Čtyři těhotenství – čtyři příběhy

Vzpomínky na všechna moje těhotenství...

*

Od té doby, kdy se v mém životě, pravděpodobně s definitivní platností, uzavřela kapitola zvaná těhotenství, uteklo již dost vody, dovolte mi tedy, abych si, snad i trochu humorně a hlavně s kapkou nostalgie, na toto období zavzpomínala.

Těhotenství, z něhož se narodil první potomek, nebylo premiérové, jednalo se o těhotenství druhé. To první bohužel skončilo ve třetím měsíci, vzpomínky na něj by moc zábavy do rádoby veselého deníčku nepřinesly, proto ho nechám raději stranou.

Když jsem po několika měsících znovu držela v ruce pozitivní těhotenský test, radovala jsem se, ale zároveň mi hlavou běžely nejrůznější obavy a strachy. Zapřísáhla jsem se tehdy, že budu své sladké tajemství střežit, co nejdéle to půjde. Rozhodně se neprokecnu tak brzy, jako minule. Jenže se neumím přetvařovat, natož lhát, a díky rozzářenému výrazu mého obličeje, mělo celé příbuzenstvo, ba i nejbližší kolegyně, jasno velmi brzy. Dříve, než mi těhotenství potvrdila lékařka.

Na několik dalších týdnů se mou nejvěrnější společnicí stala záchodová mísa, naše vášnivá objetí neprobíhala zdaleka jen ráno, v prvních třech měsících jsme se tulily tak nějak celodenně, pak náš vztah lehce ochladl. Po zjištění těhotenské cukrovky, nám do něj navíc začal fušovat ještě glukometr.

I přesto, že těhotenství nebylo zcela bez komplikací, užívala jsem si každý den. Konferenční stolek v obývacím pokoji se utěšeně prohýbal pod stohy těhotenských průvodců a já studovala a studovala.

Věděla jsem naprosto přesně, jak moje děťátko v kterém týdnů vypadá. Jestli má velikost fazole, nebo už to dotáhlo na broskvičku. Neustále jsem s ním mluvila, zpívala mu, vyprávěla pohádky… a když mi kolegyně při loučení v práci říkala: „Užij si ten čas na sebe, který budeš teď po nástupu na mateřskou mít, jak nejlépe umíš, protože už nikdy v životě tohle nezažiješ,“ říkala jsem si: „Jo, jasně, ale kdybych už raději měla dítě v náručí.“

Nesnáším fotografování, tedy abych se vyjádřila přesně, nedělá mi problém fotografovat jiné objekty. Ovšem běda, chce-li někdo fotit mě. Se zlou se potáže! V období, kdy jsem čekala prvního syna mi záblesky fotoaparátu najednou překvapivě vůbec nevadily. Nejraději bych svoje těhotenské břicho fotila pořád, ze všech úhlů pohledu. S fotografickou smrští jsem začala prakticky s pozitivním testem v ruce, nač čekat! Co na tom, že v prvních týdnech způsoboval vyklenutí břicha spíše vydatný oběd, než těhotenství.

Pak nastal den D… velmi komplikovaný porod. Dítě po akutní sekci na jednotce intenzivní péče, následně na oddělení patologických novorozenců. A já? Smutná, ubrečená a sama.

Vždyť na Štědrý den už jsem měla být doma, nasávat atmosféru, užívat si toho největšího dárku, který mi Ježíšek kdy nadělil. Místo toho sedím v nemocnici, žvýkám nepříliš podařené rybí filé, jeho sousta prokládám stejně nepovedeným bramborovým salátem. Do ksichtu se mi navíc šklebí čokoládový trpaslík, kterému se nedostalo té cti viset na vánočním stromečku. Místo toho trůní na dezertním talíři vyjukané šestinedělky. Vánoce k popukání! Už abych byla z toho ústavu konečně pryč!

Po roce držím v ruce další pozitivní těhotenský test. Bezva, snažení vyšlo na první pokus! Mám znovu obrovskou radost. I nyní se mísí s obavami.

Vztah se záchodovou mísou není tak intenzivní jako napoprvé, ale na můj vkus je intenzivní až dost. Glukometr se k nám překvapivě nepřidává vůbec, neboť ho díky nepřítomnosti cukrovky není třeba.

Fotky cíleně nepořizuji, ne že bych nechtěla, ale s velmi živým, nespavým batoletem na to tak nějak nezbývá čas.

Zhruba v sedmém měsíci, kdy už si přes břicho, které roste o poznání více a rychleji než minule, nevidím na nohy, si řeknu, že by to přeci jen chtělo pořídit alespoň nějakou fotodokumentaci.

Běžím do zahrady, vybírám vhodné místo. Objímám vzrostlou jabloň, manžel fotí. Škoda, že jsem podobný nápad nedostala dříve, strom je již odkvetlý, do zralých plodů mu ale ještě hodně chybí, a vzniklé fotky nemají zdaleka takovou poetiku, jakou by mít mohly. Ale co už, lepší něco než nic!

U focení nám samozřejmě zdatně asistuje i syn, neustále se věší na mé dolní končetiny, nějaké výraznější a delší pózování tak vůbec nepřichází v úvahu.

„Pokud se porod sám rozběhne, můžete rodit přirozeně,“ dozvídám se během první poradny v porodnici. Mám radost, jenže druhému synovi se na svět nechce, vyvolávání po sekci zase nechci já, a tak nezbývá, než naplánovat reprízu císařského řezu. V jeho průběhu se dozvídám, že za něj mohu být vděčná, jizva je prý tak slabá, že by kontrakce nevydržela.

Dítě mám ale od začátku u sebe, a to mi přirozený porod alespoň částečně vynahrazuje.

Sice se mi stýská po prvorozeném, ale ta možnost užít si trochu klidu, má také něco do sebe. Prvních pár dnů all inclusive pobytu v porodnici si proto docela užívám. Když se však dozvím, že kvůli synově špatně se hojícímu pupíku nás v naplánovaný den nemohou propustit domů, posmutním. Už tu nechci být, pan doktor mě při večerní vizitě utěšuje, slovy: „Máte dva krásné syny a co je jeden den, když už je pak budete mít na očích až do konce života.“ Má pravdu, ale v ten moment se mi chce brečet snad ještě víc.

Za rok a čtvrt znovu držím v ruce zázrak v podobě pozitivního testu. Tentokrát se okolo mě batolí již dvě děti, času na nějaké kochání se a zaznamenávání je tak ještě méně. Vztah s toaletní mísou je nyní o poznání chladnější, i když pár dostaveníček jsme si tedy daly, aby se neřeklo. Všechno neskutečně letí. Starší syn mi přikládá k břichu různé potraviny, pochutiny a pití, ve snaze propašovat je k miminku. Doufám, že podobných aktivit se po jeho narození zřekne.

Když nastupuji do porodnice – den před plánovanou sekcí – vůbec si nejsem jistá, jestli mám doma nějakou těhotenskou fotku. Ještě by nás dcerka v budoucnu obviňovala, že jsme ji někde ukradli, a tak, převlečena do slušivé erární noční košilky, pořizuji pár selfíček v nemocničním pokoji.

Císařský řez dopadne, jak nejlépe může, jizva je tentokrát tak pevná, že by prý zvládla i přirozený porod, a mně je umožněn bonding. No prostě nádhera.

Nemocniční servis si tentokrát užívám bez nejmenších výčitek, včetně nadstandardního pokoje. Ne snad, že bych se domů netěšila, ale vzhledem k tomu, jaký mě tam čeká fičák, by mi den, dva navíc pobytu v porodnici snad ani nevadily. Obzvlášť když vím, že kluci doma vše zvládají. Sice se ke mně občas donesou zvěsti o tom, jak na sebe vylili mléko, případně manžel hartusí, že nechtějí jíst nic z toho, co jim pracně uvařil, ale jsem si jistá, že to jsou jen drobné mráčky na modrém nebi. Tentokrát jdu však domů záhy, hned čtvrtý den.

A jsme kompletní, mám doma všechna naše zlatíčka, sice je to občas tak trochu na palici, ale neměnila bych.

S lehkým úsměvem vzpomínám, jak jsem u prvního syna řešila každou prkotinu, každý pobyt mimo domov, každé prsknutí, každý brek… Je oblečený dost, nebo málo. Nemám ho raději převléknout, nebude mu zima, vypil dost, nepoletují kolem nějaké bacily, na bodýčku má malý flíček, honem převléknout… Se třetím potomkem jsem už spoustu věcí rozhodně tolik nepitvala.

Co napsat závěrem? Každé z mých těhotenství jsem sice prožívala trochu jinak, ale výsledek byl pokaždé stejný. Po příchodu domů z porodnice jsem se s údivem a s pokorou podívala na ten novorozený zázrak a přesvědčila se, jak dokáže být mateřská láska silná. Rovněž jsem se přesvědčila o platnosti rčení, že s dalším dítětem se mateřská láska nedělí, ale násobí a je jí dost pro každého z potomků, a to i přesto, že ruce mám jen dvě.

Tenhle pocit u mě přetrvává dodnes, i když novorozenecké, kojenecké, ba i batolecí období máme zdárně za sebou. Další spousta výzev nás však ještě čeká.

Váš příspěvek

Odesílám...
5484
4.7.20 07:30

Další super deníček :palec:. Moc ráda je od Vás čtu…je v nich prostě cítit ta přirozenost, nadhled a v tomhe i spousta mateřské lásky :D. Díky za hezké ráno s úsměvem :D. Užívejte s rodinkou léto a přeji spoustu krásných a veselých zážitků :srdce:…budu se těšit na další deníček :kytka: :mavam:.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
4.7.20 15:46

Pokud vse pujde dobre, tak na Vanoce me ceka treti cisar a uplne se v denicku vidim. Jen u nas ro bude ctvrte mimco, protoze z prvniho tehotenstvi mame dvojcata :srdce:

  • Nahlásit
1632
4.7.20 15:57

Můj intimní poměr se záchodovou mísou trval jen při prvním těhotenství, později jsme jen o sobě věděly, že existujeme, a používala jsem ji tím správným způsobem :). Díky za další milý deníček :kytka:, u mne zatím z tohoto ranku asi nejvíc vede ten o pobytu v porodnici :). Jsem ráda, že to první smutné těhotenství vynahradily tři zdravé děti, s nimiž se nenudíš :srdce:.

Jinak jsem si na Tebe vzpomněla - chystáme se příští týden na dovolenou do Prahy a jako tip na výlet nás napadlo Mirákulum :).

  • Nahlásit
  • Zmínit
1121
4.7.20 15:58

@pajulinkaa moc Vám děkuji za milá slova :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1121
4.7.20 16:00

Anonymní tulipán držím palce, ať je vše v pořádku, u mě byl třetí císař úplně nejlepší :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1121
4.7.20 16:10

@PenelopaW jé, tak si to tam pěkně užijte, my jsme Mirákulum letos zatím vynechali, ale výletů se nezříkáme, minulý týden jsme byli v Chomutově v Zooparku, 14 dnů předtím v Aquapalace a včera, v pro mě naprosto kouzelném Zeměráji, alespoň o tom posledním zmíněném bych ráda poreferovala v deníčku, jen kdyby ty dny byly nafukovací :think:

Hezkou dovolenou :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit