"ADHD? Spíš máte nevychované dítě!" učitelky v MŠ mi uštědřily tvrdou lekci

První týdny ve školce byly náročné. Každý den jsem tam chodila s hrůzou, co si zase vyslechnu. A že toho bylo. Paní učitelka mi pokaždé sdělila, že je divoká, nesoustředěná, vyrušuje ostatní děti, a že má „výchovné mezery“. Odcházela jsem vždycky se slzami v očích, vždyť my dceru vychováváme dobře, říkala jsem si. Navíc doma se chová „normálněji“.

Nepřipadá mi, že by byla taková, jak ji popisují ve školce.

Po několika měsících věčných výtek jsem byla vyčerpaná. Každé ráno jsem dceru vodila do školky se staženým žaludkem. Někdy jsem si připadala, že tam posílám ne dítě, ale malou časovanou bombu. Večer jsme si doma všechno zpracovávaly — její pláč, moje výčitky, že jsem možná opravdu špatná máma.

Rozhodla jsem se jednat. Objednala jsem dceru k dětské psycholožce a později i k neurologovi. Diagnóza byla jasná – ADHD. Najednou všechno začalo dávat smysl. Její neposednost, impulzivita, to, že vypadala, že neposlouchá, i když poslouchala po svém. Navíc v kolektivu a cizím prostředí se to u ní projevilo „naplno“.

S výsledky jsem šla do školky. Myslela jsem, že se mi uleví, že mi konečně někdo uvěří, že jsem se nesnažila hájit rozmazlené dítě. Místo toho jsem slyšela: „To si dneska každý najde diagnózu, aby měl klid.“ A pak to přišlo – označili mě za problémovou matku, která si vymýšlí a hledá omluvy.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli dceru ze školky neodhlásit. Nakonec jsem našla jinou – menší, klidnější, s učitelkami, které mají pochopení. A světe div se, moje „problémová“ dcera tam rozkvetla.

Zjistila jsem, že dítě s ADHD není problém, pokud ho někdo chápe. Problém je spíš ve společnosti, která má ráda klid, pořádek a poslušnost — a všechno ostatní označí za vadu.