Čekání na zázrak aneb co mi život přichystal

Dlouho jsem váhala s napsáním svého životního příběhu. Deníček bude delší, sedm let života nejde popsat do deseti řádků.

*

Jsem hrozný introvert a nikdy jsem nikam nepsala. Ale třeba mi to trochu pomůže, když to ze sebe „vypíšu“.

Červen 2010

Zvoní svatební zvony a ze slečny K. se stává paní S. Vysazuji antikoncepci a těším se, že za pár měsíců si budu hladit rostoucí bříško.

Kdybych jenom tušila, co si pro mě život přichystal. Čekám menstruaci a stále nic. Poprvé v životě si dělám těhotenský test, i když nevěřím, že by mohl být pozitivní. Objednávám se ke gynekologovi. Na ultrazvuku nevidí žádný rostoucí folikul, bere mi krev, předepisuje mi Clostilbegyt a za 3 měsíce mám přijít na kontrolu. Na prášky nereaguji, prý pro mě víc udělat nemůže a vypisuje mi žádanku do CAR.

Únor 2011

První návštěva CAR. Menstruaci stále nemám. Z krve zjišťují, že mi chybí hormon, který řídí cyklus. Nefunguje hypofýza a nikdo neví proč. Navrhují inseminaci nebo IVF. Ještě mě lékař objednává na laparoskopii, aby se zjistilo, zda jsou ženské orgány v pořádku.

Květen 2011

Poprvé v životě se ocitám v nemocnici. Ležím v bílém pokoji, probouzím se z narkózy, nad sebou vidím bílou postavu a slyším mužský hlas. „Nemám pro vás dobré zprávy, operace nedopadla dobře, oba vejcovody jsou neprůchodné a odstranili jsme i endometriózu. Přirozeně nikdy neotěhotníte.“ To je ale zlý sen… ne, to není sen, ale krutá realita. Přepadá mě beznaděj, zoufalství, vztek, naštvání. Proč zrovna já? Jediná možnost - IVF.

Červen 2011

Opět v CAR. Chystáme se na 1. IVF, sestřičky mi vysvětlují, jak si píchat hormony do břicha, potom do nohy. To já v životě nezvládnu. Ale zvládnu, člověk by se divil, co všechno vydrží. Na prvním ultrazvuku se doktorka zhrozí, kolik vidí rostoucích folikulů, snižuje mi dávku hormonů a vysvětluje, že mi hrozí hyperstimulační syndrom. Nakonec odebrali 30 vajíček. Hyperstimulační syndrom se samozřejmě rozjel, dostávám injekce na ředění krve a radu, že kdyby se mi přitížilo, ať na nic nečekám a jedu rovnou do nemocnice. Paráda. Naštěstí jsem to zvládla bez doktorů. Z oplodněných vajíček nepřežilo ani jedno.

Září 2011

Chystáme se na 2. IVF. Doktor se bojí, abych nedopadla jako při 1. pokusu. Dává mi malé dávky hormonů, na ultrazvuk jezdím dvakrát týdně a dávky pomalu zvyšuje. Při OPU odebírají 11 vajíček, 9 oplodňují. Do čtvrtého dne vydrží dvě embryjka. Při embryotransferu si nechávám zavést obě. Hladím si bříško a pořád je prosím, ať bojují. Nastává šílených 14 dní čekání. Čekání na zázrak.

Říjen 2011

Sedím v koupelně, ruka se mi třepe, z očí mi tečou slzy a poprvé v životě vidím, jak vypadá těhotenský test se dvěma čárkami. Nastává nejkrásnější období v mém životě. Nikomu nic neříkáme, chodím do práce a rodičům to oznamujeme pod stromečkem. Nenecháme si říct, co to bude, je nám to ale úplně jedno. Hlavně aby to dobře dopadlo, po tom všem, co máme za sebou.

Aby toho nebylo málo, zjišťují mi problémy se štítnou žlázou (začínám brát prášky, kterých se do konce života nezbavím a taky jód), těhotenskou cukrovku na hranici a před porodem taky streptokoka. Když přijdou porodní bolesti, nemám na nic čekat a jet do porodnice, aby mi stihli dát antibiotika. Což se samozřejmě nestihlo.

Červen 2012

Nejkrásnější den (spíše noc) v mém životě. Za okny je tma a do nočního ticha se ozývá dětský pláč. V náručí držím tu nejkrásnější holčičku na světě. A venku začalo pršet. Hlídají ji kvůli streptokokovi, ale antibiotika naštěstí nepotřebuje. Je to bojovnice od úplného začátku. Má nejsilnější hlásek z celého oddělení, což jí zůstalo do dnes. I sousedi nám říkali, že nás není vidět, ale slyšet. Samozřejmě to nemohlo být bez komplikací. Po týdnu se mi rozjely stehy, dostala jsem horečky, tak jsem skončila na pohotovosti, kde mě znovu šili, bez umrtvení, protože jsem kojila.

Čas ubíhal, já si užívala mateřskou, přestěhovali jsme se a přišla touha po dalším dítěti.

Únor 2015

Opět v CAR. Vypisujeme žádanku na pojišťovnu na 3. IVF. Kdyby to vyšlo, šla bych na neschopenku a nenastoupila do práce. Ale vše je jinak. Manžel a sestra se vrací z hor a jako suvenýr přivážejí střevní chřipku. Všichni ležíme v horečkách, k tomu průjem a zvracení. Včetně dcerky, mamky, babičky. Volám do CAR a ruším žádanku.

V červnu nastupuji do práce a dcerka v září do školky.

Říjen 2015

Zkoušíme 3. IVF. Opět jezdím dvakrát týdně na ultrazvuk. Nakonec do pátého dne přežívají dvě embryjka, jedno lepší a druhé horší kvality. Dáváme šanci oběma. Místo klidu a pohody dcerka přináší ze školky nějaký šílený bacil. Nějak nám nedošlo, že jak nastoupí do školky, pochytá všechny bacily a bude pořád na hromadě. Začíná mě všechno bolet, šílená rýma a k tomu teplota. To nemůže dopadnout dobře.

Dělám si test, ruka se mi opět třepe a dívám se na dvě čárky. Bohužel radost trvala 2 dny, pak už byl test sněhobílý. Je mi čím dál hůř, nastupují horečky, hlava mi třeští, ležím v posteli, brečím a chce se mi umřít. Z krve potvrzují hCG 16 a doktor mi tvrdí, že šance ještě je, i když tomu sám nevěří. Zázrak se nekoná.

Květen 2016

Jdeme do posledního IVF. Všechno znovu od začátku, protože nám nikdy nezbylo nic na zmrazení. Doktor navrhuje, že zkusíme dát vyšší dávky hormonů, aby bylo více vajíček a popř. zbylo na zamrazení. Při OPU odebírají 15 vajíček. Tentokrát jsem si řekla, že budu myslet pozitivně, nebudu brečet a budu se těšit, že to dobře dopadne. Kupodivu se mi to i dařilo. Jen jednou jsem měla slzy v očích, když nám pátý den řekli, že přežilo jedno embryo a u dvou budou čekat do dalšího dne, zda se budou vyvíjet nebo to vzdají.

Nakonec je zamrazují. Zavádíme jednoho bojovníka. Samozřejmě, že opět to nemohlo být bez komplikací. Dcerka přináší ze školky neštovice. I když jsme je s manželem prodělali v dětství, cítíme, jak tělo s něčím bojuje, v noci se potíme. Desátý den začínám krvácet. Je konec.

Ptám se na další vyšetření. Nakonec nás doktor posílá na genetiku, i když si myslím, že to měl udělat na začátku. Ale vycházel z toho, že když se to povedlo jednou, vyjde to i podruhé. Sedíme u genetika, tečou mi slzy a vysvětluje nám, že mi chybí 7 chromozomů, což může způsobovat poruchy dělení oocytů a je větší riziko vrozené vývojové vady nebo dědičné nemoci. V případě dalšího IVF doporučuje genetické vyšetření embryí.

Září 2016

První KET. Embryjko rozmražují a zavádíme ho. Teď už to snad musí vyjít, té smůly bylo opravdu dost. Těhotenský test je negativní, začínám krvácet. Ten den se dozvídám, že je těhotná sestřenice (první syn má rok) a taky manželka od bratrance. Ironie osudu?

Duben 2017

Poslední KET, poslední šance, poslední naděje. Po rozmražení přežívá embryu 50 % buněk. Dáváme mu šanci, i když tomu snad ani nikdo nevěří, že by to mohlo vyjít. Samozřejmě že zázrak se nekoná.

A tak končí naše trnitá cesta za štěstím. Nikdy se nesmířím s tím, že nemůžu otěhotnět. Nikdy se nesmířím s tím, že mám nedobrovolně jedináčka. Nikdy nepochopím, k čemu všechno to zlé, čím jsem si musela projít, bylo dobré. Nikdy nepochopím, kde jsem brala tu sílu, znovu vstát a jít do dalšího pokusu. Už nemám sílu na komentáře okolí, kdy bude mít dcerka bratříčka a na co ještě čekáme, jací jsme sobci, že máme jedináčka.

Dcerku nade všechno miluji a dala bych za ni život. Je to největší štěstí, co mě v životě potkalo. Je vidět, jak jí sourozenec chybí. Byla by ta nejúžasnější chůva na světě. Nikdy bych nevěřila, jak mi to všechno změní život. Není dne, kdy bych na to nemyslela. Jsem smutná, nedokážu se z ničeho radovat a do konce života mi bude „něco“ chybět. Ten čtvrtý u stolu.

Jsme velká rodina, všichni okolo mě mají dvě, tři, čtyři, pět dětí, ani neví, jak k nim přišli. Tak proč zrovna já?

Na další pokus nemám sílu, nervy ani peníze. Za všechny pokusy jsme dali přes 150 tisíc. A to nepočítám poplatky u doktora a v nemocnici, kde se platily, peníze za léky, vitamíny, doplňky stravy, cestování do CAR. Všechny peníze šly na doktory. Kdybych jela na cestu kolem světa nebo si koupila auto, udělám líp. A probrečené noci a potoky slz už taky nikdo nespočítá. Kdyby člověk věděl, jak to dopadne… Kdyby…

Na závěr vás chci požádat, abyste si odpustili komentáře typu: buď ráda, že máš aspoň jedno dítě, jsou takoví, kteří nemají ani jedno. To všechno já vím a jsem šťastná, že mám aspoň dcerku. Na druhé straně jsou tu ti, kteří mají děti tři, čtyři, pět, nestarají se o ně, týrají je nebo jdou na potrat, protože se jim to zrovna nehodí. Každá taková by si měla projít tím, čím si procházíme my, kterým osud nepřál, aby pochopila, jak obrovské má štěstí.

Kdo to nezažil - neuvěří.
Kdo to nezažil - nepochopí.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
689
8.11.17 14:51

Soucítím s vámi, ale nemyslím, že je nutné někomu přát, aby si něčím takovým procházel. Každý má jiné starosti a bojuje s něčím jiným. Já si popravdě myslím, že můžete být šťastná, že máte dcerku a přijmout realitu. Byla bych vděčná za to, co mám. V dnešní době je úplně normální mít jedno max dvě děti. Není vše jak si nalinkujeme a přejeme. Už jen kvůli dceři byste to měla překonat, když z toho budete dělat problém, tak to problém opravdu bude.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2706
8.11.17 14:53

Pokud tomu priroda nechce, pak by se lide nemeli snazit zoufale ji prelstit. A ano, bud rada ze mas aspon jedno.

  • Nahlásit
  • Zmínit
959
8.11.17 15:00

Ahoj Lentilko. Absolvovala jsi přes rok snažení a povedlo se. Mě taky po dvou letech, taky dcerka. Kolem sebe mám několik holek, co byly na ivf 8×, 9× a nic. Jedna potratila dvojčátka… jedné zemřela v osmi letech dcerka na leukemii :,(
Také bych chtěla ještě dítě, ale vzhledem k věku a dalším nepříznivým okolnostem se to ale asi nestane… i když… jedna známa porodila v 45letech!
Poradím ti jen nedívat se po ostatních, nezávidět, zklidnit se. Pokud je to tvůj osud, tak další dítě mít budeš.
Já se teď modlím každý den za to, aby dcera i jsme byly zdravé. To ostatní si umíme zařídit samy.
Držím palce, ať vše zvládneš!

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
8.11.17 15:09

Hmmm, tak 7 chromozomu ti asi nechybí, to bys tady asi nic nepsala :mrgreen:
A ano, buď šťastná za jedno, i když to nechceš slyšet. Já sama moc dobře vím, co je to chodit po ivf, chodila jsem po nich strašných 6 let, než se mi narodilo dítě. a jsem za to jedno šťastná a vděčná a nenapadlo by mne zoufat, že nemám dvě. A proč zrovna já nebo ty? Prostě proto, proč zrovna ne, tak to na světě bohužel chodí. :(

  • Nahlásit
452
8.11.17 16:06

Nikdy se nesmíříš a ptáš se proč zrovna ty…

Ty příběhy jsou často velmi podobné. A víš, čeho tě mají naučit? Pokory, smíření a vděčnosti. Ženy si plánují, kdy zrovna otěhotnět NECHTĚJÍ, protože se jim to zatím nehodí. Přece si musí ještě užívat, musí procestovat svět, musí to a tamto. Pak vysadí antikoncepci a myslí si, že stačí CHTÍT otěhotnět. Jenže tak to nefunguje.

Proč nedokážeš říct všem těm, kteří se tě ptají, kdy bude mít dcerka sourozence, že bys moc ráda měla další dítě, ale nejde to? Proč se s tím nedokážeš smířit a přijmout to? Tak tam hledej odpovědi na to proč zrovna Ty.

Je tolik příběhů, kdy lidé vzdali různé pokusy, přirozeně neměli šanci otěhotnět. Změnili svůj přístup k životu, třeba si dítě i adoptovali a pak otěhotněli přirozeně. Lékaři nevěřili svým očím. Příroda je mocná a je silně napojena na psychiku. A věř, že to, co ti do života přišlo, tě mělo něčemu naučit. Pokora k přírodě a životu, nezávidění druhým - to jsou pro život hrozně důležité věci.

  • Nahlásit
  • Zmínit
21281
8.11.17 16:11

Dobře, nebudu psát, buď šťastná aspoň za jedno. Moje kamarádka, co nedonosila ani jedno miminko a poslední rodila mrtvé po dvacátém týdnu by za jedno dala majlant. Jsou různé nemoci, jednou z nich je nemožnost přirozeně počít. Je to nespravedlivé, že u sousedů mají dětí jako máku a rostou jako dříví v lese a u vás je sotva jedno. V tom spravedlnost nehledej. Mám taky jedináčka a dostávám takové dotazy jako ty. Odvětím - jsem neschopná, víc bych nezvládla nebo něco v tom duchu - na blbou otázku blbá odpověď.
Sice jsem nepodstoupila umělé oplodnění, ale svého zázraku porodit zdravé dítě si vážím velmi, protože vidím kolem, že ne vždy se vše daří.

Příspěvek upraven 08.11.17 v 16:15

  • Nahlásit
  • Zmínit
6233
8.11.17 16:30

Poučení pro všechny náctileté holky - vykašlat se na hormonální antikoncepci. Protože kdybys ji nebrala, tak absenci menstruace nezjistíš až po svatbě, ale zjistíš a řešíš mnohem dřív. Dost možná se tvůj zdravotní problém vlekl mnoho let, ale ty jsi ho neodhalila a ještě přiživovala dalšími hormony, které brání početí.

Příspěvek upraven 08.11.17 v 16:32

  • Nahlásit
  • Zmínit
313
8.11.17 16:35

Nejsi v tom sama, tvoje pocity naprosto chapu. My druhe mit nemuzeme, protoze by mohlo zdedit stejnou genetickou vadu jako prvni… To je snad jeste tezsi, vedet, ze muzu, ale nesmim. Más muj obdiv za vsechno, cim sis prosla. Urcite to melo smysl - kdybys to vsechno nezkusila, mozna by to v tobe hlodalo o to vic.
Jedinacci maji svoje kouzlo, berto jako dar… Aspon se ta tvoje s nikym nepere, nehada, mate snazsi logistiku… a existuji bratranci, sestrenice a nejlepsi kamaradi. Sama nezustane.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
8.11.17 16:39

Deník smutný, a ja chápem, že ti nie je dobre. Ale uniká ti život ktorý máš, pre imaginárnu predstavu života ktorý by si mohla mať. A to, že želáš iným zle, len svedčí o tom, že si už nevidíš poriadne okolo. Možno by si skutočne mohla byť vdačná za to, čo máš a prestala závidieť, pretože okolo sa máš vlastne super fajn. Máš jedno zdravé dieťa - čo by za to tisíce párov ktoré sa starajú o svoje choré deti dalo? Ja teda nevidím dôvod prečo s tebou súcitiť. Peklo zo života si robíš sama. Nič zlé sa ti nedeje - to psycho ktoré máš si vytváraš sama. A písať, že tvojej dcére chýba súrodenec je nezmysel. 4 ročné dieťa nemôže trpeieť nedostatkom niečoho, čo nikdy nepoznalo.

  • Nahlásit
8.11.17 16:46

Skoda te jedovaté sliny na konci. Ty jsi zase nezažila a tudíž nepochopila situace jiných. Jinak se mi deníček líbil

  • Nahlásit
  • Zmínit
Verun83
8.11.17 17:21

No co na to říct. kdyby nebylo takového pokroku ve zdravotnictví, tak bys neměla ani dceru. chápu, že sis přála mít druhé dítě, ale prostě to tak vždycky bylo. některé ženy rodily jedno dítě za druhým, jiné děti prostě neměly. a upřímně, je v tom strašně zášti, místo pokory z toho, že máš zdravé dítě. protože jsou i rodiče, co mají jedno postižené dítě. a mnohem horší věci. směřuj svůj zájem na jiné věci. věnuj se naplno dceři, svému muži. užívejte života. přestaň ostatním matkám závidět počet dětí a odsuzovat ty, co jdou na potrat. do toho ti nic není.

  • Nahlásit
3085
8.11.17 17:28

Podle me byste peníze i svuj čas měla venovat psychoterapii nebo navsteve psychologa. Nemyslim to vubec zle. Opravdu by Vam to pomohlo byt konecne stastna. Lide bohuzel často vidi jen to, co nemohou mít…misto toho, co mají. Dekujte Bohu za jedno dítě a za to, že Váš manžel je stále i přes všechny ty útrapy stále s Vámi. Přeji Vám do budoucna hodně zdraví a pokory.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1187
8.11.17 17:31

Nikdy bych nepřála někomu něco takového. Ten konec se nepovedl, měla by jsi zabojovat sama se svou psychikou (může ti pomoct i odborník) a přenést se přes to a užívat si své určitě úžasné dcery. Jsou i jiné možnosti třeba pěstounská péče nebo adopce, a pokud ne je tu přece tvá dcera, která tě hrozně potřebuje, a potřebuje aby jsi ji dával radost do života, ne trápení nad něčím, co prostě není. :mavam:
Pracuju s postiženými dětmi, a když vidím, jak někdy umí být osud krutý, děkuji Bohu za to, co mám.

Příspěvek upraven 08.11.17 v 17:34

  • Nahlásit
  • Zmínit
4432
8.11.17 18:09

Ahoj endometriozu mám taky a jeden průchozí vaječník, 2 nepodařené IVF a teď se zadařilo z KET jsem ve 12tt celkem to přišlo na 42tis. I kdyby to bylo moje jediné dítě, beru to jako největší dar a nikdy by mě nenapadlo říkat že se nedokážu z ničeho radovat měla by sis víc vážit toho že vůbec jedno dítě máš a zdravé.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Doe_Jane
8.11.17 18:15

No nevím jestli si to vůbec zasloužíš ty, po tom co jsi napsala ke konci..

  • Nahlásit
2461
8.11.17 18:31

Milá autorko, moje velmi blízká kamarádka prošla 11 IVF (opravdu 11 cykly). Měli na to finance. Mají jednoho syna. 7× potratila, párkrát se vůbec nic neodebralo. Při posledním vložení čekala dvojčata a v 5. měsíci musela jít na umělé přerušení - bylo tam něco špatně.
Byla by schopná vychovat kupu dětí, s manželem na to mají všechny kapacity. Ale je vděčná, že má aspoň jedno dítě, teď už pomalu středoškoláka.
Chápu, že to bolí. Ale to je bohužel život a můžeš být jen vděčná za to, že jsi v takovém státě a máš takové možnosti, že jsi mohlo mít opravdu aspoň jednu dceru, že jsi měla možnost jít na IVF. Vím, o čem mluvím, sama jsem po IVF, rodím v lednu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
11772
8.11.17 18:37

Můj příběh je hodně podobný, jen začal o dva roky dříve. Ta bolest z nemožnosti mít druhé dítě je jiná než když jsem toužila po prvním, ale nedá se říct, že by byla menší (a věřím, že to platí i pro třetí, čtvrté a další…). Dřív si to člověk jenom představoval, teď ochutnal a o to víc si to přeje (obzvláště pokud je to s prvním ve skutečnosti tisíckrát úžasnější, než jak jsem si to jako bezdětná vůbec vysnila). Na druhou stranu konkrétně u mě je zase ta biologická potřeba výrazně menší, ale je to dáno spíš tím, že těch těhotenství - byť neúspěšných - bylo více a mám už svoje prostě „odrozeno“. Tu myšlenku, že už nemá smysl dál bojovat, jsem přijala cca před dvěma lety (takže mám náskok :) ), nebylo to ze dne na den, svoji roli sehrálo víc okolností - prostě jsem přesvědčila sama sebe, že naděje už není. Ona objektivně byla, kdo nezažil, tak by se určitě zeptal, jestli jsem potom na to nemyslela a otěhotněla - ano prosím, dokonce 2×, jednou jsem zvládla potratit jen s platem ibalginu, podruhé to bylo mimoděložní, abych si to jó užila. Moje rada je jen myslet na to, že po špatném období vždycky zase přijde to lepší. A drze si dovolím ocitovat jednu zdejší uživatelku a přítelkyni - „Jestli mi bude v životě dopřáno mít jen jedno jediné dítě, jsem šťastná, že je to právě tohle.“ :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2471
8.11.17 19:22

@kacz je to presne, jak pises. Nasazeni HA muze maskovat problemy s cyklem a pokud se nasadi driv, nez se cyklus usadi a spojeni hypofyza-vajecniky uzraje, tak je typicke, ze po x-letech uzivani HA se ovulace nedostavi. Duvod k brani HA byva casto plet a ostatni holky uz to berou taky. No, sama jsem zvedava, jak to jednou bude(me) resit s dcerou…

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
8.11.17 19:24

Ahoj, já sama mám doslova vymodlené a „vydoktorované“ dítě. Moc dobře si dokážu představit tvůj smutek. Já se prostě musela smířit s tím, že budeme mít jen jednoho potomka. Teď už je ve věku, kdy chápe…tak prostě na rodinu s bráškou nebo ségrou nepřipravujeme. Máma má bebí v bříšku, a další mimi už se k ní do bříška nevejde. Krutá realita, ale tak to je. A to jsem taky měla vysněné dvě dětičky…ale jsem vděčná za jedno šikovné, zdravé a námi milované.
Ber to i z té lepší stránky. Jsou i výhody jedináčků :-)
A zdraví má člověk taky jen jedno…já už jsem se odmítla nechat od doktorů ničit a stresovat.

  • Nahlásit
Anonymní
8.11.17 19:31

Moc dobře vím jak se citis. Před 14 ti dny jsem byla na Ketu a dneska jsem si dělala test a negativni. Všechny tři pokusy ivf máme vyčerpané a také mám jednoho špunta. Na další ivf nemám sílu a ani penizky. Je pravda že mám hodně zdrav. problemu a už jeden zázrak mám doma. Chce to čas. Hlavně si nic nevycitat.

  • Nahlásit
1226
8.11.17 19:55

Drž se.

Příspěvek upraven 08.11.17 v 19:56

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
8.11.17 19:56

Budu anonymní a prosím neodkrývat.

Nevím, co prožíváš - já mám 2 děti ani nevím pomalu z čeho, s manželem máme neuvěřitelné štěstí, že se nám podařilo počít a mě odnosit 2 zdravé děti. Ale moje kamarádka již 8.rokem bojuje s neplodností - nejdříve jsem ji podporovala, jezdila jako němý svědek s jejím manželem po CARU, držela ji za ruku, když jí řekli, že přirozeně nikdy neotěhotní. Nikdy se s ním nesmířila - chybí ji úplně hormon HCG, její vajíčka jsou přezrálá, navíc je i alergická na manželovo sperma a její prostředí uvnitř je nepřátelské vůči všem embriím, co ji vždy zavedli. Zažila nespočet potratů, zamlkých těhotenství, biochemických těhotenství. Už se nedivím, že mi neodpovídá na zprávy, skype, na fb, když vidí, jak tam dávám fotky našich dětí. Adopci odmítá.

Myslím, že ti pomůže čas - moje máma je taky jedináček, bohužel oba její sourozenci zemřeli v kojeneckém věku. Můj švagr také nemá sourozence - její matka měla masivní krvácení, museli jí udělat hysterektomii.

  • Nahlásit
8.11.17 20:20

Anonym z 19:56… A co nahradni matka? Vajicko darkyne a sperma by bylo jejiho chlapa. Do toho bych sla. Adopci chapu ze nechce.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
8.11.17 21:04

@Citronkalekninka

Náhradní matka by musela dítě i odnosit, protože to ona nezvládne…

  • Nahlásit
8.11.17 21:11

Asi nejlepší je se s tím smířit. Já se taky po devíti letech snažení a x IVF smířila… A pak se mi narodilo ve 43 letech miminko :srdce: I když dle lékařů byla šance na přirozené otěhotnění 0,01 procent. A ano, některé mají na cestě k miminku snazší cestu, ale mají zase jiné cesty trnité…

  • Nahlásit
  • Zmínit
1226
8.11.17 21:15

@jesterka001

Vidíš, tos mě připomněla moji tetu :pankac: v 20 letech dost drsné mimoděložní těhotenství, uzv ještě neexistovalo, málem umřela. 19 let se nedařilo počít. Pak se tělo zbláznilo a poslední dítě porodila asi v 45 letech, dokonce měla i dvojčata :lol: :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.11.17 21:52

Život prostě není vždycky spravedlivý, lidi, kteří děti týrají, nebo dávají do děcáků jich kolikrát mohou mít kolik chtějí. Není to fér, ale bohužel s tím se nedá hnout. Možná se skus nějak psychicky srovnat, psychika někdy dělá divy.

A nebudu ti psát, že máš být šťastná za jedno dítě. To určitě víš sama a jsi, ale tyhle slova alá „jsou na tom jiní i hůř“ ( ale to jsou jaksi vždycky nějací) nijak nepomůžou, akorát hodně lidí si je prostě neodpustí.

  • Nahlásit
  • Zmínit
14263
8.11.17 21:56

Deníček je hezky napsaný, dobře se mi četl. Až na ten konec :( nikomu nic takového neprej, kazdy má svoje problémy a starosti, nikdo nemá tu cestu bez trnů. I za tím potratem je nějaký nevesely příběh. Tobě pánbůh nadělil pár překážek ale i obrovské štěstí a radost, které spousta žen nikdy nezažije tak si toho važ a neztracej ve svém vzteku pokoru. Halt ten život vždycky neběží tak, jak jsme si ho naplánovaly.

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.11.17 22:00

Ty jsi ale nestastny tvor :hug:. Plivat kolem sebe zlou slinu da hodne prace. Prave proto, ze jsou jini kteri se nestarají jste si nehake to nebozatko mohli vzít do pece a hned by mala mela sourozence o koho by se mohla starat. Ja ti nevim, ale zkus si najit duvod proc zit stastny zivot.

A proc zrovna ty, treba proto prani zlych veci tem ostatním

Příspěvek upraven 08.11.17 v 22:02

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.11.17 22:18

Anonym 21:04…no dyt jo :D. Nahradni matka jim odnosi dite…to. nechce? Lepsi nez adopce ne? A geny budou jejich aspon z casti

  • Nahlásit
  • Zmínit
14739
8.11.17 22:46

Vím co je to nedobrovolně mít jedináčka..
Dokonce mám jedináčka autistu.
Lentilko smutkem si dobrovolně pripravujes o to aby jsi byla šťastná s dcerou.
Máš zdravé dítě a to je největší dar, kterého si moc nevážíš smutkem že nebudeš mít víc dětí.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5341
8.11.17 22:50

Neprejte nikomu nic zleho.

  • Nahlásit
  • Zmínit
21507
8.11.17 23:46

Nezažila jsem (díky Bohu), přesto tě chápu :hug: I když si myslím, že lepší životní filosofie je vědomně si připomínat to, co mám, než se trýznit tím, co nemám.
Co adopce?

Příspěvek upraven 08.11.17 v 23:48

  • Nahlásit
  • Zmínit
2314
8.11.17 23:47

@aquawoman naprostý souhlas :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
9.11.17 03:54

Výkřik „proč zrovna já“ chápu, dělám to taky. Ale nesnáším „proč ty ostatní“. NIKDO nemůže žít život podle přání jiného člověka… tak to prostě je…
Já děti nemám a říkám o sobě, že je nechci - což samo o sobě je tady poukázka na kopanec do zadku. Ale pravda je ta, že mi v tom technicky nic nebrání, ale já dala přednost svému zdraví a svému životu. Tím myslím jeho existenci, ne baráku a autu. Je to svinstvo nejhoršího ražení, je mi 32 a jsem z gynekologického hlediska zdravá jak rybička… a dovolím si tohohle „supedaru“ nevyužívat. Pro takovou banalitu jako můj vlastní život. Taky neadoptovat minimálně pět dětí je ukázka ryzího sobectví, když mám kapacitu, aspoň navenek… vždyť já vím.
Je mi líto, ale svoji dělohu si nevyrvu a nedám nikomu jen proto, že jediná ona je zdravá, zatímco zbytek mého těla by ty děti nedal. Že na mě padá nenávist všech žen „já nemůžu a ty můžeš a nechceš, ty sině zaaná, JAKTO!!!“ - na to jsem zvyklá. Ale upřímně řečeno - a to mi na tom vadí nejvíc - i kdybych ty dvě tři děti porodila, tak ta nenávist těchle žen neklesne… naopak, bude jen o další dvě cizí děti větší…

Milá autorko, ten realistický styl, kterým píšeš, je naprosto děsivý. A i když to neumím „ocenit“ do detailů, protože jsem to nezažila, je mi jasné, že sis prošla peklem.
Ale řekni mi něco ty…
Víš, co to je být znásilněná vlastním tátou a prožít celý život na antidepresivech a s řezanci a spáleninami na ruce…? To je jedna moje kamarádka. Víš, co to je, mít psychickou poruchu a bojovat s ní deset let? Sice zvládat, ale bojovat, den za dnem, bez možnosti vzdát a odstoupit, jakou máš dokonce i ty…? To jsem zase já.
Ta slova o pokoře, co tu někdo zmínil, jsou velice trefná. Mě by ani nenapadlo na nějakou ženu, která nemůže mít děti, plivnout, že neví, jaké to je být psychicky nemocná, a tak má držet hubu a děkovat bohu, že má ten život snadný… ŘÍká se, že vztek je často projevem bolesti… a já nemám potřebu ti tady nadávat. Ale čím jsem starší, tím víc si myslím, že nějakou takovou velkou bolest má snad každý člověk venku.
A kdo z nás si ji zasloužil…

Možná že až svou bolest vykřičíš do světa, a dokážeš poslouchattaky příběhy ostatních, tak potom pochopíš.

  • Nahlásit
Smazaný anonym
9.11.17 05:29

Fakt ti řekli, že ti chybí 7 chromozomů? :lol: Ne, nechybí. To bys určitě nepsala ani písmenko…Možná máš nějakou drobnou chromozomální vadu. S tou, by jsi sama nikdy děti neměla proto, že příroda nechce, aby se takoví jedinci množili. A ona ví co dělá. To jen člověk si myslí, že ji přechytračí. Takové to poručíme větru, dešti…
Co ti chybí je pokora, takt, porozumění, tolerance.
Zkus si nastudovat třeba jen na internetu něco o chromozomálních vadách. Buď vděčná lékařům za ten poklad co máš, miluj svoji rodinu a před tím, než něco napíšeš se příště trochu zamysli.

  • Upravit
672
9.11.17 08:13

Smutny a zaroven stastny pribeh podle me :) kdyby ses narodila v drivejsi dobe, nebyla by ta stastna cast.. uzivej stastneho zivota, je prilis kratky na to abychom si rikali, co by mohlo byt,, kdyby,. (v tve pripade kdybys mela kupu deti)! Pokud to tak necitis, tak bych zkusila vyhledat pomoc… Drzim palce. at vse brzo uvidis v jinem svetle :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
19177
9.11.17 08:46

Chybí Ti pokora. Zažila jsem a nechápu Tě. Píšeš po vší té smůle.. jaké smůle prosímtě? Vždyť jsi po roce snažení (ikdyž s pomocí CARu) otěhotněla a porodila zdravou holčičku. Předpokládám, že když tolik toužíš po dalších dětech, že máte podanou žádost o adopci…
A to jak na konci píšeš, že by si každá taková měla projít tím, čím jste si prošli vy.. tak buď sakra ráda, že sis nemusela procházet tím, čím ostatní páry, které se snaží o mimčo několik let a pořád ho nemají.

  • Nahlásit
  • Zmínit
19177
9.11.17 08:47

@wobludka To je bomba ta věta :srdce: Můžeš mi prosím napsat (klidně do SZ) kdo je ta uživatelka? Chtěla bych si to dát do podpisu :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2299
9.11.17 09:59

Je mi líto, čím sis musela projít, ale také se mi nelíbí závěr článku. Přát ostatním zlé, to fakt ne. Ukazuje to, že jsi hodně zraněná, bolavá… Zkus si najít dobrého psychologa, který ti pomůže vyrovnat se se situací. Nad adopcí či pěstounskou péčí jste neuvažovali?

  • Nahlásit
  • Zmínit
9.11.17 12:59

Děkuji za vaše komentáře - těm, kteří mě chápou i těm ostatním (i když některé jste si mohli odpustit). Budu se snažit z každého názoru si něco vzít. Nikomu nepřeju nic zlého. Deníček jsem psala, tak jak to vidím a cítím. Je to můj životní příběh a nakonec se většina komentářů točí kolem jedné věty. Nikde jsem nepsala, že jsem na tom nejhůř. Vím, že každý má nějaké trápení, starosti a problémy…
K té antikoncepci - začala jsem ji brát, kdy mi dávno nebylo náct, chodila jsem do práce, neměla ani přítele a doktor mi ji napsal, protože jsem každý měsíc trpěla šílenými bolestmi břicha, kdy jsem zvracela, omdlévala a dva dny nemohla fungovat. Rozhodně to nebylo z důvodu, abych neotěhotněla.

  • Nahlásit
  • Zmínit
523
9.11.17 19:06

Buď opatrná k tomu přání jiným matkám to stejné, co jsi prožila. Boží mlýny totiž melou, tak aby Tě nesemlely.

Mimochodem, zabývám se zprostředkováním osvojení na jednom z krajských úřadů a zrovna díky těm maminkám, na které tady tak nadáváš, můžou mít tísíce párů, jako jste Vy, úžásné děti, třeba i přímo z porodnice. To bys koukala, jak jsou vděční a dílem i vděční za to, že i tyhle maminky na světě jsou.

Buď skromnější a nerouhej se, pak bude třeba líp.

  • Nahlásit
  • Zmínit
9.11.17 20:48

@teraprcek Na koho nadávám? Jen jsem napsala, že někteří mají více dětí, nestarají se o ně nebo je týrají nebo jdou na potrat. Nemám nic proti tomu, když se někdo rozhodne dát dítě k adopci nebo do babyboxu. Učiní šťastným někoho, kdo mu dá lásku a domov.
Ale jak už jsem psala výše, všechno se to točí kolem jedné věty.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2299
9.11.17 22:43

@Lentilka100 Když ona je ta věta dost nešťastně napsaná, proto na ni lidi reagují. Ale chápu, proč jsi ji napsala. Vzpomněla jsem si na Kateřinu Janouchovou, česko-švédskou spisovatelku. Ta toužila mít holčičku a měla samé kluky. S každým dalším těhotenstvím a zjištěním, že je to zase kluk, se hodně těžko srovnávala. Rozum říkal, že má být šťastná, že má báječné zdravé kluky, ale srdci neporučíš. Holčička se jim povedla až na pátý pokus. Taky to pro mnohé může být nepochopitelné, tolik dětí (čtyři kluci) a ona není spokojená? Tu svou touhu a své pocity vypsala na papír, třeba i v knize povídek Příběhy ve znamení touhy. Napsala to tak, že já osobně jsem tu její touhu pochopila. Rozum a pocity jsou tak v rozporu. Chápu tvou touhu po druhém dítěti, stejně jako jsem pochopila tu její touhu po holčičce. Asi každý má něco, po čem touží, co by si moc přál - někdo touží po dítěti, někdo po zdraví, někdo po kariéře, někdo po majetku… Jen je potřeba tu touhu umět zpracovat tak, aby tě nezraňovala, aby jsi s ní uměla žít, pokud se nedá naplnit. Což mě znovu přivádí k otázce - nad adopcí či pěstounskou péčí neuvažujete?

  • Nahlásit
  • Zmínit
452
10.11.17 09:24

@Lentilka100 Mě třeba ten závěr nijak zvlášť nepřekvapil. Už předtím mě tam trklo do očí něco jiného. Místo umět přát nejbližším štěstí, že čekají miminko, jsi to vnímala jako ironii osudu? Místo být ráda za to, že máš alespoň jedno dítě, to pak shrneš tak, že investování do cesty kolem světa nebo koupením nového auta by jste udělali lépe? Smutek a touhu jde chápat. Ale ta zášť vůči ostatním (oni za to přece nemůžou), že jim to jde snadno a ta lítost nad penězi, které přišly na zmar tam jde cítit. A to v pořádku není. A vlastně se divím, že ti osud s takovým nastavením vůbec přinesl to jedno dítě.

  • Nahlásit
  • Zmínit
35229
10.11.17 12:28

Nemůžu říci, že by se mi deníček líbil, protože popisuje smutný příběh, který se mě osobně dotýká - rozesmutnil mě a přišlo mi vždycky divné dávat smutným věcem like.
nekomentovala bych, kdybych nečetla reakce

  • nepřijde mi plná zášti a zloby, nevidím ani nedostatek pokory.
  • autorka není vyrovnaná se svým osudem, jenže ono to nejde lusknutím prstů.

Život každého je jeho vlastní boj, kdo cítí, že by měl mít dětí 5 a má jedno, kdo investuje tolik času a prostředků a s neúspěchem, ten se logicky musí cítit frustrován. A že někdo jiný nad tím dokáže mávnout ruku… no a co to znamená pro mě?

Dotázala bych se zde přítomných kritiček.
Je evidentní, že pisatelka tyto pocity má. Myslíte, že je špatné, když je ventiluje, nebo máte dojem, že by je měla skrývat a všude říkat „jsem šťastná, že mám alespoň jedno“. V Anglii se prý považuje za neslušné odpověďet „špatně“ na otázku „Jak se máš?“. Máte pocit, že by to mělo být i u nás a mělo by se to týkat i deníčků?

Na druhou stranu připouštím, že někdy poukázání na ještě horší osudy jiných a relativní banalitu něčích starostí může trochu přehodnotit náhled na situaci a pomoci částečně ke smíření se situací.
Určitě není jednoduché to posoudit, zvláště když stěžovatelu neznáme, v každém případě to poněkud nepatřičně z ní z úst těch, kteří se zrovna náhodou mají úplně skvěle.

Mrzí mě jedno - že nejsme dnes ochotné respektovat přímou žádost autora, abychom si odpustily některý konkrétní typ reakcí.
Teda vlastně nerzí - nemrzí, protože tím se reagující samy dobrovolně hlásí k tomu, že jsou buďto hloupé, nebo bezohledné.

Příspěvek upraven 10.11.17 v 12:30

  • Nahlásit
  • Zmínit
452
10.11.17 14:31

@Pudloslava Myslím, že je dobře, že to napsala. Jen tak se může posunout dále. A taky je dobře, že to napsala tak, jak to cítí (a zcela subjektivně si myslím, že se celkem ještě držela).

A taky si myslím, že jedna věc je, že není vyrovnaná se svým osudem - to je přirozené a chce to čas, smutek je na místě. Nicméně to srovnávání s ostatními, zamyšlení se nad tím, co by kdyby… já si nemůžu pomoci, ale tu zlobu a naštvání, že ostatním to jde hladce tam prostě cítím. Pokud je to omyl, pak je to jen dobře a autorce se omlouvám. Možná jsem ovlivněna zdejšími diskuzemi, kde autorky píši, jak nesnáší všechny těhule, nesnáší své kamarádky, které mají děti, apod. protože zrovna jim otěhotnět nejde. Tak tyto ženy to opravdu nemají srovnané a je potřeba aby s tím pracovaly.

  • Nahlásit
  • Zmínit
35229
10.11.17 14:52

@aquawoman
myslím, že se s tím žena začne srovnávat až v okamžiku, kdy snažení definitivně vzdá. Sporadicky se najde některá, která říká, že to všem přeje - je otázka, nakolik to říká, protože se to sluší.

Já jsem to zažila, asi bych ten pocit definovala takto: „Všem to přeji, ale nejdřív ze všech sobě“

Mít nebo nemít dítě, to není banalita, jako mít nebo nemít barák.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1616
11.11.17 04:16

Chápu, zažila jsem. S tím rozdílem, že u nás se zázrak nekonal. Přeji hodně sil, ale věřte, bude líp, i když bolet to bohužel nepřestane nikdy.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2406
11.11.17 22:05

Je mi to moc líto :-( Mám za sebou celkem 10pokusů(3Ivf a 7 ketu). Dali jsme si 1,5roční pauzu. Po doporučení jsme sli ke kineziolozce. To co nam řekla, nás dostalo. A najednou, po 5,5letech jsem zjistila, ze jsem těhotná. Přirozeně! Pokud by jste měla zájem, napište soukromou zprávu a ráda dám více info…

  • Nahlásit
  • Zmínit