Chybí mi poslední kousek skládačky

Život se se mnou nikdy moc nemazlil. Nic moc dětství, příšerná puberta s diagnostickým ústavem a pak samotné dno ženské sebeúcty. Ale vždy jsem chtěla mít velkou rodinu a to co nejdřív.

Když jsem v necelých 19 letech potkala svého prvního manžela, myslela jsem si, že všechny ty hnusné roky před tím jsou mávnutím kouzelného proutku pryč a teď bude všechno krásné. Chyba lávky.

Když na to člověk kouká zpětně, tak si říkám, že jsem snad silnější růžové brýle mít nemohla. Ale chtěla jsem žít a mít vše tak, jak jsem si jako holka vysnila. Což byla velká rodina a milující manžel.

No, velkou rodinu jsem měla. Bohužel tu jeho. Žili jsme u jeho rodičů a dvou pubertálních bratrů, asi šesti koček a dvou psů. Větší hrůzu už v životě zažít nechci. Bohužel i přes mé naléhání a prosby nechtěl od maminky odejít.

Celou tu dobu jsme se ale i snažili o dítě. I přes veškeré vyšetření se nám nedařilo. Ty probrečené měsíce nad těhotenskými testy byly nekonečné. Když jsme se asi po třech letech vztahu vzali, měla jsem představu, že teď už na něj budu mít jako manželka větší vliv. Větší blbost jsem už vymyslet nemohla.

Pak se mi najednou v životě objevil člověk, který byl vtipný, chytrý a moc se mi líbil. Takže po roce manželství přišel rozvod a stěhování k lásce mého života. A pak se to najednou rozjelo jak horská dráha.

Za tři měsíce od rozvodu (byly zrovna Vánoce) jsem otěhotněla. Byl to tak nádherný a obrovský pocit štěstí, že jsem rozplakala i zdravotní sestřičku. Narodila se nám nádherná holčička, na kterou je tatínek patřičně pyšný. Ale jelikož jsem měla stále příjmení bývalého manžela, rozhodli jsme se pro svatbu. Takže jsme se vzali, když dceři bylo 9 měsíců. Byla maličká, pouze se svědky, ale o to víc jsem si ji užila.

No a život plynul dál. Přišlo druhé těhotenství. To bylo poprvé, co jsem na testu uviděla //. Plakala jsem štěstím. Těhotenství bylo úžasné. Pohlaví jsme si nenechali říct, s tím, že chceme překvapení. Ale všichni jsme toužili po chlapečkovi. I dcera na bříško mluvila jako na chlapečka.

Když jsem pak ležela na sále s nohama do praku a bylo mi oznámeno, že je to nádherný chlapeček, bylo to jako dar z nebes. A opět čas plynul s většími či menšími karamboly jak s dětmi, tak v manželství. Ale měla jsem vše, co jsem si kdy vysnila. Ale po třech letech od porodu syna mi opět začali tikat biologické hodiny. A postupem času se ty hodiny proměnily v obrovský kostelní zvon, který třískal a třískal. Už mi z toho vážně hrabalo.

Hrnula jsem se ke každému kočáru, každé mimčo jsem musela pochovat. Manžel moc o tom nechtěl slyšet, ale nijak jsme se nechránili, tak jsme tomu nechávali volný průběh. Opět byly probrečené měsíce nad bílými testy a neustálé počítání plodných dnů. Když se mi po roce a půl a na testu objevil dušík, byla jsem jak kdyby mě někdo kopnul. Už pár dnů jsem byla jiná. No prostě JINÝ stav se tomu neříká jen tak.

Pár dnů trvalo, než jsem to manželovi oznámila. No nadšený nebyl, ale postupem času se i začal těšit. No a já začala pomalu shánět výbavičku. Chtěla jsem každý měsíc koupit něco, abych pak nemusela dát všechny peníze najednou. Jenže mi od 6. týdne těhotenství bylo strašně zle. Nebyla jsem schopná ani vstát z postele.

Obě předešla těhotenství byla naprosto v pohodě, a tak jsem byla hodně nervózní. Ale ultrazvuk byl v pohodě, tak mě doktor uklidnil, že ty nevolnosti jsou celkem normální. Když jsem ale přišla na ultrazvuk ve 13. týdnu těhotenství, tak mi doktor ukazoval, že se miminko nevyčůralo a má hodně plný močový měchýř. Ale řekl to celkem klidně, tak jsem se tím příliš nestresovala.

Poslal mě na genetiku na kontrolní ultrazvuk. Bohužel se potvrdilo, že miminko prostě čůrat nemůže. Diagnostikovali Megavesicu a že musím na přerušení. V tu chvíli se mi zbořil svět. Následoval takový kolotoč, že i teď po čtyřech měsících mám v hlavě hrozný zmatek. Okamžitý nástup do nemocnice a vědomí toho, že jdu na sál s živým dítětem ve mně a že to je to poslední mimčo, které jsem mohla mít.

Bohužel díky komplikacím jsem v té nemocnici ležela během měsíce třikrát. Má psychika je stále na bodu mrazu i po návštěvě kartářky a psycholožky. Manžel mi byl oporou pouze prvních pár týdnů, ale teď se tváří, jako že vlastně nic nebylo. Už o tom nechce nic slyšet. Moje mamka byla též proti třetímu dítěti, takže se nemám komu pořádně vypovídat. Stále mi chybí ten kousek mě. Ten kousek skládačky naší jinak fajn rodinky.

Díky, že jste si to přečetli až sem. Ten příběh je hodně zkrácený. Jinak byste tu seděli možná ještě zítra. Jen jsem si chtěla ulevit a možná i ukázat, že pokud máte něco vysněného, tak zatím běžte.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
4874
10.4.17 11:04

To me mrzí, drž se :hug: ale není všem dnům konec, třeba se ještě zadaří :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
10.4.17 11:22

To mě moc mrzí :( přeji hodně štěstí :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1120
10.4.17 11:32

Vždy bude to nenarozené dítě chybět, ale máš rodinu a dvě děti, tak si ji nenič posedlostí která by se z toho mohla vyvinout a své rodinky si užívej.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Lenka 80
10.4.17 12:18

Predpokladam ze se nechranite tak treba otehotnis znovu ;)

  • Upravit
3809
10.4.17 14:19

Věřím, že to musí bolet hrozně moc. Doufám, že čas a tvé děti ti pomůžou se z toho dostat. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5165
10.4.17 16:56

Drž se :hug: věřím že to musí být hrozné a určitě se zase povede. Máš dvě zdravé děti, i kdyby se náhodou třetí nepovedlo nejsi bezdětná :kytka: Brzy se to prázdné místo určitě naplní znovu :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5708
10.4.17 21:29

Moc mě to mrzí :( Přeju Ti hodně sil :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
10.4.17 21:40

Krásný a dojemný příběh..Věřím, že se vše v dobré obrátí a hlavně přeji mnoho sil a štěstí! :andel:

  • Nahlásit
  • Zmínit
269
17.4.17 20:56

Trochu mi to připomíná náš příběh, tedy ta část s třetím miminkem.. Otěhotněla jsem neplánovaně, když synovi byl rok a čtvrt a manžel z toho byl ze začátku dost paf, ale pak se taky začal těšit. Celé těhotenství vše ok, břicho spokojeně rostlo, ale ve 36. týdnu u mě došlo k předčasnému odloučení placenty a než jsme dojeli do nemocnice, miminko zemřelo. Držím palce, ať se Vám ještě vysněné třetí miminko podaří! :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit

Všechny deníčky uživatele