Chtěla jsem mít klidný večer, místo toho jsem do půlnoci šila kostým do školy

Po večeři mi dítě mezi řečí oznámilo, že zítra musí mít ve škole kostým. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Děti mají ve škole pořád něco. Barevný den, pyžamový den, den bez aktovek, den šílených účesů a nejrůznější další akce, o kterých se rodič dozvídá zásadně ve chvíli, kdy už není čas je řešit. Tentokrát šlo o pohádkový kostým. A samozřejmě ho potřebovalo ráno.

V tu chvíli jsem se přestala těšit na čaj. Začala jsem procházet skříně a přemýšlet, co by se z našeho domácího vybavení dalo vydávat za pohádkovou postavu. Princezna nepřipadala v úvahu, protože nemáme žádné šaty, které by se daly za princeznovské vydávat bez značného množství fantazie. Čarodějnice byla příliš očekávaná. Zvířátko by možná prošlo, ale chyběly nám uši. A jakmile jsem si představila, že ve 22 hodin začnu vyrábět uši z kartonu, došlo mi, že jsem se právě dostala přesně tam, kam jsem se večer dostat nechtěla.

Nakonec jsme našli starý plášť, černé oblečení a nějakou korunu z loňské oslavy. K tomu jsem přidala šperk, který už několik let nikdo nenosí, a prohlásila, že máme královnu. Dítě ale mělo jinou představu. Královna prý být nechce. Chtělo být vílou. Samozřejmě. Víla potřebuje křídla. Křídla doma nemáme.

Nakonec jsem stála v kuchyni, na stole rozložený karton a nůžky. Tohle byl přesně ten večer, kdy jsem chtěla mít klid. Místo toho jsem vyráběla křídla. Nakonec se podařilo vytvořit něco, co vzdáleně připomínalo motýlí křídla. Byla křivá, jedna strana byla trochu větší než druhá a lepidlo drželo hlavně díky tomu, že jsem ho použila opravdu hodně. Dítě bylo ráno nadšené a já totálně grogy.

Ráno jsme se vydaly do školy. Křídla přežila cestu autem, což jsem považovala za malý technický zázrak. U vchodu už pobíhaly děti v kostýmech. Některé měly krásné šaty, jiné masky a několik z nich evidentně dorazilo v něčem, co stálo víc než moje zimní bunda. Moje dítě stálo vedle mě s kartonovými křídly připevněnými na zádech a bylo naštěstí šťastné.

V tu chvíli mi došlo, že jsem zase jednou řešila úplně jinou věc, než bylo potřeba. Já jsem se snažila vytvořit dokonalý kostým. Dítě chtělo jen něco, v čem bude moci být vílou. Musel ajsem se tomu zasmát. Vždyť to mi přeci mělo dojít už dávno.
Večer jsem si pak konečně udělala svůj čaj, sedla si na gauč a říkala si, že jsem to vlastně zvládla.