AMH 0,2/ IVF / těhotenství / nezdařený porod

Příběh o mojí trnité cestě za vytouženým miminkem.

*

Můj příběh začíná, stejně jako mnohých z vás, velkou láskou a touhou s touto milovanou osobou přivést na svět miminko.

S mojí polovičku jsme se o mimi snažili tak nějak plánovaně-neplánovaně asi rok a půl, než jsme učinili rozhodnutí jít otestovat naši plodnost. Každá z vás, která zažila či zažívá něco podobného, ví, jaká zklamání provází každoměsíční nástup periody… Každá těhotná maminka na ulici vám to připomene, v každé knížce/divadelní hře/filmu vidíte narážky a vše se to nasčítavá a moc to bolí.

Když jsme se s manželem na celou záležitost podívali reálně a konečně si připustili, že zřejmě někde bude problém, nečekali jsme vůbec na nic a pustili se do hledání příčiny. Manžel si od obvoďáka nechal napsat žádanku na spermiogram a poté sám vyhledal na základě recenzí reprodukční kliniku v Praze, konkrétně IVF Cube na Praze 6. Objednali jsme se a absolvovali první vyšetření. Manželovi přišly výsledky e-mailem (vzhledem k věku, 35, v normě), ale já musela na osobní konzultaci. Zde jsem poprvé narazila.

Možná to máte jako já, ale já se již nějakou dobu snažím žít tak, aby moje současné konání nezasévalo semínka budoucích problémů. A to se děje především tím, že člověk nějakou současnou situaci nechce řešit (čelit nepříjemným pocitům, které se v něm jen usadí jako bahno), nebo nechce či neumí zpracovat nějaké emoce, nebo žije ve strachu. Metod, které pomáhají, je mnoho; na mne působí kineziologie.(Ale nezatracuji žádné jiné metody, jiným lidem pomáhá psychologie, 4 dohody, konstelace či dobré popovídání s kamarády a jistě v nemalé míře víra).

Paní doktorka, která se mnou konzultovala mé výsledky, je mladá, sama právě dokončuje mateřskou dovolenou a o to víc byl zarážející způsob, kterým se mnou mluvila a jednala. Předložila přede mne výsledky, ve kterých bylo, že moje AMH je 0,2, což je hranice mezi nízkou a extrémně nízkou ovariální zásobou, několikrát zdůraznila, že je to hodně špatné a že v mém věku 37 skoro 38 let je to hodně hodně špatné a že nemám skoro žádná vajíčka a že při mém věku… a tak stále dokola a celé to ukončila, že šance na otěhotnění je tak 10% a že pak jedině s darovanými vajíčky a že při mém věku!

Odcházela jsem odtamtud sešlehaná jak bičem s diagnózou, že jsem neplodná. Cítila jsem se strašně, brečela jsem a stále jsem přemýšlela, proč ta doktorka má snahu jednat ze strany strachu! Však já vím, kolik mi je a evidentně mám problém, jinak bych tam nešla. Tak mi pomozte, můžete-li, ale nezhoršujte to!

Jak jsem psala výše, rozhodně jsem tyto pocity v sobě nechtěla dusit, ale naopak jsem se snažila prožít je naplno. Probrala jsem to s manželem, vyplakala to, vypřemýšlela a byla jsem připravená na další krok.

Objednali jsme se na další vyšetření a na základě něho nám byla navrhnuta metoda IVF Short program, embryo transfer vlastních vajíček (budou-li jaká). Ani jsme to moc nestudovali, jen tak zběžně, všemu jsme rozuměli a rozhodli se to zkusit. Je zajímavé, že jelikož na všech dalších sezeních se mnou byl manžel, tak jednání paní doktorky se lehce upravilo, zjemnilo, ačkoli ve své podstatě zůstalo stále stejné…

Také jsem v tom čase již asi čtvrt roku docházela na kliniku TCM (tradiční čínská medicína), kde jsem také řešila vyladění organismu k otěhotnění. Když jsem své výsledky konzultovala zde, odrazovala mne má terapeutka od IVF. Říkala, že TCM má právě v oblasti ovariální rezervy dobré výsledky a že tomu mám dát čas, že se to může vyřešit samo. Jenže já, nebudu lhát, naočkována strachem paní doktorky, jsem stále slyšela jen: můj věk, můj věk… Nakonec jsem rozhodnutí nechala na pánu Bohu. Čekali jsme na vyjádření pojišťovny a to muselo dorazit před spuštěním mých měsíčků, jinak bych mohla nastoupit k léčbě až v dalším cyklu. Jenže v Cube měli zrovna před rekonstrukcí, takže by se to celé odložilo asi o 3 měsíce, tj. další čas na TCM. Vyjádření pojišťovny dorazilo 2 dny před a se spuštěním menzesu jsme začali.

