Chtěla jsem si přivydělat pronájmem pokoje. Spolubydlící si spletl byt s hotelem

Ozval se mi Petr. Byl přibližně v mém věku, pracoval z domova a na první schůzce působil úplně normálně. Byl slušný, klidný a dokonce sám říkal, že má rád pořádek a soukromí. Přesně to jsem chtěla slyšet.

Domluvili jsme se na nájmu, energiích a několika jednoduchých pravidlech. Každý svůj pokoj, společná kuchyň a koupelna, úklid společných prostor napůl. Žádné večírky, žádné návštěvy přes noc bez domluvy.

První týden bylo všechno v pořádku. Pak jsem začala mít pocit, že mi mizí věci.

Nejdřív jsem si toho skoro nevšimla. Došla mi minerálka, kterou jsem kupovala do zásoby. Pak několik jogurtů. Potom balíček šunky, který jsem měla připravený na večeři. Říkala jsem si, že jsem asi zapomněla, co jsem snědla.

Jednoho večera jsem si koupila láhev vína, dala ji do lednice a těšila se, že si ji otevřu o víkendu. V sobotu byla pryč.

Zeptala jsem se Petra, jestli o ní něco neví.

Podíval se na mě úplně vážně a řekl, že si myslel, že byla společná. To mě zarazilo. Tak jsem mu vysvětlila, že společná je lednice, ne její obsah.

Usmál se a slíbil, že si dá příště pozor.

Jenže tím to neskončilo.

Začaly mizet moje prací kapsle, tablety do myčky, čisticí prostředky a dokonce i moje dražší tělové mléko. Jednou jsem přišla do koupelny a zjistila, že můj šampon je skoro prázdný. Petr tvrdil, že si ho vzal jen jednou, protože svůj zapomněl koupit.

Pak přišla poslední kapka.

V neděli ráno jsem vstala a zjistila, že mi někdo snědl polovinu narozeninového dortu, který jsem měla schovaný v lednici. Nebyl určený pro žádnou návštěvu. Byl můj.

Petr seděl u stolu a v klidu snídal.

Zeptala jsem se ho, jestli si uvědomuje, že mi bere věci bez dovolení.

Tentokrát se neurazil. Naopak mi začal vysvětlovat, že podle něj zbytečně řeším maličkosti. Prý když spolu lidé žijí v jednom bytě, měli by si umět vyjít vstříc.

Řekla jsem mu, že vyjít někomu vstříc znamená nabídnout mu kus dortu. Ne sníst ho potají a potom vysvětlovat, že jsme komunita.

Od té chvíle jsem začala mít na některé věci vlastní poličku a potraviny jsem si schovávala ve svém pokoji.

Nikdy by mě nenapadlo, že ve vlastním bytě budu zamykat sušenky.

Nakonec jsem mu řekla, že naše představa o spolubydlení se očividně trochu liší a že bude lepší, když si najde něco jiného.

Byl překvapený. Prý nechápe, proč dělám takový problém kvůli pár věcem.

Já zase nechápu, jak někdo dokáže sníst cizí narozeninový dort a ještě se divit, že to druhému vadí.

Pokoj už je zase prázdný.

A já si vážně říkám, že příště raději zaplatím o pár tisíc víc.

Protože mít doma člověka, který vám spočítá každý metr čtvereční, ale váš šampon považuje za veřejný majetek, je docela drahá zkušenost.