Bojuju s tím, že mám miminko a vnímám to jako chybu

Dlouhý deníček o tom, jak jsem se stala mámou a jak mateřství vnímám první měsíce po porodu aneb mateřství opravdu není pro každého. A ano, je nefér, že ti, kdo po miminku touží, ho častokrát mít nemohou a naopak. Pozn. Svoje dítě mám i tak ráda a postarám se o ni, jak nejlépe budu moct, rozhodně ji z ničeho neviním a chci, aby byla šťastná.

Bojuju s tím, že mám miminko a vnímám to jako chybu Bojuju s tím, že mám miminko a vnímám to jako chybu Zdroj: Canva

Tento deníček možná hodně z vás pobouří, ale já zkrátka cítím potřebu se vypsat a sdělit to bezdětným, které stále váhají, mají pocit, že o něco přichází nebo je tlačí okolí. Nechci od mateřství nikoho odrazovat, ale chci napsat i svůj pohled na věc a zároveň opravdu doufám, že se mi dostane odpovědi na mou otázku: Co je na mateřství tak krásného, že je s ním váš život plnější, hezčí nebo prostě takový, že byste neměnily?

Moje dětství nebylo nejlehčí (teď už rodiče chápu)
Nějak jsem se bála mít někdy větší závazky (svatbu, děti). Někdy po dvacítce jsem naznala, že rodina může fungovat i hezky, a že by se mi to vlastně možná líbilo… Mít velkou rodinu, veselou, láskyplnou. Času ale bylo dost, musela jsem dostudovat, chvíli pracovat… řekla jsem si, že bych první dítě chtěla před třicítkou, kvůli různým rizikům, případně kdyby to nešlo, ať pak nejsem starší maminka (i pro další děti). Přítele jsem s tím takhle seznámila a on souhlasil. Řekli jsme si, že tomu za rok necháme volný průběh, zdálo se to jako spousta času. Uteklo to ale rychle a já se pořád necítila. Bála jsem se ale, že bych to nějak významně necítila stejně nikdy (jak mi bylo od pár lidí řečeno), navíc přišel covid-19 a možnosti cestování apod. byly značně omezené, nevěděli jsme, jak dlouho to bude trvat a říkali jsme si, že nás aspoň nebude mrzet, že jsme doma a za nějaké dva roky už snad bude klid a s větším dítětem už půjde dělat víc věcí. Moje kamarádky s dítětem vypadaly spokojeně, další se do budoucna taky těšily, každý mi říkal, že to za to stojí. Zabrouzdala jsem i sem a četla si komentáře maminek o tom, jak pocítily tu úžasnou lásku, jak jejich život teprve dostal smysl a že by s bezdětnými rozhodně neměnily.

Já byla spokojená, ale něco mi jakoby chybělo Říkala jsem si, že je to možná právě ono. Měla jsem pocit, že se chci usadit, vdát, mít děti, dům… Druhý měsíc jsem otěhotněla, bylo mi 28. Byla jsem ráda, že se to povedlo (nějak jsem měla pocit, že to tak lehce nepůjde), ale nějaká větší radost se neobjevila… to jen, když jsme to oznamovali rodičům a kamarádům a oni byli rádi. Na miminko jsem byla zvědavá, byla jsem zvědavá, jak bude vypadat a jaké to celé bude, protože jsem si to nedokázala představit… ale že bych se těšila? To ne, napřed jsem si to ani moc neuvědomovala, protože až na pár drobností mi bylo docela fajn, až ke konci jsem se začala bát, jak to vlastně zvládnu, že ani nevím, jestli to chci, když se netěším, napadlo mě i, že kdyby se snad něco stalo, tak bych brala, že to tak má být a znovu se otěhotnět už nepokoušela… za tohle jsem si ale vždycky vynadala a vyhnala ty myšlenky z hlavy. Nehledala jsem si moc informací, navštívila jsem pár hodin předporodního kurzu, abych věděla co a jak, ale v podstatě jsem byla naprosto nepřipravená - nechtěla jsem se dopředu děsit a navíc každý říkal něco jiného.

Moje holčička se neotočila, musela jsem se vyloženě objednat na císaře
Bylo to divné, byla jsem z toho špatná, ale co se dalo dělat, brala jsem, že je tam aspoň menší riziko pro nás obě. Do porodnice jsem odjela vysmátá a energická. Strach jsem měla, pořád mi to nedocházelo, ale byl tam se mnou partner a to mi pomáhalo. Po „porodu“ nastalo peklo. Nebudu to všechno rozepisovat, měla jsem postpunkční syndrom, týden jsem opravdu nespala, byla jsem naprosto mimo… no a potom se mi rozjela poporodní deprese. Už jsem vytěsnila, jak to bylo hrozné, hůř mi vážně nikdy nebylo, chtěla jsem umřít, chtěla jsem, aby tohle všechno skončilo, aby se to nikdy nestalo. Při pohledu do zrcadla jsem se rozbrečela, já, sportovně založený člověk, jsem najednou byla kost a kůže s vyvaleným břichem a jizvou obklopenou hematomem, stěží jsem se udržela na nohách, bylo mi hrozně, mozek fungoval na minimum procent a měla jsem miminko, ke kterému jsem vůbec nic necítila, popadaly mě úzkosti, že jí svým zacházením ublížím, strašně moc jsem ji nechtěla a nenáviděla se za to, že jsem vůbec chtěla otěhotnět a zkazila nám tak všem život. Kojení jsem nezvládla a v mém stavu už jsem se o něj potom ani nepokoušela.

Moje stavy se nelepšily, vyhledala jsem psychiatra
Ten mi řekl, že to bude jen poporodní blues a na konci šestinedělí to odezní… bylo to trochu lepší, ale neodeznělo, čekala jsem pak, že to přejde za dva měsíce, tři měsíce… Fungovat jsem zvládla, ale jen díky tomu, že jsem měla velkou oporu v partnerovi a hlavně malá nebyla nějak náročné miminko… při jejích záchvatech breku jsem se dostávala do úzkostí, takže jsem opravdu vděčná, že nebyla kolikové nebo dráždivé miminko (a všechny tyhle maminky opravdu obdivuji). Mezitím jsem si hledala informace o poporodních depresích apod… četla jsem si příběhy na Úsměvu mámy (který jsem i kontaktovala a docházím za psycholožkou - ta mi ale jen potvrdila, že je to dost časté, a že kdyby lidi dopředu věděli, do čeho opravdu jdou, tak by lidstvo vymřelo) a hledala další podobné příběhy na eMiminu apod.. Zažila to spousta maminek, u velké většiny se to prý spravilo, láska naskočila a jsou rády - jenže většinou jde o maminky s náročnými uplakanými miminky, takže chápu, že když konečně ten řev ustal a ony měly chvilku na sebe, byla to velká změna k lepšímu.

