Bojím se, že nikdy nezažiju ten zázrak

Být máma je můj sen odjakživa. Být jí mladá, to už bohužel nestíhám, ale udělala jsem pro to dost. I tak to příroda evidentně nechce...

Bojím se, že nikdy nezažiju ten zázrak

Asi jsem se z toho potřebovala vypsat. Každá dívka dříve nebo později přemýšlí o dítěti. Já patřím k těm dříve zmíněným. Už od mala jsem si to představovala, jaké to bude fajn mít miminko, být máma.

Když jsem byla větší a měla prvního kluka, bohužel to nebyl úplně typ, který by se v tom věku cítil na vztah a něco víc u něj bylo nemyslitelné. Tak to brzy skončilo, aniž bych mu kdy stačila říct o svém přání mít rodinu.
Bohužel, smůla na chlapy do života, kteří by chtěli rodinu, se se mnou tak nějak táhla. Můj druhý například ze začátku vypadal rozumně, jenže ve skutečnosti z toho měl opravdu strach. Plnil například po sexu prezervativ vodou, aby si byl jistý, že není porušený a nic neuteklo… Když mi jednou o Vánocích říkal, že kdybych byla těhotná, musela bych jít na potrat - to už bylo prostě moc.
Pak jsem chodila se studentem, takže to by šlo až časem, ale chtěl rodinu. Chtěla jsem s ním počkat a jaksi mezitím mi utekl do jiné náruče.
Další byl „charismouš“ a v mém životě vydržel nejdéle, bohužel se nechtěl vázat, rozhodně ne se mnou, chtěl starší holku, než jsem byla já. Další byl sice úplně ideální, šel by se mnou i do všech peripetií, kdyby to nešlo přirozeně, ale z mé strany to nebyla láska… Přišlo mi nespravedlivé, že konečně potkám chlapa pro život, do nepohody, trpělivého a který chce rodinou, jenže bez lásky z mé strany, taková škoda!

Pak jsem byla dlouho nemocná. Je zázrak, že jsem se z toho úplně dostala, ale trvalo to roky, takže v tu dobu žádný chlap a naděje na dítě samozřejmě také ne. Poté jsem se chvíli scházela s tím, který bohužel nechtěl vztah, ale nemohla jsem zapomenout a tak nějak doufala, že svůj postoj za ty roky přehodnotil.
Nemusím asi psát, jak naivní to byla představa. Našla jsem si novou práci, takže v té době jsem opravdu úplně opustila myšlenky na dítě (čili takovéto „Až na to nebudeš myslet, ono to přijde“, to u mne neplatí). A že se stalo několik nehod ve dnech, kdy to mohlo vyjít. Jako i roky předtím s jinými. Nikdy nic. Poznámka: všichni dotyční a věděli, že žádnou antikoncepci neberu, a že dítě je u mne vítané. Nechtěla jsem si nikdy dítě „udělat“ takovýmto způsobem.

Až jsem to tak nějak vzdala a sice absolvovala pár schůzek přes seznamku, ze kterých jsem se vždy ráda vrátila domů a myšlenkou, že tudy cesta nevede.
Pak se stala pro mne dost neuvěřitelná věc, se známým, se kterým se už známe déle, jsme jen tak pro odreagování šli na výlet… A od té doby jsme spolu :-) Vůbec nikdy předtím mě toto nenapadlo. K otázce založení rodiny jsme se dostali až za čas a když to začalo vypadat, že to tedy necháme tzv. na přírodě, byla jsem štěstím bez sebe. Že by konečně? Můj sen po tolika letech možná splní?
Mé štěstí netrvalo dlouho. Menstruace stále přicházela přesně jako hodinky a snaha přicházela vniveč. Proto jsem zašla na několik vyšetření. Diagnóza mě celkem položila: „Protilátky proti zona pellucida. Otěhotnění přirozenou cestou málo pravděpodobné, doporučeno IVF.“
Pro mne rána jak z děla. Nikdy nezažiju, jaké to je otěhotnět přirozeně? Mám pár pokusů hrazených pojišťovnou a pokud nevyjdou, nebudu mít prachy, nebudu mít děti? Strašná představa. Několik dní jsem chodila jako tělo bez duše.
Pak mě napadlo si zajít do jiné laboratoře na testy na protilátky na svou platbu. Překvapení, vše vyšlo negativně. Takže která laborka má pravdu?

