Čtvrtý porod, třetí domácí

Vzala jsem to poměrně zeširoka, protože se domnívám, že těhotenská část by mohla třeba někomu pomoct. Koho zajímá jen porod, nechť si zaroluje. Upozorňuji předem, že deníček nepíšu kvůli obdivným komentářům, ani kvůli hejtům, dávno už nemám potřebu svá rozhodnutí obhajovat před širokou veřejností. Prostě jen sdílím zkušenost, že i takto může vypadat porod.

Čtvrtý porod, třetí domácí

Početí

Čtvrté těhotenství jsme doma nikdy neprobírali, neboť jsem razila heslo třikrát a dost a vůbec bychom jistě vymysleli hromadu důvodů, proč už čtvrté fakt ne…
Po třetím porodu (tři děti s dvouletými rozdíly) jsem byla fyzicky docela dlouho vybitá, první ms jsem dostala až více než po dvou letech a tak na téma antikoncepce došlo až loni o prázdninách, když byli starší kluci u babičky a dcera už spala… Zavrhli jsme skoro všechny možné způsoby, včetně STM (nejsem schopná nic dělat pravidelně) a muž zase odmítl vasektomii s tím, že za tu cenu bude tolik šprcek, že to neproukáme do důchodu. No dobře, tak koupíme nové gumky, ale co dneska? Kluci fuč, Mína spí, pěkný večer a ani jeden z nás únavou neodpadá… No a pak mě napadla ta blbost: *„No, tak jestli k nám ta druhá holčička hodně chce, tak jí dneska dáme šanci???“
Takže místo kondomů jsme pak kupovali těhotenský test a já od té doby přemýšlela, jestli existuje klučičí jméno s významem „vtipálek“…

Těhotenství


Ač neplánované, miminko bylo milované a přijímané od samého začátku. Jen s oznamováním jsme moc nespěchali, protože mít 4 úspěšná těhotenství za sebou asi statisticky úplně pravděpodobné není, tak jsme se těšili jen tak opatrně. Okolo 4. měsíce jsme to teda řekli (očekávaje různorodé reakce, jestli jsme se jako nezbláznili a tak), ale všichni reagovali vesměs pozitivně, včetně dětí, tak uf.
Po 20. tt jsem se vypravila poprvé k doktorovi (to už jsem samozřejmě cítila pohyby a tak nějak tušila, že je všechno v pořádku). Už jsou tam na mě zvyklí, takže sestra nehnula brvou, když jsem jí začátkem ledna hlásila datum poslední menstruace 13.8.. Horší to bylo s doktorem, pohádali jsme se ohledně úhrady za velký ultrazvuk (nemám problém zaplatit za nadstandardní vyšetření, ovšem musel by mi to oznámit předem a ne vymáhat až po úkonu) a bylo mi sděleno, že by byl radši, kdybych si našla jiného gynekologa… No bezva, že já tam vůbec lezu, akorát jsme se vzájemně rozčílili. Na další návštěvu jsme se domluvili na kompromisu - nechám si vzít krev, když mi tam připíše vyšetření hladiny vitamínu D. Po odběru krve mi přišel e-recept na železo, tak jsem volala sestře, co že mi to vyšlo za hrozivý výsledek - hem 114, tak jsem jí ujistila, že to je super na to, že jsem ještě v srpnu byla darovat krev. To bylo někdy ve 28. tt, pro dobré vztahy jsem se nechala ukecat i do kontrolního ultrazvuku (doktor byl spokojený, že už je miminko hlavou dolů, jako by na tom ve 28. tt záleželo…), napsal mi to do průkazky jako velký ultrazvuk, tak říkám: „Vy se bojíte, že už nepřijdu, že?“ Prý: „No právě…“ (Přišla jsem už jenom pro žádanku o PPM.)