Dostala jsem injekce k stimulaci růstu folikul a zrání vajíček a současně jsem v rámci TCM užívala bylinné extrakty k naladění organismu. Po několika dnech aplikací injekcí do břicha jsem byla na UZ na kterém bylo vidět, že v mých vaječnících v daném cyklu dorůstaly AŽ 3 folikuly, na pozdějším UZ už byly jen 2. Byl stanoven den odběru vajíček. Podařilo se odebrat oba folikuly, ve kterých byla 2 vajíčka, obě zralá a obě se podařilo úspěšně oplodnit. Zázrak!

Za 3 dny byl embryotransfer a my se rozhodli, že když 2 vajíčka vybrali, tak ať zase 2 embrya vrátí zpět. Ani jsme o tom s manželem nediskutovali, bylo to naprosto samozřejmé rozhodnutí. Také jsem v den embryotransferu absolvovala 2 terapie akupunktury na TCM, jednu před a jednu po embryotransferu. TCM má vypracované speciální programy na IVF a já je ráda využila.

Po 14 dnech jsem si dělala těhotenský test a moje srdce bylo až v krku….ale ty vytoužené 2 čárky se objevily a z pozdějších krevních testů bylo zřejmé, že se uchytila obě embrya. Napoprvé.

Těhotenství bylo vyčerpávající… hlavně tím, že jsem celý první trimestr byla jak na trní, jestli miminka přežijí. Dokonce jsem si zakazovala i těšit se na ně, abych nebyla zklamaná, kdyby to nevyšlo… já vím, velmi špatný přístup, ale nemohla jsem si pomoci. Několikrát jsem měla důvod se strachovat.

Hned v začátku těhotenství jsem měla virózu s horečkou, později jsem začala krvácet, tak jsem dostala další hormonální injekci do břicha na udržení plodů… Prostě to nebyla procházka růžovým sadem. Hlavně v mém okolí byly 3 kamarádky těhotné, přirozeně, a já vnímala, jak odlišný je jejich přístup k těhotenství a jaký je můj. Jak moc ve mně sídlí strach, že se něco pokazí. Každý den jsem s tím musela bojovat, abych nepodlehla nějakým představám a vše si sama nepokazila.

Ještě nikdy jsem se tak nemodlila, jak před prvo-trimestriálním screeningem. Na prosbu Cube jsem ho absolvovala u nich. Pozvali si akreditovanou odbornici, která prováděla vyšetření. Výsledky ok, v normě, ale kvůli vašemu věku… A už mi doporučovali další vyšetření. Odběru plodové vody jsem se bála, už jen kvůli potratovosti v případě dvojčat. Můj gynekolog mi doporučil vyšetření z krve, PANORAMA test, který nemá falešně pozitivní výsledky jako jiné testy a je průkazný i u dvojčat. Výsledky ok.

Druho-trim. test jsem chtěla u svého gyn., ale ten mne překvapil tím, že ho nedělá. Tak jsem zamířila do známého Cube a zde jsem opět narazila na mladou paní doktorku, která nezklamala a opět mi nalila trochu strachu do žil prohlášením, že tu před měsícem měli těhotnou s dvojčaty, která potratila obě ve 23tt. Proč? Jak mi ta informace jako má pomoci? Naštěstí byl se mnou opět manžel a hned po odchodu z ordinace jsme to probrali a pokusili se to hodit za hlavu. On asi úspěšněji než já…

Třetí trimestr byl masakr. Břicho rostlo do obřích rozměrů, váha narůstala, že jsem měla strach, že strhnu váhu… Poslední měření bylo: 130 cm přes břicho a 42 kg nahoře (s tím, že 10 kg jsem přibrala v rámci IVF). Doma jsem byla od 24tt, protože břicho tvrdlo. Poslední měsíc jsem za výkon považovala převalit se v posteli z boku na bok a vstát a dojít si na záchod.

Během těhotenství jsme s manželem absolvovali 2 kurzy. Kurz Hypnoporodu od Jemného zrození a jeden od Organizace Pomoc rodinám s vícerčaty. Doporučuji oba dva, bylo a je to neskonale důležité. Člověk musí mít informace, musí rozumět tomu, co se s ním, okolo něj děje, a teprve na základě toho se může rozhodovat. Ani jsem nevěděla, co všechno se dá o porodu vědět. Kurz Hypnoporodu ve mně zanechal takovou hořko-sladkou příchuť, protože jsem si uvědomila, že já s dvojčaty budu mít těžko takové možnosti volby jako monomatky (nemůžete si např. volit polohu, ve které chcete rodit atd.).

