O mém synovi. Jsem tak šťastná, že mě přítel zase neposlal na potrat!

Vše špatný je nakonec dobrý a já jsem nejšťastnější máma úžasnýho syna svých dětí, syna nakonec i tatínek miluje a nedá na něj dopustit a i rád mu kupuje krásný hračky. Syna miluje celá rodina i sourozenci, sestry a bráška.

O mém synovi. Jsem tak šťastná, že mě přítel zase neposlal na potrat!

Připadá mi to, jako kdyby vše bylo včera, když se narodil náš syn, ale už je to rok, co nás dělá šťastnými, i když ze začátku to vypadalo, že půjdu na potrat bylo to asi takto :

Poprvé jsem zjistila, že nás bude o jednoho více v září, když děti šly do školy. Měla jsem už víc jak týden zpoždění a mně to nedalo a udělala jsem testík, který mi ukázal dvě čárky. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se smát, nebo plakat radostí.

Hned jsem se objednala ke svému gynekologovi, aby mě v tom i on ujistil.
Lékař mi potvrdil, že opravdu jsem těhotná, v 7. týdnu. Byla jsem moc šťastná, páč jsem miminko ještě aspoň jedno chtěla, ale…
V ten moment jsem i dostala strach, co na to partner, jelikož on předtím miminko nechtěl, protože před třemi lety mě poslal na interrupci.
Myšlenky se mi v hlavě vařily, nevím… říct mu to a nebo tajit až do 12. týdne…?
Jednoho dne se přítel chtěl milovat, tak jsem si řekla, však proč ne, miminku to ublížit nemůže.
Chvíli poté na mě, že mám větší prsa, jestli náhodou nejsem těhotná. V tu chvíli šok a ztuhla jsem a nedokázala mu odpověď. Až po chvíli jsem mu s nejistotou řekla, že těhotná jsem a bála se reakce, ale nic na to neřekl a ani nereagoval a dál se chtěl milovat.
Byla jsem úplně hotová, nevěděla, co bude jestli mimi chce anebo ne, ale neřešila jsem to, říkala jsem si, že kdyby miminko nechtěl, tak že by mě hned poslal na potrat. Jako to bylo předtím.

10. týden: Nic neříká, jsem zticha, ale ještě se úplně neraduji, říkám si ještě je čas, aby mě poslal na interrupci, jenže se nic neděje, trochu úleva.
12+3 týden: Spadl mi kámen ze ❤ a šíleně se raduji, že sen se stane skutečností, a že budu mít ještě miminko.
Pozoruji na sobě jak mi roste bříško. První kopnutí.
Absolvovala jsem 1. screening, jestli je mimi v pořádku, jsem šťastná, miminko je zdravý.

Přibližně 22. týden: Jdu k lékaři na ultrazvuk, aby mi sdělil, jestli to bude holčička, nebo chlapec. Lékař mi potvrdil chlapce, byla jsem šťastná jak blecha, jen mi bylo líto, že přítel to se mnou neprožíval. Bylo mu to tak trochu jedno, ultrazvuky rád viděl, ale to bylo vše. Měsíce plynuly a já přemýšlela, jak by se syn měl jmenovat. Jakýkoliv jméno se partnerovi nelíbilo, až nakonec to byl on, který synovi vybral jméno, hurá aspoň něco.

Byl květen a já se nemohla dočkat až malého spatřím. Termín jsem měla 19. 5. 2020, ale malýmu se ven nechtělo ani když mi lékaři řekli, že půjdu pak na vyvolání porodu.
V pátek 22. 5. jdu do nemocnice na kontrolu, jestli náhodou už nechce malý na svět, nic tomu nenasvědčovalo, tak jsem šla domů. V ten den byli u nás známý a pozvali nás k sobě na večeři, tak jsme neváhali a jeli, říkala jsem si, že rodit nebudu, tak proč ne. Dali jsme večeři a mně známá dala decku šampaňského, že se nic nestane. Chvíli jsme se zdrželi a poté jeli domů.
Doma jsem si šla lehnout, byla jsem už unavená.

Ve 3:00 mě vzbudily kontrakce asi po 12-15 minutách, tak jsem to moc neřešila, říkala jsem si poslíčci. Kolem 3:45 už větší bolesti kontrakcí, dala jsem vanu s teplejší vodou, tak jsem si myslela, že to bude lepší, ale ono nic, tak jsem si šla ještě lehnout, že to bude třeba lepší a uleví se mi. Čekám a kolem 5. hodiny jsem šla za přítelem na dílnu a říkám: Zlato budeš mě muset odvézt do porodnice. Jeho slovo: už? Vždyť já jsem umazaný od oleje a tak… Že se jde omýt a převléknout a hned jedem. V autě se mě ptal, jestli už mám bolesti, kontrakce.
Kontrakce trochu ustoupily, ale už to bylo pravidelné každých 5 minut. Do porodnice jsme dorazily v 5:45.