Brala jsem těhotenství úplně automaticky (však už je čtvrté, tak už všechno vím, všechno znám, nikdy jsem žádné těhotenské potíže neměla, tak to tak samozřejmě bude i teď…). Pak mě jednou rozhodil otec, když mi oznámil, že chce, abych si našla porodní asistentku, že mi ji zaplatí, protože ON potřebuje, aby u mě někdo byl. A to jsem si myslela, že potřetí už s domporodem nikdo mít problém nebude, že už jsou všichni zvyklí… Přece kdybych chtěla rodit, jak potřebuje někdo jiný, to můžu jít rovnou do porodnice.

Někdy kolem 30. tt jsem se přestala cítit úplně dobře. Díky svému ne úplně ideálnímu přístupu ke koroně - nějak to přežít. Věčně jsem byla sama doma s dětma. Těšila jsem se, že budu chodit v těhotenství plavat, protože plavání miluju a taky dcera už konečně beze mě pár hodin vydrží… a ono prd, bazény zavřené, ani žádná možnost courat někde s kamarádkama, a nejhorší to bylo v době zavřených okresů - všechny příbuzné i nejbližší kamarády máme samozřejmě mimo okres. Navíc pořád zima, ani procházky mě nebavily… Jediná vzpruha (psychicky, fyzicky naopak velmi vyčerpávající) byly vždy cca jednou za měsíc víkendové návštěvy (jednou u nás jednou u nich) u blízkých kamarádů, kdy jsme se přes den pokoušeli unavit děti a v noci pařili naše milované deskovky za neomezeného přísunu hromady jídla a pití… No a tak se stalo, že už kolem toho 30. tt jsem byla cca na stejné váze jako u všech předchozích těhotenství až těsně před porodem a říkala jsem si, že tohle další 2-3 měsíce nemůžu vydržet… Pořídila jsem si tlakoměr a glukometr a dle tušení, druhý z přístrojů ideální hodnoty zrovna nevykazoval. Naštěstí jsem se brzo vzpamatovala z obětního módu (no bezva, ono je to málo na houno všechno, teď budu řešit ještě cukrovku a kdoví, jestli nakonec budu moct rodit doma… STOP - vole, můžeš si za to sama, víš dobře, co máš dělat, aby ti bylo líp = cvičit a hlavně občas děti nacpat chlapovi a jít si po svejch a ne jenom dvakrát týdně protáčet oči, že chlap už jde zase na trénink…). Takže jinak, mám ještě spoustu času všechno změnit, jdu na to. Jenže jak mám začít cvičit, když jsem doteď necvičila ani jako netěhotná, tudíž nejsem vůbec zvyklá a navíc už začínám 3. trimestr? Aspoň jsem teda trochu zlepšila jídelníček a přidala na procházkách. Najednou jedno úterý mě napadlo kouknout do spamu v mailu a objevila jsem tam poklad - od pondělka běžel minikurz od Veroniky Johánkové, jógové rituály v těhotenství… vůbec jsem netušila (a tudíž zapomněla), že jsem se na něco takového přihlásila. Vrhla jsem se na videa úplně s nadšením - to bylo přesně to, co jsem potřebovala! Cvičení mi neskutečně sedlo, fyzička šla postupně nahoru a psychika okamžitě. „Ve zdravém těle zdravé miminko“, byla moje nová mantra. Rodila jsem nakonec se stejnou váhou, jakou jsem měla v polovině těhotenství. A ještě jsem „dětem“ koupila masážní koberečky na nožky a denně jim je okupovala. Jo a chlap mi cca měsíc před termínem sám od sebe oznámil, že přestává chodit na tréninky a místo toho bude brát děti ven, ať si odpočinu nebo v klidu udělám, co potřebuju. To už mi bylo hej, takové těhotenství by mohlo trvat pořád.