Jsem z toho od té doby tumpachová, logiku dává ten první test, jelikož za tolik let nikdy nic, ani den zpoždění, ani náznak druhé čárky na testu. Na druhou stranu, tento test byl uveden pouze v titrech vyjadřujících pravděpodobnost (takovéto číslo 1:100 například). Z té druhé laborky, kde mi test vyšel negativní, bylo i číslo.

Každopádně mezitím už odrodilo mnoho mých známých. I holky, které nechtěly ještě nedávno o dítěti ani slyšet, jsou teď těhotné. A já každý měsíc tak trochu doufám. A popravdě za tolik neúspěchů se mi vidina šťastného konce vzdaluje.

Určitě je mnoho z vás, které toto prožívaly nebo prožívají. Napadlo mě i nechat si zmrazit nějaká vajíčka, kdyby to doopravdy nešlo přirozeně a musela jsem k tomu IVF přistoupit, ale hned po první prohlídce jsem si přečetla, že protilátky proti zoně pellucida se zrovna odběrem vajíček zvyšují, takže je to něco, co nemůžu chtít.

Marně hledám, zda je někdo, kdo otěhotněl i s těmito pozitivními (nikoliv hraničními) protilátkami přirozeně přes verdikt lékaře nebo zda jim to jinde vyšlo lépe.

Chtěla bych věřit, že i já jsem schopna přirozeně počít a nebude to až ve 40 letech za asistence hormonálních injekcí a práce lékařů, ale při příjemných chvílích s tím, koho mám ráda. Ale teď už mi to tak nějak nejde. Měla jste to některá takhle? Že už jste tomu nevěřila, ale samozřejmě ve skrytu duše doufala? V létě byl shon a já na to vlastně na chvíli trošku zapomněla. Bylo fajn se tím chvíli netrápit, ale těhotenství to teda nepřineslo. Jakmile slyším další zprávu o těhotenství v okolí nebo narozeném miminku, samozřejmě jim to moc přeji, ale zároveň jsem smutná, že já pořád nic…

Moc bych si přála, abychom my všechny měly tu možnost být matkami cestou přirozenou, příjemnou.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
41968
29.9.20 01:05

V roce 2012 jsem měla velmi slabé pozitivní protilátky proti zona p. V té době jsem za sebou měla už 2 potraty. Pak ještě další 2, pak 1 ivf s pgs a hurá mimčo, pak 2 a 3 ivf a jeden potrat. Po tom jsem šla za imunologickou špičkou dr. Malíčkovou a ta pomohla. 4 ivf a druhé mimčo.
Drž se a zvaž lepší vyšetření. Máš na protilátky napsané kortikoidy? Imuno se může i vyvíjet takže mohou vyskočit i další protilátky.

  • Zmínit
  • Nahlásit
518
29.9.20 08:06

Také doporučuji se objednat do ISCARE k Dr. Malíčkové, která se právě reprodukční imunologií zabývá ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
553
29.9.20 13:51

Doporučuji to řešit hned a přes IVF s odborníky. Čím budeš starší, tak ty protilátky pak budou ten nejmenší problém. Mě je třeba 34 a už nemám žádná vajíčka. Naštěstí jsem to řešila okamžitě.. i tak trvalo 3 roky, než jsem otehotnela. Co je tedy špatného na ivf? Já mám díky tomu dvojčata.. pokud dítě opravdu chces, tak rozhodně necekej ani měsíc a někam se objednej.

  • Zmínit
  • Nahlásit
10299
29.9.20 15:43

Rozumím tomu. Mam jine problemy, ale taky jsem čekala a doufala… a zázrak se nestal. Teda stal, ale az v tom caru. Protože když k tomu clovek dojde, zjistí, ze zazrak může být dítě je vůbec mít, ze je zazrak mit partnera, ktery s nim tim vsim projde… Tajne doufám, ze treba teď, napodruhé, se jednou probudím a uvedomim si, ze mam zpoždění… Ale pak si zas rikam, ja už svuj zazrak mam, tak trochu pokory 8)

  • Zmínit
  • Nahlásit
7832
29.9.20 15:52

@Ewangelle Maličkova má bohužel omezený prostor a co vim, tak další pacientky nepřijímá :( ale také bych ji doporučila no..

Zakladatelko, chci ti vlít trošku naděje do žil.. Začali jsme se snažit před 6 lety..prošli jsme si 3× IVF, nespočtem IUI, několik potratů, mimoděložní, já lázně, oba dovolené, pořídili si mazlíčky..já léčba kortikoidy, imunoglobuliny a intralipidy, hrozila možnost i imunosupresiv..Abych upřesnila situaci, měla jsem extrémně zvýšené NK buňky, protilátky proti spermiím a nějaké látky proti ZP.. měli jsme letět letos do Španělska kde se měl můj imunologický problém řešit ale nastal covid, hranice zavřené a já nas*rána jak nikdy..měli jsme letět v dubnu.. nicméně, menstruace se nedostavila, já udělala test a zjistila, že jsem těhotná a to přirozeně..takže bych neházela flintu do žita :) a ne, léčba kortikoidy nezpůsobila těhotenství, poslední jsem měla v září.. hlavně hlavu vzhůru, vím čím si prochazis..

  • Zmínit
  • Nahlásit
4068
29.9.20 23:48

Zázraky mít miminko, přirozené otěhotnění se může i přeceňovat. Důležitý je ten výsledek ten malý zázrak. Mě to vyšlo po dvou letech když jsem se zrovna rozhodla že děti nechci kvůli nové práci.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
30.9.20 06:17

Mám dítě z prvního ivf, druhé z druhého ivf. Nejvíc mě na tom štvalo, že jsem čekala (6 let), že se to podaří přirozeně. Byla jsem opravdu oprimistka, nijak jsem to v sobě neřešila, nervozní jsem byla až ten poslední rok. První dítě mám ve 35 letech a je mi strašně líto, že jsem stará máma, resp. že budu stará až dětem bude třeba 20… Za mě - běž to řešit cestou ivf ihned. A teď něco optimistického. U nás nenašli vůbec žádný zdravotní problém, nevím proč to tak dlouho nešlo. Ve 39 letech jsem otěhotněla přirozeně po jednom nechráněném styku těsně po menstruaci 8o. Všechny testy jsem měla v hodnotách jako dvacetiletá. Ve čtyřiceti se mi narodilo zdravé dítě. Pokaždé, když se ráno vzbudím a vidím ho, na to myslím a nemůžu tomu dodnes uvěřit.

  • Nahlásit
962
30.9.20 16:32

Chápu, mě ve 27 letech odebraly oba vejcovody. Přirozeně už nikdy neotěhotním, taky se mi zhroutil svět, že nebudu jako normální ženská.. teď mám po ivf skoro ročního syna a vůbec na ivf nic nevidím! Když dítě moc chci, tak pro to udělám cokoliv. A nějaké píchání hormonů je procházka růžovou zahradou oproti třeba porodu :lol: já být tebou tak nečekám a objednávám se… :palec: nemusíte jít hned na ivf, udělají vám vyšetření a dají možnosti. Držím palce :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
310
30.9.20 18:16

Je mi líto, čím si procházíš. S manželem jsme se snažili o miminko marně 10 let. Obětovali jsme všechny peníze a čas a zkoušeli spoustu možností. Nikdy jsem nezažila ten krásný pocit, jaké to je být těhotná, ale máme jiný zdravotní problém. Bylo to hodně těžké a byly období, kdy se mi koulely slzy jako hrachy, už když jsem viděla nějaké dítě, třeba venku. O to těžší bylo, když se všem v okolí i rodině rodily děti a ještě většinou všem se zadařilo napoprvé. Přála jsem jim to, ale zároveň prožívala bolest. Pak už přišlo období smíření se s tím a naučili jsme se s tím žít. Ale najednou přišlo rozhodnutí i manžela, že jdeme do adopce. Teď máme roční holčičku a i když to byla velmi náročná cesta, jsme šťastní rodiče. Jen bych teď šla do toho s manželem dřív.

