Boj o logopedickou školku

Před dávnými a dávnými časy (asi tak před pěti lety) jsem si myslela, že najít pro nestandardní dítě speciální školku není vůbec žádný problém. Popravdě jsem si myslela, že takové školky se ani nehledají. Představovala jsem si, že člověk prostě nakráčí na úřad, který to má na starosti, a hned dostane místo v té nejbližší, protože nějaký zodpovědný úředník spočítal, kolik je potřeba míst na určitý počet obyvatel. Teď už si to ale nemyslím...

Boj o logopedickou školku

Začalo to celkem nadějně. V pedagogické poradně jsem dostala nezbytné doporučení a tip na tři logopedické školky v našem okolí. Paní psycholožky dokonce byly tak laskavé, že ty školky, se kterými neměly zkušenosti, obtelefonovaly, aby nám je mohly s klidným srdcem doporučit. Tak dobrá. Zjistila jsem si informace, vytiskla hromady papírů, asi tak stokrát jsem vyplnila naše jména a adresu (proč sakra potřebuje jedna školka pět dotazníků a na každém všechna jména a adresu?) a vyžádala si od dětské lékařky pár razítek. Pár dní před vypuknutím TÝDNE ZÁPISŮ mi opět zavolala paní pedagožka z poradny a ptá se, jak jsme se rozhodli? No nijak, hlásíme syna do všech třech školek, které nám doporučily. Na druhé straně telefonu se na chvíli odmlčí a pak paní začne opatrně vysvětlovat, že šance na přijetí je velmi malá, že nám pošle tip na pár dalších školek a ať si to promyslíme. Počet potenciálních školek se nakonec vyšplhal na šest. Koupila jsem nový toner do tiskárny, při vypisování adresy už se mi dělají mžitky před očima a nechci vědět, co si o nás myslí dětská lékařka. Když jsem sestřičce mezi dveřmi předávala poslední stoh formulářů, z její ordinace jsem zaslechla :*„Už zase? Já už jim to vyplňovala několikrát!“* Ano paní doktorko, já vím. Ale rozhodně si nestěžuju, protože za druhou polovinu formulářů si řekla mnohem méně, než má v ceníku. Asi množstevní sleva.

A jdeme na to: Školka první (státní, logopedická): Na stránkách mají napsáno, že letos přijmou tři děti. Zápis trvá dva dny, já jsem dorazila hned první den v poledne a už mají pět přihlášek. Ještě se přeptám, jestli opravdu budou přijímat jen tři děti? Prý jich možná nakonec vezmou víc, ale přednost mají děti sluchově postižené. Přikyvuji, odcházím a v duchu si školku škrtám. (A syna opravdu nepřijali.)

Školka druhá (soukromá, logopedická): Nachází se v krásné prvorepublikové vile. Já mám estetické cítění asi jako naše kočka, ale ten ineriér mi vyrazil dech. Ta okna, ta zahrada, ty stropní trámy! Ráno jsme měli schůzku a hned odpoledne volali, že syna bohužel nepřijali. Na dvě místa měli 32(!) přihlášek a přednost dostaly děti s vážnějším postižením řeči.

Školka třetí (státní, spádová): Paní ředitelce jsem v předstihu psala email s doplňujícími informacemi o synovi. Chtěla jsem vědět, jestli mají s takovými dětmi zkušenost. Obratem mi přišla odpověď, ať ji zatelefonuji. Považuju to za dobrý signál, určitě se pobavíme o synových slabších stránkách a poví mi, jak s takovými dětmi pracují. Omyl. Z telefonátu se vyvrbil dvacetiminutový monolog paní ředitelky ve stylu: nemáme zkušenosti, nemáme místo, nemáme asistentku, nemáme-neumíme-nechceme. To, že její výlev jsem zaplatila z kreditu já, byla jenom třešnička na dortu mého mínění o této školce. Přihlášku jsem nakonec ani nepodala.

Školka čtvrtá (státní, dříve měla logo třídu a pořád mají velmi dobré hodnocení): Zde se vyskytl problém. Paní ředitelka, která mi volá, se jmenuje stejně jako jiná školka, kam syna hlásíme (třeba paní Vomáčková, mš Vomáčkova). Tenhle omyl si uvědomuju asi až v polovině konverzace. Za dva týdny volá znovu a já to zase popletu. Navzdory tomu byla paní opravdu moc milá a dokonce mě ani neodkázala na instituce pro rodiny s mentální retardací. Bohužel školka je pro nás nespádová a je o ní obrovský zájem.