Porod


16.5. jsem měla termín, ale s porodem jsem moc nepočítala, byla bych ráda počkala aspoň do 20. večer, na Blížence.
Posledních pár dní po termínu už mi občas tvrdlo břicho, hlavně při cvičení (původně jsem chtěla přestat ve 38. tt, ale pak se mi vůbec nechtělo, tak jsem naposledy cvičila ještě večer před porodem). Ve středu večer 19. 5. jsem si svařila poslední dávku bylinek do těhotenské koupele a vlezla jsem si do horké vany (to jsem dělala poslední dva měsíce tak jednou týdně). Po koupeli jsem ještě dodělala nějaký úřad na PC, co s dětma přes den nestíhám, šla jsem na WC a že si půjdu lehnout (kolem půlnoci cca). No jo, ale na WC jsem po utření objevila růžový hlen, tak jsem si řekla, a sakra, zítra už nikam nepojedu (chtěla jsem do města, vyzvednout u kamarádky něco z hromadné objednávky, stavit se na nákup a SAMA si někde dát „poslední“ zmrzku nebo kafe…) a navíc se ani nevyspím! Bylo mi totiž jasné, že už nejspíš vzrušením neusnu, ani kdyby se ještě nic nedělo. Ale dělo, ležela jsem mezi dětmi a jednou za čas (netuším jaký) jsem musela vlnu prodýchat… naštěstí jsem nemusela měnit polohu, ale zaspat to nešlo. Občas jsem šla na záchod, pořád ten hlen, vzala jsem si vložku.
Vstala jsem asi ve 3, šla si zapnout bojler, kdybych náhodou potřebovala vodu (já ji u porodu obvykle nesnesu, ale minule jsem ji potřebovala a byla jenom studená). A nachystala jsem si všechny ručníky, plíny a podložky, aby byly po ruce, chtěla jsem rodit v „malém obýváku“ (takový kutloch bez okna, používala jsem doteď na cvičení, rodila jsem tam neplánovaně už minule, jinam se tady moc zašít nejde), protože ve „velkém“ spali všichni ostatní. Potřebovala jsem už chodit, tak jsem chodila po kuchyni a vlny prodýchávala většinou opřená o stůl nebo židli. Za chvíli mě odhalil manžel, tak jsem mu říkala, že do práce dneska určitě nejde, a že se zatím sice nic moc neděje, ale vzhledem k tomu, kolik je hodin, rozhodně to bude dneska. A doufala jsem, že do rána, než vstanou děti… Muž zatopil v kamnech (plynový kotel už stejně asi měsíc nefunguje, ale protože už byl konec zimy, nikdo neměl potřebu to řešit), já jsem byla oblečená, ale byla mi zima a klepala jsem se, tak jsem stejně zaparkovala u těch kamen. Byla jsem už unavená, tak jsem vždycky jenom prodýchala vlnu (buď na boku, nebo na čtyřech, když to nešlo) a mezitím jsem se snažila pospávat. Intervaly byly relativně dlouhé (čas netuším), ale usínat jsem moc nestíhala. Občas jsem se vydala přes studenou kuchyň a chodbu na záchod a definitivně mi došlo, že rodit budu rozhodně u těch kamen. Tak jsem manžela poprosila, aby mi tam nanosil věci z toho mého kutlochu (hlavně starý spacák na zem a podložky) a doufala jsem, že nebudu moc budit děti… Za oknama už bylo světlo, když jsem vlny prodýchávala už na čtyřech nebo v takovém polodřepu na podložkách. Muž mi přinesl vodu na pití a občas mě pohladil. To bylo celkem fajn, myslela jsem, že budu sama (s chlapem počítám hlavně na skákání kolem dětí, ale když spaly, tak tahle funkce odpadla). Už to bylo celkem nepříjemný a prosila jsem mimčo, ať si vypustí bazén, ať se to konečně trošku pohne (pořád jsem ještě neměla kontrakce na tlačení, což mě znervózňovalo). Za pár dalších vln teda voda praskla, ale byla zakalená, ach jo, možné komplikace… No nic, snad to bude ok. Manžel pode mnou měnil podložky. Děti pořád spaly, už jsem sice zvučila docela hlasitě, ale pořád mnohem míň než u předchozích porodů, tak jsem byla ráda. Za chvíli už jsem cítila tlak (sakra, jak to, že to bez toho tlačení prostě nejde, však jsem si tentokrát slibovala, že to jenom prodýchám a mimčo vyleze samo!) a už to nešlo zastavit. Něco luplo (asi jsem se někde natrhla - no jo, pytlík s bylinkami na napářku a obklad hráze je v kastrolu na sporáku… no co už) a už se tlačila hlavička. V tu chvíli se vzbudila dcera, ale vzala si kočku a lehla si s ní. Manžel držel hlavičku v ruce a za chvilku se (za notného pálení - bude to jen oděrka, šicí bylinky to jistí) procpal ven i zbytek tělíčka a šplouchnul na zem zbytek plodové vody i se smolkou. Hned jsem zahlídla pindíka a ještě než mi ho muž stihl podat (a prý dokonce ještě než vylezl celý), začal notně křičet, že v tom okamžiku byli vzhůru i kluci a kočka se tak lekla, že se dceři vytrhla a skočila za postel. 6:50, Blíženec to teda ještě není, je to Bejček splašenej.
Trochu jsme ho společnými silami otřeli do plínek a šup na mě pod muchlínka, první fotky a děti ho obdivovaly. Dcera: „Už máme to miminko, není to holka, ale to nevadí, kluky jsou taky dobrý.“ Pořád si žral ruce, tak jsem ani nezkoušela samopřisátí, ale rovnou jsem ho šoupla k prsu. Okamžitě se chytil a začal sát, nevím kolikrát byl na kterém prsu, ale celkově tam vydržel snad dvě hodiny. Mezitím ze mě vypadla placenta (krvácení oproti minule úplně minimální, hurá), tu jsme dali do misky a trošku překážela, protože byl poměrně krátký pupečník. Byla jsem docela od krve, tak už jsem se fakt těšila do sprchy, ale ten prcek furt cucal! Tak jsme mezitím podvázali pupečník (díky kamarádce za gumu, člověk by netušil, jak bude v době zavřených obchodů složité sehnat kus gumy na podvázání pupíku) a manžel ho jako už tradičně přešmiknul nůžkama na kuře. Nakonec jsem mimčo nechala strčit si do pusy místo prsa prstíky, vrazila jsem ho manželovi a šla do té sprchy. Po návratu jsme ho zvážili na kuchyňské váze - „jenom“ 3,9 kg, naše nejmenší miminko. Na jménu jsme se shodli docela rychle, tentokrát se žádné napínavé čekání nekonalo - tak ať se ti, Přemi, u nás líbí!

Ještě mám pár poznámek k zavinování dělohy. Jednou mi PA prozradila, že to bývá horší s každým dalším porodem. Po prvním to bolelo celkem výrazně, po druhém to snad bylo horší než samotný porod, úplný masakr! Po třetím to ale nebolelo vůbec (celkem to ale „vyrovnalo“ pro změnu masivní krvácení), po čtvrtém jen tak zlehka - jako vím o tom, ale na pohodu.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
870
7.6.21 09:56

Gratuluji k miminku, deníček se mi hezky četl :-)  :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2023
7.6.21 12:08

Tvoje deníčky se hezky čtou všechny! Pamatuji si ten předchozí a schválně jsem se dívala i na ty předešlé. S ohledem na 4. dítě mě zpětně pobavila věta v deníčku s názvem Znovu a lépe: Další dítě už sice neplánujeme (…) - holt člověk míní, pánbů mění :D. Líbí se mi, že nikomu nic nevnucuješ a jen popisuješ svoje zážitky a svá rozhodnutí. Třeba právě
v deníčku Znovu a lépe jak jsi dospěla k rozhodnutí rodit doma. Člověk má „domácí rodičky“ často neprávem zafixované jako nějaké fanatičky, které to nutí každé další ženě, ale není to pravda. V tomhle jsou Tvoje deníčky naprosto super, protože dělají osvětu :). (Já teda rodila všechny tři děti v porodnici, na tohle jsem srab.) Pochopila jsem z tohoto deníčku správně, že jsi u obvodního gynekologa nechtěla absolvovat všechny procedury, co se standardně u těhotných provádí (ultrazvuky, odběry, pravidelné kontroly)? Nejde o kritiku, jen se ptám, nebylo mi to jasné, proč byly mezi Vámi tak napjaté vztahy. Jinak samozřejmě moc gratuluji k děťátku, hlavně ať doma nemáte blázinec a všechno si sedne a funguje. Mít čtyři zdravé děti a ještě přirozenou cestou, to je fakt v dnešní době dar :).

