Byla jsem zoufalá, že syn je prostě mimoň. Pak jsme dostali diagnózu

Dlouho jsem si myslela, že je prostě roztržitý. Nebo líný. Možná rozmazlený. Hlavně jsem byla přesvědčená, že kdybych byla důslednější, všechno se spraví. Dávala jsem si to za vinu a manžel mě v tom ještě podporoval. Prý je líný po mně, povzbudil mě.

Ve škole to nebylo jiné. Učitelé si stěžovali, že vyrušuje, nedává pozor, zapomíná pomůcky a vykřikuje odpovědi. „Je chytrý, ale musí se víc snažit,“ slýchala jsem.

Začala jsem z toho být nešťastná. Ale čím víc jsem se snažila být na Adama přísná, tím horší to celé bylo. Manžel raději odjížděl do práce o hodinu dřív, aby nás ráno nepotkával, protože výprava do školy byla stále větší horor.

A když jsem na Adama tlačila, začal se ještě víc zasekávat. Sice ráno vyskočil z postele, ale dělal úplně jiné věci, než měl. Už jsem si říkala, jestli nejsem blázen já. Řekla jsem mu, že se má jít obléknout a pak si vyčistit zuby. Po dvaceti minutách jsem ho našla v pyžamu na koberci, jak si jezdí s autodráhou. Když jsem začala křičet, rozbrečel se, že prý nevěděl, co má udělat dřív.

Dnes už vím, že vědět, co mám udělat, a být schopný začít nemusí být totéž.

Stejné to bylo s úkoly. Seděl nad pracovním listem, tužku v ruce, a nic. Pak se šel napít, cestou objevil lego a najednou byla půlhodina pryč. Já šílela, on taky.

Když se začalo mluvit o ADHD, nejdřív jsem cítila hlavně úlevu. A potom výčitky. Docházelo mi, kolikrát jsem mu říkala, že je líný nebo že se musí víc snažit. Kolikrát jsem jeho zapomínání považovala za schválnost.

Přitom možná celou dobu bojoval s něčím, co jsem neviděla.

Nezměnilo se všechno, změnil se můj pohled

Diagnóza samozřejmě neznamenala, že rána najednou probíhala hladce. Ponožky se dál ztrácely a domácí úkoly pořád nebyly zrovna oblíbenou disciplínou.

Začali jsme ale věci dělat jinak. Batoh má svoje místo, oblečení připravujeme večer a ráno dostává jeden úkol po druhém. U domácích úkolů děláme kratší úseky a přestávky.

Především už se neptám jen na to, proč neposlouchá. Snažím se zjistit, co mu v danou chvíli brání udělat to, co po něm chci.

Ne vždycky se mi to daří. Pořád jsou dny, kdy mě dokáže pořádně vytočit. Ale už vím, že když se zasekne, nemusí to znamenat, že mě schválně ignoruje. Někdy prostě potřebuje věci rozdělit na menší kousky a trochu pomoct.

„Mami, jsem zlobivý?“

Jednou večer se mě zeptal, jestli je opravdu zlobivý. Prý mu to pořád někdo říká.

Ta otázka mě zasáhla víc než všechny poznámky ze školy.

Objala jsem ho a řekla mu, že není zlobivý. Že některé věci dělá jinak a že společně přijdeme na to, co mu pomůže.

A asi poprvé jsem si uvědomila, jak moc jsem se celou dobu snažila změnit jeho, místo abych se nejdřív pokusila pochopit, co se s ním vlastně děje.

Od té doby máme pořád svoje veselé rána, ztracené ponožky i domácí úkoly na poslední chvíli. Jen už u toho nemám pocit, že vychovávám úplného mimoně.

Prostě vychovávám Adama. A to je někdy pořádná jízda.