(Zbývají nám poslední dvě školky a já se ten den odpoledne tak trošku psychicky hroutím. Píšu rychlou zprávu kamarádce/sousedce, chci ji nalákat na kafe a vybrečet se jí na rameni. Obratem odpovídá, že zrovna čeká na vyšetření k potvrzení velmi vážné chronické nemoci. V duchu si nafackuju a snažím se přeladit na optimistický přístup. Před rokem a půl měl syn podezření na autismus a my obíhali všechna myslitelná i nemyslitelná vyšetření. A teď ho speciální školky odmítají jako málo postiženého. Vždyť to je vlastně dobrá zpráva.)

Školka pátá (soukromá, logopedická): Na schůzku pozvali mě i syna. Čekala na nás ředitelka, učitelka i logopedka, která syna okamžitě odlákala k hračkám a nenápadně ho oťukala, co zvládá a co ne. Jsem nadšená. Na konci schůzky se ptám, kdy nám dají vědět o ne-/přijetí. Paní na sebe kouknou a paní ředitelka řekne: „Já myslím, že vás bereme!“ V tu chvíli ze mě doslova spadla tíha a stres posledních pár dnů a já se raduju jak malé děcko, div neskáču radostí po gauči.

Čeká mě ještě zápis do školky šesté (státní, logopedické). A opravdu se mi tam nechce. Školka chce nejvíc papírů ze všech, navíc u zápisu dává plusové body dětem, které mají ve školce sourozence (to nemáme), nebo jsou ze znevýhodněného sociálně-ekonomického-prostředí (to nejsme). Nakonec se hecnu a jdu. Naštěstí.

A jak to dopadlo? O pár dní později manžel zrovna startuje auto a veze do páté školky (kde mi řekly, že je syn přijat) papíry. Trochu jsme se s nimi opozdili (dětská doktorka měla dovolenou), ale jsme v kontaktu přes email a ujistila jsem je, ať s námi počítají. Zatímco je manžel pryč, volají mi z šesté školky, že prý syna přijímají a kdy přijdu podepsat poslední papír. Něco jsem do telefonu vykoktala. Po hovoru si do telefonu nadávám do sraba, který neumí slušně odmítnout a slušně poděkovat a místo toho to musí psát e-mailem. Po dvaceti minutách se vrací manžel a je poněkud vykulený. A hned spustí: „Tak jsem odevzdal tu přihlášku a hned jsem se ptal, jestli dostaneme nějaké potvrzení o přijetí. A řekli mi, že zápis stále probíhá, mají prý letos hrozně moc přihlášek a dají nám vědět do dvou týdnů.“ Spadla mi čelist. Vždyť já jsem právě málem jednu školku odmítla! Vždyť já jsem málem ani nešla na ten zápis!! V duchu děkuji za mé vrozené srabáctví a přemýšlím. Kde se stala chyba? Přiznávám bez mučení, že jsem zmatkář, ale až tak? Nevím. Každopádně hned druhý den jedu do šesté školky a syna oficiálně zapisuju. A JE TO! (Ale byl to boj…)

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
256
12.6.21 08:09

Ahoj, gratuluji k tomu, že syna nakonec přijali :potlesk: A už se začnete rozhlížet po škole. Vím o čem mluvím… :roll:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1228
12.6.21 08:50

Tak to nakonec dopadlo dobře. Super :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
12.6.21 09:58

@Pavlahar Jojo, příští rok si tohle kolečko dáme s mladším synem a pak se vrhneme na školu :roll:. Jak říká moje babička:" Hlavně že se nenudíte." :lol:

  • Zmínit
  • Nahlásit
5345
12.6.21 13:12

:hug: taky logopedická školka, natřás, dítě se tam nakonec dostává ve 4letech až, protože podle SPC se určitě rozmluví. Nerozmluví, rok ve školce trpí, učitelky ho nejsou schopni zařadit do kolektivu, vlastně nejsou schopni ničeho, vlastně netrpí, protože tam chodit nechce, ještě že jsem prodloužila rodičák a můžu být doma do 4let. Dítě má selektivní mutismus, v normální třídě si sním neví rady, tuhle diagnózu jsme měli před 3rokem, takže přijetím do normální třídy. Naštěstí andělé(učitelky a asistentka) v logo třídě, dítě mluví je přijato do kolektivu, je tam šťastné a obrečí když nějaký chytrák školky zavře na 6tydnu. Stojí to za to bojovat, za ně, teda i snímá protože dítě s diagnózou je boj, vím máme 2. Drž se :hug:

Příspěvek upraven 12.06.21 v 13:13

  • Zmínit
  • Nahlásit

Všechny deníčky uživatele