Co nás má potkat, to nás nemine

Jak se z beznadějně bezdětných stali beznadějně dětní...

Co nás má potkat, to nás nemine Co nás má potkat, to nás nemine Zdroj: Canva

Usedavě pláču. Sedím s manželem na židli v ordinaci kliniky reprodukční medicíny a mám za sebou svou další životní zkušenost, bohužel v tomto případě zase nepříjemnou. Náš první pokus umělého oplodnění nám bohužel nevyšel. Právě jsme se to, navzdory prvotním kladným očekáváním, s konečnou platností, dozvěděli. Je mi 26.

Doslova napíchaná hormonama jen sedím, koukám a poslouchám Pana doktora: "Buďte úplně v klidu, vy jste jednou z našich nejmladších klientek. Ono se to jednou určitě podaří.'' usmívá se naučeně.

Unudleně přikyvuji a snažím se za každou cenu zadržet další příval slz v slzných kanálcích. Dnes ráno jsem totiž slavnostně, z očekávání blížících se pozitivních zpráv, dala šanci mojí téměř zapomenuté řasence. A ta mi tady teď stéká po tvářích, maluje mi na nich černé cestičky a odkapává na naše propletené ruce.

Pláč, to je tedy u mě v posledních dnech celkem rutina. Ráno, po cestě do Prahy v rádiu zase zahráli skladbu Když se zamiluje kůň od Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře a řeknu vám, to je pro ženu v uměle vyvolaném stavu,,těhotenství,, díky podání vysoce hormonálního koktejlu, skutečně silná a dojemná píseň.

Už je to pět let, co se s mým mužem známe. Už pět let se milujeme a milujeme a pořád nic. Co jsme spolu, tak víme, že chceme mít děti, proto jsme nikdy žádné antikoncepční prostředky, ani metody nemuseli řešit. A teď, po tolika letech, už se nám zdá, že bychom tomu rodičování měli vyjít trošku vstříc.

Prakticky to znamená, že jsme v posledních týdnech podstoupili různá vyšetření, krevní rozbory, upravili životosprávu, jali se vnitřně uklidňovat, abychom nakonec zjistili, že my dva máme prý jen velmi malou šanci počít spolu dítě přirozenou cestou.

První šok střídá výčet všech negativních okolností, proč nám to spontánně NIKDY, ale opravdu nikdy nepůjde a hned následně výčet všeho dalšího umělého, co nás tedy tady na klinice čeká. Necháváme si podrobně vysvětlit následující postup. Kdy a jak si budu injekčně hormonálně stimulovat vaječníky, kdy a jak budu chodit na ultrazvukové kontroly velikosti vajíček, kdy bude možný odběr vajíček v narkóze, jak budou všechna ta „šlechtění“ nejhezčího „mimíska“ ve zkumavce probíhat a jak nás o všem budou informovat a nakonec, jak proběhne poslední krok, transfer embrya zpět do maminky. Tedy do mě. Do mě. Chápete to? Stíháte to ještě? Ti z vás, kteří mají rádi sci-fi, si to určitě dovedou barvitě představit. Zatímco my, milovníci klasických a současných románů si při těchto informacích připadáme jako vystřeleni na jinou planetu.

Dobře tedy, aklimatizujeme se na naší nové planetě a jdeme do prvního kola. Nastal ten správný čas v měsíci, takže si denně píchám dávku hormonů do břicha a všichni natěšeně čekáme, až narostou vajíčka do požadované velikosti. „Mám strach a zcela vůbec nedůvěřuji sobě a svému tělu.'' “Mám strach a bezmezně důvěřuji lékařům.'' „Mohu mít strach? Že zklamu jako žena? A nepodaří se mi přivést na svět dítě?“

Vše se zdá být ideální, alespoň z lékařského hlediska. O pocitech se teď nebavíme. Žádná z mnoha možných komplikací tohoto procesu se naštěstí nedostavila a bylo mi odebráno velké množství kvalitních vajíček. Manželovi zase slušné množství kvalitních spermií. A tak nic nebrání tomu celou fázi „výroby člověka“ spustit.

Ach ty moje myšlenky… „Klidně můžete jet domů, my zavoláme, hodně odpočívejte maminko a my vám dnes mezitím uděláme několik desítek krásných dětí. Jen si už nepíchejte tyto injekce, ale začněte si zavádět trochu jiné hormony, tentokrát vaginálně.“ „Maminko?“ To jako vážně?

Označovat někoho maminkou v této fázi pokusů se mi zdá velmi nevhodné.

Ještě tentýž den večer nám volají, my ležíme a odpočíváme ve všeříkajícím tichu. Cítím, jak rádi bychom od tohohle,,vyrábění dětí,, měli oba klid, jak moc toužíme, aby se stal zázrak a šlo nám to zkrátka nějak přirozeněji. Sdělují nám, že se celkem podařilo,,vytvořit,, dvanáct miminek a devíti z nich se daří skutečně velmi dobře… Devíti čemu? Pokud si z hodin biologie vzpomínám, tak se tomuto stádiu dělení buněk může říkat maximálně, morula, či blastula. Proč mám tedy pocit, že ke mně mluví jako k hormonálně labilnímu jedinci, toužícímu za každou, opakuji za každou, i za tuto cenu po dítěti? Odpovím si sama, asi protože jím právě jsem.

Ach jo. Jsem protivná a začínám být v myšlenkách útočná k lidem. Hledám vinu tam, kde není, a přitom je to celé také moje rozhodnutí. Ptám se pořád dokola, kde je tedy ta hranice? Co ještě je pro člověka toužícího po dítěti únosné?

Hlavní zápas prvního kola začíná. Jdeme na transfer. Zní to, jako by nás čekala cesta ve stroji času. A já mám obavy, kam až nás tohle reprodukční inženýrství zavede. Přesto si nechávám zavést dvě nejlépe hodnocená embrya a po bezbolestném asi desetiminutovém zákroku jedeme domů. Načetla jsem si dopředu všechny babské a další zaručené rady na to, aby se vajíčko po oplodnění v děloze snáze uchytilo, takže scéna s nohami nahoru ze všech komedií se odehrála několikrát i u nás. Cítím se zvláštně, začátek toho, co si strašně moc přejeme mám teď ve svém podbříšku a vůbec nevím, co opravdu cítím. Vzrušení? Strach? Radost? Obavy? Touhu znát výsledek prvního kola? Vkrádavé myšlenky, co má být vlastně výsledkem? Je výsledkem lidský život? A pokud ano, kdy a jak právě tento začal?

Ještě než se o výsledku našeho debutu dozvíme, musíme se rozhodnout, co se bude dál dít s našimi zbývajícími „dětmi“. Budeme chtít toto podstoupit znovu? Máme si nechat embrya zamrazit? Nebo už se po této zkušenosti nebudeme raději o nic pokoušet? Zvažujeme také finanční stránku, protože v případě mražení embryí se jedná o nadstandardní péči a není zrovna nejlevnější. O etické rovině tohoto úkonu se už ani nezmiňuji. Jsem jednou z davu. Necháváme si nakonec zadní vrátka otevřená a volíme mrazák. Jakkoli toto absolutně odporuje našemu propřírodnímu smýšlení.

Později se dozvídáme, že jsme první kolo prohráli.
Další dva měsíce máme klid.

V měsíci následujícím zkoušíme KRYOEMBRYOTRANSFER, naše druhé kolo. Pro méně znalé, postup je následující. Rozmrazí nám pár z našich „miminek“ a pokud se ta budou i po rozmrazu chovat adekvátně, budou mi opět zavedena. Procedura je celkově méně náročná, jak hormonálně, tak psychicky. Nicméně v našem případě se, „mimískům“ bohužel vůbec nedaří a tak musí zkusit rozmrazit i ty poslední, což mě dohání řekněme na pokraj velmi úzkostných stavů. Vnitřně řvu: „Nechte si aspoň ty srdcervoucí názvy našich buněčných shluků!“

Chodím v této době hodně ven, venčím naše dvě fenky, vyhýbám se myšlenkám a vyhýbám se lidem. Sice nikdo z našeho okolí vůbec nic neví, ale na mě by všichni hned poznali, že je mi úzko na světě.