Malé teď bude 5 měsíců..
Měsíc beru AD a úzkosti a myšlenky na sebevraždu mě naštěstí opustily. Pořád ale bojuju s tím, že mám miminko a vnímám to jako chybu. Mám ji ráda, směju se s ní, mazlím se s ní, děláme blbiny, ale nic většího tam necítím, takhle bych blbnula i s jinými dětmi nebo se psy. Uvědomuju si, jaké mám štěstí na zdravé a pohodové miminko, nechci se rouhat, ale takto to prostě cítím. Čas na sebe mám, můžu se v klidu najíst, vypít si kafe, dát si sprchu apod., chodím na procházky s kočárkem, vídám se s kamarádkami a s rodinou, máme s partnerem čas i na sebe, ani spánek není tak hrozný (díky čemuž aspoň už nejsem podrážděná a mám víc energie), jednou týdně jdu i sportovat mezi lidi a přijdu zase na jiné myšlenky. Jenže tohle všechno a mnohem víc bych mohla i bez dítěte.. a navíc si uvědomuju, že bude hůř. Nejenže mi to každý od začátku říká (počkej, až budou zuby, počkej, až začne lozit a chodit, počkej až… to chce člověk slyšet, když má už i tak pocit, že mu život skončil, že mi to neřekli předtím :)), ale najednou si uvědomuju, co vlastně mateřství obnáší a jen nechápu, že mi to nedošlo dřív.

Jsem naštvaná, že mi to nikdo všechno neřekl
Každý zmiňoval jen to hezké, ale nejvíc jsem naštvaná na sebe, že jsem si to všechno předtím nezjistila, nepromyslela a do největšího životního rozhodnutí skočila po hlavě, protože jsem věřila, že se ve mně mateřské pudy probudí a bála jsem se, že se o něco ochudím. Nikdy jsem neslyšela, že by někdo litoval, že má děti… vážně ne, dokud jsem to teda přímo nehledala… Já jsem optimistickej člověk, mám ráda lidi, děti, miluju zvířata, chci, aby se každý měl dobře, ráda někomu pomůžu… nenapadlo by mě, že zrovna já zůstanu takhle chladná a žádná láska se ve mně neprobudí. Najednou se vůbec netěším na budoucnost, bojím se všeho, čím mě ostatní straší, už se vůbec nechci usazovat, přešly mě myšlenky na svatbu, cítím se jako ve vězení a nejradši bych odjela někam do ciziny. Mateřství ve mně probudilo akorát strach, hrozný pocit zodpovědnosti a výčitky k sobě samé… a to mě ty náročné období teprve čekají… už věřím, že to nějak zvládnu, pro malou chci to nejlepší, protože je tu kvůli mně a nemůže trpět za to, jakou má naivní nezralou matku, ale nejsem šťastná, nenaplňuje mě to a vnímám to tak, že jsem se dobrovolně uvrhla do něčeho, co pro mě vůbec není… a když si čtu komentáře unavených, strhaných a nervních maminek, které „melou z posledního“ a že platí rčení: malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti, tak vlastně nevím, na co bych se měla těšit… měla bych si užívat, že mám klidné miminko, ale já tam prostě na užívání nic nevidím… nemůžu říct, jo, stojí to za to… a strašně moc mě to mrzí. Věděla jsem, že se budu muset aspoň na čas něčeho vzdát, ale věřila jsem, že dítě mi to vynahradí, že to bude dávat smysl… a to se nestalo.

A tak se ptám: Co ve vás probouzí ten pocit, že to za to opravdu stálo? A moc doufám, že sem jednoho dne budu moct tu odpověď napsat také.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
Anonymní
12.1.22 10:40

To samé s první dcerou, nejlepší bylo, když jsem ji někam soupla, babicky, teď školka.
Chtela jsem být těhotná, chlubit se bříškem, nosit těhu oblečení, to co přijde s porodem mi vůbec nedochazelo.
Teď u druhé dcery jsem chtěla dítě, těhotenství mě moc nebavilo, těšila jsem se na miminko, miluju ji neskutečně, vůbec mi nevadí péče o ni, zlepšil se i vztah ke starší dcerce, nějak to do sebe zapadlo, asi je to všechno v nastavení v hlavě.

  • Nahlásit
1613
12.1.22 11:29

Ahoj, přijde mi, že na nějaké úsudky je ještě brzo, jsi na sebe děsně přísná. Měj se trochu ráda. Jsi po porodu, prožila jsi teď těžké chvíle. Tak se ještě nemuč tím, že máš výčitky svědomí. Já jsem po porodu teď rok a teprve teď mám pocit, že se dávám psychicky i fyzicky dohromady.
Je to prostě darda pro tělo i duši. Nekdo to zvládá líp někdo hůř. Každý je jiný. Já jsem si naplno uvědomila, že malou miluju, když měla v půlroce strašlivou horečku. Já stála nad postýlkou nad skoro bezvládným miminem a modlila se. To jsem si uvědomila tu lásku k ní a dotedka si to připomínám, když mě položí nějaký splín. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
12.1.22 12:58

Zakladatelko, ne každý je hned poprděný z mimina a zamilovaný do něj od první chvíle. Trvá to. Hodně tomu pomůžou první slova, mluvení, ta interakce. Já děti nemám ráda, vadí mi hluk, mám ráda svůj klid. Bohudík mě do dítěte dotlačil po mnoha letech odkládání partner. Celé těhotenství jsem to v podstatě před okolím tajila, nechodila na žádné těhotenské focení ani na předporodní kurzy, bále jsem se, jaký bude porod a jak to zvládneme po něm… Pak to přišlo, porod přirozený, bez jakékoli medikace a já myslela, že tam umřu, partner viděl plno věcí, které bych já nikdy vidět nechtěla. V porodnici nastoupila automatická péče, ne žádná láska. Doma ty první měsíce také spíš hlavně péče, aby dítě mělo vše, co potřebuje, mělo podněty a rozvíjelo se. Teď mu bude pět let a dýchala bych za něj. Kdy se to přeplo do té lásky? Plíživě, postupně, pomalu, díky každému úsměvu a žážitkům. Přemýšlíme teď nad druhým a já se zase bojím… Strach je přirozený, ale nesmíš se mu poddat. Já si říkám, že vždy může být hůř a hned je mi líp :)

  • Nahlásit
Anonymní
12.1.22 13:49

U první dcerky to taky bylo těžké, byla jsem jak na houpačce. Furt se mě někdo na něco ptal, jak spí, jak kaká, jestli kojím, pak zase proč nekojím. Bylo toho hodně a bylo to na hlavu. Jednou to vygradovalo tak, že sem ji prostě vrazila manželovi a tím že už to nezvládám a s brekem utekla z domu, vzal mi klíče od auta, protože v takovým stavu mě nechtěl nechat řídit, no tak sem půl dne prochodila, pak šla za svou švagrovou, která otevřela víno a vážně jsme si promluvily o tom, co se neříká. To mi dost pomohlo, i když jsem se od nich vůbec netěšila domů a za dcerkou moc nechtěla.
Druhé dítě kojím a ten vztah je nějak jiný :) asi bych řekla že se tím stimulují nějaké hormony v mozku, protože to kojení uklidňuje nejen dítě ale i mě. Prakticky je to ještě horší, protože skoro nespím a obě děti jsou malé a je to fakt frmol, ale cítím se vyrovnanější.

