Císařský řez je pro mě selhání. Žiju s tím, že jsem nedokázala ani porodit

Pamatuju si, jak mi doktor řekl: „Musíme na sál,“ brečela jsem ještě před tím, než mě uspali. Cítila jsem, že jsem selhala. Že neumím ani porodit vlastní dítě.

Dnes je to už víc než dva roky, ale ten pocit mě neopustil. A když mi na poslední gynekologické kontrole řekli, že mám špatně zhojenou jizvu a příště to bude zřejmě zase císař – tentokrát dokonce plánovaný – úplně mi spadl svět. V hlavě mi běželo jen: „Takže já už nikdy nebudu moct porodit normálně? Už nikdy si nezažiju ten pocit, na který jsem se celý život těšila?“

Vím, že bych měla být vděčná. Mám zdravou dceru. A nebýt medicíny, možná bychom tu ani jedna nebyly. Ale moje hlava to nepustí. Vrtá mi tam ta věta: copak jsem pravá žena, když nedokážu udělat to, co je nejpřirozenější?

O to horší je, že když se o tom snažím mluvit, setkávám se s nepochopením. Kamarádka mi řekla: „Buď ráda, že máš zdravé dítě. Jiní nemají ani to.“ Vím, že to myslí dobře, ale jako útěcha to rozhodně nepomohlo. A někdy mám pocit, že ostatní ženy, které rodily přirozeně, se na mě dívají svrchu. I když se mi to asi jen zdá, protože ta touha porodit přirozeně ve mně hodně silně je.

Doma to moc neřeším, manžel říká: „Hlavní je, že jste obě v pořádku. Na ničem jiném nezáleží.“ Ale mně to nestačí. Když si večer lehnu do postele, stejně mi v hlavě běží otázka: Proč já? Proč zrovna já neumím rodit? Vždyť porod by měla být ta nejpřirozenější věc na světě.