Dcera nechtěla vstávat. Zdržovalo to celou rodinu, dokud jsme nenajeli na systém

Začalo to nenápadně. S knížkou v ruce dcera vydržela být vzhůru dlouho do noci, později knížku vystřídal telefon a když jsem v noci poprvé vstala k naší mladší dceři, která byla ještě miminko, občas jsem si všimla, že dcera v pokojíku stále trochu svítí. Jenže únava byla neskutečná, mateřství velmi náročné a tak jsem to několikrát opravdu přešla bez toho, aniž bych něco řekla.

Po nějaké době se to zřejmě stalo její běžnou večerní rutinou a my to ráno zažívali na vlastní kůži. Nejen, že nechtěla vstávat, ale když už jsme ji dostali z postele, byla neskutečně nevrlá a nepříjemná. Musím říct, že jsme to tenkrát schytávali úplně všichni. Víte, ono když první člověk, kterého ráno vidíte a mluvíte s ním, je ve špatné náladě, nějak se to přehoupne i na vás. A tak jsme často byli nepříjemní všichni navzájem a rána byla tou nejhorší částí dne. Pak jsme ale začali hledat řešení, protože dlouhodobě to opravdu nefungovalo.

Na internetu se píše kde co. Jenže ne všechno opravdu funguje. My jsme toho ze začátku zkoušeli hodně. Sebrat telefon na noc byla samozřejmě první věc, co jsme udělali, ale bohužel jsme čelili ze strany dcery nepochopené reakci, která ze začátku celou situaci ještě zhoršila.

Co bohužel nefungovalo vůbec byla rada, že se má chodit brzy spát. Jenže jak tohle držet, když dcera už je náctiletá a má svůj názor na věc. Prostě se zavřela v pokoji a četla si nebo malovala. I bez mobilu byla vzhůru opravdu hodně dlouho. Ona sama na to prostě řekla, že je noční tvor a že jí nepředěláme.

Tak jsem se na to upnula a víc už jí nenutila. Jenže jak tedy zachránit alespoň zbytek rodiny od ranní nepříjemné atmosféry? Zkusila jsem hned několik rad z internetu - buzení pozitivní hudbou, buzení snídaní do postele nebo čerstvým vzduchem - zvláště to poslední dcera nebrala úplně s libostí a nakonec sama řekla, že se zkusí nějak ráno zlepšit.

Snad toto její vlastní rozhodnutí vlastně bylo zásadní a já viděla, že se opravdu snaží. První věcí, které jsem si všimla byly špunty do uší na nočním stolku. Nejdřív mě napadlo, že snad už nechce ráno vstávat vůbec a špunty jsou obranou proti nám, ale nakonec jsem pochopila, že se dcera v noci a nad ránem často budí kvůli různým zvukům. Špunty jí nakonec opravdu pomohly k lepšímu spánku. Když pak přidala ještě posunutí budíku o půl hodiny dřív, měli jsme skoro vyhráno. Dcera nevstávala dřív, ale když už jí poprvé vzbudil budík, měla dost času, aby se probudila postupně. Bez tlaku a hlavně bez nás.

Vlastně jsem si z ní nakonec vzala příklad a budík jsem taky posunula o chlup dřív. Zjistila jsem totiž, že i krátký pětiminutovka, kterou člověk může zůstat ještě ležet, je vlastně docela příjemné ranní pozvolné probuzení.