Když jsem tohle vyslovila nahlas před vedoucí našeho kurzu, tak jsem dostala odpověď: ale nemusíš rodit tam, kde víš, že ti nevyjdou vstříc ani v nejmenším. Původně jsem byla zaregistrována v Praze k Apolinářovi, hlavně kvůli neonatální péči. S dvojčaty vás totiž celé těhotenství provází obava, abyste neporodila předčasně (dvojčata se totiž rodí průměrně ve 35tt). Každý týden k dobru se počítá. Těch drobečků s porodní váhou kolem 1 kg je hodně a pohled na ně mi svírá srdce. Po absolvování kurzu jsme se však začali rozhlížet i po jiné porodnici.

U Apolináře mají rodící boxy a 1 rodící pokoj. Ale při mé osobní návštěvě mi bylo vysvětleno, že já, s dvojčaty, na pokoji být nemohu, i kdyby byl volný. Že musím být blízko operačního sálu, kdyby se, nedej Bože, něco pokazilo. A ty jejich boxíky jsou tak maličké! A navíc při dvojčecím porodu je přítomno mnohem víc osob: já, manžel, porodní asistentka, 2 lékaři porodníci, 2 lékaři pediatři… a to se tam mělo vše vměstnat?

Zkrátka jsme hledali nějakou alternativu. Zvolili jsme porodnici Rakovník. Při první návštěvě jsme se sešli s primářem, který nás poinformoval, že pokud nedonosím děti do ukončeného 36tt a nebudou-li mít oba odhad váhy nad 2,5 kg, tak mě tam nenechají rodit, že by mne i děti stejně hned převáželi jinam. Tak jsme to nakonec nechali osudu s tím, že pokud budu rodit dřív než 36tt, tak u Apolináře, později v Rakovníku.

Když jsem se přehoupla přes magických 36tt, byla jsem šťastná jak blecha. Jeli jsme na vstupní prohlídku do Rakovníka, vše v pořádku, děti prospívají, ozvy krásné, váhy krásné. Dvojčátka dvojvaječná s dvěma placentami a oba (kluk i holčička) hlavičkami dolů, takže můžu rodit přirozeně…. Už jen vydržet!

No a tady to začalo být zajímavé, ono se dětem totiž nechtělo ven. Při mé další prohlídce (37+2) mne zas jiný doktor informoval, že musím do týdne porodit. Že mají děti dle UZ velkou váhu: 3,5 kg a 2,7 kg a že je děloha strašlivě roztažená a nemusí mít sílu na kontrakce a hrozí všelijaké komplikace včetně přidušení plodu B a velkého krvácení při odlučování placent, protože, jak je děloha roztáhnutá, tak i plocha, ve které placenta přiléhá na dělohu, je veliká a hrozí velké ztráty krve. Doktor mi řekl, že musím do týdne porodit, jinak ať jdu jinam, že u nich mne pak nevezmou, že si to nikdo nelajsne pro vysoké riziko.

Takže jsem měla 3 dny na spontánní porod, pak nástup na vyvolávání porodu. Bohužel se samo nic nespustilo a já nastoupila na vyvolávání. Z kurzu jsem věděla, že zásahy do přirozeného chodu porodu, nejsou vhodné, ale vyhodnotila jsem situaci tak, že riziko případné komplikace je vyšší. Kdyby děti neměly tak vysoké odhady vah, tak bych na vyvolání nešla, ale argumenty lékaře i zkušenosti dam z org. Pomoci rodinám s vícerčaty mne přesvědčily, že v mém případě to je namístě.

Postup vyvolání byl následovný: perorální podání prostaglandinu k přípravě porodních cest a k vyvolání kontrakcí (max.3 dny za sebou), poté možnost nějakých dalších zásahů, a když nic, tak potom císařský řez. Ptala jsem se po prostaglandinové tabletě, která se vkládá do pochvy, ale bylo mi řečeno, že je výpadek léku (už asi půl roku) a že se to teď dělá, víceméně zkusmo, takhle, ale výsledky jsou obdobné jako s vkládanou tabletou.

Moje porodní cesty nebyly vůbec připravené k porodu, byla jsem otevřená jen na malíček. První den vyvolávání nezpůsobil vůbec nic, druhý den vyšetření stále na 1 prst a byl mi navrhnut Hammiltonův hmat. Nechtěla jsem, ale tentokrát mi doktorka vysvětlila, že je to daleko menší zásah do přirozeného chodu porodu než podání prostaglandinu. Jelikož jsem přesně věděla, o co jde a jak se hmat provádí, tak jsem se dokázala uvolnit a vůbec to nebolelo. Za několik málo hodin nastoupily kontrakce, ale nijak se nestupňovaly a do večera opět utichly.

Další den při vyšetření: otevřená stále na 1 prst a byly mi nabídnuty dodatečné zásahy: propíchnutí vaku k odtoku plodové vody a injekce s oxytocinem. Na to jsem řekla, že oxytocin nechci, a doktor na to, že mne bez oxytocinu stejně nenechají rodit, že by to moje roztažená děloha sama nezvládla. Těžko říct. Zvládla/nezvládla? Ono už podání prostaglandinu vyvolá nástup kontrakcí ve vysoké síle, bez možnosti matky se na bolest postupným zesilováním kontrakcí připravit, a způsobí to stres matce i dítěti. Ale posichrovat to ještě oxytocinem, tak to už je tutovka. Toho jsem chtěla své děti uchránit. Tak jsem se na místě rozhodla, že půjdu na císařský řez ještě téhož dne.

Můj manžel, který se ještě narychlo otočil autem do Prahy pro nějaké věci, málem nestihl být zpět na operaci. Na přípravu mne brali o hodinu dřív, než bylo prve naplánováno. Na chodbě před sálem stálo asi 10 lidí, všichni oblečení, zarouškovaní a někteří drželi zdvižené ruce nahoru, aby si nezanesli již desinfikované ruce (úplně jak ve filmu!). Přišla ke mně nějaká slečna a že za chvíli začínáme! A já na to: „Ale já tu nemám manžela!“ A že se mělo přece začínat až za další hodinu… no a problém byl na světě. Teď to všichni začali řešit a kde kdo má kdy být a co se řeklo a neřeklo… Nakonec se rozhodlo milostivě počkat, ale doktor mi rázně řekl, že začíná řezat v 11h!??? Mě zatím připravovali k zákroku. Cévka, kanyla do žíly, rozhovor s anesteziložkou. Ta se mě ptala, jakou chci anestezii, a já na to, že epidurální. A ona mne opravila, že spinální. Já si v duchu říkala, že jak mám vědět, jak se tomu správně říká!

Teprve později jsem si dostudovala, že to jsou 2 různé typy anestezie a že se cs dělá s jednou či druhou a že každá má své pro a proti. Na mě se použila spinální. Došla jsem na operační sál, s panděrem až za roh, zahalená sexy průsvitnou zelenou síťkou… Na sále bylo plno lidí a uzoulinké lůžko, ke kterému vedly takové kovové pidi schodíky. Těmi jsem se měla na lůžko vyelevovat. Marně jsem se rozhlížela, kdo mi pomůže, protože takováhle vysokohorská turistika byla nad mé síly… nakonec se přeci jen někdo slitoval.

Položili mne na bok, přikázali co nejvíc se předklonit a zakulatit záda a anestezioložka mi začala prohmatávat obratle. Celkově mi paní doktorka přišla dost odměřená (zjistila jsem, že právě ona měla problém s tím hodinu čekat na mého manžela), ale kvitovala jsem s povděkem, jak věcně, přesně a jasně popisovala, co právě provádí. Takový robotí přístup jsem přesně potřebovala a to nemyslím jako ironii! Byla jsem tak nervózní, že mne doktorčin nezájem a nadhled velmi uklidňoval.

V lehu se jí nepodařilo dostat se jehlou, kam potřebovala, takže mne zvedli do sedu a opět, ať se co nejvíc předkloním. Já s mým velebřuchem jsem za max. předklon zvládla v podstatě jen položit si hlavu na prsa…Doktorka mi opět prohmatávala obratle, pak píchla, já sebou cukla a ona, že mi nejdřív píchne lokální anestezii, aby mě mohla píchnout. To mě v duchu pobavilo. Pak už „šla dovnitř“ a že bych měla cítit teplo v nohou… cítila jsem.

