Dcera babičce schovala drahý šperk. Ta pak obvinila mě, že jsem ho ukradla

Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Anička mi říkala, že jí babička ukazovala šperky. Prý jsou moc staré a připomínají jí její mládí. Také si stěžovala, že jí babička ty šperky nechtěla ani půjčit. Když mi pak babi, tedy její prababi, volala, že jí chybí prsten se smaragdem, napadlo mě, že jí mohl někde vypadnout.

A tak jsme k ní s Aničkou vyrazily. Babi mě přivítala dost nemile. Hned ve dveřích mě obvinila, že jsem jí ho určitě sebrala. Prý zavolá policii. Koukala jsem na ni jako blázen. Chtěla jsem už něco říct od plic, ale pak jsem se zarazila. Babička je stará, možná už občas něco zapomene. Nechtěla jsem se s ní hádat.

Slíbila jsem jí, že prstýnek najdeme. A pak jsem si všimla Aničky. Seděla s kabelkou s jednorožci na klíně a pořád po mně pokukovala. Když jsem se na ni podívala, uhnula pohledem.

„Ani, co tam máš?“ zeptala jsem se.

A pak jsem ho uviděla.

Prstýnek.

„Proč ho máš v kabelce?“ zeptala jsem se.

Anička chvíli mlčela a pak přiznala, že se jí moc líbil. Babička jí ho nechtěla půjčit, tak si ho vzala sama. Prý jen na chvíli.

V tu chvíli se mi chtělo smát i brečet.

Vysvětlila jsem jí, že cizí věci se neberou, ani když se nám moc líbí. Anička prstýnek babičce vrátila a omluvila se.

Babička se na ni chvíli dívala a pak řekla: „Tak hlavně, že se našel.“

Nakonec jsme se omluvily jedna druhé. Já za Aničku a babička za to, že mě obvinila.

Cestou domů jsem si říkala, že z toho mohl být pořádný rodinný průšvih. Nakonec to ale byla jen malá dětská krádež a jedna zapomenutá věc.

A babiččin prstýnek se naštěstí našel.

Od té doby ale Aničce šperkovnici raději nenechávám bez dozoru.