Brácha se málem zabil kvůli cirkulárce: Stačila vteřina a mohl přijít o hlavu!

Dostal se totiž celkem levně ke kulatině a jeho úkolem bylo si ji svépomocí zpracovat. Táta mu ve snaze pomoci vytáhl ze stodoly starou cirkulárku. Upřímně si myslím, že ji naposledy používal snad ještě náš děda – já osobně jsem ji v životě neviděla v chodu. Byl to takový ten poctivý socialistický stroj, který budí respekt už jen tím, jak vypadá.

Bratr si tu „vražednou mašinu“ odvezl nadšeně před barák, zapojil ji a jal se řezat. Jenže idylka netrvala dlouho.

„Hele, ono se to nějak divně klepe,“ stihl ještě prohodit, než se začaly dít věci, ze kterých mi tuhne krev v žíle ještě teď, když o tom píšu.

Najednou se pilový kotouč začal povážlivě kývat. V tu ránu vyletělo polínko obrovskou rychlostí přímo bráchovi do obličeje. Byla to otázka zlomku vteřiny. Jeho přítelkyně naštěstí bleskově zareagovala, skočila po kabelu a vytrhla cirkulárku ze zásuvky. Brácha v ten moment trefen polínkem zalehnul k zemi.

Všichni jsme tam stáli jako opaření. Naštěstí měl brácha na obličeji plexisklový štít, takže ho to polínko sice nabralo, ale v zásadě se mu nic vážného nestalo. Kdyby ten štít neměl, nechci si ani domýšlet, jak by ta „první zima v novém“ dopadla.

Když opadl největší šok a začali jsme zjišťovat, co se vlastně stalo, přišel táta s vysvětlením, které nás dorazilo. Kotouč se totiž točil obráceně, než měl a povolila matka. Prý kvůli přehozeným fázím v zásuvce (nevím jak, nevím proč, nejsem si jistá, zda jsem to dobře pochopila) – věc, kterou si prý brácha měl jako „chlap“ zkontrolovat, než začal řezat.

„Jop, bráško,“ řekla jsem mu pak, když už barva v jeho obličeji přestala připomínat stěnu, „fakt ti doporučuju nechat si udělat to tepelný čerpadlo. Cirkulárka pro tebe prostě není bezpečná zóna.“

Ta stará mašina už putovala zpátky pod plachtu a doufám, že už ji nikdo nikdy nezapne.