Čeká mě svatba v kostele: Kněz mě učí poslušnosti a chce znát detaily z ložnice

Jsem nevěřící. Moderní, samostatná ženská, co má ráda svůj klid a logiku. Můj přítel je věřící. Od začátku jsem věděla, do čeho jdu. Respektovala jsem jeho nedělní mše, on zase respektoval můj pragmatismus. Jenže teď je konec dubna, svatba nás čeká v létě a my jsme uprostřed něčeho, čemu se říká „příprava na manželství“. A já se každý týden vracím domů s pocitem, že jsem se právě teleportovala do hlubokého středověku.

Scénář je vždycky stejný. Sedíme v malé místnosti, voní to tam starým papírem a kadidlem, a místní kněz nám s úsměvem vysvětluje „boží řád“. V podstatě to celé zní jako manuál na to, jak se stát neviditelnou.

„Víte, Markéto,“ podíval se na mě minule otec Pavel přes obroučky brýlí, „muž je hlavou rodiny. Pokud budete k Adamovi poslušná a budete plnit jeho přání, nebudete ho dráždit. Pak bude manželství harmonické. Žena má být tou mírnou silou, která vytváří zázemí.“

V překladu? Když bude Adam naštvaný, je to moje chyba, protože jsem ho „podráždila“. Když on bude chtít jít na pivo a já budu chtít jít do kina, půjde se na pivo, protože on je „hlava“. Když jsem se zkusila ohradit, jestli má i muž nějaké povinnosti vůči mně, dostalo se mi velkorysé odpovědi: „Samozřejmě, muž vás musí chránit před vnějším nepřítelem.“ Super. Takže až nás v Praze na tramvajovém pásu napadne drak, Adam mě zachrání. Ale že doma neumyje ani hrnek, to už je asi v rámci „božího řádu“ v pořádku.

Další kapitola, ze které se mi kroutí prsty u nohou, je sex. Podle církve je to v podstatě jen nástroj k plození dětí, zabalený do trochy té „povolené“ něhy. Antikoncepce? Hřích. Kondom? Nepřípustné.

„Předehra je v pořádku,“ poučoval nás kněz, jako by mluvil o receptu na bábovku, „ale musí vždy směřovat k úplnému spojení, které je otevřené početí nového života.“

V tu chvíli jsem měla chuť zařvat, že do mé dělohy a našeho nočního stolku mu absolutně nic není. Ale Adam mě držel za ruku a já viděla, jak to všechno hltá. On v tom vyrostl, jemu to přijde normální. Mně to přijde jako brutální zásah do soukromí.

Vrcholem všeho byla nedávná zpověď. Adam se mi pak, celý rozzářený tím „očištěním“, svěřil, jak to probíhalo. Přiznal se knězi, že jsme spolu „smilnili“ (což je v jejich řeči prostě sex před svatbou). Čekala bych, že dostane pár otčenášů a jdeme dál. Ale ne.

„On se mě ptal na detaily, víš?“ vyprávěl mi Adam nadšeně. „Chtěl vědět, jak často se to stalo, jestli to bylo úplné, jestli jsme používali ochranu…“

Mně se udělalo regulérně špatně. Cizí chlap se vyptává mého chlapa na to, co děláme v posteli, a Adam mu to s radostí vyklopí, protože je to „svátost“. Cítím se tím naprosto ponižovaná. Jako by moje intimita byla veřejným majetkem církve, o kterém se může u kafe debatovat.

Možná si říkáte, proč se na to nevykašlu. Proč prostě neřeknu: „Hele, Adame, bude to na radnici, nebo vůbec.“

Jenže já ho fakt miluju. Vidím, jak moc pro něj a pro jeho rodinu ta svatba v kostele znamená. Chci mu udělat radost. Chci, aby náš den byl takový, jaký si ho vysnil. Ale ta cena začíná být sakra vysoká.

Slibuju tam věci, se kterými vnitřně nesouhlasím. Slibuju, že děti budu vychovávat ve víře. A už teď vím, že to budu dělat s obrovským odporem. Nechci, aby moje dcera jednou seděla před nějakým dalším otcem Pavlem a poslouchala, že její hlavní životní náplní je „nenaštvat manžela“.

Dá se tohle pokrytectví přežít bez psychické újmy? Zatím zatínám zuby a odpočítávám dny do léta, kdy si řekneme „ano“. Doufám jen, že až ten cirkus skončí, zavřou se za námi dveře kostela a my budeme zase jen my dva – bez kněze v naší ložnici a bez nesmyslných pravidel o poslušnosti. I když asi ne. Co když ta víra do našeho vztahu jednou vrazí klín, který už nevyndám?