  • Nahlásit
Anonymní
12.1.22 14:44

Já se přiznám že nikdy jsem děti neměla ráda, nulový vztah, ale vždycky jsem si říkala, že jednou bych chtěla rodinu a stihnout to před třicítkou. Přesně jak ty. A taky jsme to nechali plynout a otěhotněla jsem do tří měsíců po vysazení HA. S prvním dítětem to vlastně bylo dobré, bavilo mě to i když to bylo mega náročné, porod příšerný (i když ne jak u jiných), ale člověk zapomene. A pak druhé dítě a peklo. Je to hrozné ale neměla jsem mít druhé dítě, s ním mám pocit že život skončil. Porod pohoda, první půl rok pohoda a pak jak začal být akční, už to šlo z kopce. Uřvaný, koule u nohy by byla proti němu pohodička, vzteklý, v noci nespí,..Taky jsem musela vyhledat pomoc psychologa, byla jsem z něho nešťastná a chtěla jsem si ublížit..jsem na sebe naštvaná, že jsem to tak nezvládla, mateřská byla pro mě muka a nejhorší období v mém životě. I přesto mám obě své děti ráda, ale nejšťastnější jsem, když jsou třeba u babičky, nebo mi stačí když jsem v práci..

  • Nahlásit
23
12.1.22 18:44

Zažila jsem to samé, do roku a půl prvorozeného hrůza a děs, pak se to samo otočilo. Chodila jsem k psychiatrovi, já bohužel nemohla ani spát, ikdyž malý spal. Druhorozeného jsem milovala od první chvíle, úplně jiný pocit. Doteď si občas vyčítam, že jsem prvního odmala tolik nemilovala. Teď ho miluji možná i víc než mladšího.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
12.1.22 20:01

Zakladatelko nejsi v tom sama :hug: Jak už tu zaznělo, jsi na sebe zbytecne přísná.
Já si poprvé uvědomila že svou dceru miluju až když měla rok.
Do té doby jsem se starala, jako automat, jen prostě o miminko…nebyla tam TA láska. V noci když plakala jsem ji v duchu sprostě nadávala :oops: za to se dnes neskutečně stydím. Nikdy jsem to nikomu neřekla :( :roll:
Tvoje malá má zatím jen pět měsíců… vyčkej, máš čas. Zažila sis mnoho zlého ale věř že jednou bude líp :kytka:

  • Nahlásit
15
12.1.22 21:41

Ahoj zakladatelko, nevím jestli te potěším, ale moje psycholožka říká, že psychycké problémy matek (obzvlášť během mateřské a rodičovské) jsou běžné, jen se o tom nemluví.
Jinak já mám 2 deti, 3 roky a 5,5 let, nebudu tu asi dopodrobna rozepisovat svou situaci,
půl roku beru AD, chodím k psycholožce a od listopadu jsem v zpět v práci a začíná se to obracet k lepšímu.
A ještě jsem chtěla napsat, neber to tak, že bude hůř. Možná chvilku bude hůř (růst zubů apod.) ale pak zase bude líp :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
282
12.1.22 21:50

To bude poporodní deprese - a mám z tvého popisu pocit, že sis moc „neužila“, možná jste ještě měli nějakou dobu vyčkat, neb zrovan na Tebe bylo ještě ještě brzy - každá žena to má jinak..Možná jste měli ještě nějakou dobu cestovat, případně pařit…Já se také na dítě necítila až někdy do 33.:-) Jsem dost akční, tak byla pořád spousta jiných věcí, co dělat - studia, práce, zájmy, možnosti cestování. A pak onemocněli oba rodiče a musela jsem se starat o ně a možné těhotenství se zase oddálilo.. Pak jiný partner..Tak se stalo, že jsme s mužem( novým parnerem) děťátko měli až ve chvíli, kdy jsme oba věděli, že jsme o nic nepřišli a že ho opravdu chceme.. A tak jsme si to nastavili, věděli jsme, že to bude náročné..První měsíce jsou strašně náročné i pro maminky a tatínky, které děťátko chtějí a bez deprese, ta únava a hormonální bouře je mazec. O usínání v chůzi za kočárkem nemluvě…A do toho děťátko nejvíce brečí do 4. měsíce.. ( Fakt se s mužem už nedivíme, že se tolik párů rozchází do dvou let dítěte - je to hodně velká fuška a zkouška pro vztah.) P ak se to ale láme, jakmile se na Tebe malá začne usmívat a trochu si hrát, tak bude lépe..
Taková úplně blbá rada na narušení přebalovací rutiny - náš malý miloval prdění pusou na bříško ( dělali to i v Simpsnech 8) ) a on se tomu hrozně nadšeně smál (děláváme to i ještě teď někdy po přebalení, než ho zase obléknu, miminka až batolátka to milují, našemu to vydrželo doteď.. :mrgreen: ) A třeba i to přebalování je pak celkem i zábava a radost pro nás oba..

Příspěvek upraven 12.01.22 v 22:02

  • Zmínit
  • Nahlásit
169
12.1.22 22:25

Myslim, ze jsi opravdu na sebe prisna. Pises, ze jsi nemela legke detstvi, nestalo by za to to s nekym probrat, jit do hloubky a pochopit, co to na tobe zanechalo a treba zjistis spojitost mezi tvou aktualni situaci a tim, co a jak se ti delo v detstvi.
Nepomohlo by treba, kdyby sis svou dceru predstavila v ruznem veku, jak vlastne chces, aby byla spokojena, jake mela detstvi a jakou mela mamu? Ty jsi spokojene detstvi nemela, tak si zkus predstavit jake si vlastne prejes detstvi pro sve dite. Treba to uvolni ty negativni zazitky a prijde alespon nejaky cit k dceri, vzdyt to nemusi byt zrovna laska jako ze zurnalu, dulezite je, pokud se to nekam pozitivne posouva.
A co se tyce vety, ze to bude horsi, tak ja treba nemela rada vek 1-1,5 roku, kdy mas neustale kolem sebe nemyslici torpedo bez pudu sebezachovy. Kdyz se deti rozmluvily, jsou vetsimi partaky, je to vlastne mnohem vetsi zabava. Takze ano, bude hur, ale pak muze byt zase mnohem lepe s vetsimi detmi.
Preji, at v sobe najdes silu poresit svou minulost a posilam silu na kazdodenni starosti.

  • Zmínit
  • Nahlásit
169
12.1.22 22:38

Jeste me napadlo, jestli by nebylo reseni, aby byl na rodicovske pritel? Moje kolegyne se takto vystridala s partnerem v jednom roce veku ditete a pry jim to moc pomohlo.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
12.1.22 23:33

Díky za tvůj deníček. :)
Já ještě děti nemám, ale řítím se do toho plnýma nohama. Je mi přes 30 a právě se necítím úplně 100% na to mít už děti. Bohužel čas nezastavím a vím, že jednou na stáří by mne moc mrzelo, že nemáme děti, vnoučata.. Dosud jsem doufala, že mít vlastní dítě je něco jiného než slyšet od sousedů dusot a řev.. Ale vpravdě trošku jsem tedy zaváhala u tvého deníčku. Když vidím jak píšeš, že se nějaká závratná radost nedostavila ani u těhotenství, ale snad mám jiskru naděje aby bylo u nás dobře… :)
Vážně moc děkuji za tvůj deníček. Konečně někdo, kdo ukáže situaci také z této strany. :palec:
Držím pěsti a přeji ti do budoucna mnoho štěstí, zdraví a objevování té mateřské lásky :srdce:

  • Nahlásit
321
13.1.22 09:32

Buď v klidu. Zažila jsem to samé, velká mateřská láska se nedostavila ani po půl roce, ani po roce, ani po roce a půl. Začínala jsem být už fakt zoufalá, říkala jsem si, že dítě už nikdy, že to byla chyba. Zlom přišel po 2. roce, když malý začal mluvit. Nevím proč, ale jak najednou má ty svoje vtipný průpovídky a začíná s ním být sranda, je to lepší. Také už daleko líp spí, je hodně přizpůsobivý, není mamánek, samostatný, chytrý kluk. Už si se mnou i v kavárně vypije kafe, stává se z něho parťák. Věřím, že i u tebe se to zlepší. Já už dokonce začínám mít i myšlenky na druhé dítě, ale jsem s tím, po tom, co jsem prožila, dost opatrná… Fakt v tom nejsi sama a úplně to srovnání malé děti = malé starosti, velké děti = velké starosti neplatí. S velkými dětmi funguje komunikace a jsou víc nezávislé = ty máš víc času pro sebe a spoustu věcí, co i tebe baví, podnikáte společně.

  • Zmínit
  • Nahlásit
321
13.1.22 09:40

Jinak z toho období mám ale ještě dodnes následky - je to zatím jen skoro rok, co to odeznělo. Mám zejména chorobný strach, že se nevyspím, že se ty stavy vrátí, jsem skoro pořád unavená, i když to tak na ostatní nepůsobí, ale cítím to. Hodně mě to změnilo, bývala jsem sportovkyně, vždy plná energie, optimistická. Teď je že mě taková polo-troska, po fyzické i psychické stránce. Ale i to se dává dohromady a věřím tomu, že se to po nějaké době srovná úplně

  • Zmínit
  • Nahlásit
30
13.1.22 10:01

Holky, všem moc děkuji za podporu. Popravdě jsem se skoro bála komentáře otevřít, ještě když jsem viděla jak mi změnili název deníčku, to je i na mě silný, i když to tak v podstatě je :oops: Musím ale říct, že se to opravdu pomalu zlepšuje.. jak tu někdo psal, asi je to hodně o nastavení a já na to ještě připravená a zralá nebyla a bojuju s tím, že bych možná nebyla nikdy a bylo by to tak i lepší.. ale nemá smysl takhle uvažovat, musím to nějak uchytit z druhé strany, proto ta otázka, co je vlastně na mateřství tak krásného (původní název deníčku).. přísná na sebe jsem, protože jsem se v sobě hodně zklamala takovým nezodpovědným krokem, kterým jsem ovlivnila i další lidi a hlavně malou :(
Můžu se zeptat, jestli byste do toho šly znovu? S tím vším co teď víte?
Jinak všem děkuji za zkušenosti a myšlenky :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
321
13.1.22 10:05

@Kia20
Tyhle myšlenky mě napadají tak poslední dva měsíce, že bych šla. Se vším co už vím, co jsem se naučila ano. A taky proto, že malý má moc rád miminka a vím, že by měl že sourozence radost. Ale jak říkám, nechci dělat ještě ukvapené závěry, přeci jen, je to docela čerstvé

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.1.22 12:35

@Kia20 jasně, že jo… je to posun života dál, další neznámo, další výzva :) jak jsem psala, řeším teď podobné dilema s druhým… doufala jsem, že bude partner tlačit jako u prvního, ale netlačí…

  • Nahlásit
394
13.1.22 12:50

Ahoj, když jsem si přečetla tvůj deníček, je to jako bych ho psala já. Také jsem měla problémy, již u první dcerky. Láska nenaskocila, vše jsem dělala automaticky, měla deprese takove, že jsem se nemohla zvednout z postele. Když bylo dcerce 5 měsíců, zjistila jsem, že čekám další. Byla jsem rozhodnuta, že to nezvládnu, že musím na potrat. Už jsem měla papíry v ruce, ale nedokázala jsem to. S druhou dcerkou to bylo ještě horší a to až tak, ze jsem strávila 3 měsíce v lecebne. Brala jsem antidepresiva a postupně jak dcerky rostly to bylo čím dál lepší. Teď jsou jim 4 a 3 roky. Mám je rada, ale že by to byla laska až za hrob, to se říct nedá. Kdybych věděla dřív, co to všechno obnáší a co kvůli tomu prožiju, rozhodnutí mít děti si ještě rozmyslím. Tak pořádně pouvažuj, zda na to všechno budeš mít. Může to být horší, ale i lepší jak s prvním. Držím palce :-)

  • Zmínit
  • Nahlásit
1462
13.1.22 12:53

To chce čas, potřebuješ se zahojit psychicky hlavně..
Navíc jsou ženy co jim automaticky ta mateřská láska nenaskočí a přijde až časem.

Ty seš holt jedna z nich.

Já otěhotněla když mi bylo 21 let, absolutně nepřipravená, ale počítala jsem s tím nejhorším spíš, než takové ty řeči jak to bude krásné atd.
A mile me překvapilo že to bylo v pohodě, malej krásně spinkal, byl hodnej.

Teď po devíti letech čekám druhé, chtěné, s manželem se těšíme.
Ale nemaluju si to na růžovo, spíš se chystám na to horší, abych pak byla případně mile překvapená :mrgreen:

Držím vám oběma palce, at je to každým dnem lepší  :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
1007
13.1.22 12:59

@Gabiiinka tak velké děti a starosti se myslí spíš u pubertalnich dětí ;) ne dvouleták…
Mám děti 6let, 4 roky a 5ti měsíční mimco a zatím to pořád beru že ty velké starosti přijdou :)

@Kia20 teda ale to je docela blbý takhle měnit název deníčku :zed:
Asi nikdy nezapomenu jak jsme se po porodu prvního dítěte plouzili s muzem za kočárem jak zombie a já říkala: proč mi dopr.ele nikdo neřekl že to bude takový…

No a zpět bych to nevrátila nikdy, já se v tom mateřství nakonec našla :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1160
13.1.22 15:20

Ja mám dvě dcerky, obě miluju, ale samozřejmě pochybnosti o tom, zda jsem měla mít dítě, jsem měla taky, u první po jejím narození jako ty, protože do té doby jsem netušila, co mateřství obnáší, u druhé dcery po otěhotnění, neboť už jsem věděla, co to obnáší (po porodu to zmizelo). Je to prostě životní kotrmelec.

Píšeš, že bys chtěla dělat mnohem víc než se stýkat s kamarádkami, jít sportovat.. Jako co konkrétně bys dělala? Píšeš jet do zahraničí… A co bys tam dělala? Studovala, pracovala, chodila na kalby? Fakt? Nebo tě to jen láká, protože to momentálně je nedostupné? Já třeba si to odžila, v zahraničí jsem nějakou bydkela. A studovala, bylo to super, no ale život jde zase dál. Zase nastala nová životní etapa. Podle mě nemá smysl se někde zastavit, i když je člověk třeba celkem spokojený.

Mateřství je náročné a je pravda, že tak 70% času je to spíš o nervy než radost. Ale mně těch 30% za to stojí. Baví mě, když mi dcera řekne, maminko mám tě ráda a dá pusinku, baví mě, když ji vidím, jak už jí jde jízda na kole, mám radost, když mi řekne novou básničku. Když byla o vánocích perplex z Ježíška. Vím, že budu strašně hrdá, až půjde do školy a začne číst, až třeba vyhraje nějakou soutěž atd.

Jsem ráda, že jsem do toho šla podruhé. Potřetí už nepůjdu z důvodů finančních a z důvodu věku.

A u tebe si myslím, že máš čas. Dcera je maličká a málokdo skočí do té mateřské role s jistotou a bez pochybností od začátku. Jak dítě poroste a bude umět víc věcí, tak to přijde. ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
2378
13.1.22 15:57

Škoda, že tenhle deníček nečetla moje sestřenice, když se jí narodilo dítko. Právě ona mi byla velikou oporou v mém psychotickém prvním šestinedělí, říkala mi, že všechny ty pocity, co v sobě mám, jsou naprosto normální, ona je měla taky. Myslím, že dnes už se o tom, „o čem se v rodičovství nemluví“ hovoří častěji, takové ty obrázky rodin z reklamy na Toffiffee už jsou trochu nabourané :-). Samozřejmě, že kupa lidí o svém rodičovství mluví v superlativech, podle mého je to trochu i obrana, málokdo je tak upřímný nebo má tak dobré přátele, aby ho nesoudili, aby před nimi mluvil o tom, jak řval na malé mimino, protože bulelo, nevěděl si s ním rady, sám byl nevyspalý apod. Zrovna včera jsem poslouchala část přednášky na Teorii typů, kde padl dotaz jedné maminky, jak zvládat dětské emoce za situace, kdy je sama nevyspalá, hladová, zničená. To emoční rozpoložení rodiče totiž často dělá své, když je člověk v klidu, hned se mu ty věci řeší s větším nadhledem. Možná by tedy pomohlo víc se hýčkat, brát to tak, že máš frustrační práh nižší, potřebuješ víc ohledů, ale ne jen od okolí, ale i sama od sebe. Co se lásky k dětem týče, tak třeba po narození dcerky se mi to v hlavě přenastavilo a hrozně mě štval prvorozenec, připadal mi najednou rozmazlený, náročný, nenechal mě s miminkem chvíli v klidu, děsně mě rozčiloval. Zajímavé je, že se mi to srovnalo třetím dítětem, které nebylo plánované, ale po porodu jako kdyby někdo mávnul kouzelným proutkem, najednou jsem to svoje náročné dítě zase milovala a koukala na něj jako na boží zázrak :-). Takže nejen momentální stav a únava organismu, ale i hormony jsou prevíti ;-). Mimochodem: Kupa lidí se už bezprostředně po porodu dítěte rozplývala na sále, jak mají krásné děcko, jak ho milují. U mě to s tím prvním přišlo taky postupně, rodila jsem císařem a byla jsem na úplné nule. K tomu nevyspání, problémy s laktací apod. apod. Postupnou interakcí, péčí o něj, mazlením (doporučuji kůži na kůži) to pak všechno přišlo a i když mě ti naši upíři někdy nevýslovně vytáčejí a se slzou v oku vzpomínám na doby, kdy jsem byla bezdětná, neměnila bych a opravdu v rodičovství vidím smysl. Neboj se, ono to přijde ;-). Držím palce.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.1.22 20:28

@PenelopaW
To hýčkání mě také napadlo. Také by se autorka deníčku měla zkusit domluvit s partnerem, aby hlídal hodinu -dvě, pár hodin, aby mohla zajít ven na pokec s kamarádkama. Nám kamarád říkal už dávno před porodem, že ve svém okolí mají holky- čerstvé matky, co se jednou za týden seberou a jdou na pokec s kamarádkami a jsou úplně v pohodě, kdežto ty, co to nedělají docela „zblbly“..
K tomu hýčkání - pamatuju si, když mě při únavě během prvních 3 měsíců nadchl i obyčejný vonící toaletní papír na záchodě. :mrgreen: Také jsem si mohla cca 2týdně dopřát v klidu dlouho vanu na relaxaci, buď jsem tam usnula 8) nebo si četla..Už před porodem mi muž po vzájemné domluvě předplatil časopis o všeobecném dění, co vychází každý týden, abych nebyla úplně odtržená od „děje“ současného světa (Respekt) a neřešila jen plenky, pláč, kojení a usínání…A fakt mi to pomáhalo. (Každému může vyhovovat jiný typ časopisu, aktivity..)
Kvůli lockdownu, co přišel krátce po mém porodu, jsme se stejně nemohli vidět s kamarády, bohužel ani s rodinou.. :-( O cestování nemluvě..A to jsme také s mužem během těhotenství plánovali, kam všude se zaletíme po Evropě podívat než malému budou dva roky nebo si pořídíme druhé..A přišel covid a všechno bylo jinak.Ale zase muž se mohl podílet na péči o malého hned od začátku a viděl, co to obnáší, měl home office..

  • Nahlásit
20433
13.1.22 21:22

Co mám vysledovane, tak u prvních děti to je časté. U druhých a dalších to přichází hned. U prvního dítěte ten vztah vznikal péči o něj. A dokonale byl prověřen vážnou nemoci, to už byly mé pochybnosti, zda dítě opravdu miluji, ta tam. U dalších dětí, jak jsem hned věděla, co s nimi, to bylo úplně jiné.

Pokud je dcerce 5 měsíců, ještě to přijde. Ten začátek je otravný, ale počkej, kolik aktivit se ti díky dětem otevře a jakou budeš mít radost, až budou dorůstat do tvých oblíbených činnosti.

  • Zmínit
  • Nahlásit
2378
14.1.22 10:01

Ještě dodávám, že když mi kolegyně v práci vyprávěla o tom, že se doma s dětmi nudila, tak jsem si klepala na čelo. Pak jsem sama měla dítě a ten první rok, kdy ještě mimi není moc interaktivní, jsem najednou měla tolik volného času, že jsem se z něj až topila. Na jednu stranu člověk řeší péčové věci, ale když je pořeší, tak mu najednou zbyde kupa času. Já si hodně četla, sledovala seriály, chodila ven s kočárkem (sama, neměla jsem tehdy žádnou parťačku), ale i tak se nudila :). Takže možná, až bude holčička menší, si zkusit naplánovat nějakou (ne)pravidelnou aktivitu, ať půjde o cvičení, návštěvu galerie nebo jen sezení s knihou v parku. I to k psychické pohodě přispívá :).

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.1.22 11:12

Vydrž :hug:
Mám dvě dcery. Na první jsem se strašně těšila, byla jsem úplně posedlá tím mít dítě. Po porodu mi došlo, že jsem udělala největší chybu svého života :zed: jela jsem na autopilota, kojení jsem vzdala, i když by se můj problém dal asi vyřešit. Přišlo mi nereálné třeba přes den uvařit nebo poklidit. Stále jsem se jen starala o dítě nebo ležela. Miminko bylo hodné, spavé. Po půl roce jsem začala pomalu fungovat. Čím víc mimino komunikovalo, tím to bylo lepší. Zuby? Některé hrůza, ale vždy pár dnů, a byl tu i manžel, tak pomohl. Stále jsem myslela na to, že to každým dnem skončí, a takhle s každým neduhem. Leze? Chodí? Za mě posun k lepšímu. Od jednoho roku je to konečně prima, od dvou let jsme parťáci. Láska? Většinu dne mě neskutečně vytáčí, když mě ale přijde pomazlit a řekne, že jsem nejlepší maminka, což nechápu, tak taju blahem :lol: když je nemocná, mám o ni strach.
V jejich 2,5 letech se narodila druhá. Přála jsem si další, aby jednou dcera nezůstala sama. Těhotenství mě nebavilo, vůbec jsem se netěšila. Na porodním sále jsem se zamilovala a trvá to stále. Opět mi začala vadit starší, že zasahuje do mých chvilek s miminkem :roll: po druhém porodu šlo vše, jen jsem si vlastně odešla porodit. Nechápu, jak mě první dítě vyřadilo z provozu. Najednou tu byly dvě a šlo všechno a ještě mi zbylo volno pro sebe.
Vůbec se ale nepoznávám, holky totálně změnily moji osobnost. Stala se ze mě stále zamračená, protivná, sarkastická baba. Holkám je 2,5 a 5 let, je to s nima už super, dá se s nimi podnikat vše jako dřív, ale není doma ticho, což mě ubíjí. Těším se do práce a pak se budu snad těšit i na ně. Stále se snažím pracovat na svém chování, aby děti netrpěly a měli laskavou maminku. Mám je moc ráda.
Ale kdybych děti neměla, byl by život jednodušší. Ale obávám se, že později bych litovala..

  • Nahlásit
4502
14.1.22 17:21

Měla jsem dost podobný příběh, včetně ne úplně jednoduchého dětství. Měla jsem brutální poporodní depresi, skončila jsem v krizovém centru a děti už mám dvě. Vím ale rozhodně, že to je moje maximum. O tom, že velké děti, velké starosti… nenech se deptat předem. Starší má 3,5 roku a je to super, už se s ním dá domluvit. Mnohem víc mi brnká na nervy ten roční :) fakt nemysli na to, co bude. Teď je teď a je to jaké to je :) kdybys chtěla, klidně mi napiš zprávu. Věř mi, že to nebude navždy černobílé, bude to zas barevné ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.1.22 18:44

Taky jsem si mimino vubec neuzivala. Vnimala jsem to najednou, ze pro me uz zivot skoncil. K me smule jse zrovna vyfasovala mimino, co od odchodu z prodnice az do nejakych 8mi mesicu totalne prorval. Rano se probudil s revem a utichl az vecer, vubec nespal, jen rval a rval. V tu chvili jsem taky hrozne litovala, do ceho jsem se to pustila a ze uz neni cesta zpet, ze to nedam. Dnes je synovi 8 let a jsem fakt rada, ze ho mam. Je to partak, da se s nim delat uz uplne vsechno a spoustu veci bych bez nej vlastne ani nedelala a byla bych o ne ochuzena. Jo, je obcas i na zabiti, ale oproti jeho miminovskymu veku je to fakt obrat, ze jsem rada, ze ho fakt mam a nejsem bezdetna. Treba ti proste taky jen nevyhovuje male mimino. A navic, spousta takovejch tech poucovani „pockej az“ se vubec nemusi vyplnit. Taky jsem furt poslouchala samy pockej az, ale asi jsem mela stesti, ale vetsinu „pockej az“ jsme propluli uplne bez problemu. Vubec se nestresuj zadnym pockej az, to jsou jen povysenecky reci, jako ze oni vi neco vic, ze uz jsou dal, ale kazde dite je jine

  • Nahlásit
Anonymní
14.1.22 21:21

Ahoj zakladatelko,
mnohé věci, o kterých píšeš, jako bych mohla napsat já. Mám syna, je mu 2,5. Narodil se když mi bylo 38, takže jsem už vlastně byla stará matka a říkala jsem si, že ty pocity mám možná i proto, že na dítě už prostě nemám energii. Syn se taky narodil císařem, ale akutním. Po porodu se mi rozjela solidní poporodní deprese, naštěstí jsem to s podporou rodiny zvládla, k psychologovi jsem začala chodit až když bylo synovi rok a půl (měla jsem začít dřív, njn). První rok byl pekelný - deprese, kojení nešlo (snažila jsem se půl roku, kojila a poctivě odsávala po 3 hodinách, laktační poradkyně a stejně nic), cvičení Vojtovky, čas na sebe žádný, ze mě troska, no hrůza.
Pocity jsem měla úplně stejné, jako ty. A bohužel se do teď nezměnily, cítím to úplně stejně. Syn byl chtěný a mám ho opravdu ráda, starám se o něj, hrajeme si, děláme blbiny, ale pořád mám pocit, že mít ho byla největší chyba v životě. Vůbec mě to nebaví a absolutně si to neužívám. Nejradši jsem, když spí nebo když si ho někdo vezme ven. Vím, že za to nemůže, že se neprosil, aby se narodil, tak se snažím, aby to ode mě pokud možno necítil. Taky jsem byla naštvaná, že mi nikdo neřekl, jak je to mateřství strašný a to mám dvě sestry, který už děti dávno měly - a nikdy se nezmínily. Popravdě ani nechápu, že si někdo dobrovolně pořídí dětí víc 😔. Je to hrozný to takhle cítit, ale už nevěřím, že se to změní. Těším se teď na to, že snad od září bude chodit do školky a mně se trochu uleví, jinak moc optimismu do budoucna nemám.
Doufám, že u tebe to bude jinak a ty správné pocity štěstí a naplnění se dostaví, u sebe už tomu nevěřím. Drž se.

  • Nahlásit
Anonymní
14.1.22 22:49

Jsem jednou z těch, které také automatická láska k dítěti nenaskočila, a to poměrně dlouho. U starší dcery to trvalo třeba dva roky. Teď je dceři necelých pět a dýchala bych za ni. Mladšímu synovi je něco přes rok a zatím jsem v modu „starám se o něj“. A je to opravdu strašné, protože starání se o dítě, aniž by ho člověk miloval, je totálně monotónní nuda, kterou vnitřně pociťuju asi tak zajímavou, jako je skládání zboží do regálu. Momentálně odpočítám dny, než syn aspoň trochu povyroste.

  • Nahlásit
169
15.1.22 03:43

S tim, co ted vim, bych do materstvi sla znovu. Ja se diky materstvi o sobe dozvedela spoustu veci, uvedomila jsem, jak me ovlivnilo detstvi, jak se chovam nekdy hloupe a jak neumim pracovat se svyma emocema. Uchopila jsem to, jako obrovskou praci na sobe sama, abych byla laskavou a klidnou mamou. A hrozne vidim, jak jsem ziskala sebevedomi a schopnost normalne a asertivne komunikovat s okolim. A taky jsem ziskala obrovskou pokoru a trpelivost.

  • Zmínit
  • Nahlásit
85
15.1.22 12:37

Napíšu tady něco z pohledu dítěte matky, která trpěla poporodními i jinými depresemi a úzkostnými stavy, protože si myslím, že část těch obav se váže právě k tomu, jak to pociťuje dítě, a jestli mu to nijak neublíží atd.