P. S.: Třetí zavinování dělohy u mě bylo dost pekelné, to jsem se kroutila jak žížala bolestí. Ostatně i ty kontrakce stály za to :mrgreen:.

  • Zmínit
  • Nahlásit
9448
7.6.21 12:53

Tedy, ty máš ale odvahu! Já už bych panikařila při té zakalené vodě :oops: Ale hlavně, že vše ok, gratuluju ke zdravému Premeckovi, užívej!

  • Zmínit
  • Nahlásit
14358
7.6.21 13:02

Fenny, moc gratuluju. Mam to úplně jinak než Ty, ale bylo pro mě moc zajímavé to číst! Chapeckovi hodně štěstí do života a ať hezky zapadne do té vaší smečky :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
4180
7.6.21 19:01

Jé gratuluji :kytka: deníčky nečtu, ale vyskočila na mě známá přezdívka, tak jsem to musela okouknout. Přeji hodně zdravíčka pro celou rodinku :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2108
7.6.21 23:20

Krásný deníček, děkujeme za sdílení zážitků a zkušeností. :srdce: :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
3631
8.6.21 07:55

Gratuluji k dalšimu miminku, přeji všem zdraví :kytka:
Já bych to nezvládla

  • Zmínit
  • Nahlásit
1903
9.6.21 17:04

Gratuluji k miminku. Pominu domaci porod a vse okolo. Jelikoz me porody musely byt pod prisnym lekarskym dozorem, tak jsem v jine situaci..

U ceho si ale neodpustim zastavit je ta cukrovka.. Jakozto osoba 3× postihnuta tehotenskou cukrovkou to proste nechapu.. Neni to zadna sranda a nasledky mohou byt vazne.. A nyni na prvni pohled nepoznatelne.. Tohle bych si teda „nelajzla“.. Tady jde o zdravi a zivot toho maleho a o jeho mozek..

Jo a taky jsem rodila se stejnou vahou jako na zacatku tehotenstvi a byla aktivni.. Ale stejne byly me hodnoty cukru silene, kdyz jsem to nehlidala a zmrzku bych si teda fakt nedala..

  • Zmínit
  • Nahlásit
466
9.6.21 20:43

Patřím do té skupiny rodiček, které tento způsob hazardu se životem na úkor vlastního pohodlí asi nikdy nepochopí.
Nicméně ke zdravému dítku gratuluji, měli jste oba štěstí a vyvázli zdraví.
Pokud by jsi si ovšem vytáhla onoho pověstného černého Petra, deníček by zřejmě vypadal jinak, pokud by vůbec nějaký byl… :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
5919
10.6.21 07:35

Moc hezky napsaný deníček, dobře se mi četl. Nemám nic proti domporodům, chápu ženy které si porodí doma v klidu, než složitě hledat porodnici, kde nejsou chem. porody jako třeba v Plzni. V malych láskach to bylo krásně vidět. Urychlíme porod, jejda to je moc rychlý, tak zase zpomalíme :poblion:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1874
10.6.21 13:48

Ahoj, moc pěkný deníček. Já měla s druhým synem termín 20.5. a přítel si moc přál býka, tak vylezl 19.5. chvilku před půlnocí. Joo a Přemysl je krásné jméno, jmenuje se tak můj mladší bratr 😊 Jestli čtu dobře, tak se narodil 20.? Joo a co jsou to prosím šicí bylinky a jak se aplikují?

  • Zmínit
  • Nahlásit
469
11.6.21 20:11

Krásné, díky za sdílení zkušeností :kytka: ať se vám všem daří :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1151
včera v 14:36

Gratuluji k miminku a přeju celé rodině zdraví a spoustu lásky.

  • Zmínit
  • Nahlásit