Čtyři dny ve školce a zase rýma. Září sotva začalo a já už propadám zoufalství

Pátý den ráno vstala s nudlí u nosu, pokašlávala a já už při prvním pohledu věděla, že je zle. Samozřejmě jsem si říkala, že to třeba nic nebude. Že je to jen trochu rýma, která do večera zmizí. Nezmizela.

Přitom jí jako vždy zase tak moc není. Žádná teplota, žádná únava, řádí jako vždycky, jen je zahleněná a občas nepěkně zakašle. Vloni to tak bylo pořád dokola a já neustále hledala balanc, kdy už ji do té školky dát a kdy ji ještě nechat doma. Protože tohle má s pár přestávkami snad pořád.

O tom, jak mě to štve, asi nemusím psát. Vím, že to jednou skončí. Mám puberťáka, který prakticky nemarodí. A když ano, tak si prostě přibalí kapesníky s sebou a jde. Zhruba jednou za rok lehne s teplotou, to pak zůstane pár dnů doma a tím to hasne.

Jenže jak má člověk něco plánovat, osobně i pracovně? Na konci srpna jsem už odpočítávala dny do začátku školky. A teď se mi chce brečet. Rodiče nehlídají, manžel hodně cestuje, já mám sice práci, kterou lze dělat z domova, ale je to pro mě hodně náročné. Mám ještě možnost paní na hlídání, ale to se zase načte. Stačilo, kolik mě to stálo během léta.

Vím, že s tím nic neudělám. Dcera sní spousty ovoce, sportuje, neoblékám ji příliš, jí dobře, spí dobře, a stejně rýmu má pořád a k tomu lehce zvětšenou mandli, která podle doktorky není na vyndání.

Tak jsem se z toho potřebovala aspoň vypsat.