"Ve školce dnes umřela holčička", řekla dcera (5). Manželova reakce mě dorazila

Baruška má fantazii, že by mohla psát pohádky na pokračování. Vymýšlí příběhy o tom, jak její kamarádky cestují po světě, jak potkaly prince, jak se jim staly hrozné nehody nebo kouzelná dobrodružství. Někdy se musím smát, jindy si říkám, že už to přehání. Ale dneska… dneska to bylo jiné. Bylo to strašidelné.

Neudržela jsem se. „Baruško, kdyby ve školce umřela nějaká holčička, určitě bych to věděla! To se nestalo, vymýšlíš si.“ Ona se ale na mě podívala těma velkýma očima, až mě to zamrazilo, a vážně řekla: „Nevymýšlím si. Podívej se mi do očí, mami. Já nelžu.“

A já najednou nevěděla, jak reagovat. Zavolala jsem si na pomoc učitelku. A odpověď? „To je normální. V tomhle věku si děti smrt představují po svém, někdy si ji vymýšlejí. Nebojte se, to přejde.“

Ale jak se nemám bát? Jak mám být v klidu, když vidím, že moje dítě je urputné, že si stojí za svými fantaziemi i proti mně? Mám strach, že ji ostatní děti nebudou brát vážně, že ji začnou odmítat. Bojím se, že jednou zůstane stranou, protože její svět je pro ostatní prostě moc.

Když jsem to večer vyprávěla manželovi, čekala jsem, že bude stejně vytočený jako já. Že mi řekne, že to už přehání. Ale on zůstal v klidu. „Víš, ona má teď hodně strachů, z toho, že jsi těhotná. Bojí se, že přijde o svoje místo, že ji někdo nahradí,“ řekl a vzal si Baru k sobě na klín.

A začali si spolu povídat… Ptal se jí na to, čeho se bojí, co se jí zdá, co by si přála. A ona mluvila. Vyprávěla mu, že se bojí, aby nezmizela, aby ji měl někdo pořád rád. Že se jí zdálo, že ve školce někdo umřel a všichni na něj zapomněli.

A já tam seděla, poslouchala je a potichu plakala. Manžel s ní mluvil tak klidně, tak laskavě, že jsem měla pocit, že se mě samotné ulevuje. Já jsem na ni jen tlačila – „nevymýšlej si, to není pravda“ – a přitom jsem vlastně vůbec neposlouchala, co se za těmi jejími slovy skrývá.

Teď už chápu, že to není jen o fantazii. Baruška si prostě vymýšlí příběhy, protože se snaží dát smysl svým pocitům. Protože má strach. A já místo toho, abych ji vyslechla, jsem ji shazovala.

Pořád mám strach, aby ji jednou děti nevyčlenily. Ale dnes večer jsem pochopila, že ještě důležitější je, aby věděla, že doma ji bereme vážně. Že ji slyšíme. Že má své místo – ať už přijde bráška nebo sestřička.

A tak jsem si slíbila, že se příště nadechnu, než jí na nějakou její další fantazii odpovím. Protože možná právě v těch vymyšlených příbězích je ukrytá ta největší pravda o tom, co cítí.