Druhé kolo hlásí další čistou prohru. Jsme unaveni.. Možná znechuceni… Tíhou naší i lékařské neschopnosti v takto intimní a bolestivé oblasti.

Začínám mít nenávistné myšlenky, ty, které bych si dříve nenechala ani zaklepat u dveří. Něco jako: Každá mladá coura, která o TO nestojí, je těhotná hned a já chuděra musím podstupovat tohle… A další… A horší… A ještě více sebe litující… Je to napjaté i mezi mnou a mým mužem. A my jsme s tím sami, protože se chceme vyhnout všem povzbudivším přáním a vysvětlování od rodiny, sousedů, kamarádů…

Krátká pauza na normální život a pak zase zpět k rodičování.

Máme před sebou druhý hrazený cyklus IVF od pojišťovny. Naše třetí kolo. Opět plná palba hormonů, opět ultrazvuky, opět narkóza a odběr, opět myšlenky, zda je to, co děláme správné. Paralyzovaně už jen zase pláču a přikyvuji. Jsem na hraně, přesně v tom místě, kde spadnout na jakoukoliv stranu je stejné zlo. "Tohle nechci. A přitom to tak chci.''

Vajíčka rostou, ale je jich zoufale málo. Bohužel nezůstala ani žádná do mrazáku a tak pláču ještě víc. A děkuji, že ještě můžu a umím plakat. Dá se tomuto ještě říkat, že se snažíme o miminko? Když jsem z hloubky duše přesvědčena, že takhle to být nemá, že tohle je znásilnění přirozenosti?

Jedeme dál. Máme zavedeno, nohy do stojky odehrány, odpočívám, manžel vaří, žehlí a stará se. Tentokrát nechci znát výsledek. A všechny myšlenky ubírám kamkoli jinam než k tomu, co mi bylo vpraveno do dělohy.

A světe div se, tradaaa. Jak velké překvapení. Po čtrnácti dnech mám potvrzeno, že poprvé v tomto mém životě čekám dítě. "Jo, jo, jo, jo, jo, jsem těhule. Jupííí!''

Všechno to utrpení stálo za to, protože na testu jsou ty dvě dálnice, o kterých se všude mluví. Moje první dálnice na asi tisícím testu. Těším se a raduju jako malá, tak jako vždycky, ze srdce a naplno. Na vše, co tomu předcházelo už jsem zapomněla. Prožívám první těhotenské zkušenosti, je mi strašně zle, nemůžu nic jíst, pořád bych jen zvracela. A jsem za to taaak šťastná. První i druhá prohlídka za námi a pořád je všechno v pořádku. Yes! Už, už, už máme nutkání pustit tu informaci aspoň rodičům. Ale domlouváme se, že až po příští prohlídce ve 12. týdnu.

A právě v 11+4 tt těhotenského slovníku, přichází absolutně nečekaná naše třetí prohra. Slyšela jsem jen: „Srdíčko se nevyvíjí, jedná se pravděpodobně o takzvaný missed abort, neboli zamlklý potrat. Budete muset na kyretáž.“

A to všechno, co říkali dál už nevím. Byla jsem jinde. Byla jsem ve tmě. Byla jsem na startu, znovu na začátku. Moje první myšlenka tentokrát nebyla lítost, že to dítě odešlo. Litovala jsem sebe, že jsem neměla o trochu dříve tolik lásky k sobě, abych tyto sci-fi experimenty utnula už dávno. Naštěstí to za mě udělala ta malá dušička.

