Bojím se! Jednou bude můj majetek spravovat otec mého dítěte

Teď jsem ale začala přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybych zemřela dřív, než bude dospělé.

A právě z toho mám strach.

Syn by nemovitost zdědil, ale dokud by nebyl plnoletý, musel by jeho majetek někdo spravovat. A tím někým by byl pravděpodobně jeho otec. S bývalým partnerem přitom nemáme zrovna ideální vztahy.

Za našeho vztahu jsem několikrát zažila, že na mě tlačil, abych přistoupila na věci, které byly výhodnější hlavně pro něj. I to byl jeden z důvodů, proč jsme se nakonec rozešli.

A teď si představím, že by měl jednou rozhodovat o majetku našeho dítěte.

Ta představa mě děsí.

Nejde mi jen o to, co by s nemovitostí dělal, kdyby byl syn nezletilý. Bojím se i toho, co by mohlo přijít později. Co když bude synovi osmnáct a otec ho přesvědčí, aby mu nemovitost nechal k užívání? Nebo aby si kvůli němu vzal půjčku či za něco ručil?

Samozřejmě doufám, že se nic takového nestane. Jenže stejně si říkám, jestli je rozumné všechno nechat náhodě.

Navíc teď řeším i svoje zdraví a nechci si namlouvat, že budu žít navždy. Začala jsem proto zjišťovat, jestli můžu nějak zařídit, aby měl syn svůj majetek opravdu pod kontrolou a aby ho do dospělosti někdo nemohl připravit o to, co jsem mu chtěla nechat.

Zjistila jsem, že to není tak jednoduché, jak jsem si představovala.

Nejde jednoduše napsat do závěti, že jeho otec na nemovitost nesmí sáhnout. Zároveň ale existují možnosti, jak majetek dítěte chránit a jak určit, kdo se o něj bude starat. Dokonce jsem se dozvěděla o svěřenském fondu, o kterém jsem předtím vůbec neuvažovala.

Teď si proto chci sednout s notářem a všechno pořádně probrat.

Nechci synovi předem naplánovat celý život. A už vůbec nechci rozhodovat o tom, co bude dělat, až mu bude osmnáct. Jen bych chtěla mít jistotu, že pokud se mi něco stane, moje rozhodnutí nebudou zbytečně zmařena a majetek, který jsem celý život budovala, skutečně poslouží jemu.

Možná je to zbytečné přemýšlení.

Ale když člověk má dítě, začne najednou přemýšlet i o věcech, které by dřív raději vůbec neřešil. A já už nechci čekat, až bude pozdě.