Tam mě prohlídli s tím, že jsem už na 8 cm otevřená, že už půjdu na sál. Já šok a říkala si, být doma ještě déle, tak bych snad rodila v autě.
Doktorka mě odvedla na porodní sál a tam zjistili, že mi nepraskla plodová voda, tak mi jí po pár minutách píchli, ale stále se nic nedělo. Nakonec mi doktorka řekla, že v porodních cestách něco překáží, že mi dají nějakou infuzi, aby vše bylo připraveno na příchod miminka. Mně to přišlo jako nekonečno, ale trvalo to asi 15-20 minut, kdy jsem řekla, že mám nutkání tlačit. Okamžitá reakce doktorky, ta řekla: Ano, maminko, už budeme rodit. Asi dvakrát jsem zatlačila a spatřila jsem svého malého syna, který měl 50 cm a 3, 170 kila. Brečela jsem radostí, že mám na bříšku položeného syna a koukám se na zázrak. Oba se do sebe zamilujeme, já nemohu z něj spustit zrak a syn ze mě. Hned si užívám, že mám svého syna a na pokoji ho stále pozoruji a musím se štípnout, jestli to není jen sen, že mám vysněný miminko, který jsem si ještě přála.

Konečně nás po třech dnech pouštějí, kdy syna vidí sourozenci a přítel, který je ze syna úplně paf a zamiloval se též do něj a syna doma nakonec chová a vidím, jak se směje, že je šťastný otec. Syn je spokojený a s ním i celá rodina.

Po většinu času syn je hodný miminko, spinká a chce cucat z prsa. A já se ho nemůžu nabažit, stále syna pozoruji a přijde mi to jako sen.
Jeho první úsměv, který mě chytil za srdce, byl okolo 4. týdne, když se na mě usmál, vyloženě mě to zahřálo u srdíčka ❤
A pak všichni chodili kolem syna, aby se na ně taky usmál, ale jako by to cítil, že chtějí aby se na ně usmál a prostě to neudělal.
A to dělali blbiny kolem a nic nezabralo, jen prostě mamince věnoval vždy úsměv. Je to nezapomenutelný zážitek.

V 6. týdnu začal zvedat hlavičku a ramínka, na kluka bych řekla, že je čiperný…
Když jsme viděli tu snahu, jak zvednul hlavičku a koukal, hned u něj byla dcera a říkala: Ty jsi můj nejšikovnější bráška na světě. Na tak malý tělíčko jsme si říkali, že to snad není možný.
Když synovi byli 3 měsíce, tak si tak hezky leží na podložce na zemi a stále jsme ho pozorovali, kdyby si ublinknul nebo cokoliv, vždy jsme ho hlídali a najednou jeden den z ničeho nic, šup a to malý miminko se nám překulilo na bříško. Já hned zkoumala, jak to mohl udělat, jestli mu náhodou někdo nepomohl, tak sem si říkala asi náhoda. Dala jsem ho na zádíčka, aby pozoroval hračky nad sebou. A dál jsem syna pozorovala. A syn asi po 30 minutách se překulil znovu na bříško a od té doby byl častěji na bříšku. Pak jsem mu říkala, že nedávno byl miminko, který jen leželo a koukalo na mě a teď mi chce utíkat na bříško… samozřejmě mi to oplatil úsměvem.

Ve 4. měsíci si začal držet nožičky.
Stále byl veselý miminko, i když náročný, jelikož měl otočený spaní, takže přes den spal a v noci vzhůru a takhle asi dva měsíce, který byly opravdu náročný, ale dali sme to i se sourozenci a tatínkem. Pak asi kolem půl roku se spaní obrátilo, tak jak mělo, přes den vzhůru až tedy kdy po obědě spal a odpoledne.
Když mu bylo 8,5 měsíce, tak se začal plazit a přítel se známým hned na to, že se plazí, jak Němci do krytu. Ale asi největší radost z toho měl malý syn že se konečně doplazí ke svý oblíbený hračce (hrací kostce), hračkám a mohl mě mít furt poblíž. A takhle se stále plazil asi do necelého 10. měsíce, kdy jsem si už myslela, že přeskočí plazení po čtyřech, jelikož se už kolem 9. měsíce začal přitahovat a chtěl stát, že lézt nebude, ale když bylo synovi 10 měsíců a najednou se ocitnul na kolínkách a na čtyřech a já na něj: Je, ty jsi miláčku na čtyřech? Ty jsi můj šikula. A tak to zkoušel po kouskách, jestli ho to jeho tělíčko asi unese a když zjistil že ano, tak takhle začal lézt po čtyřech, střídal to. Chvíli se ještě plazil, chvíli chodil po čtyřech, ale pak si asi řekl: Mami, aby si měla víc pohybu, začnu po čtyřech chodit, protože je to rychlejší a pak lítal všude jak ďas.
Hlavně teď rád přileze k šuplíku a vše vytahá, samozřejmě syn z toho má obrovskou radost, že něco udělal anebo, že je u mě rychle a hezky se ke mně přitáhne, abych věděla, že chce do náruče a pochovat.

Okolo 10. měsíce k tomu ještě i začal sedět, tak jsem hezky zavzpomínala, když byl ještě miminko a jen ležel a teď už leze sedí, že ten čas hrozně rychle utekl…
Aby toho pak nebylo málo.

V 11. měsíci už samostatně začal stát, hned si na to začal tleskat, že to zvládnul a já se k němu přidala a tleskala mu též a dostal za to ode mě pusinky, že je to šikovný kluk a pochválila ho za to a v ten moment jsme si všichni řekli a průšvih vše musí z jeho dosahu jinak vše půjde buď na zem a nebo do pusinky. Syn rád vše dává do pusy a nejlépe ještě kousat. A rád kouše ještě mě do prstu.
Od 11. měsíce zkoušíme po chrupíku dávat na nočník a zatím se daří, ale jen po spánku, kdy se opravdu vyčůrá a neutíká mi z nočníku, jako když to zkouším přes den, to mi velmi rychle z něj uteče.

Pak přišel den, kdy má oslavit svoje první narozeniny.
1. rok byl pro syna asi nejhezčí den v životě, když viděl girlandu, kde měl asi 200 balónků a další zavěšený balónky po místnosti a asi 50 balónků napuštěný heliem. Ty se mu líbily asi nejvíc, že za to mohl tahat a balónek mu létal nahoru. Až se mu z toho všeho nechtělo po obědě spát, ale nakonec usnul. Povídala jsem mu, že musí spinkat, že je to jeho oslava, a že na to musí být vyspinkaný, když dorazily hosté začali jsme dortem, aby syn sfouknul svíčku, samozřejmě se snažil, ale šlo mu to těžce, tak jsem mu s dcerou pomohla svíčku sfouknut, aby mohl ochutnat svůj dort, do kterého se ještě než byla zapálená svíčka už pustil a dort obíral. Samozřejmě čokoládky a krém, ten mu nejvíce chutnal.
Přišla doba rozbalení dárků, kde se toho vzorně ujal a všechny papíry trhal, aby viděl, co to je. Asi největší radost měl z uklízecího setu, protože mi hrozně rád pomáhá s úklidem a vařením. Samozřejmě i z ostatních dárků.
Od té doby, co má uklízecí set leze a zametá.

S dcerou jsme synovi upekli dort ve tvaru Krtka. Miluje hrozně moc Krtečka a dívá se na něj a vždy se u něj usmívá. Proto jsme vymysleli tento dort.
A teď náš miláček od 2. 7. 2021 udělal tu nejkrásnější věc, poprvé udělal svoje první krůčky. Samozřejmě hned jsme je museli natočit, aby jsme měli vzpomínky. A jsem na něj nesmírně pyšná a šťastná za to, že je tak úžasný a šikovný chlapeček. Jak by řekla moje známá, požehnaný miminko.
A denně krůčky stále trénuje a myslím si, že na dovolené, kterou budeme mít za tři týdny, bude už chodit. Synova to bude druhá dovolená, kterou už s námi bude trávit.

Když synovi byly dva měsíce, jeli jsme na jeho první dovolenou na Slapy karavanem. Ze začátku jsem z toho měla strach, jak bude reagovat. Bude jinde, kde to nezná, i kvůli spánku, že neusne, když nemá svojí postýlku. Ale syn mě mile překvapil hned první noc, spinkal skoro celou noc, až sem z toho byla paf, že takhle spinká a venku v kočárku nebo na dece pozoroval stromy, koukal na nebe jako by tím směrem. Byl to takový tichý pozorovatel, byl to malý Benjamínek všech, kteří na kempu byli, jelikož v tu dobu tam byl nejmladší a nejmenší, po celý pobyt byl úžasný miminko, který jen koukalo a buď spinkal a nebo chtěl prso. Což mu vydrželo do dnes, kdy se stále sápe na prso, kdekoliv a kdykoliv chce na prso a chce cucat a je mu jedno kde je.

Nejvíce na synovi miluji jeho touhu vše poznávat, zkoušet nový věci a to, když sám papá a snaží se, aby mu nic mimo talíř nespadlo. Nebo když nás sám chce nakrmit nebo dávat pití. Občas, když papá, tak si hraje na pejska, ale to asi dělá spousta miminek. Na vše, co malého zajímá, ukazuje. Je to takový zvídavý a upovídaný chlapeček, asi po mamince? Je prostě jedním slovem pro mě dokonalý a já jsem nejšťastnější maminka a jsem ráda, že ho mám. Jsme jedna velká rodina. Miluji ho takový, jaký je. Jako i svoje další děti.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
4305
19.7.21 00:53

Vyděsilo mě, že chodíš na potrat, když tě tam partner pošle. To nejde říct, že na potrat prostě nepůjdeš? Konec deníčku jsem jen pročetla, popis pokroků je spíš vhodný někam do šuplíku. Hodně zdraví. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
12667
19.7.21 01:01

Ty jsi z toho svýho příteli dost na větvi, co? Jako nic tak smutného jsem už dlouho nečetla.

  • Zmínit
  • Nahlásit
24173
19.7.21 07:13

Boha jeho, já jsem myslela, že to zas píše Darja, mohly by si podat ruce

  • Zmínit
  • Nahlásit
18142
19.7.21 07:54

Tohle je - víc než co jiného - velmi smutný popis situace schovaný za chumláčky nadšení z dítěte. Aneb není nad partnera, kterého vychválím do nebe za to, že mě neposlal (tentokrát) na potrat a dokonce vybral dítěti jméno! Máš velmi zkreslené představy o tom, jak má vypadat partnerství, snad na to jednou nedojedeš. Geny tvého přítele bych svému dítěti tedy opravdu nepřála.

  • Zmínit
  • Nahlásit
750
19.7.21 08:17

Tak to je hrozné.. Uf, tady fakt není k čemu gratulovat, zdravé mimi se sice narodilo, ale už teď je mi ho líto. Smutné čtení.. No jaký si to udeláš..

  • Zmínit
  • Nahlásit
4117
19.7.21 08:22

Dekujeme, ze jsi nam sdelila, ze mas doma deb*la.

  • Zmínit
  • Nahlásit
12667
19.7.21 09:19

@stinga To je na ni dlouhý. Darja píše stručně a jasně.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
19.7.21 10:26

Konstrukce trochu ustoupily, ale už to bylo pravidelné každých 5 minut. Do porodnice jsme dorazily v 5:45. - No, ještě, že tak. Neustupující konstrukce jsou potvory.;)

Příspěvek upraven 19.07.21 v 10:32

  • Nahlásit
6023
19.7.21 10:58

Zaprve gratuluji k chlapeckovi :kytka:. Za druhé jsem se musela zamyslet, jak by se zachoval můj chlap. S jistotou vím, že by nadšený hned nebyl, ale ví, že k otěhotnění jsou třeba dva. Jenže nikdy by mě na potrat neposlal, spíš by pak šel na vasektomii, abychom zabránili dalšímu těhotenství :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
9587
19.7.21 11:50

No nevím, neumím si představit, že bych někoho, kdo mě z vlastní pohodlnosti pošle na potrat, bych 1) poslechla, 2) nazývala dále přítelem a byla schopna s ním žít, spát a udělat si další dítě, o kterým bych doufala, že ho zase nebude chtít dát pryč. Celé mi to přijde hrozně přitažené za vlasy, nebo mi jen nesedí ten styl, jakým je to psané - jak už tu někdo zmínil, připomíná mi to deníčky jisté uživatelky, akorát že tam krém z dortu olizoval jeji manžel, tady syn :mrgreen: Takové zvláštní ale hlavně že je malý v pořádku a dělá radost!

  • Zmínit
  • Nahlásit
9587
19.7.21 11:51

@Kaileee to se ti skoro i rýmuje :lol: :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
12667
19.7.21 14:21

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, „jednoho dne se přítel chtěl milovat“.
To „jednoho dne“ mi přijde strašně vtipný.

  • Zmínit
  • Nahlásit
344
19.7.21 14:55

Jako dobrý, ale nadpis bych trochu pozměnila.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1792
19.7.21 14:56

Je mi z toho smutno:(

  • Zmínit
  • Nahlásit
1938
19.7.21 15:39

„10. týden: Nic neříká, jsem zticha, ale ještě se úplně neraduji, říkám si ještě je čas, aby mě poslal na interrupci, jenže se nic neděje, trochu úleva.“ - to je děsivý 8o

  • Zmínit
  • Nahlásit
12667
19.7.21 15:46

@Mutlice To je, co? To je jak z deníku nějaké subinky.

  • Zmínit
  • Nahlásit
8650
19.7.21 20:06

@Kaileee

Jakej šel, takovou našel. Nemají si absolutně co vyčítat :roll:

  • Zmínit
  • Nahlásit
19.7.21 21:36

Tvl co to je :lol: :lol: :lol:

  • Zmínit
  • Nahlásit
17814
19.7.21 23:31

Po přečtení první části jsem další čtení vzdala..být vděčná, že mě neposlal na potrat je pro mě trochu silnější káva :roll:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1748
20.7.21 00:05

To teda bylo počteníčko 😖

  • Zmínit
  • Nahlásit
1355
20.7.21 13:41

Promiň, ale je to hrozný deníček. Ani jsem to nedocetla..

  • Zmínit
  • Nahlásit
332
20.7.21 14:52

*Byla jsem moc šťastná, páč jsem miminko ještě aspoň jedno chtěla, ale… V ten moment jsem i dostala strach, co na to partner, jelikož on předtím miminko nechtěl, protože před třemi lety mě poslal na interrupci.
Myšlenky se mi v hlavě vařily, nevím… říct mu to a nebo tajit až do 12. týdne…?

8o 8o 8o :zed:
  • Zmínit
  • Nahlásit
32496
20.7.21 14:57

Jsem ráda, že všechno dobře dopadlo a jste v pořádku… :kytka:

Ale osobně bych toto neuveřejnovala, z důvodu, aby si to jednou nepřečetlo to dítě.

Že stačilo pár slov od „tatínka“ a bylo by vycucnuté sondou z dělohy.

A ta virtuální stopa tady bude napořád…

  • Zmínit
  • Nahlásit
12667
20.7.21 16:21

@free333 Však jeho bratra nebo sestru ten smutný osud neminul.

  • Zmínit
  • Nahlásit
6357
20.7.21 16:58

Zvláštní deníček, jako kdyby to psala duševně nedospelá osoba.

  • Zmínit
  • Nahlásit
4797
20.7.21 18:30

Partner by ti mohl dát pro příště aspoň nějaký návod k tomu, jak máš poznat, které z jeho dětí můžeš nechat žít a které máš hned nechat spláchnout do biologického odpadu. Ať ho tím, chudáka, nemusíš furt otravovat. Pokud to tedy nezáleží na tom, jak se páneček zrovna vyspinká, což tak skoro vypadá.

Příspěvek upraven 20.07.21 v 18:31

  • Zmínit
  • Nahlásit
12667
20.7.21 20:53

@Alušáček Tak ono to asi zase není tak ojedinělé. Diskuzi na téma „partner chce, abych šla na potrat“ je tu dost.
Já tohle nepochopím prostě. A ani to, jak některé ženy visí na svých chlapech. :nevim:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1315
20.7.21 20:58

Já zase nechápu dělání si děti bez vědomí partnera, tajit to a pak doufat co na to chlap. Na dítěti se musí shodnout oba rodiče a u vás to nějak nevychází :nevim:

  • Zmínit
  • Nahlásit
24173
20.7.21 21:40

@Alušáček tak co by člověk neudělal pro možnost vyhrát balík plen, že ano

  • Zmínit
  • Nahlásit
1938
21.7.21 11:26

@thalasan Dělání dětí bez vědomí partnera (jak píšeš) je jaksi technicky nemožné. Samozřejmě až na jeden případ. A to jsou ženské, které jsou posedlé potomkem natolik (nebo si ho chtějí nějak uvázat), že tvrdí chlapovi, že zobou antikoncepci, a ten si pak v dobré víře nedává bacha. To taky beru jako šílený podraz. Ale co my víme, jak to je v tomhle případě? :nevim: Jinak, že by si chlap nebyl vědom, že pokud jedou „naostro“, že může dojít k početí, to asi nééééé, to by musel být intelektem daleko daleko za hranicí debility.

  • Zmínit
  • Nahlásit
99
21.7.21 12:33

Hm. A co kdyz pritel za par let rekne, ze mu dite leze na nervy? Pujdes ho nacpat do babyboxu, jen abys chlapovi vyhovela? Takhle to prece nema fungovat, radovat se, ze pritel byl tentokrat tak shovivavy a neposlal te podruhe na potrat… no teda…
Samozrejme ti preju vse dobre, ale k vyberu partnera ti bohuzel pogratulovat nemuzu. Je mi z toho smutno.

  • Zmínit
  • Nahlásit
2671
21.7.21 12:51

Mě to přijde jak sloh od 13 letý holky. Takhle snad nemůže uvažovat dospělá osoba a máma od starších dětí. Nevěřím tomu.

  • Zmínit
  • Nahlásit
3330
21.7.21 13:01

Denicek se mi nelíbí ani jsem nedocetla, zajímalo me jen jestli te vazne chlap posila na potrat a ty jdeš…absurdní…

  • Zmínit
  • Nahlásit
12667
21.7.21 14:12

@Mutlice Vždyť to je za hranicí debility a blíží se to až k hranici imbecility. Jak psala @Šmoulice „jakej šel, takovou potkal.“

  • Zmínit
  • Nahlásit
1938
21.7.21 14:24

@eva valoi ale, ze se z nechraneneho sexu muze pocit, to asi oba vedeli (bez, ohledu na uroven intelektu), coz je to, co jsem tim chtela rict. V jednom prispevku totiz zaznelo, ze je blby, kdyz si zenska udela dite bez vedomi chlapa. To dost dobre nejde, ze 8)

  • Zmínit
  • Nahlásit
8074
21.7.21 18:35

„Já jsem nejšťastnější máma úžasnýho syna svých dětí“ :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
32616
21.7.21 19:56

Doufám, že „tatínek“ už podstoupil vasektomii.

  • Zmínit
  • Nahlásit
20
21.7.21 20:58

Ženy, už jsou tři dny po uveřejnění deníku a ještě pořád píšete nepříjemné příspěvky. Kolik z nich je doopravdy motivovaných snahou pisatelce deníku poukázat, že i její potřeby a přání jsou důležité a že nemusí jít na potrat, když partner chce a ani v budoucnu se mu ve všem přizpůsobovat? Kolik z nich je o sdílení nadšení, že téměř my všechny matky máme stavy, kdy o svých dětech básníme celé desítky minut, protože všechny naše děti jsou tak úžasné. A že básníme někdy až tolik, že i naši partneři a kamarádky vypínají a už neposlouchají? A kolik z těch Vaších příspěvků jsou psané spíš záměrem opět si na někom zgustnout, vyvršit se, ponížit? Jak by jste Vy zvládali tři dny takovéhoto neustálého ponižování? Myslíte si, že si pisatelka zaslouží všechny Vaše urážky? Čím si je zasloužila? Že jste až tolik toho zas nenapsali? Jak by v této situaci bylo Vám samotným?

A administrátorky emimina, přijde Vám v pořádku dávat deníkům takové nadpisy? Ne jen tomuto deníku, ale už pěkné hrstce. Ano, jde Vám o co největší čtivost, tomu rozumím. Ale pisatelek deníků, díky kterým tu čtivost máte, si nevážíte? Nadpisem jasně podporujete vyznění jednotlivých deníků. A podporujete tuto smršť kritiky, kterou to spustí. Nemůžu se zbavit dojmu, že si dáváte sakra záležet, aby nadpisy některých deníků byli co nejvíce zesměšňující. A přitom aby jste v tom byli „nevinně“ - vždyť jste jenom vypíchli „podstatu“.
Je mi to líto. Vytvořili jste z jedné strany úžasnou platformu, kde ženy mohou sdílet své příběhy a myšlenky. Nejspíš ne Vy konkrétně ale Vaše předchůdkyně. Z druhé strany teď vytváříte platformu, kde přímo podporujete zesměšňování některých pisatelek. To prostě není v pořádku.

Možná je to o mně? Jsem příliš přecitlivělá a pro všechny ostatní je toto v pohodě? Asi mi je to jedno. Prostě nesnesu, když skupina ubližuje jednotlivci. Nesnesu, když někdo, kdo má v rukou moc (dát nadpis je velká moc), nepřímo vyvolá ubližování. Možná mám posunuté uvažování, co je ubližování? Možná je vážně nadpis i komentáře pod deníkem naprosto v pořádku, pisatelka ráda na tuto stránku zavítá, ráda si to všechno čte a cítí se příjemně a cítí podporu - to, proč deník asi napsala? A Vám všem je v tom taky příjemně, prostě takové příjemné odreagování od dětí, které jen já teď všem kazím a neprávem vyvolávám výčitky?

  • Zmínit
  • Nahlásit
14685
21.7.21 22:13

Dobrý den.

A administrátorky emimina, přijde Vám v pořádku dávat deníkům takové nadpisy? Ne jen tomuto deníku, ale už pěkné hrstce. Ano, jde Vám o co největší čtivost, tomu rozumím. Ale pisatelek deníků, díky kterým tu čtivost máte, si nevážíte? Nadpisem jasně podporujete vyznění jednotlivých deníků. A podporujete tuto smršť kritiky, kterou to spustí. Nemůžu se zbavit dojmu, že si dáváte sakra záležet, aby nadpisy některých deníků byli co nejvíce zesměšňující. A přitom aby jste v tom byli „nevinně“ - vždyť jste jenom vypíchli „podstatu“.
Je mi to líto. Vytvořili jste z jedné strany úžasnou platformu, kde ženy mohou sdílet své příběhy a myšlenky. Nejspíš ne Vy konkrétně ale Vaše předchůdkyně. Z druhé strany teď vytváříte platformu, kde přímo podporujete zesměšňování některých pisatelek. To prostě není v pořádku.

@Bramborova, na tohle musím reagovat… Deníčky mám na starost já. Snažím se do nich minimálně zasahovat, upravuji pouze vyložené chyby (někdy také přehlédnu… to musím přiznat), jde mi o co největší autenticitu deníčků :think:
Nadpis někdy pozměním, někdy ne. Měním ho zejména v případech, kdy ten původní, od pisatelky opravdu nic nenapovídá o tom, o čem deníček nakonec je - nepředesílá jeho obsah… :think:
Rozhodně bych se ráda důrazně ohradila, že se snažím jakkoliv zesměšnit pisatelky, ať již nadpisem, nebo jinak :nevim: To určitě není můj záměr, to vás mohu ubezpečit.
Přiznávám, že se snažím volit takový nadpis, aby jste si deníček přečetli - ale ne nijak tendenčně nebo snad urážlivě…! :nevim: Spíš mi jde o to, aby text nezapadl, byl čten. Ani pisatelce by se asi nelíbilo, kdyby si její deníček nikdo nepřečetl :nevim:
Navíc, kdykoliv by mi autor/ka napsala/a, že se jí/mu nadpis nelíbí, změním ho na původní (také se to již stalo… stejně jako případ, kdy se nadpis zdál hrozný několika uživatelkám, ale pisatelka mi za něj tleskala… :nevim: ).

Hezké letní dny přeji :mavam:…a nemyslete si, prosím, více, že tu chci někoho zesměšňovat :,(

Petra

  • Zmínit
  • Nahlásit
12667
22.7.21 00:09

@Bramborova Když to říká Bramborová… :lol:
Jinak Bramborová, ta pisatelka podle stylu psaní si nejspíš vůbec neuvědomuje, že je něco špatně…
Třeba se trochu vzpamatuje a třeba taky ne.

  • Zmínit
  • Nahlásit
20
22.7.21 00:32

Věta “ jsem tak šťastná, že mě přítel neposlal na potrat” hned v nadpisu mi přijde zesměšňující a posouvající text deníku jedním směrem. I když třeba vystihuje názor pisatelky, není to určitě nic, co by chtěla sdělovat hned v první větě a co by chtěla zdůraznit proti jiným svým důležitým větám. Nadpis “ Vypadám mladě, ale zažila jsem toho hodně”, podobně. Našla bych dalších pár.
Těší mě, že jste odpověděla a po odpovědi Vám věřím, že to neděláte vědomě. Každopádně si nejsem jistá, jestli je pro pisatelku lepší mít o 100-200 přečtení deníku méně, nebo dostat takovou dardu. Každý jeden příspěvek pod deníkem sám o sobě jde ustát, a není tak strašný, společně je to síla.
Komentáře pod deníky si čtu jen pár měsíců, ale už umím odhadnout, které si to slíznou. Vy nejspíš taky. Nadpis je velmi důležitý. Prosím, myslete na to příště a nedávejte do něho nejvýbušnější větu celého textu. Nadpisem ovlivňujete, co se v diskuzi bude dít. A ve Vašem zájmu je taky, aby pisatelky nedostávali až takovou sodu - pokud chcete, aby napsali i příště něco doopravdy osobního a čtivého - a aby to další uživatelky neodradilo od uveřejnění svých hluboce osobních a čtivých příběhů.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5540
22.7.21 06:40

Nedočetla jsem, nedá se to číst.

  • Zmínit
  • Nahlásit
4305
22.7.21 10:45

@Bramborova Ja chapu, co svymi prispevky chces rict. Ale ty si myslis, ze kdyby tenhle denicek mel jiny nadpis, treba Cesta k memu vysnenemu miminku, byly by komentare jine?? Mam pocit, ze si „na vidle“ nabihaji samy autorky denicku, nekdo holt neumi odhadnout nejakou miru a ma zrejme pokroucene vnimani sveta a obvykle to neni uplne Einstein, tak si to proste slizne. Treba ho to probere a pouci, treba sem nebude chodit, treba muze zmenit prezdivku. Lide kolem jsou ti stejni lide, co tady, jen tam venku si vetsina lidi jen mysli a tady se to napise. Kdo to nedava, nemusi sem chodit, jine to tu asi nebude.

  • Zmínit
  • Nahlásit
21391
22.7.21 14:36

@Bramborova tím nám chceš říct, že pokud by název deníčku byl jiný, tak by komentáře vypadaly jinak, jo? Takže zakladatelka za nic nemůže, její přístup k plození dětí a jejich následné selekci je taky v pohodě, za všechno může admin a nadpis… tak to jo…

  • Zmínit
  • Nahlásit
15274
22.7.21 16:43

Ten nadpis je darda, ale proti deníčku skoro zlatý… Snad si to syn nikdy nepřečte..

  • Zmínit
  • Nahlásit
1593
22.7.21 16:54

@Bramborova Cetla jsi ten denicek? Po kratinkem uvodu sama pisatelka skoro celou polovinu denicku venovala svemu strachu z pritele a tomu, jak je stastna, ze ji dovolil! dite si nechat. Tak asi tak.

  • Zmínit
  • Nahlásit
13165
22.7.21 18:18

@stinga Darja už tu dlouho nebyla.
Někdy mám pocit, že některé píší deníčky kvůli výhrám.

  • Zmínit
  • Nahlásit
13165
22.7.21 18:22

@stinga Jako Darja. Ale ta tu dostala kapky, tak už asi nenapíše.

  • Zmínit
  • Nahlásit
20
22.7.21 19:12

Naštěstí se tady ještě nepíšou nehezké komentáře pod deníky popisující trauma, jako je třeba potrat nebo úmrtí dítěte. Jinak se píšou téměř pod každý deník. Takže si nedělám iluze, že by to bylo úplně jiné.
Ale zároveň jsem přesvědčená, že částečně ano. V celém deníku autorky není žádná věta, která by byla tak nadupaná emocemi, jako ta v nadpisu. Tak pobuřující. A tak určující, na co se při čtení zaměřujeme.
Ten deník je o lásce matky k nejmladšímu dítěti, které nebylo plánované, o to víc si matka mateřství užívá. Ten deník byl radostný. A přeji dítěti, ať si ho jednou pročte, dozví se, že sice nebylo hned od všech členů rodiny chtěné, ale zato jako miminko neskutečně milované - a z této lásky bude moct těžit celý život.

Ženu hodnou zavržení nebo naopak ženu, které se musí vnutit jiný pohled na jejího partnera a zachránit jí od něho, tu vytvořili až komentáře. Před nimi byla štastná máma, u které se skupina navzájem neznámých žen shodla a povzbudila v tom, že tato máma si zaslouží opovržení a symbolické ukamenování. A teď ještě i tvrzení, že sama ta pisatelka deníku si za to může. Protože je jaká je - doplňte si samé, co Vás v hlavě napadá a jaké důvody si podle Vás kolektivní zostuzení a kolektivní agresi zaslouží.

Administrátorky emimina mají malou moc řídit úplně neznámou skupinu žen, ale nějakou předce jen mají. Třeba tu, volit názvy deníků co nejcitlivěji. Tak, aby podpořili přečtení těch deníků, ale zároveň aby byli přívětivé k pisatelkám. Stojím si za tím, že když i nevědomě dají do nadpisu větu, která nás všechny pobouří, mohou za reakce pod deníkem. I když se to stalo z jejich strany nevědomě.
A naopak. Věřím tomu, když se jim malými krůčky podaří udělat z tohoto místa přívětivé prostředí, nebudou muset vypisovat soutěže. Všechny sem své strasti a radosti budeme psát rádi, bez obavy z lynčování.

Z jedné strany nejsem idealistka. Vedla jsem skupiny a hodně častokrát jsem zažila kolektivní agresi na jednotlivce a vím, jak těžké bylo to zvrátit. Vždy byl pro skupinu důvod proč. Třeba jim slečna potají snědla jogurt. Nebo jiná paní klevetila. Nebo se jiný pán choval, že je něco nad ně. To pro lidi bylo dostatečnou omluvou pro ohromnou kolektivní agresi, kterou si pak k dotyčnému dovolili.
Tak trochu to známe všichni. Děje se to v rodinách, kde černou ovcí, která slízne většinu napětí, je sedmileté dítě, protože je moc divoké. Nebo tatínek, protože málo uklízí nebo před 20 lety podvedl maminku.
Děje se to ve školách, kde děti taky mají “důvod” někoho šikanovat - třeba proto, že dané dítě vidí jako nešikovné, hloupé, nebo je dráždí jeho uzavřenost. Děje se to na úrovni společnosti, kde si vybíráme skupiny lidí, na které “máme právo nadávat, protože jsou tak hrozné”.
Děje se to téměř všude v anonymním prostředí, kde máme ještě o něco menší potřebu dělat ze sebe hodného člověka.

To důležité ale - děje se to v nezdravých skupinách, nezdravých rodinách, v nezdravých společnostech a v nezdravých anonymních komunitách, jako je tato. Vždy je navíc přítomno přesvědčení, že dotyčná oběť si agresi zaslouží a že jsme v právu s ní tak jednat. A taky je vždy přítomno to, že když jedna oběť zmizí, skupina se velmi lehce přesune na druhý objekt. A pak na další a další. Sama skupina se pak stává příliš křehkou a rozpadající se a je potřeba jí silou lepit - třeba soutěžemi.
A ještě něco mají dané situace společné - ti, co mají nějakou moc nad skupinou, jsou k bolesti obětí neteční. Nevnímají to jako svůj úkol, bolesti lidí, na místě které spravují, předcházet. Typicky třeba se ví, že u některých učitelek - učitelů děti šikanují jiné děti celkem pravidelně v průběhu času, více, než jinde.
Když se to dělo v “mých” skupinách, dostávala jsem pro sebe zprávu, že jsem svou roli “vedoucí” skupiny v poslední době nedělala nejlépe a že se mám na podporu skupiny i jednotlivých členů co nejvíce zaměřit.

Nedělám si o nás lidech iluze. Jsem si naprosto jista, že i teď jsme schopni pod silným vedením jednat stejně, jako Němci za druhé světové války. I z nás se velmi lehce stanou vrahové, podílející se na vyvraždění milionů lidí, ještě s vírou, že daní lidi si to zasloužili.
Ale já tomu prostě nezvládám přihlížet. A vlastně mám štěstí, že alespoň zatím žiju v době, kdy se jenom hádám s lidmi kvůli jiným lidem.
A že kvůli mě nehrozí odstřel celé mé rodiny, protože pomáhám “podlidem”, tak, jak to našim předkům hrozilo.
A doufám, že alespoň pár lidí naočkuji citlivostí k tomu, aby viděli, co jsme jako skupina schopní udělat. A aby se na tom přestali podílet, jakkoliv lákavé to je (společný zákrok proti někomu nám dává iluzi spolupatřičnosti a toho, že skupina - společnost - funguje správně).

  • Zmínit
  • Nahlásit
24173
22.7.21 19:46

@Bramborova přeorientuj se na Modrého koníka, tam se ti bude líbit, i když už se tam prý taky tak nemaže med kolem huby jako dřív

  • Zmínit
  • Nahlásit