Opravdu velmi nepříjemnou zkušeností byla ta kyretáž, neboli čištění dělohy. To bylo zkrátka celé špatně a od začátku. „Termín pro vás máme hned po Velikonocích!“ Já v tu chvíli myslela, že špatně slyším. To byly hodně divoké myšlenky tenkrát. Co se asi bude dít, když to ve mně ještě pár dnů zůstane. Já už to nechci, já už to chci mít pryč a hlavně já už to chci mít celé za sebou. Tak takto nějak, s nateklýma očima a tunou posmrkaných kapesníčků jsme strávili Velikonoce roku 2011. To, že mě pak v úterý ráno dali na čekací pokoj před výkonem společně s šestnáctiletou holčinou, co si TO prostě přišla nechat vzít, byla jen smutná poslední tečka. Vůbec ji nechci soudit, to ne. Jen mi to hlava ve vleku všech předchozích událostí zkrátka v mém stavu nepobrala.

Tak a co teď?
Jak je tobě, muži můj? Celou dobu jsi stejný, bez hormonálních bouří, bez hledání viníka neúspěchu. Ty vždy o trochu zlehčující situaci a o hodně ji věcně hodnotící. Jak je tobě?

Pojďme si shrnout fakta. Že máme ještě poslední třetí cyklus IVF tzv. na pojišťovnu, to víme. Že už tohle nechci nikdy zažít, to také víme.
A teď už také víme, že nesmíme takto tlačit na pilu. Je to totiž sebezničující.
Od dalších případných in vitro snah si tedy dáváme alespoň rok klidu, na jaře 2012 uvidíme.
Pořizujeme si dalšího psa. Ke dvěma osmdesátikilovým fenkám bullmastifa ještě čtyřicetikilové štěně Anglického mastifa.
Měním pracovní místo a snažím se co nejvíce zaměstnat hlavu pracovními povinnostmi.
Pokračujeme s postklasickou homeopatií.
Chodíme k šamance na masáže a povídání.
Cvičíme cviky dle Ludmily Mojžíšové.
Nosím prstýnek s modrým kamínkem.
Hodně cestujeme.
Rosteme.
Snažíme se vyjasnit si, čeho a proč se skutečně bojíme.
A proč k nám ty děti nejdou.
Milujeme se a žijeme.

STŘIH
JARO 2012

Za měsíc mám termín porodu. Naše první láska, naše první štěstí se narodilo po spontánním otěhotnění i porodu v červnu 2012.

STŘIH
JARO 2014

Naše druhá láska, naše druhé štěstí se narodilo po spontánním otěhotnění i porodu v březnu 2014.

STŘIH
LÉTO 2016

Naše třetí láska, naše třetí štěstí se narodilo po spontánním otěhotnění i porodu v srpnu 2016.

STŘIH
JARO 2020

Naše čtvrtá láska, naše čtvrté štěstí se narodilo po spontánním otěhotnění i porodu v dubnu 2020.

Ne, ne, vůbec ne, nezasekla jsem se, tohle žiju…
Nerada píšu závěry a ani závěry, ty si raději udělejte sami. Přináším jen naši úžasnou a nepřenositelnou zkušenost.

Howk ❤️

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
1729
15.4.22 08:15

No tak tohle byl úžasný deníček s prenadhernym zakoncenim :srdce:
Ač jsem si toto nezažila, úplně jsem v tom skrze text byla s Vámi a na konci se radovala :dance:
A že máte nakonec prirozene dokonce rovnou 4 děti, tak to je teda velká pecka!
Přeji Vám všem hodně štěstí a zdraví do zivota :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
918
15.4.22 09:09

To je krásné… :srdce: naprosto neuvěřitelné, jaké příběhy píše sám život.
Díky za super deníček, máš fakt dar psaní :potlesk:
Přeji celé vaší početné rodince hlavně hodně zdraví, protože tuhle bitvu jste vyhráli na celé čáře :kytka: :kytka:

Příspěvek upraven 15.04.22 v 12:19

  • Zmínit
  • Nahlásit
4937
15.4.22 11:56

Gratuluji k tak početné rodince! A jaký byl důvod vaší domnělé neplodnosti?

