Člověk míní a život mění II.

Rány na srdci i na duši se pomalu hojily a já uvažovala, co a jak dál....

Člověk míní a život mění II. Člověk míní a život mění II. Zdroj: Canva

Bylo půl roku od porodu a tři měsíce od dalších dvou nevydařených KETů. Chodila jsem zase do práce a plánovala si návštěvu CARu, abychom se domluvili na nějakých doplňujících testech a v létě na další pokus vložení. Na začátku dubna jsem si zavolala o termín konzultace a dala jsem si to na konec dubna.

Byl den před konzultací a menstruace nikde, což u mě není nic divného díky PCOS. Tak jsem si říkala, že aspoň nemusím ke svému lékaři na injekci ani pro léky a prohlídnou a dají injekci rovnou v CARu. Vždy se mě ptají, jestli jsem zkoušela test, když ms nepřišla. Moje odpověď je pokaždé, že ano, i když je to lež, protože já testy už nedělám při vynechání. Za ty roky snažení už jsem jich udělala nespočet a vždy s negativním výsledkem, takže už mě ani nesvrbí ruka na udělání testu. Měla jsem doma ještě jeden test, tak jsem si řekla: Fajn, udělám ho, ať pokaždé nekecám doktorům.

Počůrala jsem ten papírek a bez nutkání z něho něco vyčíst, jsem ho položila bokem. Jaké bylo překvapení, když jsem se otočila a tam ty slavné dálnice. Jediné, na co jsem se zmohla bylo, že si dělá ze mě p*rdel. Vůbec jsem to nechápala a vzhledem k tomu, že to byl mamatest, tak jsem o výsledku nepochybovala. Jako správná hysterka jsem hned volala svému lékaři a ten mě ještě ten den vzal na utz a byla jsem krásný 5. týden. Ráno jsem zavolala do CARu a zrušila konzultaci, když už nebyla třeba.

Za pár týdnů jsem dostala průkazku a vzhledem k minulé zkušenosti, jsem byla hned na neschopence. Vše bylo v pořádku, žádné problémy nebyly, nevolnosti byly snesitelnější než minule a já byla šťastná. Ovšem všeho dočasu.

V 11. týdnu jsem se ráno vzbudila se silným krvácením a já brečela na záchodě, že jsem potratila. Sestra mě odvezla do nemocnice a já už jen čekala na ultrazvuk, na tu zprávu. Doktorka mě prohlídla a pak na mě otočila monitor a já viděla, jak se tam to malé hýbe a tluče srdíčko a nemohla jsem uvěřit a tentokrát jsem brečela úlevou. Nechali si mě tam chvíli na pozorování a zjistili vcestnou placentu, která mohla za to krvácení. Takže jsem měla zase diagnózu: hrozící potrat. Další šok jsem měla na prvním screeningu, kdy mi vyšel v šedé zóně a to díky chybějící nosní kůstce, což je jeden ze znaků Downa. Okamžitě jsme s doktorem řešili, jaké testy jsou možné udělat. Dohodli jsme se, že počkáme týden a pokud na utz pořád vidět kůstka nebude, tak uděláme prenascan, testy z krve. Za týden kůstka opět nebyla a já už se bála, že to zase dobře nedopadne. Dohodli jsem se ještě na kontrole po víkendu a kdyby nic, tak mi hned vezmou krev na testy. Naštěstí se za těch pár dní kůstka ukázala a mně se opět neskutečně ulevilo.

Další týdny probíhaly dobře. Jen pohlaví jsme nevěděli, protože se maličké nechtělo ukázat a napínalo mě. Na velkém ultrazvuku po 20. týdnu se malé zase špatně natočilo a tím pádem doktor nemohl prohlédnout pořádně to, co bylo třeba, tak mě pro jistotu poslal na lepší ultrazvuk na vyšetření srdíčka, které dopadlo dobře.

Ve 24. týdnu jsem ráno opět silně krvácela a zase skončila v nemocnici. Na ultrazvuku nic nezjistili, takže krvácení bez příčiny. Tím, že to byl hraniční týden pro záchranu miminka, tak si mě nechali v nemocnici, kdyby náhodou museli zasáhnout. Po pár dnech krvácení i špinění ustalo a mě pustili domu s přísným klidovým režimem. Pak jsem absolvovala i test na cukrovku a ta byla v pořádku, jen můj žaludek nebyl spokojený a doma jsem se z té skvělé sladké tekutiny pozvracela a bylo mi jak po dvoudenním flámu.

29.týden, znovu silné krvácení a znovu návštěva nemocnice. Jenže tentokrát to nebylo moc dobré. Paní doktorka mi dělala ultrazvuk a mně najednou začalo být zle. Trnuly mi ruce i nohy a nemohla jsem dýchat. Pak si sem tam chvilky vůbec nepamatuju. Tím, že jsem jim tam i zkolabovala a pořád jsem krvácela, tak mě okamžitě převezli na porodní box a zvažovali císaře. Kontrolovali miminku ozvy a moc jsem se jim nelíbila ani já, ani výsledky miminka. Museli mi dávat i kyslík, protože jsem nemohla skoro dýchat. Naštěstí se rozhodli, že mě převezou do fakultní nemocnice s neonatologií, kdyby náhodou muselo k porodu dojít. Tam si mě nechali pár dní a příčinu krvácení zase nezjistili. Na ultrazvuku bylo vše v pořádku a nikdo nechápal, odkud se to bere a přišlo mi, že mi moc to krvácení nevěří. Vždy, jak jsem začala krvácet, to za pár hodin přešlo. Jelikož se vše zase zlepšilo a příčinu nezjistili, tak mě po pár dnech pustili domu. Připadala jsem si už jak blázen. Bála jsem se všeho, bála jsem se něco kupovat, nebo vůbec se pohnout. Bála jsem se, že když budu mít doma věci pro miminko, že se pak na ně budu zase jen dívat. Doktoři sami nevěděli, co se mnou je a o to víc to bylo stresující.

Můj doktor byl z toho taky nesvůj, že neví, co se mnou je a hlídal mě. Na další kontrole byla jediná změna a to o trochu zkrácený čípek, ale nic, co by se muselo řešit. Na začátku 31. týdne bylo opět krvácení a tentokrát nejsilnější za celou dobu, kdy mě musela z domu odvézt sanitka do nemocnice, protože jsem už i doma zkolabovala, kvůli ztrátě krve. Zase uvažovali o císaři a krevní transfuzi. Nakonec mě zase nechali převézt do fakultky.

U nás v nemocnici kolem mě lítali a báli se. Doktorka, co mě přijímala, pak i volala do fakultky a ptala se, jak jsme to zvládli a co je se mnou. No, jenže ve fakultce mě přijímal mladý lékař, co vypadal, jak by po škole ještě neměl a podle něj bylo vše v pořádku a ani tu krevní transfuzi nepotřebuju. To, že mi dali u nás něco na zastavení krvácení a dali jim doporučení na transfuzi, ho nějak nezajímalo. Druhý den na vizitu přišel skvělý pan doktor, který se na moje výsledky podíval líp, a něco se mu nezdálo. Každou hodinu mi brali krev a zhoršovaly se mi výsledky. Doktor rozhodl pro okamžitého císaře a i tu transfuzi mi dali, protože jsem ji potřebovala, jen ten mladý doktor to zle zhodnotil.

30+3 týden těhotenství, se po několikaletém boji narodil můj zázrak, moje malé štěstí. Neviděla jsem ho, jen slyšela a rozbrečelo mě to štěstím. Musel hned do inkubátoru, ale dýchat si zvládal sám, měl jen lehkou podporu. V nemocnici byl 5 týdnu a zažil jednu menší komplikaci, nic, co by na něm zanechalo nějaké následky. Teď máme 7 týdnu a je krásné, dokonalé miminko. A já jsem nejšťastnější na světě.

Tímto bych chtěla popřát každé ženě, co svádí boj o mateřství, aby se dočkala svého štěstí a vzkázat: Nikdy se nevzdávejte! Je to dlouhá a náročná cesta, která za to ale stojí ❤️

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
809
7.1.22 05:45

To je krásné, gratuluji… :kytka:
Neměli jste to jednoduché, ale je vždycky fajn číst příběhy se šťastným koncem :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
982
7.1.22 08:09

Ufff, tedy to bylo náročné, ale mám za vás obrovskou radost! Gratuluji. Zjistilo se pak, co způsobovalo to krvácení?

  • Zmínit
  • Nahlásit
801
7.1.22 08:11

Ty brďo, to byl teda boj, jste oba neuvěřitelní bojovníci a držím palce ať už vás nikdy žádná komplilace nepotká a užíváte si život plnými doušky 🙂

  • Zmínit
  • Nahlásit
124
7.1.22 13:04

Moc krásný deníček :*. Velké gratulace a přeji už jen samé radostné chvilky :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1703
8.1.22 09:32

Moc Vám všem děkuji ❤️ bylo to náročné, ae teď už je to dokonale a krásné ❤️
@Micilin krvácení způsobilo odlucovani placenty v takovém místě, co ani na ultrazvuku vidět nebylo. Takové případy se občas stávají co mi řekl doktor, že i sebelepší utz nedokáže zachytit všechno a dle jeho slov jsme císaře udělali tak tak

  • Zmínit
  • Nahlásit
507
13.1.22 12:05

Ty brdo, to jsi mela mega narocnou cestu k miminku. Tak at se vam obema dari! :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit

Všechny deníčky uživatele