Přestože jsem jako dítě vnímala, že má moje matka problémy, nikdy jsem nepocítila, že by mně neměla ráda, i když to nebyla schopna naplno projevit - prostě to pouto tam bylo, přestože mi ona sama později řekla, že měla pocit, že jí ty úzkosti celkem paralyzují v možnostech „jak být správnou matkou“. Celý život máme moc pěkný vztah, i jako rodina celkově - a hlavně, čeho jsem se trochu bála, já sama jsem tyhle problémy u vlastních dětí neměla, takže mě to nijak nepoznamenalo.

Co tím chci říct? Dítě lásku matky vycítí, i když ta situace není optimální a není třeba se trápit ještě tím, jak to ovlivní dítě. Vůbec ho to totiž ovlivnit nemusí. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
37
15.1.22 13:38

Zakladatelko, tvé pocity jsem nezažila. Jen bych ti chtěla naopak napsat-bude líp! Počkej až poleze-no konečně to nebude jen malá “housenka”. Až začne chodit, máš napůl vyhráno 🙂

Taky nejsem typ “na mimina”, první půl rok malého mě nebavil (tím hůř, že mi každý říkal, ať si to užívám), pak se to pomalu začalo zlepšovat.

Teď jsou mu dva a je to už “parťák”, podnikáme spoustu věcí.

Vydrž, bude to dobré :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
19138
15.1.22 15:04

To je deprese jak Brno :( ale věřím tomu, že se to zlepší :hug: Já teda mám štěstí, že to vše naskočilo samo hned po porodu, ale zažila jsem poporodní úzkost. Druhé dítě se mi narodilo předčasně a já zhruba po měsíci začala mít problémy se spánkem. Ve snech jsem umírala, budila jsem se s tím, že nemůžu dýchat, že mě něco dusí… všechen ten strach se začal projevovat takto… Rozhodně pokračuj v odborné pomoci, léčbě… dítě máš ještě malé a toto potřebuje svůj čas…myslím, že za nějaký čas to uvidíš zase trochu jinak :hug:

Příspěvek upraven 15.01.22 v 15:08

  • Zmínit
  • Nahlásit
1150
15.1.22 15:27

Ahoj. Taky se nebudu rozepisovat detailně. Mám 9letého a 5letou. A velmi ti rozumím. Mě hodně pomohlo, když začal syn mluvit. To pak byla paráda a už jsem ani nepotřebovala kamarádky. Do jeho 3 let jsem byla spíše robot. Mateřskou jsem nenáviděla. Jistou chvíli se nám rozpadal vztah s partnerem, protože jsem nemohla vydýchat, že on má svůj běžný život. Pomáhal, ale pro chlapa to nebude nikdy ta šílená životní změna.. další mateřká a vše okolo bylo v pohodě. Mám oba císařem. Ale ta první mi vlivem deprese nějak neutkvěla ani v paměti, což mě mrzí. Syn si to nezasloužil.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
15.1.22 17:00

Zakladatelko, moje nejstarší dcera se na miminko těšila, pochybovat začala ke konci těhotenství a pak jak mohla, tak do malé utíkala, prostě se mámou necítila. Trvalo to 4.5 roku, kdy jsme malou vychovávali víceméně my, prarodiče. A teď? Vnučce je 5 a půl, již rok je prakticky nonstop se svou matkou (s občasnými výkyvy zde u nás), vnučka je z maminky nadšená a dcerea by za ní dýchala, konečně se jako máma chová a cítí to tak.
Prostě, dokud byla malá fakt malá, tedy miminko a navíc ještě dost náročné, komplikované, dcera si k ní cit a vztah nenašla. Jakmile se z kachňátka začala klubat labuť, mateřský cit se v dceři konečně naplno probudil.
Dnes je to tak, jak to být má, my již rodiče suplovat nemusíme. Ale trvalo to.
Co tím chci říct - ne každý se stane rodičem narozením či dokonce početím dítěte. U někoho to prostě trvá a nemá smysl si vyčítat, že se rodičem necítíš a že máš pocit, že mít dítě byla chyba. V drtivé většině případů ten mateřský cit přijde, dřív či později se také dočkáš. Jen to chce svůj čas.

  • Nahlásit
649
15.1.22 20:19

Vydrž, nesnaž se být nejlepší a bude líp. U nás to trvalo skoro 2 roky, svou 4letou teď nade vše miluji!

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.1.22 00:46

Mohu to někde podepsat..?
Ten cit k dítěti po dvou letech začal u mě postupně zesilovat..

Pak jsem omylem otěhotněla podruhé, porod byl už tentokrát snadný, a k druhému miminku jsem od začátku cítila onu dosud nepoznanou mateřskou lásku.
Možná i proto že už jsem byla připravená na to, že můj bezdětný kreativní a bohatý život a tělo se už opravdu nikdy nevrátí.
A můj druhý syn je moje soulmate, má povahu mě velmi blízkou.
A ten první syn? On a já se máme rádi, ale prostě přilnul mnohem více k tátovi.

  • Nahlásit
306
16.1.22 07:49

Nebuď smutná, to se stává a je to časté. Nic si nevyčítej.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1981
16.1.22 08:05

Mam 3 deti, sice jsem nikdy nic takoveho nezazila, mam zase svy, ale prijala bych situaci takovou, jaka je, nic bych si nevycitala, je jeste strasne brzy na to delat zavery, ono si to nejak sedne. Osobne si myslim, ze to probudi prvni vetsi problem ditete, treba nejaka teplota, nemoc, proste zjistite, jak vam na nem strasne zalezi..a taky cas..tak to bude treba az se zase vratite do prace, no a? Denicek se mi moc libil.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.1.22 22:11

Vždy jsme s manželem chtěli velkou rodinu a taky ji máme :srdce: Máme pět krásných zdravých dětiček. Těhotenství i porody musím říct i když bylo někdy nějaké trápení, měla jsem vše skvělé. Pro mě a manželaž není nic duležitějšího než rodina :srdce:.Chceme ještě jedno miminko, tak doufám že bude vše taky dobré. A tobě držím palce.

  • Nahlásit
21
17.1.22 11:48

Ahoj, občas si sama říkám co na tom ty maminky mají. U nás náročný porod, byla jsem ráda, že je prcek venku ale nějak ta obří láska taky nikde. Následovalo nevyspání v porodnici, dlouhé období kolik a probuzených noci. Spanek vic jak 2hodiny v kuse byl pro mě luxus. Hlavou mi létali jen černé myšlenky a létají občas i do dnes. Psychikou jsem léčila homeopatiky. Popravdě malému bude rok a já občas sama nevím, udělala jsem dobře? Mám ho ráda nebo ho beru jako už běžnou součást svého života? Popravdě asi ne každá z nás je z dětí poprděna ale nemyslím si, že je díky tomu špatná máma. Říkám si každý z nás má rád jinak. Čím je větší víc si to užívám

  • Zmínit
  • Nahlásit
153
17.1.22 15:17

Moc mě mrzí, že to takto cítíš. Ale ano, ne každý by měl mít děti a já to vůbec neodsuzuji, že někdo je nechce. Já mám děti dvě a já jsme tedy za ně neskutečně ráda. Před prvním porodem jsem měla podobné myšlenky jako ty. Jestli to vůbec zvládnu, proč zrovna já jsem si pořídila dítě atd.. No, u mě ta láska naskočil hned jak jsem malou viděla. Neskutečně ji miluji… U druhého dítěte jsem měla pocity snad ještě horší než u první. A hodně to tehdy zavinil, teď už můj bývalý partner, který mi ve druhém měsíci oznámil, že se mnou nechce být. Hrozně jsem si vyčítala, že jsem vůbec otěhotněla, že jsem měla jít na potrat a že ho určitě nebudu mít ráda. No a malý se narodil a bylo to úplně stejne jako u dcery. Opět ta neskutečná láska. Vůbec jsem tomu nemohla věřit.
Radu pro tebe nemam. Ale myslím si, že právě naopak čím je miminko starší tím je to lepší. Víc reaguje na tebe, budeš mít radost, že jsi ji třeba něco naučila, později až bude mluvit můžete si povídat a až ji bude třeba deset patnáct můžete být nejlepší kamarádky. Nemusíš ji nesmírně milovat, ale měj ji ráda a hodně s ní komunikuj. Pokud to půjde, začni klidně co nejdřív pracovat. Nikdo te za to odsoudit nemůže, jestli to pomůže vašemu vzájemnému vztahu proč ne. Já si myslím, že si to opravdu časem a hlavně věkem malé líp sedne. A na takové ty řeči malé děti malé starosti a bla bla se vyprdni. Vždyť vůbec nevíš, jaká tvoje dcera bude. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
17.1.22 19:49

Držím palce, ale to zvládneš :hug: když bylo synovi 5 měsíců, cítila jsem sice lásku a takové ty mateřské pudy, ale strašně mě to všechno nebavilo… Často jsem se přistihla, jak přemýšlím nad tím kdy už bude moct do školky, kdy už si budu moct dovolit přestat kojit, kdy ho dám na víkend k babičce.. A pak začal lézt a pak chodit a pak trochu mluvit a najednou se to zlomilo. Je s ním sranda, vím že kdybych chtěla tak do školky ho můžu dát teď hned a už je to jen moje volba… Je to mnohem lepší. Je mu rok a půl a do roka to bylo hrozný. Takže klid, vůbec si nenech říkat že nejhorší teprve přijde, nejhorší je první půlrok (a to jsem taky měla relativně pohodové dítě). Mimochodem když jsem se poprvé doma po porodu viděla v zrcadle, taky jsem brečela… A to jsem rodila přirozeně, bezproblémově a v těhotenství přibrala asi 10kg…

  • Zmínit
  • Nahlásit
2743
17.1.22 23:13

Já myslím, že jsi skvělá maminka a ještě budeš. Holčička je ještě malá. U mě ta láska k prvnímu synovi naskočila taky celkem pozdě. Šíleně milovat jsem ho začala tak ve 3-4 letech. Dítě už mluví, najednou na povrch vypluje jeho osobnost a v tomhle věku je opravdu roztomilé. Myšlenky jsem měla podobné jako ty a taky jsem se za ně styděla. Je vidět, že jsi zodpovědná a vůbec nedej na to, co ti kdo říká. Ty a tvůj vztah s dcerou je jedinečný. Teprve mateřství objevuješ. Bude to dobré, uvidíš.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.1.22 13:38

Chápu, náš cvrček je už doma 3. rok, mám ho ráda, starám se, ale tak nějak jsou to pro mě starosti, které mě obtěžujou. Oblečení má z druhé ruky, každej pes, jiná ves, nijak ho tedy nestajluju, protože to by chtělo aktivitu ve shánění a nakupování, něco vymyslet, sehnat, dojít tam, koupit, odnést, vyprat, uložit - moc práce. O očkování ani nevím jaké je povinné, jaké je dobrovolné, tyhle věci jdou mimo mě, prostě všechny tyhle starosti už jsou jakoby nad můj rámec a nedávám to kapacitně, nechci je mít, obtěžuje mě to, všechno to sfouknu tak nějak najednou a hlavně s vynaložením co nejmenší energie.

K obědu vařím vždycky něco na poslední chvíli nebo koupím hotovku, s večeří je to to samé. Nezajímá mě co dělají ve školce, všechno odkejvu s tradičním „hmm“, vůbec mě tyhle kecy nebaví, nebaví mě kinderparty, poslouchat o tom co cizí děti a vůbec řešit jakákoli témata s dětmi související.

Na druhou stranu jsem ale vysoce aktivní v komunikaci, povídám si s ním, všechno rozebíráme, ukazuju, vysvětluju v souvislostech, nad rámec, otázka proč pro mě není problém, jsem ochotná s nim kafrat do zblbnutí. V komunikaci jsem tedy velmi aktivní, ovšem na úkor různých dětských činností (malování, vystřihování, skládačky, puzzle, knížky), to vůbec, v životě jsem si s ním nehrála, na to má sám sebe nebo ostatní děti.

Cítím, že mám o dva levely míň času jak na sebe, tak na svoje aktivity, které mi protýkají mezi prsty. Dělám (resp. dělala jsem) sport, ve kterém jsem to chtěla dotáhnout alespoň na MR, když ne na ME či MS, to teďka absolutně není možné a za 4-5 let, až prcek bude samostatnější to nepůjde už kvůli věku, s ohledem na tento fakt, a že si nemohu splnit nač jsem dřela, mám taky někdy momenty, kdy lituju.

  • Nahlásit
864
19.1.22 14:21

Tak já můžu říct, že jsem své miminko milovala snad od prvního ultrazvuku, kdy jsem ho viděla.
A když se narodil, nemohla jsem se na něj vinadívat. Nemyslím si, že někdo říká jen samé superlativy o mateřství jako nějakou svou obranu. Já si spíš myslim, že nějak to špatné vytesnime.
Protože samozřejmě, že to nebylo lehké. Malý mi od návratu z porodnice hodně zvracel, musela jsem se naučit o něj starat. Taky jsem měla strachy, jestli to zvládnu. Jak začal běhat tak to taky bylo torpédo bez pudu sebezáchovy a způsoboval mi infarktové stavy.
Neříkám, že jsem na něj nikdy nekřičela, nedostal na zadek, nebyla jsem na něj zlá, když ve 3 ráno ještě třeba nespal.
Ale ty dobré věci prostě převažují. Milovala jsem ho, když se poprvé vědomě usmál, byla pyšná, když poprvé řekl máma. Rozplyvam se, když sám přijde, chce se tulit a dávat pusu. Když se kolem 2 odpoledne vzbudí, přijde za mnou, vyhodí mě z polštáře a tak krásně se na mě usměje.
Jo mateřství není jenom radost, ale u nás ty kladné věci převažují.
I teď když jsem těhotná podruhé mám strach, jak to zvládnu, jak bude starší reagovat. Uvědomuji si, že si nehladim bříško a nepovidam si s ním tak jako u prvního. Není na to s prvním čas, ale i tak vím, že i to druhé budu milovat :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
1047
včera v 23:25

:hug: :hug: :hug: :hug: posílám hodně síly!

Na tvou otázku, kvůli čemu mám pocit, že to za to stálo? Můj syn je moje největší zrcadlo. On mi odráží moje nálady a to, jak si v životě vedu. A taky se mi líbí v jedné známé písničce “Až poznáš svou tvář v dětské tváři, tak pochopíš, že kdo má rád, má mnohem víc!” :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit