Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli

Navíc jsme věděli svoje. Děti by první týdny nadšeně krmily, hrály si a pomáhaly. Po čase by většina péče zůstala na nás.

Tchyně ale jejich přání znala a občas utrousila, že je škoda, že děti žádné zvíře nemají. Několikrát jsme jí vysvětlovali, proč ho zatím nechceme.
Pak měly děti narozeniny.

Tchyně přijela s velkou krabicí a tvářila se tajemně. Děti kolem ní okamžitě začaly poskakovat a tipovaly, co v ní je. Když sundala víko, vykoukla na nás malá klec s andulkou.

Děti začaly radostí křičet. Hned vymýšlely jméno, řešily, kam klec postavíme, a překřikovaly se, kdo jí ráno nasype zrní.

Já jsem se v tu chvíli zmohla jen na: „To jste opravdu nemuseli.“

Tchyně se usmála a řekla, že přece nemůžeme dětem pořád všechno zakazovat.
První dny byly přesně takové, jaké jsme čekali. Děti byly z andulky nadšené. Jenže postupně nadšení opadlo a začala každodenní péče. Vyměnit vodu, doplnit krmení, uklidit klec, zamést peří a nepořádek kolem.

Po týdnu se mě manžel zeptal: „A kdo to bude vlastně dělat?“ A odpověď jsme oba znali.
Zavolala jsem tchyni a řekla jí, že jsme jí za dárek vděční, ale že jsme zvíře opravdu nechtěli a nemůžeme si ho nechat. Čekala jsem, že ji to možná zamrzí.

Místo toho mi řekla: „Ale děti ho přece milují.“

To jsem jí nemohla úplně vyvrátit. Jenže děti nebyly ty, kdo každé ráno měnil vodu a večer uklízel kolem klece.

Nakonec jsme andulku dali známé, která už doma ptáčky měla a mohla se o ni dobře postarat. Děti byly chvíli smutné, ale nakonec to přijaly.

A já od té doby na větu „Máme pro děti jedno malé překvapení“ reaguji o dost opatrněji. Navíc kromě toho, že se o papouška nikdo nechtěl starat, se manželovi spustila šílená rýma, zřejmě alergie. Takže to ani jinak nešlo.