Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím

Můj syn už je v šesté třídě a musím říct, že je opravdu šikovný. Má hromadu kamarádů, jednoho nejlepšího a k tomu celkem obstojné známky. Musím uznat, že čas, kdy jsem nad ním seděla a nutila ho, aby pochopil látku, jsou tytam. Celkem brzy jsem totiž pochopila, že s tímhle na to nevyzraju a že si svůj život musí budovat sám.

Dřív jsem se dokázala rozčílit kvůli dvojce. Měla jsem pocit, že když na něj nebudu tlačit, poleví. Že si zvykne na to, že nemusí být nejlepší, a jednou toho bude litovat. Pamatuji si třeba jednu čtyřku z matematiky. Kdysi bych okamžitě začala zjišťovat, co se stalo, kolik měl bodů, kdo měl jedničku a proč se na to neučil. Tentokrát jsem se jen zeptala, jestli ho to mrzí. Řekl, že trochu, ale že tomu prostě nerozuměl. A tím to pro mě skončilo. Ne proto, že by mi na jeho výsledcích přestalo záležet, ale protože jsem si uvědomila, že jedna čtyřka z něj opravdu neudělá horšího člověka.

Pořád samozřejmě chci, aby se ve škole snažil. Nechci z něj dělat dítě, kterému je všechno jedno. Ale už nepotřebuji, aby měl samé jedničky kvůli sobě. Občas se přistihnu, že mám zase chuť do něčeho mluvit. Aby se víc učil, aby si lépe rozvrhl čas, aby se připravil dopředu. Ale neudělám to. Myslím, že jsem si dlouho pletla podporu s kontrolou.

Dnes vidím, že si jede svou vlastní cestou a jde mu to dobře. Já ho sice pořád sleduju, ale do ničeho už nezasahuju. Jsem jen pevným bodem, kam se může obrátit, když půjde do tuhého a to je myslím otázka i vzájemné důvěry.