Bylo mi 8, když jsem se mámy zeptala, jak vznikají děti. Její odpověď nezapomenu

Jenže máma si nebrala servítky.

Posadila si mě vedle sebe a začala mi vysvětlovat všechno. Jenže opravdu všechno. Použila slova a popisy, kterým jsem sice úplně nerozuměla, ale zároveň jsem okamžitě věděla, že poslouchám něco, co jsem asi ještě slyšet neměla.

Pamatuju si, že jsem seděla vedle ní a nevěděla, co říct. Bylo mi osm. Máma byla dospělá. Tak jsem předpokládala, že to, co mi říká, je prostě správně.

Dokonce vzala moji panenku Barbie a Kenna, aby mi to ukázala. Naštěstí spíš jen naznačila.

Měla jsem z toho v hlavě zmatek. Táta si lehne na mámu, oba jsou nazí… Dál už nemusím pokračovat, ale bylo to opravdu se vším všudy.

Neumím si představit, že bych tohle říkala svým dětem. I v pubertě bych to vzala asi o dost opatrněji.

Později jsem s tím měla problémy. Protože mi to máma popsala jako něco normálního, začala jsem si tak hrát s panenkami. Když jsem byla u své kamarádky, řekla jsem jí, že jí něco ukážu. Zrovna tam přišla její máma a slyšela, co říkám. Byla zděšená.

Jednou jsem o tom zase něco řekla kamarádce ve škole a nabídla jí, že jí to nakreslím. A opět z toho byl průšvih.

Pamatuju si, že táta se s mámou tenkrát strašně pohádal. Babička mámu označila slovem, které tady ani nebudu psát.

Tehdy jsem z toho samozřejmě neměla rozum. Máma byla ale v mnoha ohledech až příliš přímočará. Možná právě proto si s ní dnes už nerozumím tak, jak bych si s vlastní mámou přála.

Neříkám, že se dětem nemá říkat pravda. Naopak. Myslím, že je dobře, když se mohou zeptat a dostanou odpověď. Jen by možná každá odpověď měla odpovídat tomu, kdo otázku pokládá.

Protože mezi osmiletým dítětem a dospívajícím teenagerem je přece jen velký rozdíl. A hlavně pořád je potřeba to říkat nějak opatrně. Máma tehdy byla až sprostá. Popsala mi to celé tak, že mi dlouho trvalo pochopit, že se tak vlastně nemluví.

O to opatrnější jsem dnes se svými dětmi, i když je mi jasné, že si vše mohou dohledat na internetu nebo se to dozví od spolužáků. Ale přesto si myslím, že rodiče by s dětmi měli mluvit na rovinu, ale tak nějak na úrovni.

Jak to máte vy? Kdy se vás děti začaly ptát, jak vznikají děti? A dokázali jste najít odpověď, která byla pravdivá, ale zároveň přiměřená jejich věku?