Co jsem se definitivně naučil v minulém roce

1) Když si určíš správný cíl, cesta je radostí.

Překvapuje mě, kolik lidí vlastně neví, co by chtělo. Anebo naopak vzhlíží k představám úplně mimo realitu. Neříkám, že najít si dosažitelný cíl, který by člověka naplnil, je lehké. Je třeba nejprve poznat sám sebe, co nám opravdu dává radost a po čem v životě toužíme. Co pro nás znamená žít spokojeně, a co je jen přežívání.

Mým názorem je, že když si člověk určí cíl, který je v jeho silách, a daří se mu postupně jednotlivé kroky naplňovat, dá to člověku docela dobrý důvod každý den vstát a zase se o kousíček přiblížit. A mít dobrou náladu. Připomíná mi to pocit, když se jede nebo letí na dovolenou. Jakmile se dáte do pohybu, každou chvílí se posouváte k cíli blíž, až ho nakonec máte už jen na dohled. A to bývá fajn pocit.

Sám vím, jak chci mít uspořádaný svůj život během pár let. A přestože budu tou dobou starší a děti už volný čas tatínka tolik neocení (spíš naopak )těším se na to.

2) Aby byli šťastní mí blízcí, nesmím se bát být šťastný sám.

V práci jsem měl dlouhá léta pocit, jak šidím dlouhou pracovní dobou rodinu, a při čase tráveném s rodinou mi zase přišlo, jak šidím práci. A tak jsem jen věčně lítal mezi prací a rodinou, až se zcela vytratil prostor na vlastní radosti. Přitom žena mi nikdy nevyčetla čas strávený zábavou, která není společná. Sám jsem poznal, jak takové dobití baterek blahodárně působí na vnitřní klid, jak je hezké se po čase sobecky ukradeném pro sebe zase těšit domů.

Stavy vyčerpání, kdy jsem se snažil maximum energie dělit mezi rodinu a firmu, začaly být pro okolí patrné. Naučil jsem se s rozumnou mírou ukrást si nějaký čas sám pro sebe. Ať je to sport, cestování nebo noční tah po barech. Štěstí blízkých přeci nespočívá v tom, že se pro jejich dobro uštveme. Pro lidi, kteří nás mají opravdu rádi, je důležité vidět, že jsme sami spokojení.

3) O tom, jak moc nás ovlivní či oslabí minulost, rozhodujeme sami.

Každý z nás má ve svém životě okamžiky, na které není pyšný. Jsou to zároveň místa pro nás citlivá. Jenže jak velikou sílu minulost má? Jenom takovou, jakou ji sami dovolíme. I chyby byly tím, co z nás udělalo lidi, kterými nyní jsme. Nebýt chyb, neměli bychom se z čeho poučit a stát se lepšími. Některé chyby jsme udělali z nerozumu či nedostatku zkušeností, jiné proto, že jsme nevolili z možností dobro x zlo, ale jen mezi větším a menším zlem. Není tedy namístě mít v sobě úzkost z věcí, co se nám nepovedly. To už nezměníme. Důležité je umět se z chyb poučit a stejné neopakovat. A to je plně v naší moci. A v tom nám chyby minulé mohou být dokonce prospěšné. Posílit nás.

4) Co udělají, řeknou nebo napíší jiní, to neovlivníme. Důležité je, jak své jednání obhájíme sami před sebou.

Nežije-li člověk jako poustevník, pak je nucen skoro každý den být v interakci s ostatními. S rodinou, kolegy, přáteli, ale i lidmi, ke kterým má jen profesionální, nebo dokonce i záporný vztah. Zcela lhostejný k tomu, co si myslí ostatní, dokáže být jen málokdo. A tak nás některé věci dokáží ranit. Ať už se jedná o věci vyřčené, či napsané. Stejně tak se někdy stane, že nás zamrzí nebo přímo zklame chování jiného člověka. Jak to jen mohl udělat? zní otázky v naší hlavě a občas to přeroste do stavu, kdy se až sami začínáme za slova či činy jiných obviňovat. Hledáme chyby či příčiny v sobě.

Jenže za chování, slova, statusy jiných nejsme ani nemůžeme být zodpovědní. Zodpovídáme jen sami za sebe. Jediné důležité je obhájit si svá slova a činy sám před sebou.

Co naučil rok 2019 vás?