A jak to bylo dál? 2

Z cyklu panickyúzkostná&úzkostněpanická.

A jak to bylo dál? 2

Zkoušela jsem měnit práci, dopadlo to fiaskem, vydržela jsem 3 dny. To stejný práce v drogerii, ale to vlivem covidu to šlo do kytek, ne mojí vinou. Takže co dál? Jaký mám vůbec v týhletý díře možnosti? Myslím, že se budou blížit nule, vzhledem k tomu, že mám tendence se pod tlakem skládat. Naději jsem viděla v pracovnici ÚP, která dělá přímo s lidma, co jsou na hlavu nebo maj fyzický postižení.

Jenže nejsem OZP a ani invalida. Takže toho pro mě moc udělat nemohla.

Na terapiích jsem se seznámila s Terez. Míjeli jsme se v čekárně ordinace. Jednou měla terapii první ona, jindy já. A tak se stalo, že když jsem naposledy vylezla z ordinace uřvaná, tak se jen tak zeptala, jestli bych na ni nepočkala a nezašla na kafe. Popravdě… kohokoli jinýho bych odmítla, ale chodila na terapie a byla se mnou tím pádem na jedný lodi. Navíc mi jel bus stejně až za hodinu. Tak proč nepočkat a to kafe si nedat, že. A tak jsem kývla.

Těch 50 minut, co byla ona v ordinaci, jsem v čekárně listovala časákama a uvažovala, že se vypařím a nikam s ní nepůjdu. Ale říkala jsem si, ze nebudu posera a nemám se čeho bát… Masovej vrah ona asi nebude.

Kavárna je hned vedle v budově, tak jsme šly rovnou tam. Taková krásná mála kavárnička. Útulná a teplá, na zdech jsem si představovala světlý macrame, jak by se tam suprově hodilo. Ještě najít koule a poptat se obsluhy, zda by nebyl zájem. No nic. Z nabídky jsem si vybrala bylinkovej čaj, jaká nuda, a to stejný si myslela asi i Terez, protože nám oboum objednala Aperol. Uf, já nepiju… „Ty Terez, já nepiju…“ „V pohodě, tak to vypiju já, žádnej problém.“

A tak jsme tak seděly a bavily se a čas běžel a cucla jsem si i toho Apíku. Bavily jsme se, proč chodíme na terapii, a to bylo vtipný, obě se stejnou diagnózou, o životě, že bojuju s prací. „Budu hádat, máš strach někam nastoupit a když už nastoupíš, tak je to průser? Plus málo placený?“ „Jo, asi tak no.“ Chvilka ticha. „Hele, jak to máš s chlapama?“ vyprskla jsem svůj bylinkovej čajíček. Ironie. „Na hov.no?“ „Tak to nemyslím, jakej k nim máš vztah? Umíš je brát jen jako prostředek k pobavení se nebo jsi jedna z těch zarytých romantiček, co chtěj lásku až za hroooob?“ Protáhla to slovo a zakoulela očima. Chvilku jsem se zamyslela. Vždycky jsem byla koketka. Taková nevinná koketka s vizáží lolitky. Nenápadná. Chlap nevěděl, jestli si dělám srandu, nebo to myslím vážně.
Terez vyčkávala s nadzvyhnutým obočím a rty se jí pomalu zvlnily do úsměvu. „Myslela jsem si to, s těma tvejma očima to ani nemůžeš mít jinak.“ „Očima? Co mám s očima?“ Ptala jsem se nevině, i když jsem věděla, kam tím míří. Oči byly na mě to nejhezčí.

Myšlenky mi zalítly k Lukášovi… („Nejsi sama, jsem tu s tebou, vždycky budu. Miluju tě.“)
A miloval. A já to přijímala. Léčila jsem se na něm, sobecky. „Co je ti? Panika, úzkost? Budem spolu dýchat do pytlíku?“ Přerušuje proud mých myšlenek Terka.
„Jsem v pohodě,“ říkám jí a směju se. Je to tak zvláštní, sedět s někým, kdo zažívá to stejný, naživo… A vědět, že se navzájem chápem. „Tvý oči, past na chlapy. U toho jsme byly než jsi někam zmizela.“ „A proč se na to ptáš? Jak to mám s chlapama? Někoho mi dohodíš? Máš kámoše, co nabízí práci snů?“
Zase se směju. Je to trochu na hlavu. Pořádně se neznáme, ale bavíme se o chlapech jako nic. To ta nemoc. Nemoc nás spojuje.

Ona má zase zdvyžený obočí a rty v tajemným úsměvu. Hraje si se sklenicí a já vyčkávám, co z ní vypadne. Začínám tušit něco ne zrovna v pohodě.
Konečně zvedne pohled ke mně. „Ptám se proto, protože sem tam doprovázím bohatý chlápky na akce, dělám placenou společnici. Není to vždycky o sexu, jak si spousta lidí myslí. A hodila by se mi parťačka pro větší… řekněme události.“
Chvíli se na ni koukám s otevřenou pusou a zkoumám její výraz, jestli si náhodou nedělá pr.del. Nic tomu nenasvědčuje.

Já a kur.va. Kur.va s úzkostma.

A to je poslední kapka, totálně se odbourávám, možná vlivem alkoholu, nebo bizarností téhle situace a chytám hysterickej záchvat smíchu…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
8799
12.10.20 08:03

:palec: :potlesk: Bomba, že by spřízněná duše? :think: Až na to zaměstnání teda… :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
20246
12.10.20 16:29

@Jahudka82 Možnáááá :think: :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
34727
13.10.20 15:23

To je fikce?

  • Zmínit
  • Nahlásit
1741
14.10.20 11:17

@vodolejka Tuhle otázku si tu většina čtenářů klade od začátku ;).

Z hlediska příběhu a napětí doufám, že hrdinka na nabídku kývne. Ale pokud je to „ze života“, tak doufám, že bude mít dost rozumu do tohohle nejít ;-).

  • Zmínit
  • Nahlásit
20246
14.10.20 12:22
  • Zmínit
  • Nahlásit
34727
14.10.20 14:43
  • Zmínit
  • Nahlásit
1359
21.10.20 11:21

Jste 1 s dvema nicky ( ta druha si prekryva dlani pulku obliceje) nebo 2 extra osoby se stejnema depkama, co se zde „leci“ formou deniku?

  • Zmínit
  • Nahlásit
20246
21.10.20 16:33

@lajovka nevím koho myslíš :think: kdo je ta druhà? Já jsem jedna :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1592
21.10.20 18:38

@lajovka Nebo jedna přejmenovaná… se změněným nickem? ;)

Příspěvek upraven 21.10.20 v 18:39

  • Zmínit
  • Nahlásit
20246
21.10.20 18:46

@Moringa ale Lana neměla překrytý obličej :think: právě

  • Zmínit
  • Nahlásit
1592
21.10.20 18:48

@holka_z_hor No to mě taky trochu mate, to máš pravdu :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
20246
21.10.20 21:02

@Moringa asi tu bude ještě někdo, kdo je na hlavu a vypisuje se z toho. :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2073
22.10.20 12:17

Skvěle napsáno :palec: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
20246
22.10.20 13:53

@Petullka82 děkuju moc :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit