té představě mám co dělat, aby se mi nenavalilo.
Tereza mi podává termosku, beru si ji od ní a dávám si loka. Překvapeně vykulím oči. Bylinkovej čaj.
Zase se na mě kření a kývá hlavou. „Jsem hustá co? Bylinná směs na nervíky… no co koukáš, Xanax jsem do tebe cpát nemohla.“
Jasně, já vlastně ani Xanax neberu. Mám něco lepšího. Ale nahlas to neřeknu. „Jak jsi mě dala do kupy? Nebo vy…?“ Kluka za volantem se snažím ignorovat.

Ale on mě neignoruje. Zepředu slyším potlačovaný uchichtnutí, který se snaží maskovat kašlem. Super. „Noooo, začla jsi brečet a chtěla jsi, ať tě tady Cassanova pustí a když tě poslechl, tak jsi se sesypala na zem a dál brečela a křičela, že se zblázníš, ať zavoláme sanitku. Celkem jsi mě děsila. No a pak jsi se pořád jen omlouvala. To je jediný, co jsme pochytili, nešlo ti moc rozumět. Tak jsem řekla Jaydýmu ať udělá čaj a donese deku. A dejchaly jsme spolu. Nejdřív ti to nešlo, ale dostala ses do toho společně se mnou. Dalas hrnek čaje a pak jsi usnula. Přesunuli jsme tě do auta a jedem domů.“ „Aha a kolik je hodin?“ „Něco po jedný.“
To není tolik, co jsem myslela. Muselo to všechno proběhnout rychleji, než mi to připadalo. Ale to panika dělá. Natahuje každou vteřinu k prasknutí. K zešílení. A vy jste uvěznění někde uprostřed toho všeho. „Terez?“ „Jo zlato?“ „Můžu u tebe přespat? Nechci domů.“ „No jasně, stejně bychom tě vezli ke mně. Nevíme, kde bydlíš.“ „Děkuju,“ beru ji za ruku a zase zavírám oči.

Pro dnešek mám těch vjemů dost. Víc než za celej předchozí rok dohromady.
A žiju, překvapivě. Nejsem v blázinci. Možná, že to půjde. Než znovu usínám, kouknu se z okna, mezi větvemi jde vidět černý nebe a snad miliarda hvězd. Moct si tak pro jednu šáhnout a něco si přát. Něco, co by si na mým místě přál úplně každej…
Během zbytku cesty už neslyším žádnej hovor těch dvou. Je ticho. Vnímám jen jemnej zvuk motoru.
Když zastavíme před domem, kde jsem před pár hodinama byla poprvé, jsem strašně unavená. Vylezu z auta bez rozloučení a jdu ke vchodu. Chvíli trvá, než vystoupí i ona. Vstoupíme do domu, zámek se za námi zaklapne.

A já si přeju jen jedno. Brzy si to celý zopakovat.

Když v Tereziným bytě pokládám svou odlíčenou tvář na nadýchanej polštář v její posteli, přitulí se ke mně a zakření se. „Co je?“ „Chápeš, co se dnes stalo? Tys to doprdele zvládla líp, než jsem čekala. No a co, že s hysterákem, ale nevzdala jsi se! To je přece brutální páráda! Tak se raduj.“

A popadne mě za obličej a vlhkými rty se dotkne těch mých.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
9452
13.2.21 06:04
:potlesk: :palec: :kytka: :hug: :mavam:
  • Zmínit
  • Nahlásit
dagmarkaa
13.2.21 10:09

:hug: :hug: :hug: slov není třeba.

  • Nahlásit
30063
13.2.21 15:19
  • Zmínit
  • Nahlásit
9452
13.2.21 17:22

@dagmarkaa Přesně! Já chci pokračování! :dance: „Rád bych vám drink nabídl, chci váš příběh as soon as possible“ :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2226
14.2.21 10:43

Ty nikdy nezklameš :palec: :kytka: :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2025
14.2.21 11:37

Konečně optimistické vyznění příběhu, zdá se, že se blýská na lepší časy :).

A ten tajemnej řidič probouzí moji zvědavost, doufám, že v příběhu bude figurovat i dál ;).

  • Zmínit
  • Nahlásit
30063
14.2.21 12:10

@Moringa jeeee děkuju moc, jsi milá :hug: :srdce: :*

  • Zmínit
  • Nahlásit
30063
14.2.21 12:11
  • Zmínit
  • Nahlásit
30063
14.2.21 12:11
  • Zmínit
  • Nahlásit