A zase ten strach

Rodičovství

Prožívám nejšťastnější období v životě, těším se na každý další den, ale ty noci...

Náš rodinný příběh začal před dvěma lety… otěhotněla jsem a těšila se, že budu taky konečně máma… oslavila jsem 30 s rostoucím bříškem. Jenže za pár týdnů se stalo hodně zlého. Můj malý milovaný syn se narodil předčasně a po pár týdnech zemřel. Život se zhroutil, není třeba dalších bolestných slov. Zůstalo prázdno, bolest, vztek…

Po 10 měsících jsem otěhotněla, po 9 měsících přivedla na svět zdravého kloučka. Jsou mu už 3 měsíce. Je to to nejbáječnější miminko plné úsměvů. Těším se na každé nové ráno, na každé obejmutí a přitulení, na kojení… ty chvíle plné lásky.

Jenže pak přijde noc… najednou už nejsem tolik unavená jako zpočátku a hlava šrotuje. Vzpomínky jsou tak živé a tolik bolí… do spánku se propláču. Mám strach… strach, že se někomu z naší rodiny něco stane, že maličký bude třeba nemocný. Já vím, každá máma se bojí a bude už napořád. Ale ten můj strach je o něco „skutečnější“. Pořád vidím mého prvního chlapečka, když… když odešel. Pořád se s tím nedokážu smířit… nejsme úplní. Nikdy nebudeme.

Je tolik věcí, tolik myšlenek a vzpomínek, o kterých nedokážu mluvit nahlas, dostat tu úzkost ze sebe ven, přichází ve vlnách, v noci… asi mě neopustí ani časem… čas totiž nedokáže vyléčit všechny rány, bolavé srdce zůstává.

Pak přijde ráno a s ním úsměv mého kloučka. Na pár hodin se uleví, „vše“ je zalité sluncem a já prosím, ať je následující noc klidná, ať mé vzpomínky na chvíli přestanou bolet. Zním jak blázen, když to po sobě čtu. Ale… tohle je můj denní chleba, můj svět plný mateřské lásky.

Váš příspěvek
Premek_Orac
Kelišová 5938 příspěvků 31.10.19 14:02

Ahoj,
tvoje bolest musí být tak velká, že je úplně hmatatelná…
Asi nejsou slova útěchy, která by opravdu fungovala, ale chci ti napsat, že jsi neudělala nic špatně.
Hodně síly a hodně radostí, které na chvilky tu bolest překryjí.

Aradhell
Ukecaná baba ;) 1245 příspěvků 31.10.19 14:39

Strach je přirozený a kdykoli se komukoli může cokoli stát, život je pomíjivý. Pokud nezvládáš se svým strachem pracovat a necháš se jím ovládat, doporučuji odbornou pomoc. Minimálně o tom chodit někam mluvit a tím se s tím vlastně smířit a potlačit strach z budoucnosti.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 31.10.19 15:41

Určitě bych oslovila psychologs nebo psychoterapeuta. Prošla sis tím nejhorším-ztratou dítěte a neni ostuda si nechat pomoct. Musíš to ze sebe dostat a dojít ke smíření, už kvůli malému, když ne kvůli sobě. Já mám za sebou 3 potraty a událost, kdy mi málem zemřel přítel na krvácení do mozku..Život je někdy hodně těžký a musíme bojovat, aby jsme se mohli zase smát a být smíření sami se sebou a svým životem. Přeji ať to zvládneš.

Kukacka123
Závislačka 4563 příspěvků 31.10.19 16:26

:,( :hug: neboj se jit si o tom s nekym popovidat, nez to preroste v neco vic…jsi silna! :hug: tyhle denicky vzdy obrecim :,(

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 31.10.19 17:16

Určitě by ti pomohl dobrý psycholog-dlouhodobá pravidelná sezení. Můžeš mít posttraumatickou stresovou poruchu a tu čas nevyléčí, naopak. Já se léčila s PTSP dva roky a pomohlo mi to naprosto zásadním způsobem.

Moni0101
Ukecaná baba ;) 1957 příspěvků 31.10.19 17:28
:srdce:
Miraklo
Zasloužilá kecalka 928 příspěvků 31.10.19 18:16

Ahoj, je mi moc líto co prožíváš. Sama mám holčičku narozenou ve 26+1tt po odtoku plodové vody ve 23tt. Prognózy byly hrozné, po porodu zástavy dechu, oživování, u dvou jsem byla přítomna. Několik transfuzí. Tři měsíce jsem se dívala jak bojuje o život, nemohla jsem dělat nic, jen být s ní. Díky bohu ten boj vyhrála a já každý den děkuju bohu za zdravé dítě. Přesto to také mám i po třech letech všechno před očima. Pohledy lékařů, ta beznaděj když oznamovali, že jestli malá přežije, bude těžce postižená. Její bezvladné modré tělíčko, když jí rozdýchávali. Dodnes z toho mívám noční můry a v noci se budím hrůzou. Strach o ni mám veliký. Hodně dlouho trvalo než jsem ji půjčila příbuzným i jen na projížďku v kočárku. Občas mě také pohlcuje panika, že se jí něco stane. Asi třikrát jsem měla i panickou ataku. Celou dobu jsem si myslela, že jsem to všechno ustála v pohodě. Přišlo to až skoro po roce a půl, snažím se myslet pozitivně, nebýt tak uzkostlivá. Dcerka je samozřejmě nejlepší terapií. Nedovedu si představit čím sis musela projít ty. My to měly také hodně těžké, ale nakonec to dobře dopadlo.
Tvůj andílek dává určitě na brášku pozor. Zůstane v tvém srdci napořád. Buď šťastná se svým druhým chlapečkem. Potřebuje veselou maminku. Jestli to nezvládáš, nestyď se požádat o pomoc. Já to měla udělat po porodu dcery, stejně mě to nakonec dostihlo. U mě tedy v lehčí formě, ale kdyby se mi to zhoršilo, také bych vyhledala pomoc. Přeju ti hodně štěstí, ať jsi šťastná a spokojená, snad čas a radost ze synka trochu tu bolest zmírní. :srdce:

Příspěvek upraven 31.10.19 v 18:18

Vesničanka1
Kecalka 219 příspěvků 31.10.19 19:44

Tohle z tebe musí jít ven, chápu že je těžký o tom mluvit, nejspíš nebudeš ani moct dokončit větu a budeš vyloženě řvát jak tur, ale nakonec je to nejlepší cesta jak z toho ven. Než nějakou kamarádku, který jsou občas pěkně zákeřný a ikdyž se tváří jak tě chápou tak to tak vždycky být nemusí běž za odborníkem, ale ne každý je dobrý a ne každý ti bude sympatický, budeš muset možná hledat, mrkni na recenze. Každopádně by mě zajímalo jestli o tom mluvíš s manželem? Už to by ti mohlo pomoct, pokud je teda manžel silná osobnost a nesesype se s tebou, to by ti moc nepomohlo, držím palce ať najdeš vysvobození a duše tvého malého nakonec taky :kytka: :srdce:

mofiz
Závislačka 2899 příspěvků 2 inzeráty 31.10.19 21:11

Musí to být strašně těžké, ale co takhle zajít k psychologovi? Zničíš sama sebe.

Lucielll
Nováček 10 příspěvků 31.10.19 23:11
:(
Lištička87
Ukecaná baba ;) 1203 příspěvků 1.11.19 08:09

Všem diky za slova podpory…psycholozku jsem vyhledala jiz po ztrate maleho a vazne moc mi pomohla…mela jsem stesti na cloveka. Je stale k dispozici, muzu se ji ozvat kdykoliv. Jsme v kontaktu - cas od casu se pochlubim fotkou maleho apod..vite, tyhle stavy prijdou hodne casto, nekdy trvaji chvilicku, jindy tecou slzy…s okolim dokazu o malem mluvit, nekdy se slzami, jindy to zvladnu bez nich…blizi se dusicky, Vanoce a datum narozeni, umrti…tohle z vas nikdy nevyprcha… ale i tak diky za slova podpory.

Lištička87
Ukecaná baba ;) 1203 příspěvků 1.11.19 08:12

@Premek_Orac :palec: dekuji

Valverunka
Zasloužilá kecalka 586 příspěvků 1.11.19 12:54

Moje milovaná Lištičko… ani nevíš jak moc Ti rozumím a jak prožívám něco podobného.. Akorát s tím, že já brečím přes den, bojím se o malého na každém kroku, při každém pláči, jestli je to jen bříško, jestli mu není něco víc, jsem jak posedlá myšlenkou, že se zase něco špatného stane. Přiznám se, že to moc nezvládám a uvažuji o odborné pomoci. Taky si miminko užívám a snažím se myslet jen pozitivně a nestresovat, ale ten červík už v naší hlavě bude vždycky.. U nás to bude za měsíc dva roky od smrti Štěpánka a já jsem pomalu tam, kde jsem byla. Nesnáším toto předvánoční období, vzpomínky ožívají a rány se znovu a znovu otevírají.. Jsem s Tebou :srdce:

Lištička87
Ukecaná baba ;) 1203 příspěvků 1.11.19 12:56

@Miraklo :hug: diky. Rada ctu, ze jsou i stastne konce :srdce: vim, jak narocne to muselo byt.

Lištička87
Ukecaná baba ;) 1203 příspěvků 2.11.19 10:51
MartinaIrena
Extra třída :D 11322 příspěvků 3.11.19 17:00

Rozumím ti, ale musíš si přestat programovat, že se něco změní stane. Nestane, neboj se. A jinak, určitě je dobře, když se z toho vymluvíš a vypíšeš. Zkusila bych být tebou řízenou psychoterapii

Linda s
Kecalka 458 příspěvků 4.11.19 00:18

Nezapomen, ze jsi jeste napumpovana hormony po porodu. Urcite si take pohravaji s tvymi emocemi a casem alespon ty vymizi. Drz se :srdce:

Vložit nový komentář