Opět mě položili a začali mi desinfikovat břicho. A to úplně celé! Odspodu až pod prsa! Tak jsem se celá nervózní zeptala, zda se bude řezat podélně nebo příčně? Doktor mne ujistil, že příčně, dole, ale že se to takhle dělá… Pak na sál vpustili mého manžela, nandali plentu a čekalo se. Pak mne někdo, asi doktor, něčím píchl do břicha a jestli to cítím? Cítila jsem, bylo to dost nepříjemné. A anestezioložka: „Cítíte ostrou bolest, nebo cítíte, že se vás někdo dotýká?“ To se ale tak špatně popisuje! Co je pro koho ostrá bolest! Tak jsem tak nějak něco zabrumlala, anestezioložka lehce nevrle: „Cítíte OSTROU bolest?“ Pak mne zas píchli, já sebou cukla a anestezioložka, že prý počkáme dalších 10 minut, aby to zabralo. Teď se pro změnu namíchl doktor/operatér, ale anestezioložka ho uzemnila: „Počkáme!“

Po několika, ale ne 10 minutách mě znovu píchli a zas… jestli cítím bolest. No ano, něco cítím… bolest… ostrou? A doktor se evidentně namíchl a můj subjektivní pocit byl, že mi ten skalpel zarazil kolmo do břicha. Vyjekla jsem nahlas, cukla sebou a anestezioložka razantně zavelela: manžel pryč, okamžitě celková anestezie! Dali mi dýchák na pusu, něco pustili a já se pak probudila až na pokoji.

Četla jsem, že po cs je žena na JIP, ale já, manžel a děti jsme všichni byli na nadstandardním pokoji. Pořád tam někdo coural, tu ke kapačce, tu změřit tlak, tu zkontrolovat cévku, přikázat, ať piju… Já se, celá zpitomělá, koukala na manžela, děti a klepala se v zimnici (měla jsem 35,5 stupňů!). Nechali mi odeznít anestezii, než mi píchli něco proti bolesti, takže se rána skoro probrala k sobě. A když už mi nastoupaly léky na bolest, tak mi píchli oxytocin na zabalení dělohy! Každá kontrakce mi trhla ránou v břiše, to mi stupňovalo třes zimnice a to mi víc trhalo břichem… fakt poňuňání. Ale vše se celkem rychle uklidnilo.

Já pak měla za úkol rozkolébat se na bok, chvíli tam poležet… takový trénink na vstanutí z postele, které jsem měla naplánované na půlnoc (12 h. po zákroku). Ze začátku bolest náramná, ale i to vstanutí jsem nakonec zvládla a sprcha byla vážně za odměnu. Celý 1. den se o děti sám staral můj manžel, od půlnoci už jsem jela s ním, a tak jsme ve dvou zvládli celý pobyt v porodnici. Jen je mi líto, že ten první den jsme měli smůlu na sestry, které namísto toho, aby pomohly, poradily (koneckonců jsem prvorodička, rozřezaná a s dvojčaty), jen okomentovaly, že „Jo, to jsou ti s tím super dlouhým porodním přáním!“ a že co jsme těch 9 měsíců dělali, že jsme si měli kojení nastudovat! Tak jsme s manželem vcelku klidně podotkli, že teoreticky to zmáknuté máme, ale že tušíme, že praxe bude trochu jiná. Ani se neotočila a šla pryč.

No tak jsme počkali na další směnu a poprosili o pomoc je. Říkám si jen, že škoda toho, protože ani mne ani manžela nenapadlo, sic pozdě, přiložit děti kůže na kůži na prsa, na takový pozdní bonding. Já byla oblblá a klepala se zimnicí a bála se, že děti snad ani neudržím v náručí, a prostě jsem si nevzpomněla. Takže jak se dalo čekat laktace nulová žádná. První den jsem přikládala děti za úmorné snahy sester mi pomoci. Dělaly, co mohly, ale děti to na prsu moc nebavilo, když z nich nic neteklo. Po 1 a půl dni půstu jsme dali příkrm. U mě stále nic. Pak se mi ale přece jen rozsvítilo v kebuli a já si vyprosila odsávačku. Že mi ji nenabídly samy… no comment. Vzpomínám si, jak jsem byla na sebe hrdá, když jsem na čtvrtý den ze sebe vydojila první kapku!

Z těch mých 3 kamarádek, které byly ve stejný čas se mnou těhotné, rodily 2 císařem a ta poslední z nás přirozeně. Když jsem jí gratulovala a ptala se, jak se cítí, odpověděla, že: unavená, ale šťastná a zamilovaná! Její slova ve mně spustila netušené vlny emocí, které se za celou dobu od mého těhotenství do porodu ve mně shromažďovaly. Měla jsem pocit strašlivého zmaru. Že jsem tak chtěla a těšila se na přirozený porod, a přitom nic nemohlo být od přirozenosti dál. Že vlastně nic v mém reprodukčním příběhu není přirozené, že jsem posloužila pouze jako živý inkubátor. Že jsem si tak nějak podvědomě nastavila, že přirozený porod nějakým způsobem zpřirození ten počátek těhotenství. A nejhorší pocit ze všech: že jsem své děti neporodila a ony se nenarodily.

Uvědomila jsem si, že své děti hluboce miluji, ale necítím zamilovanost. Rozumíte mi? Byla jsem ochuzena o ten pocit zadostiučinění, tu hrdost, že jsem to zvládla. Do těla se mi nevyplavila žádná osvobozující vlna hormonů a zůstala jsem napospas jen svým pocitům a rozumu… a ten umí dělat pěkné blbosti. Snažila jsem se vyhledat si nějaké informace na netu a zjistila jsem, že se tomu odborně říká Syndrom ukradeného porodu. To je hezké, vědět, jak se tomu říká, ale co s tím? Některé ženy prý po cs cítí ve svém břiše doslova díru. To já neměla. Ale emočně jsem v sobě pociťovala díru, že něco významného chybí. A rozhodla jsem se, že tu díru zaplním. A dělám to pomocí mých dětí. Každý záchvěv něhy a lásky, co zacítím při pohledu na ně a při každodenní starostlivosti o ně, vkládám do jámy a postupně ji zaplňuji. Asi to funguje, protože i tento svůj příběh vypisuji s vcelku klidnou myslí. Laktace se za pomoci odsávačky a homeopatik rozeběhla. Kojím obě děti, tandemově po celý den i noc.

A proč jsem to tu vše vlastně psala? Možná jako inspiraci a povzbuzení pro ty z vás, které stejně jako já ve svém životě vnímáte, že nic nejde lehce. Když si takto zpětně projdu vše, co jsem zažila, tak vidím následující vzorec: nebát se, čelit realitě, přijmout fakta, hledat možná řešení, vybrat dle nejlepšího svědomí a vědomí, posunout se o krok dál, nebát se čelit pravdě, přijmout fakta, hledat možná řešení, zvolit jedno dle nejlepšího svědomí a vědomí, posunout se dál, nebát se čelit pravdě…

Váš příspěvek

Odesílám...
485
28.5.20 00:25

Také mám dvojčata po ivf, moje amh stalo taky za houby. Rodila jsem císařem u Apolinare a jsem za to ráda. Nezabyvam se čínskou medicinou a jinými blbostmi, smysly co a proč.. to mi přijde akorát mrhání časem. Syndrom ukradeného porodu to slyším prvně… přijde mi úplně normalni, že láska k dětem přichází den po dni ale ihned po porodu to nemá skoro nikdo… aspoň ne po prvním.

  • Nahlásit
  • Zmínit
15223
28.5.20 00:31

Gratuluju k miminkům. K tomu zbytku…nenapadlo tě někdy, že si svoje problémy vytváříš sama, že všechno moc řešíš, místo toho, aby jsi si to užívala? Že jsi si svoje pocity přivodila přehnaným očekáváním? Přečti si znovu ty Čtyři dohody, věřím, že tam najdeš odpověď. Přestaň si komplikovat život.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3744
28.5.20 06:27

Gratuluji k dvěma zdravým miminku, a ještě vám vyšel páreček :srdce: :srdce: ať jsou zdravé a šťastné. :andel:

Za mě moc moc negativního myšlení. Od ivf po porod, až mi připadá, jako bys to k sobě volala. Přirozený porod s dvojčaty mi připadá, jako hazard. Byla bych klidnější, že je sekce. Ano, spinal je lepší, slyšíš a vidíš miminka hned, ale to bys chtěla, aby tě rezali za živa? Prostě se stalo, vše dopadlo dobře, uzivala bych si prcku a hodila to za hlavu.

A propooo mám AMH 0.72 kluka a holku oba přirozeně :-) ve 30 a 33 letech. U dcery mě též zavolali k porodu o půl hodiny dřív a manžel byl ještě pryč, ale stihl to, valil, v životě mě nenapadlo říct doktorům, ať hodinu počkají 8o spíš jsem si říkala, že byla tenkrát naše blbost, že vůbec ještě jel pryč.

  • Nahlásit
  • Zmínit
6385
28.5.20 08:14

Moc gratuluji k zdravym miminkum :srdce:

Ja rodila akutnim CS a v zivote by me nenapadlo vsechno to, co tebe - tolik negativniho. Ano, dalo se asi neco i udelat jinak, ale ja doktorum verila. Oni delaji to, co v dane chvili uznaji za nejlepsi. Ano, chybel mi prvni kontakt s malou bezprostredne po porodu, ale ona nedychala, a ja ji holt videla az po cca 3 hodinach po vyndani, do te doby byla v inkubatoru. Ale jsem vdecna, ze je ziva a zdrava. Ostatni neresim, nema to absolutne cenu se v tom pitvat. Je to, jak to je a uz to nezmenis. Nehci se litovat, ale uzivat si proste tu lasku :srdce:

Souhlasim s holkama, ze ty problemy si vytvaris spis ty - ten negativni pristup ke vsemu… Moc nechapu, kdyz vam dr nesedla, proc jste nesli do jineho CARu? Vzdyt je v dnesni dobe tolik moznosti, tuplem vyber v Praze. Kamaradka CAR taky menili a podle me to za tu pohodu a pristup stoji.

