Chvíle, kdy jsem oslnila aneb Nejlepší trapasy mého života

Taky se vám občas stane, že nastane velmi trapná situace, ve které hrajete hlavní roli? Všechny oči se dívají na vás, ukazují a smějí se, a vy chcete být v tu chvíli raději zakopané v zemi, než se červenat a v tichosti úpět: Proč zrovna já? I mně se takové situace týkají a dalo by se říci, že v trapasech jsem hvězda. Tady pár mých nejlepších trapasů, na které vzpomínám s úsměvem na tváři.

Chvíle, kdy jsem oslnila aneb Nejlepší trapasy mého života Pro_zábavu_2.jpg Zdroj: Shutterstock

1. TRAPAS
Byla jsem v 6.ročníku ZŠ a zrovna probíhala hodina tělesné výchovy.
Jelikož se blížil turnaj ve vybíjené, tak jsme se zlepšovali v našich dovednostech vyhýbání se míči. Ze začátku jsem měla štěstí a úspěšně se vyhýbala nebezpečnému míči, až jsem zůstala samotná na hřišti. Ač jsem se snažila vyhnout, míč mi přistál tvrdě na tváři a odkutálel se. V hlavě mi zvučel kostelní zvon a já se vydala pryč z hřiště. V tu chvíli se míč rozhodl, že mu ta rána nestačila a přikutálel se mi pod nohy, nevědomky jsem šlápla na míč a krásně jsem žuchla na záda, zvuk mého pádu se rozléhal snad celou školou. Po zbytek dne jsem chodila nahrbená s modřinou na zádech a obtisknutým míčem na obličeji. Od té doby jsem se nechala vybíjet hned na začátku hry.

2. TRAPAS
Opět na základní škole, opět hodina tělovýchovy, ale skákání přes kozu. Už z prvního trapasu můžete soudit, že jsem doslova koza na tělesnou výchovu, takže hodina gymnastiky doprovázená mými pády, nebylo nic neobvyklého, skoro. Při jednom skoku přes kozu jsem nártem o ni zavadila, rozplácla se na žíněnku a hned následovala i samotná koza. Bolelo to jako čert a deset minut jsem strávila na lavičce pevně rozhodnutá, že do konce mého života nebudu přes nic skákat. Bohužel, skok přes kozu byl na známky a i když jsem mrmlala, jak jsem chtěla, musela jsem se znovu postavit té nebezpečné gymnastické pomůcce. Rozeběhla jsem se, odrazila, položila ruce na kozu, vyskočila a najednou jsem úspěšně přeletěla tu ďáblem vymyšlenou překážku. Už už jsem se chtěla radovat, že jsem to zvládla, ale trajektorie mého letu byla delší, než jsem původně plánovala. No, z mého učitele se stala provizorní žíněnka. Naštěstí zareagoval včas a chytil mě, ale to bych nebyla já, kdybych záhadným způsobem nezakopla o svou vlastní nohu a neletěla obličejem přímo na stěnu. No nakonec má zranění nebyla hrozná, kromě modřin a ztracené krve z nosu. Při této vzpomínce si uvědomím, jak z celého srdce nesnáším gymnastiku.

Tady bych to zatím ukončila. Možná bude i víc dílů, protože trapasy mě doprovází celý život a mám slušnou zásobu. Co na to říct? Asi jen to, že mi štěstí přeje…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
2169
10.7.21 09:50

Au :mrgreen:. Uznávám, že být v pubertě, tak mám trauma ne z toho, že jsem se zranila, ale že mé držkopády všichni viděli. Za mne tohle nejsou až tak trapasy, jako spíše slušné úrazy aneb povinným tělocvikem k trvalé invaliditě :).

  • Zmínit
  • Nahlásit
135
10.7.21 11:39

Jsem taky gymnasticky,,zdatna" a proto jsem velmi,,ocenila",kdyz jsem mela ve druhem rocniku na stredni delat kotrmelec pres papirovou krabici ve chvili, kdy krome mych spoluzacek byli v telocvicne i kluci maturanti, kteri se tam ve svem volnem case pripravovali na FTVS. Samozrejme jsem to hlavou naprala do zminene krabice a jeji obsah se nasledne rozprsknul po cele telocvicne - byly to vzorky menstruacnich vlozek, ktere jsme mely po hodine dostat😀

  • Zmínit
  • Nahlásit
34823
11.7.21 06:48

Kozu jsem nikdy nepřeskočila a divím se, že jsme tělocviková léta přežili bez zavažných úrazů. Kolikrát totiž „jistil“ ten, co zrovna necvičil.

  • Zmínit
  • Nahlásit