Brácha se zabil na motorce a všichni kromě mě si myslí, že to byla nehoda

Celé dva roky kvůli tomu nemůžu spát. Chodím k psycholožce a snažím se najít odpovědi, které už nikdy nenajdu. Několik měsíců před nehodou se brácha zamiloval. Jenže ona ho podvedla a Lukyn to nesl špatně. Byl hodně citlivý. Navíc se k tomu přidaly problémy ve škole. Neudělal několik zkoušek a začal mluvit o tom, že se na studium možná úplně vykašle. Doma kvůli tomu bývalo dusno, hlavně s tátou, který měl pocit, že Lukáš všechno zbytečně vzdává.

Jenže já věděla, že toho na něj bylo v té době moc. Přestal skoro chodit ven, s kamarády se vídal čím dál méně a někdy mi připadalo, že ho nebaví ani věci, kvůli kterým dřív dokázal vstát z postele v šest ráno.

Tehdy jsem tomu ale takovou váhu nepřikládala. Bylo nám devatenáct. Jeden týden jsme měli pocit, že je všechno skvělé, druhý jsme nenáviděli celý svět. Navíc ani já jsem neměla život dokonale srovnaný. Pár dní před nehodou jsme si spolu dali skleničku vína a Luky řekl něco, z čeho mě dodnes mrazí.

„Lucko, já bych to někdy nejradši skončil. Zvládla bys to tady beze mě?“

Tehdy jsem měla jednat. Jenže já to nebrala vážně. Když jsem se ho zeptala, jak ho to napadlo, mávl rukou.

„Zapomeň na to, je to blbost.“

Pak jsme se moc neviděli. Já byla tehdy čerstvě zamilovaná, takže jsem nedokázala myslet na nic jiného. Občas jsme se potkali ráno u snídaně nebo u večeře. Prohodili pár vět. A pak už nebyl.

Prý pojede s kámošem na víkend do jižních Čech. Vezmou motorky. Jenže ten kámoš to na poslední chvíli zrušil. Pamatuju si, jak spolu mluvili.

„Tak zůstaň doma, přece nepojedeš sám,“ říkala mu mamka.

Ale on jen mávl rukou, že mu to nevadí. Prý mu samota dělá dobře.

Nakonec tedy odjel sám. Ještě jsem spala, když vyrážel, takže jsme se ani nerozloučili. Když jsem vstala, motorka byla pryč a vůbec mě nenapadlo, že ho vidím naposledy.

Odpoledne nám zavolili, že měl nehodu.

Dodnes si přesně pamatuju, kde jsem v tu chvíli stála. Máma se sesunula na židli, táta pořád opakoval, že to není možné, a já jen koukala před sebe. Člověk má pocit, že v takové chvíli bude křičet nebo brečet. Já nedělala nic. Jako bych vůbec nechápala, co nám říkají.

Luky narazil do stromu a zemřel. Policie později všechno uzavřela jako dopravní nehodu. Nikdo další u toho nebyl a nic nenasvědčovalo tomu, že by se stalo něco jiného.

Jenže mně se v hlavě okamžitě vrátil náš poslední rozhovor. Najednou jsem slyšela každé jeho slovo úplně jinak než pár dní předtím.

Nikomu jsem o tom neřekla, jen psycholožce, ke které od té doby chodím. Nevím, co se tehdy stalo, a můžu jen hádat. Možná skutečně nezvládl řízení. Možná to nehoda nebyla. Pravdu se nikdy nedozvím, ale do smrti mě to bude trápit.

Byl jako moje druhá půlka a teď si bez něj připadám tak prázdná.