  • Zmínit
  • Nahlásit
810
30.9.20 21:52

Zakladatelko, chápu tě. Měla jsem podobný průběh i podobně jsme váhala s IVF a čekala na zázrak. Antikoncepci jsem vysadila v 28, v té době to ještě nebylo žádné urputné snažení, byla jsem vdaná a prostě si říkala, že už věk mám, ale skutečnou touhu po miminku jsem neměla. Manžel byl starší a začal na mě tlacit skrze IVF, já to víceméně na truc odmítala, rozvedli jsme se. Partner co přišel po něm na mě začal tlačit asi po roce a půl. Říkala jsem mu o problémech s manželem, tak to chtěl řešit včas, postoupili jsme diagnostiku, on excelentní spermio 180 mil/ml. Já podle všech vyšetření též zdravá, akorát na jednom vyšetření buněčné imunity v Podolí nám mě vyšly protilátky proti spermiím a zóna pelucida, takže Prednison na 3 měsíce, pak na další 3…no zkrátím to, s přítelem jsme se rozešli, já nechtěla s ním do IVF jít, vadilo mi, že to řešil s celou jeho rodinou, která na mě taky tlačila, hlavně jeho otec… já byla naštvaná, že moje zdravotní problémy probírá s nimi a zase se zatvrdila a nechtela IVF o to víc. Takže jsme se rozešli. A najednou mi bylo skoro 33. Našla jsem si současného přítele, hodně jsme sportovali, cestovali, já myslela, že není typ na děti. Nicméně velmi rychle mě vyvedl z omylu. Ve 34 jsme absolvovali první IVF, po roce vztahu. Z druhého transferu se povedlo, ale v 11 týdnu revize pro zamlkle těhotenství, následovali další IVF, imunologie u Malickove, medrol, intralipidy, kvůli NK buňkám (zona pelucida vyšla pozitivní jen z jednoho odběru, jinak to vycházeli negativní). Celkově se ty imuno nálezy dost měnily, až nakonec byly ok (paradoxně po půl roce vysazení úplně všeho). Nakonec to vyšlo až po 4 letech že 7 transferu, za 2 týdny mám termín, bude mi 38. Vím, že kdybych tolik neotalela, mohla jsem mít 2 děti už dávno, takhle budu mít jen jedno a bylo to opravdu za 5 minut 12. Přirozeně jsem nikdy neotehotnela. Podle doktorů z centra jsou právě tyto případy, kdy se na nic nepřijde paradoxně nejhorší. On tam problém totiž někde je, ale doktoři to zatím nedokáži zdiagnostikovat. Ani nevím, jestli to fakt souvisí s tou imunitou, mě se to fakt hodně měnilo, že jednoho odběru mi vyšly protilátky na něco, z druhého to pak bylo v pořádku, aby se to že třetího zase potvrdilo…kazdopadne léčba mi vůbec nezabirala, ani od Malickove. Neměla jsem už ke konci kapacitu to řešit, poslední rok už jsem to imuno úplně vypustila. Rozhodnutí jak budeš pokračovat dál je na tobě, na mém příběhu jsem ti chtěla ukázat, jak rychle může ubehnout 10 let.

  • Zmínit
  • Nahlásit
2.10.20 21:44

Mam dve deti, obe po ivf. Dokud jsme to zkoušeli prirozenou cestou, ani jednou jedinkrat jsem nevidela pozitivni test.

Ty deti jsou zazrak a jestli jsme k nim prisli doma pod peřinou nebo v caru uz je zpětně absolutně fuk a ani minutu by me nenapadlo se tim trapit :think:

Objednejte se s partnerem do caru, reste to s lekari a neotalejte. I ty pokusy ivf se muzou protáhnout na nekolik let a potize budou tak leda pribyvat..

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.10.20 12:17

Děkuji všem za reakce

Ahoj všem, které deníček četly a za různá vyjádření. I za některé naděje, že přece jen se ty protilátky mohou měnit a někomu to vyšlo přirozeně. A všechny vás obdivuji a tak trochu závidím (samozřejmě v dobrém), že jste celý proces s hormony daly, že vás muž/přítel podpořil. U nás je problém, že si nejsem jistá, zda se mému do CAR bude chtít, jakoby se k tomu nevyjadřuje. Mám skoro pocit, že se bojí, možná si připadá blbě, když všem jeho vrstevníkům dle jejich zpráv šlo dělání dětí většinou na první pokus či dokonce neplánovaně. Na mé argumenty, že to nemusí přece nikde vyprávět a že chyba je v tomto případě přece spíše u mne…jen kývání hlavou a změna tématu.
Ale je fajn, že vůbec CAR existují, kolik z nás by třeba před 100 lety tímto vůbec nemohlo děti mít, to si vždy uvědomuju. Jen škoda, že i počet dětí (bez peněz za další umělé oplodnění) je tímto daný… Kdo chce třeba 4 děti, musí si připlatit. Ale to já zřejmě nestíhám :oops:

  • Nahlásit