Tak potlac ten negativismus a uzivej sve rodiny :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3959
28.5.20 09:39

Podle názvu Nezdařený porod jsem čekala nějakou tragedii a ono to dopadlo pěkně. Jenom anestezioložka trochu remcala, že musí čekat hodinu. To si dovolila hodně. :lol: Neblbni, máš dvě děti těsně před čtyřicítkou, bud ráda, že tě doktorka strašila, mohla jsi tomu dávat ještě volný průběh a nestresovat se a děti nikdy nemít. Každý je jiný, víc empatie by nikomu neuškodilo, lidé nejsou dokonalí, ale žádnou hrůzu ve tvém vyprávění nepozoruji. Užívej dětí a moc gratuluju!!!

  • Nahlásit
  • Zmínit
1812
28.5.20 16:55

Jéé, gratuluji k drobátkům! A musíš mít úžasného manžela, že s tebou tak všechno sdílel :srdce: a jsem taky ráda za to kojení, klobouk dolů, to musí být šílený!

  • Nahlásit
  • Zmínit
969
28.5.20 21:47

Gratuluju k miminkům, jsi hrdinka :srdce:
A rozumím ti. Ve všem.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2
28.5.20 23:21

Ach, holky, vy jste se do mne tak pustily, že si říkám, kde se stala chyba: v tom, jak se vyjadřuji, nebo v tom, jak vy čtěte? Asi v obojím :stuck_out_tongue_winking_eye:
Od mládí „trpím“ jednou vlastností, a sice, že když něco říkám, tak se vyjadřuji exaktně, tím myslím, že používám slova, která přesně popisují události a moje pocity a už za tím nejsou skryté žádné další emoce. Vím, jak tento způsob může lidi rozhodit (např. moje sestra za mými výroky vždy hledá další skryté významy, ale ony tan zkrátka nejsou) :wink:
Takže to, co jsem tu napsala byl pravý výčet mých emocí. Nebylo to stěžování si, ani litování se. Lítost se za celou dobu objevila pouze při těch zmiňovaných laktačních sestrách.
Vím, že jsem na začátku měla strach. Ale je to tak nepochopitelné, že jsem se bála, když mi dali nálepku neplodnosti? Nebo, že jsem se bála, když jsem začala krvácet? Snažila jsem se to zvládnout a poprala jsem se s tím, jak nejlépe to šlo. Jsem neskonale vděčná těm, co mi v tom pomohli. :hearts:️
Určitě máte pravdu v tom, že si člověk svými myšlenkami přivolává události kolem sebe, a že největší zklamání přichází s velkým očekáváním. Na druhou stranu copak jsem psala, že jsem se z roho zhroutila, nebo si žíly řezala? Po pravdě jsem vám vylíčila, že jsem byla postavena před nějakou situaci, která nebyla úplně dle mé ideální představy a jak jsem se s tím vyrovnala :wink: Já to celé vnímám jako velkou osobní výhru! :muscle: Možná, že jsem prve použila málo emotikonů :rofl: :rofl: :rofl:
Svůj příběh a jeho vyústění, tj. 2 krásné zdravé děti, považuji za boží/Boží zázrak, takže rozhodně nesetrvávám v nějakých životních křivdách typu: proč právě já?! :sweat_smile:
Celá ta scéna před operací byla jako z filmu, ale zapomněla jsem dodat, že z komediálního :rofl: :rofl: :rofl: Copak si nedovedete predstavit, jaká to byla haluzní situace? Já tam, sotva dýchám, zafačovaní doktoři, manžel kdesi v trapu, porodní asistentky, co si dělají srandu z velké anestezioložky z ÁRA :rofl: A z čeho jste usoudila, že bych dala přednost, aby do mě řezali „za živa“? :rofl: :rofl: :rofl:
Njn, kdybych vám to líčila z očí do očí, tak by to asi vše vyznělo lépe, asi že mě holt spisovatel nebude :see_no_evil: :rofl: :rofl: :rofl:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
29.5.20 13:30

Gratuluju k miminkům :kytka:

A mám pro tebe naprosté pochopení, mám asi stejnou povahu. Sice nakonec otěhotnění před první inseminací (poté, co za neplodného byl označen partner), ale krvácení během těhotenství i neustálé strašení lékařkou o možnosti potratu a předčasného porodu se shodují (nevim, co z toho ty doktoří mají. Stačí to říc jednou a ne několikrát každou návštěvu, že). Taky jsem se na těhotenství neuměla naladit a čekala stále to nejhorší. Ale tak to já mám prostě dané povahou ve všem.
Taky tíhnu k alterně..a i když porod jsem měla přirozený, tak jsem i po něm trpěla podobnými pocity, jak jsem to nezvládla a nebylo to dle mých představ. Tam se zas projevila má povaha perfekcionisty, co musí mít vše podle plánu. Sama bych dítě asi nevytlačila, museli mi tlačit na břicho a ač jsem toužia po bondingu, tak jsem se tak nekontrolovatelné nervově třásla, že o bondingu sem si mohla nechat zdát. No a pak spousta dalších věcí, které bych teď udělala jinak.
Taky se z toho nijak nehroutím, vše dobře dopadlo. Jen bez emocí konstatuju, že to mohlo být lepší.
Držím pěsti, ať se daří! Dvojčata musí být masakr..

  • Nahlásit
6991
1.6.20 19:10

Gratuluji k dětem..ale souhlasím s holkama které říkají, že negativitou a přehnaným očekáváním se tento deníček je tak hemží..až budeš mít někdy v budoucnu čas, mrkni na 5 zrození..To je dobrá pecka :) nebo „one born every minute US“ kde nechávají ženské tlačit klidně i tři hodiny a pak se rozhodnou pro císaře, klidně bez tatínka, podpory rodičů..

  • Nahlásit
  • Zmínit
3360
1.6.20 23:00

K destičkám gratuluji.
A upřímně, nechtěla bych tě za pacientku ani omylem. Uvědom si následující. Pokud není zákrok plánovaný dopředu, jsou tam lékaři, kteří jsou v pohotovosti pro každý případ, naprosto chápu, že se jim nelíbilo čekat hodinu na tvého manžela.
Možná by jsi měla změnit přístup k okolí a ono pak změní přístup k tobě. Trocha pokory by možná nezaškodila.
Sama jsem po sekci a toto, co ty jsi tady sepsala bych si nikdy nedovolila a to jsem všeobecná sestra.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2356
3.6.20 14:28

Gratuluji ke dvěma zdravým dětem :srdce:
Z nadpisu na mě dýchl pocit, že jsi o miminko přišla a v čele čtení jsem se děsila, kdy se něco pokazí. Chápu, že člověk je vykolejený, když se něco neděje dle jeho představ. Ale v tvém případě se mi to zdá přehnane a na to, že se ti nedařilo otěhotnět, z tvého denicku vůbec necítím radost z toho, že ty děti konečně máš a dokonce hned dvě. Celé je to přehnaně analytické, bez emocí. Je dobré si o neznámém něco načíst, zajít na kurz. Ale v tvém podání tak opět působí tak nějak…až moc. Užívej si dětí. Myslí na to, že spousta žen nemá to štěstí. A s tím, že porod nebyl přirozen? No ano, zamrzi to. Pro mě byl CS taky strašák a jsem moc ráda, že to šlo přirozeně, i když..první dcera šla vyvolávaným porodem se spoustou léků a chemie a druhá vylezla sama už skoro na příjmu v porodnici, ani u jedné z nich jsem neměla vytoužený bonding, atd. Z mych porodních představ se neuskutečnilo taky nic. Ale mám dvě zdravé děti, oba porody jsem ve zdraví přežila..co vic si můžeme přát. Hodně štěstí s miminka a přeju ti taky, ať změnis přístup a radujes se z toho, co máš a tolik věcí neresis :kytka:

Teď ještě čtu ten tvůj komentář. No možná je to vážně jen vyjadřovací styl. Hodně analytické a informativní a málo emotivní. Tak to prostě asi jen působí, že jsi celkové nespokojená. Tak je fajn, že to tak jen působí. Ale psané je to jinak celkem pěkně, opravdu detailně ;)

Příspěvek upraven 03.06.20 v 14:36

  • Nahlásit
  • Zmínit
49
14.6.20 21:16

Obdivuji vas

Opravdu Vas obdivuji, takto složitý a komplikovaný proces reprodukce by nevymyslel ani bůh. :andel: Cesty některých matek za vysněným miminkem jsou opravdu trnite. Nezbývá než zase doporučit boha a víru. Snad to všechno zvládnete budete ve zdraví a lásce žít co nejdéle :srdce:. Já bych na tohle opravdu energii neměla.

  • Nahlásit
  • Zmínit