Co je horší než smrt nejbližšího, a to smrt maminky

O životě

:(

Ahoj holky, možná tohle pro vás nebude ničím zajímavé téma, možná si o mně řeknete, že jsem blázen, možná mě někdo zase odsoudí jako dříve, a to pár dní po smrti maminky, protože jsem si založila skupinu a ptala se tam na určité věci, samozřejmě se ihned spustila u některý „chytrých“ členek kritika, že by to tak brzy po smrti nedaly a další věci. Věřte mi, že já jsem to taky nedávala, ale potřebovala jsem vědět, jak se s tím vyrovnal někdo jiný, a hlavně, že jsem v pořádku, protože věřte nebo ne, byl to takový šok a taková bolest, že člověk nevěděl, zda je ještě normální nebo zda už je prostě mimo.

Každopádně se tak trošku potřebuji vypsat a taky dodat podporu i druhým, které postihlo tohle škaredé období jako mě. Odešel moc mladý člověk, mamince bylo 46 a odešla náhle, nebyla nemocná, o to více to bolí, když si člověk nemůže říct, že už se tak netrápí a je to vysvobození.

Začnu od začátku. S maminkou jsme měli krásný vztah, samozřejmě byly chvilky, kdy mě štvala a já určitě ji, ale měla jsem k ní respekt a chovala se vždy hezky, nebo se o to alespoň snažila. Ale vždy, když byl nějaký problém, tak jsem si říkala, že je to prostě moje maminka, ať je, co je, a že ji mám ráda a tohle jsem si opravdu říkala často.

Maminka měla už dlouho problémy se zády, často ji bolely a táhlo se to několik let, byla s tím i na nemocenské a měla rehabilitace. Pár dní, než umřela, tak ležela a říkala, že je taková slabá a bolí ji záda, nám to nepřišlo divné, protože takové stavy měla opravdu často a vždy tak dva nebo tři dny ležela, někdo jí namasíroval záda a pak byla zase fit.

Takže jsme všichni mysleli, že je to zase ta zádová slabost jako jindy a nikdo to nějak neřešil. V den smrti dokonce volala známé doktorce a té řekla, že by chtěla na obstřik, že ji bolí záda, i své kamarádce tohle říkala, takže ani ona sama nepoznala, že se děje něco úplně jiného… Bratr jí pak nabídl odvoz do nemocnice, to ale nechtěla. A pak už se to rozjelo, mamince začalo být špatně, začalo se jí špatně dýchat, tak si volala tatínka, ať dojede z práce, že jí není dobře.

Ihned se volala sanitka. Tatínek ji masíroval a byl u ní, pak prostě umřela… Tatínek se snažil, oživoval ji, ale prostě to nešlo. Pak se snažil i doktor, který se snažil opravdu dlouho. Já u toho nebyla a upřímně jsem i ráda, možná to zní sobecky, ale jsem… protože bych se zhroutila ještě více, než jsem se zhroutila. Určitě to bylo těžké i pro tatínka a pro bratry, ale z nich jsem se nejdříve a nejvíce zhroutila já. Já jsem byla úplně jinde, protože děláme rekonstrukci bytu, krásně jsem usnula a spala, až pak mě manžel probudil a řekl mi to… To byl nejhorší moment, řvala jsem, jak smyslů zbavená, lítala všude možně, ihned jsem volala bratrovi a furt se ptala, kdo je u telefonu a že co se stalo, nebyla jsem schopna vůbec poslouchat, co mi říká, byla jsem prostě úplně mimo.

Nakonec mě odvezli na kapačku, protože jsem se zhroutila. Musela jsem jít i na nemocenskou. Byly to hrozné dny, žila jsem i nežila. Vůbec nevím, jak jsem to všechno zvládala a takhle přežila. Bylo to náročné jak psychicky, tak fyzicky. Brala jsem prášky na uklidnění, ale byla to hrůza. Přes den, když někdo dojel na návštěvu, to bylo fajn, ale jak začal večer, tak to byla hrůza. Nemohla jsem spát, bolest, prázdno, prostě hrozné. Budila jsem manžela, aby nespal a povídal si se mnou. Když třeba vstával do práce, tak tatínek byl taky hodně vzhůru, tak si se mnou taky vykládal.

Jenomže pak to začalo. Přešlo mě to velké okno a začala jsem přemýšlet, co jsem měla udělat a neudělala, atd. Neustále se mi to všechno vracelo jako film, jak jsem se to dozvěděla, pořád jsem myslela, že je to nějaký zlý sen, a čekala jsem, kdy se probudím a budu normálně fungovat, budu šťastná a budu moct maminku obejmout, budu čekat na její zprávu na messengeru, ale nic z toho už nebylo. Jen vzpomínky a prázdno.

Začala jsem to tak trošku vstřebávat po nějaké době a zase jsem si říkala. Je maminka teď šťastná, je spokojená, byla vůbec šťastná, měla jsem jít do ložnice, když jsem dojela a byl tam už pohřebák, nebo jsem udělala dobře? Prostě spoustu otázek, ale v ten moment jsem neměla ani myšlenky se tam jít podívat a rozloučit se až takto… neměla jsem na to jak odvahu, tak ani myšlenky, a ani jsem prostě nějak nechtěla. Cítila jsem, že si ji chci prostě zapamatovat takovou, jaká byla a jak jsem s ní den předtím mluvila.

Měla jsem strach být sama anebo spát v místnosti jen s manželem, takže jsme nějakou dobu spali s tatínkem v obýváku a pak už jsem šla spát k bratrovi i s manželem a tam spím doteď. Jsou to skoro dva měsíce, ale já stále spím u bratra v pokoji, s bratrem a manželem, nevím proč, ale prostě se takhle cítím dobře. Když jsem se ptala doktorky, tak mi řekla, že je to úplně běžný stav, že je to moc brzy a že člověk v těchto situacích dělá věci, které by jindy nedělal.

Taky mě i teď někdy popadne takový pocit strachu, že někde něco spadne nebo něco a bude to znamení, že je maminka mezi námi. Z jedné strany bych byla ráda, ale z druhé strany mě tyto věci děsí a děsily vždycky. Taky mám myšlenky a čekám, že se mi třeba ozve formou snu a řekne mi, že je vše tak, jak má být, ale nic z toho nepřichází. S odstupem času si myslím, že maminka měla starosti jako každý jiný, ale jinak byla určitě spokojená, zažila v roce 2018 mou svatbu a v listopadu se jí narodila první vnučka, ale není to moje dcera, ale od bratra. Tohle je taky zvláštní koloběh života, v listopadu jsme se radovali, že máme nový přírůstek do rodiny a v prosinci jsme o jednoho člena, o toho nejhlavnějšího přišli :-(.

Snažím se být silná a dívat se na to z té lepší stránky, že je mamince už dobře, nic ji netrápí, nebolí a že je ráda za to, co prožila, a že si užila alespoň měsíc tu naši malou princeznu, a věřím, že nás ochraňuje ze shora a bude nadále ochraňovat. Už je tam se svou maminkou a tatínkem a je moc spokojená. A já jsem i za sebe ráda, že jsem to přežila a postavila se na vlastní nohy, protože jsem byla opravdu hodně, hodně dole a neuměla jsem si představit žít dál. Ale bohužel tohle nezměním a nikdy nikdo nezmění a můžu se vztekat, nadávat, plakat, ale prostě se to stalo a stát mělo, protože se nic neděje náhodou.

Stále ještě beru prášky na spaní a někdy mě večer přepadne strach, neklid, nervozita, tak si musím vzít i prášek na nervy, ale je to už lepší a lepší, a navíc to musí být lepší a lepší. Chtěli jsme totiž od července miminko a když se to stalo, tak nebylo na to miminko pomyšlení, a ani teď moc není, i když si z jedné strany říkám, že je to dobře, protože třeba se nám to konečně povede, i když mám strach, že mi pak zase někdo odejde :-(. Hrozně bych si přála otěhotnět, abych měla jiné myšlenky a byla v pohodě a snažila se zabavit něčím jiným, než jen mými myšlenkami: co by, kdyby, proč, atd. Snažíme se prostě celá rodina, protože tatínek pár dní po pohřbu skončil v nemocnici, protože mu nebylo dobře od srdíčka, ale taky se hodně snaží.

Jinak první zpráva o úmrtí byla, že to byl infarkt, nakonec jsme zjistili, že to byla trombóza, a to z užívání hormonální antikoncepce, protože žádný úraz maminka neměla. Zjistilo se, že to mají i její sestry, ale v menší míře, než to měla ona :-(.

Pokud je tady někdo, komu taky odešla maminka v brzkém věku, tak bych byla ráda, kdybyste mi do komentáře napsali své pocity, jak jste to prožívali vy a co vám nejvíce pomohlo se rozptýlit.

Váš příspěvek
Ba412
Zasloužilá kecalka 557 příspěvků 01.02.19 06:39

Jestlize ti maminka zemrela v 46 letech na trombozu a trombofilni mutaci maji i jeji sestry, jdi k lekari a nech se vysetrit ty i tvi sourozenci a trombofilni mutace! Je to dedicne a jsi ohrozena ty i tve deti. Pokud deti zatim nemas, muzes mit problemy s otehotnenim nebo udrzenim tehotenstvi. Pokud trombofilni mutaci mas, je pro tebe hormonalni antikoncepce nevhodna. Bohuzel trombofilni mutace jsou v populaci caste, az 10%, jen lekari to poradne nevysetruji…

Toma18
Kecalka 454 příspěvků 01.02.19 07:59

@Ba412 testy už mám udělané a mám je negativní. Bratři jdou v únoru i další z rodiny.

jezek1
Zasloužilá kecalka 722 příspěvků 01.02.19 08:12

Jak se s tím vyrovnat? Chce to čas, spoustu času. Za sebe můžu říct, že i po 15. letech to bolí. Brečet při jakékoliv vzpomínce na mámu jsem přestala asi až tak po 3 letech. Pomohlo mi vzpomínat a na chvíle, kdy jsme byli šťastní, naše společné zažitky…a chodila jsem si s ní povídat na hřbitov. Jinak si do dneška vyčítám, že i když bylo pozdě večer, neměla jsem jí nechat v nemocnici (sice v komatu) samotnou. Měla jsem být s ní a rozloučit se - to mam v sobě dodnes. Ovšem potřeboval mě i náš táta, který právě volal, že je na tom máma zle. Špatná volba a jako velkou chybu ji cítím dodnes. Když po roce a půl umřel i náš táta, sice jsem se sesypala stejně jako ty, ale díky tomu, že umřel doma, jsem se s ním do příjezdu pohřebáků stihla rozloučit, pohladit, popovídat, vzít teploměr z pod paže (nebylo mu dobře).
Mámě bylo v době úmrtí 59, náš tatínek oslavil 60.
Pamatuj, chce to čas. Ona umřela a vy žijete dál… přeju hodně síly.

marinka5
Echt Kelišová 9562 příspěvků 01.02.19 08:39

Mne zemrela maminka, kdyz ji bylo 45, uz to bude letos 10 let, clovek sice nikdy nezapomene, ale zivot jde proste dal a clovek musi nejak zit. Za sebe doporucuji otehotnet co nejdriv, clovek sve myslenky presmeruje jinam a bude lepe, ale na druhou stranu pises o tromboze apod. Pred otehotnenim se nech vysetrit na trombofilni mutace, ja jednu mam a kvuli ni jsem trikrat potratila, kdybych to vedela drive nejspis by se to nestalo. Preji ti hodne stesti!!!

Haňule279
Nováček 2 příspěvky 01.02.19 09:23

Mě maminka zemřela před 18 lety, bylo mi 12. Večer před její smrtí jsme se pohádaly o úklid pokoje, prostě puboš s vlastním názorem, jak má vypadat uklizený pokoj a mámin pohled na věc. Tu noc jsem bezelstně spala u babi a ráno přišel taťka se zprávou, že mamku v noci odvezala rychlá. Zemřela v nemocnici. Z odpolední návštěvy se taťka vrátil s jejími věcmi :,( Nechápala jsem to, jak mi mohla umřít? Byla nemocná, což přede mnou rodina tajila.
Dodneška si vyčítám tu hádku, že jsem nebyla ty poslední hodiny s ní. Chtěla bych se ní rozloučit, říct ji jak byla úžasná máma, jak moc ji mám ráda.
Bolí to pořád, i teď, když to píšu tak mi tečou slzy. Prvních pár let jsem o mamince nedokázala mluvit, začala jsem brečet jen po vyslovení „moje maminka“. Jen čas dokáže tu ránu zacelit, ale zůstane jizva, která pobolívá. Začne pulsovat bolestí v situacích, které bych s ní chtěla sdílet, třeba moje svatba, zrekonstruovaný byt, těhotenství atd..

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.02.19 09:55

Řeknu to takhle: moje máma sice žije, ale nedávno mi zemřel táta. Taky to bylo náhle (infarkt). Naposled před smrtí jsem ho viděla 2 měsíce :,( , protože bydlíme daleko od rodičů a dostaneme se tam tak 4× do roka… A nezhroutila jsem se. Lidi to můžou soudit, jak chcou. Já totiž věřím na posmrtný život a táta se mnou pak ještě 2 dny po smrti v noci komunikoval. Sice si můžete myslet, že jsem blázen, ale to, co mi řekl, jsem si i napsala. A čtu si to, když je mi těžko… Lidi do tebe nevidí a neví vše, co cítíš. Přijde mi, že víc se hroutí lidi, co se bojí smrti a nevěří na duši, Boha a ani nic, co nás přesahuje… Držím tátovi palce, ať na „druhém břehu“ šťastný a těším se, až se zase uvidíme :srdce:

Jennifer99
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.02.19 10:09

Mě uhořela dcera v 18 na diskotéce. To je něco nepochopitelného. I po 7 letech jsem to nedala.

jessikka
Extra třída :D 11143 příspěvků 01.02.19 11:37

Víš, máma je jen jedna. K matce máme vůbec nejsilnější pouto a to i v dospělém věku. Je to jiné než vztah s partnerem nebo dětmi. V mnoha ohledech opravdu nejsilnější. Je to osoba, která nás v životě ovlivnila nejvíc. A to každého bez výjimky. A to i ty, kteří k ní mají špatný vztah, nepoznali jí nebo jí nevídají. I je ovlivnila maximálně. Proto to tak strašně bolí. Máma je nenahraditelná. Já maminku mám a jsem za to šťastná. Náš vztah byl také komplikovaný, ale obě jsme na něm pracovaly a hodně se vylepšil. Teď moje máma prochází chemoterapií. Obě jsme tuhle situaci vzaly jako příležitost a možnost se posunout dál. Miluju jí. Takže to, co prožíváš je normální. Netlač na sebe, nesnaž se to uspěchat. Truchli tak dlouho, jak budeš potřebovat. Ono skutečně bude líp. Ale aby bylo líp, musíš si zažít i tu bolest. Prožít ji. Ta bolest ti pomůže definovat to dobré potom. Drž se.

Nikmarka
Ukecaná baba ;) 2424 příspěvků 01.02.19 13:42

Každý se s takovou ztrátou vyrovnává po svém. Moc mrzí, že ti maminka odešla takhle brzy. Na jednu stranu odešla hrozně rychle a nečekaně, ale na druhou jak říkáš, je dobře, že nebyla nemocná a nemusela se nijak trápit. Že ses s ní nechtěla rozloučit a chtěla sis ji zapamatovat jaká byla chápu. Určitě si udělala dobře. Vyléčí to určitě jen čas. Mysli na to, že ona sice odešla, ale zůstal tady tatínek, který vás moc potřebuje a bratři. Maminka by si určitě přála, aby jste žili šťastně dál i bez ní. Bude na vás dohlížet odněkud jinud. Až budeš jednou schopná jít dál a pokusíte se o miminko, uvidíš, že tě zase zaplaví láska a radost a třeba ti tu ztrátu i nahradí. Važ si alespoň toho času stráveného s maminkou. Třeba mojí mamince zemřel tatínek, když měla 4 roky. Takže bohužel má někdo ten čas na zemi vyměřen ještě kratší. Ta trombóza je teď čímdál častější jako následek úmrtí mi přijde :( Drž se, přeju hodně sil a hodně zdraví a lásky v životě :srdce:

Uživatel je onlineFiducia
Nadpozemská drbna 25278 příspěvků 01.02.19 15:22

Upřímnou soustrast :hug: :hug: Přeju vám, aby ta bolest přebolela a zůstaly hezké vzpomínky na maminku :srdce:

Calendulka
Kecalka 307 příspěvků 01.02.19 17:06

Doporučuji film Náš domov. Je i na YouTube.
https://m.youtube.com/watch?…
Nebo podle různých jasnovidců je dobrý i film Duch s Patrickem Swayzem. Prý hodně odpovídá tomu, co se po smrti s duší děje.
Taky mám za sebou několik úmrtí v rodině a nejvíc mě podržela ta naděje, že smrtí vše nekončí :kytka:

Příspěvek upraven 01.02.19 v 17:07

Zoe1
Zasloužilá kecalka 997 příspěvků 01.02.19 19:59

Před narozením mé dcery zemřela manželova babička, velmi náhle a nečekaně, bylo jí tedy už 74, ale stejně byla plná života a nikdo to nečekal…před narozením mého synovce zemřel švagrové dědeček, mám další známé a kamarádky, kterým vždycky někdo před narozením dítěte zemřel. Mám kamarádku, které před narozením syna zemřela maminka. Já jsem teď znovu těhotná a jen si říkám, kdo to odnese tentokrát, je to prostě strašně zvláštní, ale přijde mi to, že v rodině musí někdo zemřít, aby ho někdo jiný nahradil :-( jen doufám, že se mýlím a že se v těhotenství nebudu muset zúčastnit dalšího pohřbu. Všechno vyřeší jen čas, žádný lék na takovou bolest bohužel neexistuje :-( mohu Vám pouze vyjádřit upřímnou soustrast a snad Vám čas pomůže a jednoho dne bude líp.

LennaZS
Závislačka 2527 příspěvků 01.02.19 21:53

Upřímnou soustrast. Mně zemřela maminka náhle 18.11.2018-za dva dny, tedy 3.2.2019-by oslavila 52.narozeniny. O to hůř, že to byla částečně moje chyba. Nemůžu se s tím vyrovnat. Denně usínám u komediálních seriálů, jinak by mě myšlenky sežraly a já snad nikdy neusnula :,( je to peklo. Moc nám chybí. Maminku mám doma, její urna je úplně horká, ale to cítím jen já. Nejsme věřící, ale od té doby se k víře obracím, snažím se to pochopit…tak moc bych si přála věřit, že je něco po smrti…DRŽ SE!! :srdce:

Příspěvek upraven 01.02.19 v 21:54

handa30
Zasloužilá kecalka 890 příspěvků 08.02.19 14:02

Mně mamka zemřela před 5 lety a byly jsme si taky velmi blízké, byl to můj nejbližší člověk, měla jsem zrovna 1,5 starou holčičku a bylo to také náhlé, Zemřela ve spánku v noci. Půl roku po její smrti jsem nežila, ale snažila se přežít. Do teď si vyčítám, že jsem neřešila její zdr. potíže, co vše jsem ji neřekla atd. Strašně mě chybí. Závidím ostatním kamarádkám maminky a připadám si sama. Samotnou mě to změnilo, jsem vážnější a ráda jsem sama. Člověk si smutek musí prožít, pokusit se nezbláznit, dělat si radost, najít něco co ho baví. Držím Vám palce! Život bez mamky je jiný, je víc dospělejší :( už nejsme pro nikoho malé holčičky.
Věřím, že mamka nahoře je. Modlím se k ní a mluvím k ní.

Pandamy
Povídálka 16 příspěvků 12.02.19 22:57

Maminka mi zemřela na tři krále letošního roku, dnes je to měsíc a jeden den co jsme se s ní naposledy rozloučili. Zemřela na rakovinu jater. Diagnostikována loni v červnu. Až teď po smrti maminky jsem se dozvěděla, že věděla, že jí zbývá rok života…nikomu nic neřekla…před Vánoci, kdy byla hospitalizována podepsala reverz, aby byla na Vánoce doma. Nemoc jí nedala ani ten blbý rok, zemřela 6 měsíců potom.
Pořád jsem věřila tomu, že se z toho dostane…už jsme sehnali i lék, který mohl zafungovat, ale bohužel jsme ho nestihli podat. Pořád si říkám, že jsme mohli udělat víc. A taky jsem názoru, že jestli mě tohle jednou potká, určitě nepodstoupím chemoterapii.
Potřebovala bych vědět, že je “v pořádku” …nevím jak.
První myšlenka na ní je, jak leží na lůžku v nemocnici, s mým 10ti měsíčním synkem od ní odcházíme, malý dělá papá, já posílám pusinku s úsměvem a ona že všech sil pusinku vrací zpět. Netušila jsem, že už ji nikdy neuvidím. Nestihla jsem další návštěvu za dva dny a nestihla se rozloučit. Miluju ji a děsně mi chybí!!!! Pořád tomu nevěřím…

Kocice 31
Závislačka 3427 příspěvků 24.02.19 21:55

Ahoj i mě umřela maminka bylo to sice před 3 lety ale stále to bolí a moc mi chybí měla 54 let a měla ALS věděli jsme to ale přišlo to že dne na den a umřela doma nedá se to popsat ale drží mě děti a přítel

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 09.03.19 20:49

Mě máma zemřela náhle v 50.sedeli jsme kecali o všem možném smáli se u kaficka. Krásné ráno. Byla tak veselá. Já se šla do koupelny ucesat a namalovat a sotva jsem otvirala dbere z koupelny uslyšela jsem ránu a křik mich děti. Běžela jsem do obýváku bála jsem se co se dětem stalo a najednou vidím mou mámu ležet na zemi krev ji tekla z nosu z pusy z uši a vydávala strašne chraptivy zvuky. Sanitka knam jela nekonečné dlouho. Uvedli ji do umělého spánku 2× ji operoval mozek každý večer ji dávali telefon k uchu a já ji říkala jak na ni čekám jak ji miluji jak ji potrebuji ať je to semnou z detma že ji potřebujeme doma atd. Ale po osmi dnech to vzdala a zemřela :‚( že dne na den sem zůstala z detma sama. Máma byla má nejlepší kamarádka moje maminka moje vše. Že všim mi pomohla. A já najednou zůstala sama :,( :,( :,( do dneška se stim nemůžu vyrovnat tolik to bolí. Tolik mi chybí už to jsou tři roky. Pořád čekám že se vrátí že tu budeme spolu atd ikdyz vím že se to nesplní. V hlavě mám pořád její hlas její smích. :‘( bydleli jsme spolu byli dene spolu vše spolu podnikali :,( :? 28.1.2016 je pro mě nejhorším dnem v mém životě. Maminko moje tolik mi scházís tolik tě miluju :,( :,( není den kdy by jsem na tebe nemyslela, snad se tam máš dobře a i ty myslíš na mě.

Vložit nový komentář