  • Zmínit
  • Nahlásit
3801
15.4.22 13:28

To je krásný příběh :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
90
15.4.22 17:42

Moc vám všem děkuji. :srdce:

Kdybyste si chtěly přečíst víc článků že života se čtyřmi dětmi, tak na profilu najdete odkaz na moje stránky a Facebook.

Děkuji 😊

  • Zmínit
  • Nahlásit
90
15.4.22 17:58

@Martina D. Manžel neměl téměř žádné zdravé spermie. A já cyklus 40-60 dní a většinou bez ovulace.

Proto nám v ÚPMD řekli, že my dva spolu vlastně prakticky nemůžeme počít.

  • Zmínit
  • Nahlásit
870
16.4.22 11:58

Tak to je opravdu bomba! :* :srdce: Krásný deníček, usmívám se u čtení a moc vám to přeju! :kytka: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
4937
16.4.22 23:06

@Marun Tak ty téměř žádné zdravé spermie byly teda hodně odolné. :lol: Mámin gynekolog kdysi dávno říkal, že on už žádné ženě neříká, že neotěhotní, protože ony pak natruc otěhotní a chodí se mu smát. :lol:

  • Zmínit
  • Nahlásit
4937
16.4.22 23:07

@Marun Jo a plánujete páté?? 8)

  • Zmínit
  • Nahlásit
918
17.4.22 08:53

@Martina D.
To je dobrý :palec: Doktor je vtipálek :lol:

Příspěvek upraven 17.04.22 v 08:54

  • Zmínit
  • Nahlásit
918
17.4.22 08:58

@Marun
Můžu se prosím čistě ze zvědavosti zeptat, kde byla pořízena ta fotka? :D :D

  • Zmínit
  • Nahlásit
90
17.4.22 14:21

@jamik1416
Kterou fotku myslíte?
Pokud tu rodinnou společnou, tak ta je z naší letošní cesty do Španělska, oblast Toledo, konkrétně Barrancas de Burujón.
A pokud myslíte tu profilovou, tak ta je z útesů u španělského města Langre, úplně na severu.

Snažíme se hodně cestovat i s tolika dětmi a za levno, píšu o tom u mě na blogu a na fb, tak kdyžtak koukněte. Teda tu letošní cestu tam ještě nemám :)
To nestíhám sepsat.

  • Zmínit
  • Nahlásit
90
17.4.22 14:22

@Martina D.
Nee, tak to vůbec nee. Já myslím, že mám splněno. A už cítím, že toho je na mě chvílemi dost, takže nee:-)

  • Zmínit
  • Nahlásit
1256
18.4.22 08:07

Úžasné :), také to znám, tedy zpráva od lékařů, že spontální otěhotnění je nemožné. Jedno neúspěšné ivf. A teď mi tu po přirozeném otěhotnění spí skoro 7 měsíční chlapeček a druhý už začíná v břiše kopat :srdce:.

Příspěvek upraven 18.04.22 v 08:10

  • Zmínit
  • Nahlásit
30.5.22 00:02

Tak začátek jsem prožila podobně. 5 let snažení, pak pár „inseminací“ a jedno IVF. (bylo mi 34 let, snažit jsem se začala ve 29) Já i partner jsme byli shledáni jako zdraví a nebyl důvod, proč by nám to nemělo jít. Bohužel z mojich 6 vajíček se ani jedno po oplození nevyvíjelo. Nebylo tedy ani co mrazit. Moje pocity z toho byly tak hnusný, že jsem do dalšího IVF nešla. Dítě stále nemám a i teď ve skoro 38 letech doufám, že se to jednou nějak přirozeně povede.

  • Zmínit
  • Nahlásit
90
6.6.22 12:24

@WildOrchid Moc vám držím pěsti :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit