Český Ráj, chvílemi peklo

Jelikož do naší rodiny na konci března přibylo miminko, manžel se rozhodl neabsolvovat klasickou dovolenou z obavy, jak bychom to všechno zvládali. A tak, navzdory mým protestujícím argumentům, že dovču bychom dozajista zvládli, neb jsme zkušení rodiče, nemluvě o tom, že cestovat s miminkem je snad kromě větší bagáže naopak těžká pohoda, naplánoval několik celodenních výletů, které nám měly delší pobyt na jednom místě vynahradit. Samozřejmě se naplnila má prognóza, že pojedeme na výlet a potom si tři dny budeme lízat rány, než zase někam vyrazíme, ale to je už jiný příběh. Stejně jako to, že jsme nakonec přece jen vyjeli na 4 dny i mimo kraj našeho trvalého pobytu a vše jsme zvládli na výbornou.

Jedním z naplánovaných výletů byla výprava do Českého Ráje. Ten máme téměř za rohem, ale jako rodina jsme jej nenavštívili ani jednou, zejména kvůli mé příchylnosti k Jizerským horám a taky faktu, že jsem téměř 10 let žila s hochem z Turnova a Český Ráj mi – dle mého tvrzení – nemá moc co nového nabídnout. Ale protože manžel stále trousil nenápadné narážky o Sedmihorkách, Hrubé Skále a podtroseckých rybnících, svolila jsem.

Hlava naší rodiny má ráda věci pevně v rukou, a tak jsem plán trasy, cíl i turistické zajímavosti s důvěrou ponechala plně v jeho režii. (To, že manžel je autokrat a jiný než souhlasný názor zpravidla nepřipouští, ponechávám stranou.) Vzali jsme jednomístný kočárek, dvojkočár nechali bezpečně zaparkovaný ve sklepě, dcerce se dostalo privilegia být nesena v krosně, a námitky nejstaršího, že k tomuto kočárku nelze připevnit stupátko a bude si to muset odchodit sám, jsme odbyli tím, že je už velký kluk.

Dle připraveného plánu jsme vystoupili v Borku pod Troskami a po silnici se vydali k Rokytnickému rybníku. Syn začal obdivovat krásy přírody a zastavil se uprostřed frekventované vozovky, aby se pokochal plošticí. Marně jsem mu slibovala, že doma budeme číst Ferdu Mravence, který jí postavil hřiště pro děti, teprve průjezd několika aut, včetně jednoho nákladního, ho přiměl opustit pozorovací stanoviště poblíž středové čáry a pokračovat v cestě.

Ráno to vypadalo na déšť, a když jsme opustili bus, bylo sice pod mrakem, ale dusno, které slibovalo, že ještě bude pekelný pařák. Tudíž jsem u rybníka ihned začala všechny svlékat, sklopila stříšku kočárku, že miminko rovnou přebalím, a během vteřiny, co jsem lovila v batohu čistou plenku, schytal náš nejmladší ptačí hovínko rovnou na hlavu. Byl tedy opravdu pokakaný, ale tentokrát nikoli vlastní zásluhou. Protože osobně se mi nikdy nepoštěstilo dostat z nebe dárek, usuzuji, že náš „třeťorozený“ bude mít díky tomu možná v životě štěstí…

Při vynucené čisticí pauze, při níž naše děti (zejména dcerka vypuštěná z krosny a stále oceňující svobodu vlastního pohybu) zahnaly jakéhosi meditujícího chlapíka zpět do obytného vozu, který měl u rybníka zaparkovaný, jsem konečně projevila zájem o to, kam budeme v rámci výletu pokračovat. A když mi manžel pyšně oznámil, že po cyklostezce zpátky do Turnova, nevítala jsem jeho plán se stejným nadšením. Doma se totiž hodně hovořilo o Hrubé Skále, tudíž jsem počítala s návštěvou zámku a zpáteční cestou přes skalní vyhlídky, kdežto cyklostezka vedla dole a lesem, kde toho nic moc k vidění nebylo.

Autokrat nakonec uznal mé argumenty a chvatně začal trasu cesty měnit. Tím, že jsme celou věc neprodiskutovali dříve a vystoupili v Borku, se však další cesta poněkud zkomplikovala. Mohli jsme se buď vydat kratší trasou po silnici, ale s kočárkem, krosnou a ťapajícím pětiletým obdivovatelem brouků se nám moc nechtělo, anebo jít po turistických cestách a dostat se na Hrubou Skálu „spodem“. Palčivé slunce začalo stoupat nad naše hlavy, když byla porada u konce a my se vypravili k novému cíli cesty.

Z cyklostezky jsme v Doubravicích zabočili na modrou turistickou značku a zahájili výstup, náročnější o čím dál větší vedro. Nejednou mi hlavou prolétla úvaha, zda opět někdy budu vypadat jako ze žurnálu a ne jako zpocená bytost v mokrém oblečení, s vlasy přilepenými k hlavě, s rudými fleky na obličeji a v dekoltu a funící jako parní lokomotiva. Sbohem mé krásné šaty, lodičky a bižu, snad opět někdy na shledanou!

Muž na rozdíl ode mne nereptal a jeho krok změnil rytmus jen mírně, když ode mne převzal kočárek a s krosnou na zádech pokračoval ve zdolávání kopce. Táhla jsem za ruku synka, který funěl téměř jako já a nahlas říkal vše, co já si jen myslela. (Možná bych měla znovu přehodnotit zápis do Sokola. Pro nás oba.)

Od Osudové jsme pokračovali po zelené značce, přičemž rozcestník informoval, že k Hrubé Skále se jde Myší dírou. Protože je tomu dávno, co jsme v těchto končinách jako děti absolvovali školní výlety (s Turnovákem jsem většinou jezdila na kole po značených cyklostezkách), slovní spojení „Myší díra“ v nás neevokovalo nic závadného a usoudili jsme, že je to ta vyšlapaná stezka mezi několika skalními věžemi, kudy si pár lidí krátilo pouť, zatímco my si s kočárkem pyšně vykračovali po paralelní široké, rovné a pohodlné cestě. Již o chvíli později nám protijdoucí lidé začali dávat varovné náznaky, že dál už neprojedeme. Jakýsi pán nesl složené golfky a neopomněl dodat, že je musel nést. Arogantně jsme si v duchu říkali, že to bude nějaký Pražák, protože naším kočárkem jsme už projeli horší cesty a o tom, co všechno projel bychom mohli vyprávět! Přenést ho přes pár kořenů jistě nebude problém!

A pak jsme přišli k Myší díře… Rázem se mi vybavily vzpomínky ze třetí třídy, zasuté někde v nevědomí, a v duchu jsem se plácla do čela: „Tak TOHLE je Myší díra!“ Kdo v dané oblasti byl a má lepší paměť než já, ten se škodolibě usmíval už od začátku. Myší díra je soutěska mezi dvěma skalními bloky, místy na šířku ramen, což by ani tak nevadilo, kdyby prudké stoupání směrem vzhůru nebylo našimi předky vyřešeno vytesáním množství kamenných schodů. Náš změněný a doposud hladce běžící plán zaskřípal a zastavil se na místě.

Manžel, zhýčkaný od dob koupě chytrého telefonu jeho funkcemi, vytáhl přístroj a zjistil, že kolem skalního bloku, jehož průrvou vedla značená trasa, by měla vést neznačená stezka, která kritický bod naší cesty příjemně obchází. Jiná trasa nepřicházela v úvahu, protože nevedla k cíli, nebo by znamenala několikakilometrovou zacházku, kterou jsme dehydrovaní a těšící se na občerstvení už podstupovat nechtěli. Vydali jsme se proto s kočárkem na stezičku vedoucí za skálu a ihned v úvodu nás uvítalo asi půlmetrové převýšení cesty v podobě terénního schodu s kořeny borovic. Nu což, pomohli jsme si sami, jenže tu se na cestičce před námi objevila skupinka několika lidí a žoviální paní v čele nás informovala, že stezka je slepá a končí spadlým stromem. Vrátili jsme proto se zpět k ústí Myší díry.

Davy turistů proudící soutěskou tam i zpět na nás vrhaly soucitné pohledy, řada z nich neopomněla přidat nevyžádanou Gandalfovskou radu, že „tudy určitě neprojdete“, a jeden pán dokonce zažertoval, že nejmladšího musíme jako nejslabší článek řetězu zanechat svému osudu na místě, a dál pokračovat se zbylými dětmi „Máte jich hodně, dva vám ještě zůstanou!“ Přiznám se, sama jsem na vteřinu tuto alternativu také zvažovala, protože mi bylo opravdu horko, byla jsem celá ulepená, nohy zaprášené od všudypřítomného pískovcového prachu, ale můj muž se mlčky a sveřepě rozhodl, že situaci vyřešíme vlastními silami a bez nejapného humoru. Vydal se nejprve na průzkum okolo vedoucí stezky, aby si ověřil její schůdnost, a po návratu zatvrzele konstatoval, „že to dáme“.

Jenže našeho nejstaršího zvídavého badatele už nebavilo čekat, stinná průrva ho magicky přitahovala, a kdykoli do ní zamířil někdo nový anebo se z ní vynořila skupinka vysmátých lidí, jeho nožičky se na místě roztancovaly touhou jít ji prozkoumat. A tak, jak je jeho asertivním zvykem, zvolal jen, že „se tam jde podívat!“ a zmizel. Muž, který už začínal ztrácet nervy z toho neplánovaného zdržení a nicnedělání, začal nervózně vyvolávat hádku, jíž jsem předešla rychlým ústupem do Myší díry a hledáním chlapečka. Neopomněla jsem při tom provádět vlastní terénní průzkum a dospěla k závěru, že bychom to s kočárkem dali, že místy jsou vedle schodů i plošinky, kde se mohou protijdoucí vyhnout.

Nadšený synek už seskakoval schody zpět, takže jsme se se šťastnou zprávou, že projdeme, vydali společně nazpět, abychom prostranství, kde byl zaparkovaný kočárek, našli prázdné. Rychle jsem tedy popadla chlapce za ruku, že půjdeme tatínkovi pomoci přes ten půlmetrový schod a spadlý strom, ale když jsme dorazili do opuštěných míst za skálou, stezka byla prázdná. Natáhli jsme krok, přelezli chvatně kmen stromu, ale silueta muže s krosnou a kočárkem nikde!

Když jsme se vyškrábali nahoru k prvním stánkům u parkoviště Hrubé Skály, manžel na nás s lhostejným výrazem čekal s oběma dětmi a divil se, co nám tak dlouho trvalo. Na otázky, jak s krosnou, v níž pasivně spočívala mrtvá váha desetikilového dítěte, a s kočárkem, v němž si hovělo dalších 7 kilo (váhu kočárku nechávám stranou), zvládl překonat terénní nerovnosti včetně stromu, který zůstal ležet přes cestu ve výšce pasu dospělého člověka, odmítl vypovídat. Z toho jsem usoudila, že je to Superman, protože algoritmus, jak dostat vysoký kočárek do půlmetrové výšky, je nad moji jinak bujnou imaginaci.

Stánky u parkoviště nabízely „klasické“ občerstvení v podobě piva, točených nápojů, párků a langošů, a tak jsme se vydali k zámecké restauraci. Poněkud negativně mne překvapilo, že jen vstup do zámeckého areálu je zpoplatněn, aniž by byl vázán na prohlídku prostor zámku, ale časy se mění. Když jsme v tercii na gymnáziu absolvovali kulturní kurz v hlavním městě, vstup do Zlaté uličky i Chrám svatého Víta ještě byly zdarma…

Pobyt v restauraci nám hned v úvodu zpříjemnil syn, který se rozhodl vyšplhat na sousedící hradby a následně imitovat pád dolů, doprovázený komickými obličeji a křikem. Nejen mně, ale i všem, co to viděli, tuhla krev v žilách, nebýt následného ujištění, že za hradbami je ještě menší travnatý plácek porostlý keři, takže dítě, i kdyby skutečně spadlo, by neskončilo rozbité až dole pod útesy. Po jídle, během něhož jsme odháněli dotěrné vosy, se jako rodičovský bonus dcerka pokakala, takže mohu poctivě konstatovat a návštěvníkům s dětmi doporučit, že restaurace na zámku Hrubá Skála MÁ zázemí pro péči o děti. Ovšem uznávám, že jsem možná některým návštěvníkům restaurace zkazila chuť k jídlu, když jsem holčičce na toaletách narvala zadek pod vodovodní kohoutek a preventivně ji po otření ubrousky ještě umyla…

Po opuštění areálu zámku nás čekal opakovaný zatvrzelý synův křik, že hrozně moc potřebuje a chce ten dřevěný meč. Tatínek byl po obědě a odpočinku asi v hodně dobrém rozmaru, protože nakonec žoviálně vytáhl peněženku, a my pak po zbytek cesty museli uhýbat klamným výpadům dřevěné čepele.

Minuli jsme Bukovinu a přes skalní vyhlídky zamířili Zlatou stezkou Českého Ráje na Valdštejn. Mé ego zahřálo, že manžel svým nepředstíraným nadšením přiznal, že MOJE trasa výletu je lepší než ta jeho původní. Jen bylo nutno dbát zvýšené pozornosti, neboť dcerka opět vyžadovala svobodu pohybu a vzdálenosti z vyhlídky dolů pro ni byly natolik abstraktní představou, že neohroženě zkoušela prolézat zábradlím, aby se mohla podívat, co zajímavého se nachází za ním. Otevřeně přiznávám, že jak mnoho lidí soucitně vzdychá, že tři děti musí být hodně náročné, tak nejnáročnější je pro mne hlavně udržet pozornost, když se mi myšlenky v hlavě rozeběhnou, a evidovat, kde všechny tři děti jsou. Ještěže se zatím mohu spolehnout na to, že ten nejmenší je bezpečně přikurtovaný v kočárku a nepůjde zjistit, zda se dostane k vrcholové knížce sousední skalní věže tím, že na ni přeskočí…

Bez větších zádrhelů, leč s narůstajícím časovým dluhem vůči jízdnímu řádu zpátečních vlaků, jsme dorazili na Valdštejn, a ač to děti vyžadovaly, prohlídku expozice hradních strašidel jsme vypustili. Namísto toho jsme udělali další občerstvovací zastávku. Při čekání na párky v rohlíku a malinovku jsme mohli nejen obdivovat strakapouda, ale stali jsme se svědkem výstupu jakéhosi pána, který na cestě tepal svého vnuka. Z přehršle vulgárních nadávek a zlostného řvaní jsem vyrozuměla, že asi osmiletý chlapec se lekl vosy, která mu přistála na párku, a udělal scénu. Ovšem výchovy, co se mu na oplátku dostalo od dědečka, ten prohřešek snad ani hoden nebyl. Dotyčný na vnuka mj. řval, že už ho příště nikam nevezme, ať chcípne v paneláku apod., vše vyplněno mnoha slovy, za které by se nemusel stydět vojenský lékař při provádění operace pod nepřátelskou palbou. Celý výstup trval bezmála čtvrt hodiny, a zanechal v mých dětech mnoho otázek. Syn nakonec celou debatu nad tím, co jsme viděli, zakončil slovy, že měl dotyčného pána probodnout mečem, aby na svého vnuka už nebyl zlý. Díkybohu, že jeho svérázné metody řešení nesdílel i jeho otec, natož aby měl obdobné postoje ke strachovým reakcím z létajícího hmyzu jako ten sprostý dědeček, protože když jsme konečně dostali jídlo, slétla se na nás polovina vosího hnízda a ječeli a mrskali jsme se všichni.

Odchod, uspíšený kvůli snaze stihnout vlakové spoje, jsme si u dětí vymínili koupí nanuků, a pak byla dcerka nekompromisně naložena do krosny a natáhli jsme krok. Přesto jsme ještě stihli vystoupat na rozhlednu Hlavatici (syn, kterého cestou bolely nožičky a nejednou požadoval, aby byl také nesen či vezen, náhle nadšeně vybíhal točité kovové schodiště tam i zpět a bylo mu líto z rozhledny odejít) i absolvovat náročnější sestup s kočárkem dolů. (Kdo by sem snad plánoval výlet, na Hlavatici je nejen poměrně prudký kopec, ale taky kupa terénních nerovností a schodů, takže kočárek je nutno přenášet…)

Na vlakové nádraží „Turnov město“ jsme dorazili v podvečer, ale v předstihu, takže na vlak jsme ještě chvíli čekali, takže jsme aspoň dojedli poslední zásoby, abychom na závěrečnou etapu cesty odlehčili batůžky. Cesta vlakem se obešla bez větších incidentů… jen synek se s tatínkem díval z okna, a když průvodčí manžela nabádala, aby si to dítě hlídal, ať mu nevypadne, a on bodře odpověděl, že nám zbudou ještě dva, nesetkalo se to s moc velkým pochopením celého vozu. Domů jsme nicméně dorazili v plné sestavě, a – jak jsem prorokovala před začátkem manželova volna – po další dva dny jsme se dávali do pořádku, než jsme vyrazili na další výlet za krásami našeho regionu.

Jak mnoho lidí tvrdí, že s navýšeným počtem dětí nám skončil život a že bez auta jsme odepsaní, musím říct, že to není pravda. Dokonce jsme otrlejší a věci, které by mi s jedním dítětem přišly jako nepřekonatelná bariéra (čištění od ptačích výtrusů v polních podmínkách či jen samotná jízda linkovým autobusem s kočárkem), dnes zvládáme s přehledem a s minimem rekvizit. I dnes se toho dá hodně zvládnout bez auta, do autobusu i vlaku se zatím ještě pořád vejdeme, počet zavazadel redukujeme na minimum, jen je ovšem třeba dobře plánovat, protože některé trasy opravdu nejsou kočárkově vhodné. Ale když má jedna za manžela Supermana, zdá se, že všechno je řešitelné